Vánek lásky (Koi Kaze) 13. díl

26. srpna 2014 v 0:11 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Tetelení vzduchu

Od toho dne se Nanoka a Koshiro k sobě v soukromí nechovali jen jako bratr a sestra. Ale jako dva milenci. Dokonce i na cestách, kde nemohli potkat nikoho známého, se drželi za ruce a pevně se k sobě tiskli. Jejich životy se změnily. Jednoho dne se rozhodli, že si udělají hezký výlet vlakem k matce. Nanoka chtěla Koshirovi ukázat, kde vyrůstala a kde chodila do školy. Cestou vlakem se oba drželi za ruce a cítili se příjemně. Poprvé po dlouhé době.
,,Tam jsem chodila na nižší střední." Ukazovala Nanoka Koshirovi svou školu, když kráčeli ulicemi. ,,Pojďme se tam podívat."
,,Jo." Souhlasil Koshiro.
Vydali se tedy směrem ke škole. Dívali se skrze plot na hřiště, kde právě studenti trénovali s míčem.
,,Ty jsi taky chodila v tomhle?" otázal se Koshiro a poukázal na cvičební úbor, který měli studenti na sobě.
,,Jo."
,,Vypadají jako školáci z venkova." Poznamenal Koshiro.
,,Bože." Zabručela Nanoka a šťouchla Koshira do lokte.
Vydali se tedy dál. Kráčeli veselýma, prosluněnýma ulicemi, když tu okolo projížděl na kole muž.
,,Dobrý den." Pozdravila ho Nanoka.
,,Dobrý den." Opáčil muž.
,,To je majitel zdejší čajovny." Vysvětlovala Nanoka. Zdejší čajovnu mívala opravdu ráda.
Konečně dorazili k domu jejich matky, která právě pracovala ve svém kadeřnictví. Akorát stříhala jednu zákaznici, když v okně spatřila usměvavou Nanoku s Koshirem. Takovou návštěvu nečekala. Ihned své hosty vzala dovnitř a pozvala je na šálek teplého čaje. Venku sice svítilo slunce, ale vypadalo to, že bude každou chvílí sněžit.
,,Museli jste z domova vyrazit časně, když jste tu tak brzy." Pravila matka s úsměvem, když společně usedli ke stolu.
,,Promiň. Najednou nás napadlo přijet." Usmál se Koshiro.
,,Pravda, přespala jsem u brášky doma." Odvětila Nanoka.
,,Aha. Musíte spolu vycházet opravdu dobře." Usmívala se matka a měla radost, že spolu její děti vycházejí.
,,Ah, co je tohle?" odvedl rychle Koshiro debatu a ukázal na dvě knížky, ležící opodál.
,,Jen pro trošku rozptýlení." Odpověděla matka. Tu však zaslechla z kadeřnictví zvonek dveří. Právě přišla zákaznice. ,,No, udělejte si pohodlí." Řekla matka a odešla za zákaznicí.
Jakmile matka odešla, Nanoka pohlédla na Koshira a položila svou dlaň na jeho ruku. Koshiro ji ruku stiskl. Měli by matce vše říct? Nebo bude lepší, když se o tom nedozví a nezraní to její city?
Zatímco se matka věnovala zákaznici, Nanoka šla ochotně zamést před dům, aby mámě udělala radost. Koshiro zatím odpočíval v pokoji a přemýšlel.
,,Koshiro!" volala ze zdola matka. Potřebovala ho poprosit, zda-li by se podíval na střechu, vypadalo to, že je tma rozbitá taška.
,,Nejsem prosík, takže nevím, jestli to dokážu opravit." Pravil Koshiro, když šplhal po žebříku na střechu.
,,Myslím, že je prasklá taška. Mohl bys to alespoň zkusit? Hrozně tam zatéká." Prosila matka.
,,Co mi zbývá." Koshiro vylezl nahoru a opravil rozbitou tašku. Tam na střeše bylo obzvlášť chladno a Koshiro cítil, jak mu mráz zalézá pod svetr. ,,Brrr, to je kosa." Kýchl si a slézal dolů ze střechy.
,,Opravil jsi to?" ptala se Nanoka, která právě vyndávala prádlo z pračky.
,,Snad… Vlastně vůbec netuším." Odpověděl Koshiro. No nebyl žádný kutil, ale kdo ví. Koshiro i Nanoka se tomu začali smát. Dobrá nálada jim vydržela celý den.
Matka zrovna chystala večeři a Koshiro si prohlížel fotky z Nanočina dětství.
,,Co, co? Čemu se směješ?" ptala se Nanoka, když se Koshiro při prohlížení fotek rozesmál. ,,To je kvůli tomu klukovi od vedle."
,,I kdyby, vypadá to hrozně." Smál se stále Koshiro.
,,Á! Nedívej se!" zlobila se Nanoka a snažila se Koshirovi sebrat album fotek.
,,Opravdu vypadáš jako školačka z venkova." Nepřestával se Koshiro smát.
,,Je tu tak málo tvých fotek, bráško. To není fér! Bože."
,,Ach, ano. Našla jsem také tohle." Matka zalovila ve skříňce pod televizí. ,,Sbírku tvých školních prací ze základní školy."
,,Ach, mami, to ne." Vyděsila se Nanoka.
,,Mým snem je být kosmetičkou." Předčítala matka jednu slohovku. ,,To protože má máma je kosmetička, tak ji chci následovat. Také se vdám. Chci mít hodně dětí. Pozvu mámu, tátu a brášku a budeme žít všichni spolu. Myslím, že pak to bude velká legrace. To napsala. Ale opravdu to vypadá na velkou legraci. Tvého manžela čekají těžké časy."
Koshiro se nad čtením té slohovky začal smát. Ano, opravdu to byla legrace. Hlavně proto, že je všechno vlastně úplně jinak.
Bylo už pozdě a Koshiro s Nanokou odcházeli pryč. Matka je vyprovázela a byla velice vděčná za jejich návštěvu.
,,Promiň, že jsme sem vtrhli tak najednou." Omlouval se Koshiro.
,,Umm… Omlouvám se." ospravedlňovala se i Nanoka.
,,Co to povídáte?" rozesmála se matka. ,,Náhodou jste mi moc pomohli. Takhle bych byla ráda, kdybyste jezdili každý den."
,,Tak sbohem." Rozloučil se Koshiro.
,,Dobrou noc." rozloučila se i Nanoka.
,,Dávejte na cestě pozor." Zamávala jim matka.
Cesta na nádraží byla dlouhá a noc byla velice chladná. Koshiro vzal Nanoku okolo ramen, aby ji nebyla zima. I přesto, že bylo chladno, noc byla krásná a plná hvězd. Nanoce ani Koshirovi se nechtělo domů. Vlastně ani netušili, co dál. Bylo nejspíš lepší, že matce nic neřekli. Nanoce se však nechtělo vracet domů k otci, nejraději by byla s Koshirem. Oba se usadili na molu u moře a zahleděli se na vodu. Ani jeden z nich nevěděl, co dělat dál. Jediné, čím si byli jistí, bylo to, že chtějí být spolu.
,,Myslíš, že bychom měli spáchat sebevraždu?" prolomila náhle Nanoka ticho. ,,Nebude mi to vadit tak ani tak. Pokud budeš chtít, nebude mi vadit ani žít, ani umřít.
,,Neříkej takové věci." Pravil na to Koshiro a v očích měl slzy. ,,Sám se nedokážu rozhodnout… Nevím… co dělat…"
,,Pojďme domů." Objala ho Nanoka. ,,Pokud si nejsi jistý, prostě teď pojďme domů. Myslím, že nejlepší je jít domů a pak to promyslet."
,,Nevadí ti to?"
,,Ne. Proto jsem říkala, že je mi dobře, dokud jsem s tebou, bráško."
Tu noc opravdu oba vážně rozmýšleli nad budoucností. Nad životem a smrtí. Kdyby prostě umřeli, bylo by vše jednodušší. Možná však bylo nakonec rozumné, co navrhla Nanoka. Prostě jít domů a nechat si to projít hlavou.

Na druhý den ráno se Koshiro opravdu rozhodl. Zajde hned teď do práce a podá výpověď. Ani si nebyl jist, zda-li by ho po tom všem dokázali jeho kolegové ještě přijmout.
,,A nakonec jsme stále naživu." Pomyslel si Koshiro v duchu, když si z práce odnášel krabici svých věcí. ,,Nedokázal jsem přijít na to, co je správné udělat."
Koshiro hned za rohem vyhodil krabici s věcmi k popelnicím a kráčel dál. Tak to přeci jen udělal a podal výpověď. Nikdo mu asi neuměl říct, co je správné a co ne. Dělal jen to, co cítil, že musí udělat. Po cestě z práce potkal Chidori, která mířila do príce.
,,Ahoj." Mávla na něj hned s klidným výrazem ve tváři.
,,Čau." Pozdravil ji Koshiro.
,,Opravdu jsi podal výpověď?" ptala se trochu sklesle.
,,Jo. Opravdu jsem podal výpověď." Odpověděl Koshiro.
,,Co budeš teď dělat?"
,,Ještě jsem se nerozhodl."
,,Ty životem opravdu jen tak bezcílně bloumáš. Když už nejde jít dál, je nejlepší se vrátit."
,,Když už nejde jít dál?"
,,Skutečně si myslíš, že se to vyřeší samo? Promiň. Říkala jsem, že se do toho nebudu plést, že? Ať se stane cokoli, nemohu ti popřát hodně štěstí, ale… drž se. Tak sbohem." Chidori se naposledy rozloučila a s těžkým srdcem odcházela pryč.
To bylo naposledy, co ji Koshiro viděl a mluvil s ní. Práce a přátele v ní byli nyní pryč. Tak se rozhodl.

Ale ne jen Koshiro měl těžký den. I Nanoka musela udělat velká rozhodnutí, včetně toho, jak se bude nyní chovat před svými kamarádkami ve škole. Zatím nic netušily a možná to tak bylo lepší.
,,Pojďme domů, Nanoko!" navrhovala Futaba, když skončilo vyučování.
,,Nechceš zajít na karaoke?" ptala se Tamaki.
,,Omlouvám se, ale už něco mám. Příště." Omluvila se Nanoka s úsměvem a odběhla ze třídy.
,,Už s námi moc netáhne." Zamyslela se Tamaki a hleděla za mizející Nanokou.
,,Jo." Řekla smutně Futaba. Dobře si všimla, že se Nanoka změnila. Netušila proč a pravděpodobně jí to ani Nanoka nepoví, ale trápilo jí to.
,,Vsadím se, že je to kluk." Uvažovala Tamaki.
,,Těžko říct."
,,Nejspíš, určitě."
,,Jo."
,,Chceš ji sledovat?" navrhla Tamaki, když viděla, že je Futaba smutná. ,,Půjdeme za ní. Chci vidět, jak vypadá! Ten Nanočin přítel!"
,,Ale…"
,,Vy dvě jste mě n schůzce šmírovaly! Pojďme!" naléhala Tamaki. Futaba byla ovšem zaražená a nevypadala, že by se chystala jít. ,,Co se děje?"
,,Nedělejme to. Trochu se bojím." Špitla Futaba. Nevěděla proč, ale cítila něco zvláštního a sledování Nanoky jí nepřipadal jako dobrý nápad.

Nanoka spěchala šťastná domů ke Koshirovi s nákupní taškou. Ať byla její a Koshirova situace jakákoliv, uvnitř cítila radost. Koshiro měl hlavu stále plnou nerozhodných otázek. Stále ještě se nedokázal rozhodnout, co bude dál. Měl by jít teď za otcem a všemu povědět? Stál před jeho domem, ale najednou neměl odvahu přijít dovnitř. Co by tomuhle všemu řekl?
,,Jednu věc vím jistě… o tenhle okamžik nechci přijít." pomyslel si Koshiro v duchu, když pomalu kráčel podvečerními ulicemi a mířil domů. Tam ho již očekávala Nanoka, která vařila večeři. Byl tak rád, že ji vidí. Ano o tento okamžik opravdu nechtěl přijít. A o žádný jiný, který mohl strávit s Nanokou. Společné večeře, její úsměv a dokonce ta chvíle, kdy ji mohl ráno vyprovázet za ruku za květu voňavých sakur.
Čas plynul a jejich srdce se nechala unášet vánkem. Vánkem lásky. Konečně přišlo jaro a sakurou alej byla jako růžová pohádka, kterou se směli každý den procházet a smát se. Ten park, který častokrát míjeli, byl plný vzpomínek z dětství. Jak krásný to byl park. Až se to jednoho dne Nanoce nedalo a rozeběhla se rovnou do parku. Po pár krocích však klopýtla a padla čelem přímo do vlhkého bláta. Když Koshiro viděl její zablácený zoufalý výraz, začal se hrozně smát.
,,Promiň, ale ty…" smál se Koshiro, až se za břicho popadal, když v tom mu na triko přilétla hrouda bláta. Nanoka na něj vrhla významný usmívající se pohled. Byla to výzva. Jak dvě malé děti za hlasitého smíchu běhali po parku a házeli po sobě blátem, až se děti na hřišti a jejich rodiče na lavičkách, nevěřícně dívali. Koshiro sebou plácl do bláta a hlasitě se smál. Jak dvě bezstarostný děti se smáli a radovali.
,,Půjdu se umýt." Řekla pak Nanoka, celá od bláta.
Když Nanoka odběhla k nedaleké kašně s vodou, Koshiro se za ní ještě chvíli díval. Když v tom za ním přišla malá holčička a podávala mu kelímek s blátovou vodou.
,,Na." Řekla holčička s úsměvem.
,,Pro mě?" Koshiro si vzpomněl na den, kdy mu jeho malá sestra donesla nápoj zrovna tak. Koshiro se usmál, vzal si kelímek s vodou a vypil ho. Bez jediného ušklíbnutí. Holčička se samou radostí usmívala. Koshiro byl rád, že í udělal radost. Když Nanoka přiběhla zpět, dostala naprosto šílený nápad. Brzy bude tma a zábavný park nedaleko se bude zavírat. Mohli by počkat a nepozorovaně tma proniknout. Mít celý zábavný park jen pro sebe.
,,V zábavných parcích je zábava, i když se nic nehýbe." Pravila Nanoka, když se potichu vkrádali do zavřeného parku.
,,Opravdu?" podivil se Koshiro a hleděl na nehybné ruské kolo.
Byla to pravda. Nanoka se s Koshirem posadili do jednoho z vozíků klidné jízdy a roztočili se. Byla to legrace, i když Koshiro se spíš tvářil, že bude zvracet. Pak se posadili do prázdného vozíku ruského kola a zavzpomínali na den, kdy se zde poprvé dali do řeči.
,,To je škoda, že se netočí." Pravila Nanoka.
,,Neříkala jsi, že je tu zábava, i když se nic nehýbe?"
,,U ruského kola je to jiné."
,,Tobě se opravdu těžko něco zavděčí."
,,Ale… je lepší, když se netočí."
,,Určitě by bylo krásné."
,,To jo."
,,Třeba ho můžeme roztočit." Napadlo Koshira.
,,Jak?"
,,Modlením."
,,Cooo?" vytřeštila na něj Nanoka oči.
,,Nikdy nevíš, dokud to nezkusíš. No tak, taky se zkus pomodlit." Oba dva zavřeli oči a tvářili se zcela vážně, jako při modlení.
,,To nejde!" začala se náhle Nanoka smát.
,,Nevzdávej to hned. No tak, ještě jednou."
Opět zavřeli oči. Za nedlouho se vozík skutečně pohnul.
,,Dokázali jsme to!" jásala Nanoka.
,,Dokázali." Pravil nevěřícně Koshiro, ale pohyb vozíku spíš přisuzoval větru.
,,Nemohu tomu uvěřit!" radovala se Nanoka. ,,Ještě, znovu!"
,,Není to hloupost?"
,,Ty jsi s tím začal! Tak tohle neříkej! Připraven? Raz, dva." Opět zavřeli oči. Koshiro se však po chvíli podíval na Nanoku a ta otevřela oči. Oba se dali do smíchu.
Večer plynul a posezení v ruském kole se jim zdálo příjemné, když jim nad hlavami vysvitly hvězdy. Nanoka začala být trochu unavená. Položila si hlavu na Koshirovo rameno a ten ji přikryl svou košilí.
,,Fakt, co to děláme?" řekl tiše.

Na ničem teď nezáleželo. Tahle chvíle byla jenom jejich. Nakonec oba usnuli. Krásná noc v zábavným parku na ruském kole. Časně ráno však raději vstali, a když se park otevíral, rychle spěchali pryč. U hlavní brány již stál maskot medvěda s balónky a chystal se vítat první návštěvníky. Při pohledu na Koshira a Nanoku vycházející z parku byl ovšem trochu zmaten. Kde se tam vzali? To je ale netrápilo. Všechno jim přišlo tak krásné a klidné, i cesta z parku sakurovou álejí. Nanoka sebrala ze země malý kamínek a na jednu sakuru vyryla stříšku a pod ní své jméno, Kohinata. Koshiro si vzal kamínek a připsal vedle jejího jména své, Saeki.
,,Půjdeme sem znovu!" řekla Nanoka s úsměvem.
,,Jasně." Souhlasil Koshiro.
,,Každý rok na jaře. Tak slíbeno!"
,,Jo."
,,Tak já jdu domů." Loučila se Nanoka a vydala se domů za otcem.
,,Nechceš se u mě nejdřív vykoupat?" zeptal se Koshiro, když viděl, že je stále ještě od bláta.
,,To je dobré, není třeba. Ahoj!"
,,Jo a…" Koshiro se chystal něco říct, pak se však zarazil.
,,Co je?" vyzvídala Nanoka.
,,Ale… to nic. Zatím!" loučil se s úsměvem Koshiro. Ještě chvíli se za ní díval. Za tou krásnou, drobnou osůbkou, s níž se cítil, jako ten nejšťastnější člověk na světe. ,,Miluji Tě. Miluji Tě!" Špitl Koshiro. Ta radost v jeho srdci mu dávala sílu. Každý pohled na Nanoku ho utvrzoval v tom, že ji opravdu od srdce miluje. Jako ona jeho.
Od té doby byly jejich dny plné radosti a štěstí, i když si ji povětšinou nechávali jen pro sebe. Scházeli se spolu a ještě mockrát spolu zašli do zábavního parku a na ruské kolo. A každý rok, jak si slíbili, se sešli u sakury s jejich jmény. Nic jim už nemohlo stát v cestě jejich lásky. Jen tiše se nechávali unášet tím… vánkem lásky.


KONEC

 

Vánek lásky (Koi Kaze) 12. díl

7. srpna 2014 v 17:59 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Jarní bouře

Koshiro stál ve dveřích jako opařený, když hleděl zpříma do Nanočiných překvapených očí. Chtěl udělat krok vzad, ale zakopl o práh a natáhl se přímo na podlahu na záda. Nanoka chtěla při pohledu na padajícího Koshira uchopit jeho ruku, ale místo toho klopýtla, upustila pytel s pomeranči a spadla přímo na Koshira. Koshiro celý rudý hleděl na Nanoku, která ležela na něm a dívala se mu do očí. Její tváře byly červené, když hleděla na Koshira v rozpacích.
,,Promiň. Au." Špitla Nanoka a pomalu se zvedala.
,,Jsi v pořádku?" ptal se Koshiro starostlivě.
,,Jo, jen jsem si trochu odřela koleno." Odpověděla Nanoka.
,,Jo?" Koshiro vzal Nanoku do náruče a odnesl ji dovnitř do pokoje. Cítil, jak Nanoce rychle bije srdce a její tváře červenaly ještě víc. ,,Počkej chvíli." Koshiro ji posadil na gauč a spěchal pro lékárničku, aby jí ošetřil koleno.
Nanoka si sundala nadkolenku a Koshiro ji odřeninu přelepil náplastí.
,,Děkuji." Poděkovala tiše Nanoka.
,,Jasně." Koshiro byl pořád v rozpacích, nevěděl co říct. Odešel do chodby a začal ze země sbírat pomeranče. ,,Ty jsou pro mě?"
,,Jo. Napadlo mě, že nejspíš nejíš moc zdravě, když chodíš jíst jen do restaurací."
,,Děkuju."
,,Jistě. Já ti…" Nanoka se zvedla z gauče, aby mu pomohla.
,,To je dobré, sedni si."
Zatím co seděla, rozhlížela se po jeho pokoji, v němž byl hrozný nepořádek. Všude se válely posmrkané kapesníky, krabičky od jídel a na peřině ležel její dopis, do kterého ještě před chvílí Koshiro ronil slzy a mačkal ho v dlani.
,,Bráško. Rozzlobil tě? Ten dopis." zeptala se Nanoka při pohledu na dopis.
,,Vůbec ne! To je…" polekal se Koshiro a rychle běžel uklidit pomačkaný dopis.
,,Omlouvám se, porušila jsem slib." Rozplakala se náhle Nanoka.
,,Ne, to nevadí!" ujišťoval ji Koshiro.
,,Už sem nikdy nepřijdu." Plakala Nanoka. Když však vstala z gauče, aby odešla, koleno se jí podlomilo a málem opět upadla. Naštěstí ji včas Koshiro chytil.
,,Mně přece nevadíš." Pravil Koshiro a hleděl jí do očí. ,,Není to, jak si myslíš. Tak tady, prosím, zůstaň."
,,Bráško, bolí mě ruka."
,,Ah, promiň." Omlouval se Koshiro, který pořád držel Nanoku za paži, aby neupadla. ,,Tvůj dopis jsem četl."
,,Jo. Zkus si ho." Usmála se Nanoka a ukázala na svetr, který mu ušila. ,,No tak, ukaž se mi v něm."
Koshiro odešel na balkón a tam si svetr oblékl. Velice mu slušel a byl mu akorát.
,,To jsem ráda." Jásala Nanoka, když viděla, že mu svetr padne.
,,Dík. Ah, chceš něco k pití?" zeptal se Koshiro. ,,Počkej chvilinku." Když však Koshiro otevřel lednici, kromě krabičky nedojezeného jídla a sojovky v ní nebylo vůbec nic. ,,Půjdu něco koupit! Jen chviličku počkej." Dodal rychle a spěchal ven.
,,Bráško? Chceš, abych ti něco udělala?" ptala se Nanoka s úsměvem.
,,Co?"
..K večeři. Pokud budeš jíst jen tohle, budeš vážně nemocný. Půjdeme nakoupit!"
,,Řekl jsem, abys nechodila! Já to koupím, jen mi napiš seznam." Koshiro podal Nanoce tužku a papír.
,,Co si dáš?"
,,Cokoli."
,,Co kořeněná rýže?"
,,Jo… Jo, ale… nemám vařič na rýži."
,,Co? Takže si opravdu sám vůbec nevaříš?"
,,Uvažoval jsem, že si ho jednou koupím."
,,Pánev máš, že?"
,,Jo."

Poté, co mu Nanoka napsala seznam nákupu, vyrazil Koshiro ven. Cestou do obchodu přemýšlel. Byl tak rád, že Nanoka přišla, že s ní opět může být. Na druhou stranu měl výčitky, že dělá něco špatného. Že se té lásce už nedokáže bránit. A vlastně už ani nechtěl.
,,Co to, sakra, dělám?" pomyslel si v duchu. ,,Ještě před chvílí jsem byl úplně na dně a teď jsem celý šťastný. Kvůli čemu jsem se stěhoval? K čemu byl poslední měsíc?" Chvíli přemýšlel, proč na něj každý tak divně kouká. Když se však poté viděl ve skle výlohy, svetr od Nanoky, roztrhané ponožky. Vypadla jak vagabund. ,,Klesnul jsem. Pořádně hluboko jsem klesnul."
Zatímco Koshiro nakupoval, Nanoka mu uklidila celý byt. Vyházela odpadky, umyla nádobí a dokonce našla na zemi průkazku Chidori. Jistě to muselo být tehdy, jak tu u něj přespala. Nanoka hodila průkazku do koše. Neměla ji tu zapomenout. V tom se však ozval zvonek. Nanoka šla otevřít. Byla to právě Chidori, která si pro svou průkazku přišla. A možná ještě kvůli tomu, aby si s Koshirem promluvila.
,,A-hoj! Dlouho jsme se neviděly, Nanoko." Pozdravila zaskočená Chidori.
,,Dobrý den." Špitla Nanoka.
,,Kde je Koshiro?" vyptávala se hned Chidori.
,,Šel na nákup. Potřebujete něco?"
,,Ach ano, minule, když jsem tu přespala, jsem si tu zapomněla průkazku. Ale neobtěžuj se s tím, vím kde je." Chidori se jemně protáhla dveřmi a vydala se přímo do pokoje.
,,Chodíte s ním?" zeptala se náhle tiše Nanoka s žárlivostí v hlase. ,,Chodíte… s mým bráškou?"
Chidori byla zaskočená. Chvíli hleděla do Nanoky zoufalé tváře a pak odpověděla: ,,Ano. Ty jsi o tom nevěděla? Asi se ti s takovými věcmi nesvěřuje. Je na tom něco špatného? Omluv mě." Chidori se spokojeně vetřela do pokoje a hledala pod gaučem svou průkazku. Ani trochu jí nebylo líto, že Nanoce lže a ta je smutná.
,,Co šel Koshiro koupit?" ptala se Chidori, zatímco prohledávala pokoj.
,,Něco k večeři."
,,Ále, vařit budeš ty, Nanoko?"
,,Ano."
,,Tak to bych mohla na večeři zůstat."
,,Proč?"
,,Koshiro mi nabízí jen to, co má po ruce, takže jednou…" Pak si však Chidori všimla své průkazky v odpadkovém koši. ,,Mám to. Co to má znamenat?"
,,Běžte, prosím, domů." Pravila Nanoka smutně.
,,Co?" podivila se Chidori.
,,Běžte, prosím, domů!" zdůraznila Nanoka své přání.
,,Proč?"
,,Protože tu překážíte."
,,Překážím?"
,,Dnešek chci strávit jen se svým bráškou."
,,Víš ty co? Co si to dovoluješ?" rozkřikla se náhle Chidori. ,,Jsi jen jeho mladší sestřička."
,,Já neprohraju. Svých citů k bráškovi se nevzdám kvůli nikomu!"
,,Sourozenci se do sebe nemůžou zamilovat. Nemůžou se ani vzít! Chápeš to? Tvé city jsou jen dočasné. Kvůli vší té lásce nejsi schopná jasně myslet. Nejspíš teď nedokážeš vnímat nic jiného než svého bratra. Ale nemyslím si, že to vydrží dlouho. Nebolí to? Až tvé city ochladnou, bude to bolet. Je to tvůj bratr!"
,,Budu s ním chtít být celý život. Věřím, že taková je to láska." Řekla Nanoka se slzami v očích.
,,Celý život?" v tom se Chidori rozesmála. ,,Naivní! Ty jsi tak naivní! Celý život, jo? To se snadno řekne. Je vidět, že jsi ještě dítě."
,,Babo."
,,Co si myslíš, že na to řeknou ostatní?"
,,Na tom nezáleží."
,,Na tom bude záležet." Křikla opět Chidori naštvaně a přitiskla Nanoku ke zdi.
,,Běžte, prosím, domů!" opakovala zoufale Nnaoka své přání.
,,Hele, ty…"
,,Běžte domů!" křičela Nanoka. Chidori konečně Nanoku pustila. Vzala si svou tašku a odcházela pryč.
,,Vaši rodiče budou velmi smutní." Řekla a odešla pryč. Jen co odešla, Nanoka se hlasitě rozplakala.
Když však Chidori spěchala domů, cestou ještě potkala i Koshira. Zastavila se těsně před ním, prohlédla si ho a pak řekla: ,,Vypadáš hrozně. A to oblečení. Jdu tě navštívit, mám o tebe starosti a ty si vesele nakupuješ. Co to, k čertu, děláš!? Proč jsi ji pustil k sobě do bytu!?"
,,Viděla jsi ji?"
,,Viděla. Snažila jsem se ji vystrnadit, takže jsem jí namluvila, že spolu chodíme, ale místo toho vyhnala ona mě. Co si myslíš, že se teď po tom všem stane!? Proč jsi ji neodstrčil!? Co hodláš dělat teď, když jsi ji dal naději!? Vůbec nechápu co chceš dělat, Koshiro. Vidím, že Nanoka to taky myslí vážně. Promiň, že jsem předtím tvrdila, že jen ty jednáš špatně. Ale pokud je to takhle, o to víc je třeba, abys byl neoblomný!"
,,Já vím." Špitl Koshiro.
,,Zjevně nevíš!"
,,Už je to v pořádku." Řekl na to Koshiro a odcházel pryč. Neměl náladu na přednášky, své kolegyně, která nic nechápala.
,,Počkej! Co je v pořádku?" Chidori se rozeběhla za Koshirem a chytla ho za paži.
,,Je to v pořádku." Opakoval Koshiro.
,,Myslel jsi na budoucnost?"
,,Tobě do toho nic není!"
,,O to přece nejde! Jak můžu nechat někoho, kdo se žene po hlavě do neštěstí!?"
,,Nesuď, kdo je nešťastný a kdo není." Řekl Koshiro vážně a odstrčil Chidori ruku, až mu upadla taška s nákupem.
,,Už se do vašich záležitostí nebudu plést. Promiň, že jsem byla od začátku tak vlezlá." Chidori se otočila a odešla pryč. To bylo naposled, co se svou kolegyní mluvil. Dobře si uvědomoval všechna rizika, o kterých Chidori mluvila. Ale city byly mocnější. Vskutku, měl Chidori rád, byla pro něj kolegyní i kámoškou. Ale musel se rozhodnout. Vzdát to s Nanokou a žít jako doposud, nebo se vzdát přátel a žít s Nanokou, i když to bude těžké?
,,Je to tak." Pomyslel si Koshiro v duchu, když se vracel domů. ,,Postavila se mi tváří v tvář a nakonec jsem ji ztratil. Ještě pořád se mohu vrátit. Pokud ji mám opravdu rád, můžu udělat jediné. Prostě jí to řekni. Že i když pro mě kdeco dělá, mně je to jen na obtíž. Rychle, pochop to. Říct jí, že nic nepotřebuju, nemá smysl."
Když dorazil domů, uvítala ho usměvavá Nanoka. Uvařila mu dobrou večeři, Koshiro se mezitím vysprchoval a pak spolu usedli k jídlu. Po celou dobu Koshiro přemýšlel, jak se rozhodne. Co jí řekne? Poslechne Chidori a ubrání se těm citům a řekne Nanoce, aby odešla? Nebo udělá opak? Kdykoliv se však podíval na mile se usmívající tvář Nanoky, věděl přesně, co chce říct.
,,Myslíš, že bychom spolu měli žít někde daleko?" zeptal se náhle po večeři Koshiro.
,,Co?" podivila se Nanoka.
,,Někde, kde nás nikdo nezná, abychom mohli žít jako víc než sourozenci? A zbavili se všeho ostatního. To je pro tebe nepředstavitelné, že?"
V tom si všiml, že se Nanoce kutálí po tvářích slzy.
,,Já tě miluji víc! Víc než Chidori!" křikla Nanoka. ,,Miluji tě mnohem víc, bráško! Promiň… Ale… pokud chodíš s Chidori a mě nenávidíš, chci, abys mi to jasně řekl."
,,Chidori a já…" Koshiro se odmlčel. Teď byla ta šance, kdy by jí měl říct, že tak to je a nechat Nanoku jít. Pokud to udělá, všechno tohle skončí. ,,Chidori a já… spolu nechodíme. Jen o nás měla starost, protože jsme sourozenci."
,,Proč se do sebe sourozenci nesmí zamilovat?" ptala se Nanoka. ,,Já se nechci vzdát!"
,,Přestaň." Říkal si Koshiro v duchu, když hleděl na Nanoky rozhodnutý výraz. ,,Neříkej to! Tím ten problém jen zamlouváš."
,,Já…" povídá Koshiro tiše Nanoce. ,,Nepotřebuju nic víc. Dokud tě mám, nic víc nepotřebuju." Koshiro s bušícím srdcem uchopil plačící Nanoku a políbil ji. Takovou odpověď si tedy zvolil. Nevzdá to!

Tu noc spolu Koshiro a Nanoka poprvé leželi v jedné posteli s pocitem, že nejsou jen sourozenci. Ale že se milují a nehodlají se ani jeden vzdát.
,,Chápeš to, ano? Nikdy to už nepůjde vrátit." Pravil Koshiro tiše Nanoce, když spolu leželi v posteli. Chtěl se ujistit, že Nanoka si je vědoma do čeho jde a nebude z toho nešťastná.
,,Jo." Odpověděla Nanoka.
,,Vážně to chceš?"
,,Jo. Pokud to chceš ty, tak já taky. Promiň… Promiň, že jsem se do tebe zamilovala." Pravila Nanoka a tiskla se ke Koshirovi.
,,To platí pro nás oba." Usmál se Koshiro. ,,Ale jsou tu i další lidé, kterým bychom se měli omluvit."
,,Jenže se nemůžeme omluvit, že?"
,,Ne."
Po chvíli však zvonil telefon. Byl to ustaraný otec.
,,Haló? Je to Nanoka?" ozval hlas otce.
,,Ne, to jsme já. Už je pozdě, nechám ji přespat u sebe." Pravil Koshiro do telefonu. ,,Jo, dobrá. Zítra nemá školu. Nedělej si s tím starosti. Ahoj."
Koshiro položil telefon a vrátil se k Nanoce, která na něj čekala nahá v posteli. Už nebylo teba proč se trápit. Dají této lásce šanci. Tu noc se Koshiro a Nanoka spolu poprvé pomilovali. Bylo to to nejkrásnější milování, které Koshiro zažil. Možná proto, že bylo ze skutečně upřímné lásky.


Vánek lásky (Koi Kaze) 11. díl

6. srpna 2014 v 0:57 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Vleklá zima

Dny plynuly rychle jako voda a přesto se zima zdála být dlouhá. Od té doby co se Koshiro odstěhoval, se neviděl ani s Nanokou ani s otcem. Snažil se soustředit na práci avšak tato zima se mu zdála abnormálně smutná a depresivní.

,,Oslavili jsme nový rok, přešel leden a začal únor. Svět uhání tak rychle - ani nemůžu uvěřit, že jsem se odstěhoval před pouhým měsícem a půl. Během té doby jsem se snažil soustředit jen na svou práci. Práce byla vlastně to jediné, co jsem měl. To proto, abych nemyslel na zbytečnosti a žil jako užitečný a řádný člen společnosti. Ale… Jenže to není tak jednoduché. Nakonec jsem stejně každý den večer myslel na…"

Koshiro si v novém bytě pomalu zvykal a také na život o samotě. I když to nebylo tak jednoduché, když teď musel dělat všechno sám. Jednoho večera, když si zrovna dával večeři, se ozvalo hlasité bouchání na dveře. Koshiro otevřel a za nimi stála jeho kolegyně z práce Chidori, která se někde zdržela na večírku poblíž a měla dost popito.
,,Zdar." Zabručela opilá Chidori.
,,Půjčím ti na taxík, tak…" Koshiro zalovil v peněžence, ale Chidori celá zelená ihned spěchala na záchod zvracet. Koshiro si šel tedy zakouřit na balkón a čekal, až Chidori vyleze, aby jí zavolal taxík. Za chvíli však Chidori vylezla ven a padla vyčerpaná a unavená na jeho gauč.
,,Pane Koshiro, je tu zima." Zamumlala Chidori a balila se do deky.
Co nadělal, nechá ji tu holt přespat a ustele si na zemi. V tomhle stavu by leda tak pozvracela i ten taxík.

Těžké dny však prožívala i Nanoka. S odstěhováním svého bratra se nesmířila a velice si přála ho zase vidět. Navíc mu jako dárek ušila ten svetr, který plánovala. Krásný bavlněný bílý svetr. Jediné nač myslela, byl Koshiro.
,,Jak se máš, bráško?" pomyslela si v duchu, když se s ospalýma očima dívala na ušitý svetr. ,,Jíš pořádně? Jsi zdravý? Přemýšlela jsem od té doby o svých pocitech, tvých pocitech a dalších věcech. Ale i když o tom přemýšlím sama, neumím najít odpověď. Proto jsem několikrát zašla před bráškovu kancelář a… Také jsem chtěla jet k bráškovi domů. Ale… vzpomněla jsem si na bráškova slova a zarazila jsem se. Ale bráško, vlastnímu srdci lhát nemohu. Bráško, stále…"
Ve škole se nedokázala na nic pořádně soustředit, jedinou útěchou pro ni byla její kamarádka Futba, která se ji snažila každý den trochu rozveselit. Každý den si všímala jak je Nanoka zamlklá a smutná, ale netušila, co jí trápí.
,,Je tu další den, který jako by se mě netýkal." Pravila jednoho dne Futaba, když šla s Nanokou ze školy. ,,Ty nejsi do nikoho zamilovaná, že ne, Nanoko? Viď?"
,,Já…" špitla Nanoka.
,,Hej, Nanoko? Co tě trápí? V poslední době nevypadáš moc dobře. Minule jsi říkala, že u nás přespíš, a pak jsi najednou odešla domů. Něco tu nehraje. Co se děje? Stalo se něco?" Vyptávala se starostlivá Futaba.
,,Nic se nestalo." Lhala Nanoka. ,,Nedělej si starosti."
,,Nesmíš to přede mnou tajit! Pokud tě něco sužuje nebo trápí, víš, že mi můžeš říct cokoli! Pokud budu moci, pomůžu ti!"
,,Myslím, že bys tomu nerozuměla, Futabo. Nejspíš. Promiň." Nanoka odběhla na vlak.
,,Co to má znamenat?" špitla trochu zklamaně Futaba a dívala se za Nanokou. Nic mi neřekneš, tak jak bych tomu mohla rozumět?"
Futaba z toho byla smutná. Nanoka sedla na vlak a aniž by nad tím přemýšlela, přijela až na stanici, kde vždy Koshiro vystupoval z vlaku. Měla hlavu plnou myšlenek a ani si neuvědomovala, že jí kroky vedou přímo k jeho práci.
,,Necháš mě, prosím, přespat i dneska?" ozval se hlas právě vycházející Chidori, po jejímž boku kráčel Koshiro. Zdálo se, že Chidori začalo vyhovovat, e může večeř někde pařit a pak přespat u Koshira, aby to měla blíž do práce. Nanoka rychle zaskočila za roh budovy.
,,Hele, nevadí mi, když u mě přespíš, ale kde vezmeš náhradní oblečení a tak?" obořil se Koshiro.
,,Nejprve se pro něj stavím doma." Pravila Chidori.
,,Tak proč se doma i nevyspíš?"
,,když z tvého bytu je to do kanceláře blíž, takže si můžu ráno přispat."
,,Bože." Zabručel Koshiro, kterému se tohle moc nelíbilo. Raději by měl svůj klid.
Nanoka zas smutně odešla na vlak. Chodila po městě, jak tělo bez duše a doma tomu nebylo jinak. Mlčela, tvářila se smutně, stále chodila do Koshirova prázdného pokoje a bylo jí stále moc smutno. Dokonce už ani neměla moc chuť k jídlu.
,,Bylo to dobré." Pravila otci u večeře, když dojedla.
,,Více už nebudeš?" podivil se otec, když viděl, že si jen párkrát zobla. ,,V poslední době toho moc nesníš."
,,Ne, už jsem plná." Nanoka dala otci svou porci jídla a odešla do svého pokoje a tam pokračovala v pletení svetru pro Koshira. Přála by si to být ona, kdo bude moct u Koshira doma přespat.

Druhý den ráno přišla Chidori do práce rozlámaná a vypadala jako po veliké pařbě.
,,To je blbec!" stěžovala si Chidori a prohlížela si v kapesním zrcátku rudé oči. ,,Říkala jsem mu, aby mě vzbudil v šest! Spala jsem v nějaké divné poloze, takže mě bolí celý člověk."
,,Zase jsi u něj přespala?" vyptával se Odagiri. ,,Chudák Koshiro."
,,Chceš se se mnou hádat?" zpražila ho Chidori pohledem.
,,Pokud u něj pořád budeš, nebude si mocí pozvat žádnou dívku."
,,Já jsem taky dívka!" ušklíbla se Chidori.
,,Tak proto jsi jeho stálým hostem?"
,,Myslíš?"
,,Zajímalo by mě proč."
,,Co?"
,,Proč najednou začal žít sám."
,,Určitě pro to měl své důvody. Jako, kvůli něčemu doma." Uvažovala Chidori.
,,Možná… Očichával Nanočino prádlo, a tak ho vydědili!" vykřikl Odagiri.
,,On není ty." Povzdechla si Chidori nad Odagiriho oplzlostí.
Kdyby tak jen tušili, že má v podstatě Odagiri pravdu. Ano přesně to dělal a aby se zbavil pocitů, které cítil k Nanoce, raději se odstěhoval.
,,Jak by se asi tvářili, kdybych jim prozradil, že přesně to je ten důvod?" pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Čichal jsem k jejímu prádlu, myslel na ni a onanoval. A nakonec jsem ji sevřel v náručí. Opustil jsem svůj domov, abych se zbavil téhle části svého já, ale stejně na ni myslím. Co byste si mysleli, kdybyste o mně věděli tohle?"
Koshiro se stále cítil provinile, ne jen vůči Nanoce, ale i vůči všem, kteří by z toho byli pohoršeni. Při cestě domů hleděl na Chidorinu poklidnou tvář, která netušila vůbec nic. Dorpvodázela Koshira domů, protože u něj nejspíš ztratila svou průkazku a Koshiro z toho byl otrávený.
,,Nemrač se tak!" usmála se na něj Chidori po chvíli.
,,To nebylo schválně." Odpověděl.
,,Každý občas něco zapomene. Zmizím, hned jak najdu tu průkazku."
,,Neříkám, abys ke mně nechodila."
,,Byla bych méně vlezlá, kdybys měl přítelkyni a tak." Koshiro však mlčel, až to Chidori nedalo a musela se zeptat: ,,Koshiro, zajímají tě ženy, že jo? Neslyšela jsem totiž žádné milostné zvěsti." Koshiro na ni vrhl velice nerudný pohled. ,,Dneska jsem taky mluvila s Odagirim, ale… Ach počkej, koupím si nějaké cigarety." Chidori náhle odbočila ke stánku s tabákem.
,,O čem to mluví?" zabručel potichu Koshiro otráveně.
V tu chvíli si všiml, že u jeho dveří bytu stojí Nanoka. Polilo ho horko a chvíli strnul na místě.
,,Hele, není to Nano…" vtom ji ale Koshiro chytl za paži, a odtáhl ji za roh za jednu z popelnic. ,,Au! Co je to s tebou?" Koshiro se s ní schoval za popelnici, dal ji ruku přes pusu, aby byla potichu a nenápadně z poza popelnice sledoval, až Nanoka odejde.
,,Slez ze mě!" křikla naštvaně Chidori a odstrčila Koshira. ,,Co se děje? Myslí ti to!? Jsem úplně rozcuchaná. Hej! Proč nic neříkáš? Proč se musíme před Nanokou schovávat? Odešla! To je dobře? Proč utíkáš! Hej, Koshiro? Proč utíkáš!?" Koshiro však tiše klečel na zemi a nic neříkal. ,,Je Nanoka tím důvodem, proč ses odstěhoval, Koshiro? Tak… Zapomeň na to. Nejspíš to byly jiné problémy doma. Taky Odagiri měl o tebe starost. Říkal, že jsi možná očichával sestřino prádlo. Nebo, že jsi ji překvapil, když spala. Mluvil o tom tak vážně." Chidori se smála, při pomyšlení nad tím, co říkal Odagiri.
,,Nic jsem neudělal!" rozkřikl se náhle Kodhiro. ,,Než se to stalo…"
,,Proč to bereš tak vážně?" podívala se na něj nechápavě Chidori. ,,Dělala jsem si legraci! Když o tom tak přemýšlím, vy dva jste nevypadali zrovna jako sourozenci, abych tak řekla. Bylo kolem vás divné ovzduší. Asi bys ji nemohl opustit, když na tobě tak lpěla. Nanoka je tak rozkošná a vůbec. Předtím taky, vypadalo to, že tě považuje spíš za prince než za bratra. Oči jí zářily." Pak se však oči Chidori změnily, chytla Koshira za límec a zle se na něj podívala. ,,Ty jsi po ní vyjel? Ty… Co si, sakra, myslíš?! Je to tvoje sestra! Ani jsi nemyslel, co to udělá se zbytkem jejího života! Ty hajzle!"
,,Nevyjel jsme po ní!" křikl Koshiro, když ho Chidori tlačila na stěnu, a odstrčil ji. ,,Proto jsem odešel, než se něco stalo! O co ti jde? Nic o tom nevíš! Proč od tebe musím tohle snášet? Nejdřív jsem ani nevěděl, že jsme sourozenci." Koshiro se náhle rozplakal a pomalu se opět sunul na kolena.
,,To je zvrácené. Nechutné." Pravila na to Chidori. ,,Myslíš to vážně? Když už je ti tolik. Tvá mladší sestra… dokonce tvá vlastní sestra. Co to, sakra, je? Jsi zvrhlík." Chidori si zvedla ze země svou tašku a odešla pryč. Byla znechucena. A Koshiro jen zůstal seděn na zemi a bylo mu hrozně. Ano, tak takhle to vidí okolí. Je to zvrácené.
,,Má pravdu. Je to tak." Pomyslel si v duchu Koshiro. ,,Měl jsem si to uvědomit už dávno, ale… Ale já…"
Koshiro se pomalu zvedl a kráčel k domovu. Když došel ke dveřím svého bytu, spatřil viset na kliku modrou tašku. Jistě od Nanoky. Doma tašku vybalil a našel v ní bavlněný svetřík, který mu Nanoka upletla a dopis. S úzkostí do svetru zanořil obličej a cítil se tak zvláštně.
,,To bylo poprvé, kdy jsem něco takového pocítil." Pomyslel si Koshiro a se slzami v očích začal číst dopis od Nanoky:
,,Stále… tě miluji, bráško. Proto tě chci vidět, bráško."
Tu noc Koshiro usínal s těžkým srdcem. Také by Nanoku rád viděl, poděkoval ji za svetr. Netušil, co teď bude dál, když o tom všem pověděl Chidori. Když teď ví, co si o něm myslí, bude těžké jít do práce a pracovat po jejím boku. Když ráno zazvonil budík, aby vstával, rozhodl se, že raději nikam nepůjde.

I pro Chidori bylo těžké strávit to, co se dozvěděla.
,,Dobré ráno." Pravila, když ráno přišla do práce. ,,Kde je Koshiro?"
,,Nepřijde, protože se necítí dobře." Odpověděl Odagiri. ,,V telefonu zněl na umření."
,,Podlomené zdraví, jo?" pravila na to Chidori.
,,Ty něco víš?" vyzvídal Odagiri.
,,Jo, je to opravdu jrozné."
,,Tak proto jsi u něj včera nepřespala?"
,,Možná už se to nezlepší."
,,Cože? To je to tak zlé?" vytřeštil na ni Odagiri oči.
,,Srab."

Pravdou je, že se Koshiro skutečně necítil dobře a to ne jen psychicky. Nejspíš se nachladl a skočila na něj rýma. Byl docela rád, že si doma odpočine. Mohl si aspoň v klidu dojít vyprat do prádelny a dojít si nakoupit. Cestou domů si náhle všiml, že u obchodu s knihami stojí Nanoka. Opět pocítil to napětí a pomalu šel k ní. Když se však dívka otočila, zjistil, že to není ona. Byla jí jen podobná oblečením a vlasy. Koshiro raději spěchal domů. Zajímalo ho, jestli Nanoka ještě přijde. Vlastně by byl i rád.
,,Co vlastně čekám?" ptal se sám sebe v duchu. ,,Nedokážu se odhodlat. Nedokážu to vzdát. Utíkám od ní a utíkám z práce. Navždy s tímhle polovičatým citem. Tvářím se tak zuboženě. Co jsem zač?" Koshiro se doma začetl do Nanoky dopisu a s bodavými pocity u srdce se rozbrečel. ,,Já tě taky chci vidět…" Koshiro se snažil uklidnit. Vstal, utřel si slzy do rukávu, pak sebral ze země Chidori průkazku a chystal se s ní odejít, aby ji vrátil. Když však otevřel dveře od bytu, stála za nimi právě příchozí Nanoka. V náručí třímala pytel s pomeranči a s překvapenýma očima hleděla přímo do tváře Koshirovi. Tak nakonec přeci jen přišla.

 


Vánek lásky (Koi Kaze) 10. díl

1. srpna 2014 v 1:25 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Zimní měsíc

Nebylo chvíle, kdy by Koshiro nemyslel na to, co se stalo mezi ním a Nanokou. Už ji nedokázal brát jako svou sestru. A když věděl, co k němu cítí i Nanoka, o to horší bylo se těm citům bránit.
,,Chci se jí dotýkat. Chci ji pevně svírat. Chci být s ní. Nesmím. Jsem takový zvrhlík. Nechtěl jsem jí ublížit."

To ráno se Koshirovi vstávalo těžce. Nemohl celou noc spát. Oblékl se rychle do práce a sešel dolů, kde již u stolu seděl otec a četl si noviny.
,,Dobré ráno!" pozdravil otec.
,,Dobré ráno." Pozdravil Koshiro přešle. ,,Ona… ještě spí?" otázal se po chvíli Koshiro, když v kuchyni neviděl Nanoku.
,,Nanoka už odešla. Dnes chtěla jít brzy." Odpověděl otec.
,,Aha." Koshiro pocítil výčitky. Jistě odešla brzy, aby se s ním nemusela setkat.
,,Pojď, najíme se." pravil otec bez starostně.
Koshiro mlčky zasedl ke stolu a tvářil se rozmrzele.
,,Ani mi nedá šanci omluvit se, hm?" pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Ne, možná to už ani není třeba. Pokud prostě zmizím z jejího života, nevyřeší se tím všechno?"
S těžkým srdcem Koshiro odešel do práce. A ani Nanoka neměla jednoduchý den. Cestou do školy se tvářila smutně a ve vlaku vzpomínala na včerejší večer. Na tu chvíli kdy ji bratr něžně pohladil po tváři a ona mu řekla, že ho miluje. Na ta bolestná slova, která řekl on. Pokud ho miluje jinak, než jako svého sourozence, je s ní něco špatně. Opravdu to tak je? Opravdu je špatná?
,,Vím, že to je zvláštní." Pomyslela si Nanoka v duchu. ,,Docela jsem se překonala. 'Co si o mě myslíš?' Neměla jsem klást tak troufalou otázku. Ale proč tedy bráška…?"
Nanoka se nedokázala soustředit ani ve škole. Hleděla z okna a její výraz byl nepřítomný a smutný. Dokonce i Futaba si všimla, že je Nanoka nadmíru smutná. Takovou ji nezná.

Koshiro, ač nerad, tomu všemu musel udělat jednou pro vždy konec. Zmizí z Nanoky života a jednou třeba zapomene. Prostě se odstěhuje. Když to však sdělil své kolegyni Chidori, nebyla z toho příliš nadšená.
,,Ty se stěhuješ? Proč?" vyptávala se ho Chidori, když kráčeli městem do práce. ,,Žít v tomhle věku u rodičů… Tolik jsem ti to záviděla."
,,Stalo se." odvětil Koshiro.
,,Ty… víš, kolik máme v tomhle období práce." Povzdechla Chidori. ,,Vánoční oslava, silvestrovská oslava, novoroční oslava a za pár týdnů tu bude Valentýnská oslava. Jinými slovy, bude to pekelné plánování. A ty říkáš, že se stěhuješ zítra?"
,,Hodně se toho přihodilo."
,,Takže hádám, že už sis našel byt."
,,Ještě ne."
,,Něco orientačně?"
,,Nic."
,,Tak co hodláš dělat?"
,,Kdo ví?"
,,Tak si vyber teď, když jsme venku!" navrhla Chidori a táhla Koshira do realitky.
,,Hej, přestaň." Bručel Koshiro.
Chidori mu ihned pomohla vybrat ideální byt a jelikož nebylo nač čekat, šli se na něj i rovnou podívat. Byt byl v hezké čtvrti, byl z něj hezký výhled a byl velice útulný.
,,Co na to říkáte?" ptal se realitní makléř, který Koshirovi ukazoval byt. ,,Máte-li nějaké požadavky, dejte mi vědět. Nicméně si myslím, že tento byt je dost vybaven na to, abyste se nastěhoval ihned."
,,Jo." Souhlasil Koshiro.
,,Je pěkný, že?" obdivovala byt Chidori. ,,Na nádraží je to kousek a konáni je hned tady, takže s nakupováním nebude problém. Do kanceláře je to odsud blíže, než z mého domova. Velmi šikovný byt."
,,Proč se musíme rozhodovat podle tvých podmínek?" ušklíbl se na ni Koshiro.
,,Může se nastěhovat zítra?" ptala se Chidori makléře a Koshira ignorovala.
,,Jistě. Hned jak budu mít zálohu a vyřídím nějaké papírování, mohu si promluvit s majitelem." Souhlasil makléř.
,,Papírování jako třeba…?" vyptávala se Chidori.
,,Přinejmenším nájemní smlouvu." Vysvětloval makléř. ,,Ovšem na notářské ověření mohu čekat až do zítra."
Zatímco si Chidori povídala s makléřem, Koshiro se díval z okna bytu, jaký je výhled. Všiml si, že z jeho okna je vidět dokonce i na horské kolo, na kterém kdysi byl s Nanokou. Ach ty vzpomínky. Tenkrát ještě nic netušil, možná to tak bylo lepší.

Nanoka se celý den tvářila ve škole přešle a s nikým se nebavila. Až za ní o volné hodině přestávce přišla na chodbu Futaba, aby ji torchu rozveselila.
,,Nanoko!" volala Futaba. ,,Myslela jsem, že už jsi šla domů. Na co se tak upřeně díváš?"
,,Na nic konkrétního." Odpověděla Nanoka, hledící z okna.
,,To je ale hloupá odpověď. Stalo se něco?" vyptávala se starostlivě Futaba. ,,Od rána vypadáš jako bez života."
,,Je mi fajn." Zalhala Nanoka. ,,Jen se mi nějak nechce domů."
,,Ale to vůbec není fajn!"
Futaba chtěla za každou cenu Nanoku orzveselit a tak jí po škole pozvala k ní domů, aby přišla na jiné myšlenky.
,,Můžeme hrát, jak budeme chtít." Pravila vesele Futaba, když dorazily k ní. ,,Můžeme si pouštět CD, jak budeme chtít! Můžeme se cpát sušenkami, jak budeme chtít! A můžeme drbat, jak budeme chtít! Tak se ta nemrač, jo?"
,,Jo." Usmála se Nanoka.
V tom se otevřely dveře od pokoje a dovnitř nakoukla Futaby starší sestra.
,,Ahoj, Nanoko." Pozdravila.
,,Ahoj." Pozdravila přátelsky Nanoka.
,,Co se s tím pokojem děje? Měla by sis uklidit." rozhlédla se Futaby sestra po pokoji a spatřila ten binec.
,,Přestaň otravovat." Zamračila se na ni Futaba. ,,Vím to, uklidím si, tak zmlkni, ségra."
,,Nikdy si neuklidíš, dokud ti někdo neřekne." Kárala ji sestra.
,,Bože, musíme s Nanokou probrat něco důležitého. Je to košatý problém, který ty nikdy nepochopíš, ségra."
,,Když už zmiňuješ šaty, půjč mi tu modrou košili."
,,Říkala jsi, že mi ji dáváš a už nikdy ji nebudeš nosit!"
,,Teď jsem si to rozmyslela. Naval."
,,To je tak ubohé! Potvoro! Démone!"
Když se na ně tak Nanoka dívala, jak se hádají, musela se začít smát. Futaba byla však ráda, že se Nanoka konečně směje. Nakonec si to odpoledne s Futabou přeci jen užije.

Teprve pozdě večer se Koshiro chystal z práce a ujišťoval se, že se Chidori nezlobí, že teď, když budou mít v práci frmol, se bude stěhovat.
,,Určitě je to v pohodě?" ptal se Koshiro.
,,Co? Zítra se stěhuješ, ne? Budeš muset zařídit to a ono, ne?"
,,Promiň. Určitě ti to vynahradím." Omlouval se Koshiro, když viděl, že se Chidori tváří trochu ustaraně.
,,Tak co se stalo?" zeptala se náhle Chidori. Bylo ji jasné, že by se Koshiro nestěhoval tak náhle ze dne na den.
,,Nic." Zalhal Koshiro.
,,kdyby šlo opravdu o nic, neutíkal bys uprostřed noci."
,,Nebuď tak cynická."
,,Ale to, co děláš, není nic než noční úprk."
,,To máš asi pravdu. Ahoj."
,,Ahoj." Rozloučila se Chidori. Vrtalo jí hlavou, co se jen mohlo stát, že tak utíká z domu. Jistě to mělo nějakou spojitost s jeho sestrou. ,,Co se s ním děje?"

Zatímco se Koshiro teprve vracel domů, Nanoka se u Futaby náramně bavila. Všechny společně, dokonce i Futaby sestra, zasedly k herní konzoli a daly se do hraní her. Byla to taková zábava, že Nanoka na chvíli zapomněla na starosti.
,,Ještě jednou!" volala Futaby sestra, když dohrály závod ve hře.
,,Dobrá." Souhlasila Nanoka s úsměvem.
,,To je ubohé! Poražený končí! Dej mi to!" zabručela Futaba a odstrčila sestru od konzole. ,,Ségra, ty jsi tak podlá."
,,Tak jo! Tak jo!" volala rozesmátá sestra, když se na ni Futaba vrhla a začala jí šimrat.
,,Tahle osoba se chce příští rok vdávat. Věřila bys tomu?" Otočila se Futaba na Nanoku.
,,Opravdu?" otázala se Nanoka.
,,Jo, vypadá to tak." Odpověděla Futaby sestra.
,,Konečně se dostane pod čepec!" smála se Futaba s Nanokou.
,,Holky, už jste si našly kluky?" zeptala se jich sestra. V tu chvíli je přešel obě smích. ,,Tak je nejvyšší čas. To znamená čistí milostný vztah."
,,A to říkáš, když už chystáš svatbu." Pravila na to Futaba.
,,Mluvila jsem jen o vztahu." Vysvětlovala sestra. ,,Když přijde na svatbu, je toho třeba rozmyslet mnohem více."
,,Ty se nevdáváš, protože ho máš ráda?" zeptala se jí Nanoka.
,,Samozřejmě mám svého snoubence ráda. Ale pro takový svazek nestačí jen mít rád. Jsou tu různá omezení. A jednoho dne si řekneš: 'Je to opravdu správné?'"
,,Jasně, že to bude dobré. Až tu nebudeš, tenhle dům bude o tolik pokojnější!" rýpla do ní Futaba.
,,Jo, jo, já vím."
Nanoka opět trochu zesmutněla. Také by si přála být šťastná s tím, koho miluje. Domů se jí však moc nechtělo a tak se rozhodla, že u Futaby dnes přespí. Zavolala tedy domů a dala otci vědět. Koshiro už byl tou dobou doma a balil si věci do krabic. Když zaslechl telefon, sešel dolů a zeptal se otce, sedícího u stolu.
,,To volala ona?"
,,Jo, promiň. Říkala, že zůstane u kamarádky doma." Zamumlal otec a zakrýval si tvář novinami.
,,Aha." Koshiro nebyl moc překvapen, že se Nanoce nechce domů. Posadil se ke stolu k otci a sklopil hlavu.
,,Co se děje?" ptal se ho otec.
,,Nic." Zalhal Koshiro. ,,Hele, já…" tu však začal opět zvonit telefon. ,,Vezmu to." Pravil Koshiro a šel k telefonu. ,,Halo, Saeki."
,,Ahoj." Ozvala se po chvilce tichým hláskem Nanoka.
,,Ahoj. O co jde?"
,,Dnes zůstanu přes noc u Futaby doma."
,,Dobře. Táta mi to zrovna říkal."
,,Také jsem říkala, že se vrátím zítra před polednem. Ale myslím, že tu zůstanu o trochu déle, takže… víš, já…" Nanoka ztrácela slova, chtěla by toho tolik říct, ale nevěděla jak.
,,Co je?"
,,Bráško. Nezlobíš se?"
,,Kvůli čemu?"
,,Kvůli tomu, že jsem se tě ptala, co si o mně myslíš."
,,My se teda najíme první." Houkla na Nanoku z kuchyně Futaba.
,,Jo." Kývla Nanoka a otočila se zpět k telefonu. ,,Ptala jsem se tě na takovou zvláštní věc."
,,Ale, opravdu?" vykoktal ze sebe Koshiro.
,,Jo. A ty jsi pak řekl… že jsem divná."
,,Jasně, že jsem to tak nemyslel."
,,Ale…"
,,Ty nejsi divná a já se nezlobím." Uklidňoval ji Koshiro.
,,Opravdu?"
,,Jo. Krom toho… já jsem ten, kdo by se měl omluvit, za to co jsem udělal. Promiň, vím, že to je moje chyba." Koshiro ztišil hlas, aby ho otec neslyšel.
,,Netrápím se tím. Jen trochu."
,,Promiň."
,,Ale opravdu ne moc."
,,To jsem rád."
,,Taky jsem ráda. Že jsem si s tebou mohla popovídat."
,,Jo. Jo, já…" Koshiro se chystal Nanoce říct, že se stěhuje. Nakonec si to ale rozmyslel. ,,Ne, nic."
,,Co je?" vyzvídala Nanoka.
,,Říkám, že nic."
,,Ale já to chci vědět."
,,Fakt to nic není."
,,Bráško. Já… Možná odřeknu to dnešní přespání."
,,O čem to mluvíš? Zavěšuju." Vylekal se Koshiro.
,,Jo."
,,Ahoj."
Když zavěsili telefon, cítili se oba o trochu lépe. Ale jen o trochu, že spolu mohli mluvit a omluvit se. Nanoka byla ráda, že se na ni bratr nezlobí a že ji nemá za divnou. I když to na jejích citech nic neměnilo.
,,Jídlo už bude pryč!" volala na Nanoku Futaba.
Nanoka tedy šla za Futabou a její sestrou do jídelny a přisedla si k nim. Jen co přišla, obě se zase hašteřily.
,,Ségra, strašně moc jíš." Říkala zrovna Futaba.
,,No a? Udělala jsem si to sama."
,,Takhle se za chvíli nevejdeš do svatebních šatů."
,,Neměj péči."
,,Říká se: 'Za vteřinu nedbalosti celý život obezity.'"
,,Pro tebe to platí taky."
,,Nanoko?" pohlédla náhle Futaba na Nanoku, které se opět tvářila smutně. ,,Co se děje? Nemáš chuť? Nebo to jídlo vypadá odporně?"
,,Co jsi to řekla?!" rozčílila se sestra.
,,Ovšemže ne." Zakroutila hlavou Nanoka.
,,Tak do toho! Je to výborné." Usmála se Futaba.
,,Pravda. Hej, Futabo, nandej jí."
,,Já vím!"
Bylo roztomilé vidět, jak se ty dvě stále hašteřej. Až se jí z toho o to víc stýskalo po Koshirovi. Ani netušila, že se stěhuje a už se s ním neuvidí.

Koshiro se konečně odhodlal říct otci o jeho náhlém stěhování. Ale ten z toho nebyl zrovna moc nadšený.
,,Ale člověče, neříkám, že nemáš žít sám." Pravil otec trochu sklesle.
,,Vím, že je to zčistajasna. Promiň, že jsem s tím přišel tak najednou." Omlouval se Koshiro.
,,S čím tu nejsi spokojený?" ptal se otec ustaraně.
,,V tom problém není."
,,To není možné! Jinak by ses nechtěl stěhovat tak náhle."
,,No, už jsem o tom přemýšlel nějakou dobu."
,,O co jde? Přiznej barvu." Vyzvídal stále otec podezíravě. ,,Vadí ti něco na mně? Nebo se něco stalo mezi tebou a Nanokou?"
,,Ne." Zalhal Koshiro.
V tom se z ničeho nic otevřely dveře od obývacího pokoje a dovnitř vešla Nanoka. Otec i Koshiro na ni překvapeně vytřeštili oči.
,,Co se stalo?" ptal se hned otec.
,,Prostě se mi chtělo domů. Tak jsem tady." Usmála se Nanoka. Pak se její úsměv vytratil, neboť zaslechla debatu mezi otcem a Koshirem. ,,To myslíš vážně, že se stěhuješ?"
Nanoka si přisedla ke stolu a otec jim uvařil horký čaj. Všichni tři nyní seděli mlčky u stolu a nikdo z nich nevěděl, co říct.
Koshiro po chvíli v tichosti odešel do svého pokoje a zapálil si cigaretu. Bylo to pro něj těžké a bylo mu jasné, že Nanoka i otec z toho jsou smutní. Ale byl rozhodnut to udělat. Cítil, že je to rozumné. V tom se ozvalo klepání na dveře a do pokoje vešla Nanoka.
,,Co se děje?" zeptal se Koshiro a típl cigaretu. Tu si však Koshiro všiml, že si Nanoka sebou nese polštář.
,,Mohli bychom… spát spolu?" zeptala se Nanoka tiše. ,,Chci být s tebou. Alespoň dnes."
Než však stačil odpovědět, Nanoka už si uvelebovala v jeho posteli.
,,Hej! Počkej chvíli!" vylekal se Koshiro. Nanoka ho ale ignorovala, urovnala si svůj polštář a v klidu si lehla vedle Koshira.
,,Přeci jen jsem divná." Pravila. ,,Přestože jsme sourozenci, jsem tak sobecká."
,,Není to divné. Je to v pořádku právě proto, že jsme sourozenci. Tohle. Opravdu."
,,Proč se tedy stěhuješ, bráško?"
,,Vždyť víš."
,,Nevím."
,,Měla bys. Slibme si, že dnes je to naposledy. Už se nikdy nesetkáme."
,,Proč? Proč to říkáš? To je divné. Řeči jako 'Naposledy'. Nestěhuješ se přece nikam daleko." v Nanočiných slovech byl slyšet zármutek a do očí se jí opět vehnaly slzy. ,,To je podivné, i když jsme sourozenci."
,,To je fakt, i když jsme sourozenci." Koshiro si lehl vedle Nanoky. ,,Já… Vždycky jsem ti chtěl něco říct, ale nemohl jsem. Vzpomínáš si, jak jsme byli na ruském kole? I když jsem si tenkrát nebyl jistý, pravdou je, že jsem byl v tu chvíli opravdu šťastný. Proto kdyby to takhle šlo dál…"
Nanoka vzala Koshira jemně za ruku. V očích měla slzy, uvědomovala si, co tohle vše znamená. Koshiro ji ruku něžně stiskl. Leželi vedle sebe, zády k sobě, pevně se drželi za ruce a nakonec usnuli. Oba v ten moment tak šťastní a přece tak smutní. Kdyby nebyli sourozenci, vše by bylo o mnoho snazší.


Když se ráno Nanoka probudila, Koshiro už byl pryč. V posteli byla sama a pokoj byl prázdný. Jediné co našla, byl její plyšový medvídek, kterého Koshirovi dala. Do očí jí opět vtrhly slzy. Koshiro už byl odstěhovaný ve svém novém bytě.


Vánek lásky (Koi Kaze) 9. díl

30. července 2014 v 1:05 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Kvítky ve větru

Jednoho pozdního odpoledne, když se Koshiro vracel z práce, začal velice vážně uvažovat nad jednou věcí, která by možná pomohla jeho nynější situaci. S bodavou vzpomínkou na Nanoku, která mu sděluje, že ho má moc ráda, si prohlížel nabídky bytů.
,,Uvažoval jsem, že se odstěhuju z domu. Je krásná. Upřímně, je s ní plno problémů, ale nemohu si ji nevšímat. Cítil jsem se svázaný tím, že se musím snažit brát ji jako mladší sestru."

Ty myšlenky Koshira užíraly tak moc, že se nedokázal na nic soustředit. Stále více si uvědomoval, že nemá smysl si něco nalhávat. Věci se mají tak, jak se mají a možná by odstěhování pomohlo.
Zatímco se Koshiro trápil myšlenkami na svou sestru, Nanoka se bavila ve škole se svýma spolužačkami, které z okna školní budovy napjatě vyhlížely na hřiště na partu cvičících kluků.
,,Není krásný?" volala nadšeně Futaba a ukazovala na jednoho z hochů.
,,Nevím, je moc daleko." Špitla Nanoka.
,,Nedíval se sem zrovna?" rozzářily se oči Futaby.
,,Nemáš na mysli toho druháka, že ne?" podívala se na ni Tamaki. ,,Ví se o něm, že má přítelkyni, která chodí na univerzitu."
,,Co!? To je šok." Vykřikla zklamaně Futaba.
,,Halo, slečny, co tady děláte?" otázal se jich kolem jdoucí profesor. ,,Vypadá to, že se nudíte."
,,Ani ne…" koktala Futaba. Ale profesor měl dojem, že dívky potřebují zaměstnat a tak jim dal za úkol uklidit učebnu.
,,Ježíš! Nemůžu tomu uvěřit! Co to má znamenat?" stěžovala si Futaba když zrovna zametala v učebně. ,,Měly jsme se vymluvit a utéct."
,,Na to už bylo pozdě, podle toho, jak se tvářil, když k nám přišel." Odvětila Tamaki.
,,Omlouvám se. To je proto, že jsem byla příliš pomalá." Ospravedlňovala se Nanoka.
,,Proč se omlouváš, Nanoko? To je proto, že profesor Jama je otrokář." Stěžovala si nadále Futaba.
,,Jo." Souhlasila Tamaki.
,,Myslíte, že to stačí?" rozhlédla se Nanoka po učeně, kterou komplet uklidily.
,,Jo, dobrá práce." Kývla Tamaki.
,,Dobrá, mise splněna." Usmála se Futaba.
,,Hele, nemáme srovnat ty knihy?" ukázala Nanoka na poličku plnou poházených knih.
,,No tak, Nanoko, to je v pohodě. Jdeme domů." Ušklíbla se na ni Futaba.
,,Jak moc chceš profesora Jamu rozmazlovat?" řekla Tamaki a vytrhla Nanoce z ruky lopatku.
,,Rozmazlovat?" podivila se Nanoka.
,,Jsi tak ukrutně poctivá! Nemusíme toho dělat tolik." pravila na to Tamaki.
,,Ale řekla bych, že tahle poctivost je Nanočinou dobrou stránkou. Skočím nám pro věci. Počkej na náš u brány." Usmála se Futaba.
,,Dobrá. Půjdu říct učiteli, že jsme to uklidily." Souhlasila Nanoka.
,,Nenech se znovu chytnout!" zvolala Futaba naposled a odběhla.
,,Buď opatrná!" usmála se Tamaki a spěchala za Futabou.
Když zůstala Nanoka v té prázdné učebně sama, povzdechla si. Kdby tak její kamarádky měly pravdu.
,,Nejsem tak poctivá." Pomyslela si v duchu.
Celou dobu až do příchodu domů pak přemýšlela. Ať se snaží jakkoliv, Koshiro se k ní stále chová divně. Možná dělá něco špatně. Napadlo jí, že by mu mohla třeba udělat něčím radost. Dostala nápad. Hned doma spěchala do Koshirovy šatní skříně a vypůjčila si jeden jeho svetr, aby si změřila míry. Uplete mu nový, krásný svetr.
,,Nanoko!" ozval se ze zdola otcův hlas.
,,Ano?"
,,Vana je volná! Pojď se rychle vkyoupat."
,,Jo, hned tam budu." Tu však zaslechla, že právě přišel domů Koshiro.
,,Ahoj." Pozdravil svým bručivým hlasem.
Nanoka rychle schovala Koshirův svetr a zhasla v jeho pokoji, aby nezjistil, že tam byla.
,,Ahoj. Jdeš brzy." Pozdravila ho když scházela ze schodů.
,,Jo." Zabručel Koshiro a zamířil do obýváku. Tam ho však nemile překvapil bordel na stole. ,,Co to kruci je? Máš to aspoň trochu uklidit. Nedrob sušenkami na noviny." Pokáral jí, vzal noviny s drobky a vysypal je do koše.
,,Když ony se prostě pořád drobí." Vysvětlovala Nanoka.
,,Když se budeš tolik ládovat sladkostmi, stane se z tebe čuník."
,,Čuník?" vykulila na něj oči Nanoka.
,,Kví, kví."
,,Nestane!" rozčilovala se Nanoka.
,,Dělám si legraci." Uklidňoval ji Koshiro. ,,Pospěš a ukliď to."
,,Ne! Čuník se ze mě nestane, nestane a nestane!" zlobila se stále Nanoka.
,,Udělám to za tebe, Nanoko, tak se běž rychle umýt!" vmísil se do debaty otec.
,,Ticho!" křikla na něj Nanoka, až si pak uvědomila, že mluví s otcem. ,,Jéje, tati. Omlouvám se, tati." Otec však na Nanoku vrhl nešťastný výraz. Překvapilo ho, jak Nanoka vzdoruje. Už to není ta jeho malá holčička, už je dospělá a začíná vzdorovat. Otec se potichu odloudal pryč se skleslým výrazem. Nanoka jen zoufale pohlédla na Koshira, který se tvářil překvapeně.
,,Proč se před tátou tváříš jako neviňátko? Nenuť se do toho." zeptal se jí Koshiro.
,,Já se do ničeho nenutím!" začala se opět Nanoka rozčilovat, až jí zrudly tváře. Pak naštvaně odběhla do svého pokoje a tam se zavřela. Sedla si ke stolu a tvářila se naštvaně.
,,To je děsné… Dokonce i bráška." Povzdechla si Nanoka. Proč si o ní lidé myslí, že je tak poctivá? Začínalo jí to štvát.

Druhý den ráno vstala Nanoka trochu později. Sešla dolů do kuchyně, kde jak doufala, měl čekat oběd na stole.
,,Bráška je v práci, co?" ptala se rozespale Nanoka svého otce. Otec tam však nebyl a na stole na ní čekal jen dopis, v němž stálo: ,,Nanoko, na oběd půjdu s panem Jamadou a spol. Ty si na oběd ohřej smaženou rýži z lednice. Táta."
,,To je nuda." Vzdychla Nanoka. Pak však zaslechla telefon. Rychle ho šla zvednout a zjistila, že volá Koshiro.
,,Ah, jsi tam." Ozval se Koshiro do telefonu. ,,Ty jsi ještě spala? Už je po poledni."
,,Co je? O co jde?" zabručela Nanoka do telefonu.
,,Hele, není tam na stole, nebo jinde obálka?"
,,Počkej chvíli." Nanoka nakoukla na stůl a spatřila velkou obálku. ,,Ta velká bílá?"
,,Našla jsi ji? Ta se jménem mé společnosti? Promiň, ale mohla bys ji sem přinést?"
,,Říkal jsi, abych za tebou nikdy nechodila do práce."
,,To jsem řekl?"
,,Jo, řekl."
,,Dobrá. Promiň, spoléhal jsem na tebe. Ne že bych nemohl odejít. Stavím se pro ni doma."
,,Pokud ji vážně potřebuješ, tak ti ji donést mohu."
A tak se Nanoka nechala přemluvit. Oblékla se do teplého bílého kabátku, vzala obálku a vydala se na cestu za Koshirem.
,,Proč to umím říct jen takhle?" přemýšlela Nanoka v duchu, když jela vlakem. ,,Nikdo nechce tak protivnou sestru, jako jsem já." Trápilo jí, že se k ní Koshiro chová tak povýšeně. Měla pocit,ž e pro něj není dost dobrá sestra, třeba mu leze na nervy a proto je na ní takový.
Nanoka konečně dorazila ke Koshirovi do práce. Když vešla k němu do kanceláře spatřila za stolem nezvykle usměvavého Koshira.
,,Och, moc se omlouvám." Usmál se a šel k ní pro obálku, kterou třímala v náručí. ,,Spěchala jsi? Stačilo mi to kolem čtvrté."
,,Je to tahle?" podávala mu Nanoka obálku.
,,Jo. Zachránila jsi mě. Díky moc."
,,Jo." Nanoka cítila, že začíná červenat, když se na ní Koshiro takto usmívá. Bylo nezvyklé vidět ho se usmívat.
,,Na, dám ti nějaké peníze. Něco si kup, než pojedeš domů."
,,Umm… myslíš, že tady dnes budeš dlouho? Chci jet domů s tebou." zeptala se ho potichu Nanoka a zanořila svá červená líčka do šály. Když si však všimla Koshirova překvapeného výrazu, rychle dodala: ,,Nevadí, jestli nemůžeš."
,,Ne… Neřekl jsem, že nemůžeš, ale…"
,,Saeki, mohl bys sem na chvíli zajít?" ozval se náhle hlas jednoho jeho kolegy, který na něj mával deskami.
,,Ano." Souhlasil Koshiro. ,,Tak se tu někde posaď a počkej na mě."
Když Koshiro odběhl za klientem, Nanoka se spokojeně usadila na sedačku. Byla ráda, že na něj může počkat. Se zájmem pozorovala Koshira, jak sedí u stolu s klientem a projednává s ním členství. Nemohla si pomoct, ale ten pohled na pracujícího a usměvavého Koshira ji fascinoval.
,,Ahoj." Ozvala se náhle právě příchozí Chidori. ,,Dlouho jsme se neviděly. Kávu?"
,,Děkuji mnohokrát." Usmála se Nanoka a vzala si od Chidori kávu.
,,To je ale ohavný bratr, když svou sestru takhle nechá." Zavtipkovala Chidori a posadila se vedle Nanoky.
,,Ale kdepak. Umm… Nevadí, když zůstanu tady?" otázala se Nanoka.
,,Vůbec. Ale nebudeš se tady nudit? Můžeš na bratra počkat dole v kavárně."
,,To je v pořádku. Počkám tady." Nanoka se chtěla dívat, jak Koshiro pracuje.
,,Dobrá. No, na chvíli půjdu ven, tak si tu udělej pohodlí."
,,Dobře."
Když Chidori odešla, Nanoka opět upřela svůj zrak na Koshira. Dokázala se celou dobu dívat, jak pracuje a jedná s klientem. Dokonce ani nevnímala čas, který plynul tak rychle.

Pozdě odpoledne Koshiro končil a společně s Nanokou odcházel domů.
,,Musela ses nudit." Pravil Koshiro cestou domů přes most.
,,Ani ne." Odpověděla Nanoka s úsměvem a zahleděla se z mostu.
,,Co je?" ptal se Koshiro, když viděl Nanoky úsměv.
,,Jen mě napadlo, že jsi byl úplně jiný, než obvykle. Jiný, než když jsi doma."
,,No, je jasné, že v práci se budu chovat jinak než doma."
,,Bráško, já si to tedy nemyslím, ale kamarádky ve škole říkají, že vše beru moc vážně."
,,Odkdy? Jsi lenoch." Ušklíbl se na ni Koshiro.
,,Nejsem! Nejsem!" rozčilovala se Nanoka a bouchala do Koshira zaťatýma pěstičkami.
,,O co jde?" bručel Koshiro.
,,Pravda. Máš pravdu." Nanoka do něj přestala bušit a sklopila smutně oči k zemi. ,,Jsem pokrytec. Přetvařuji se. Přesně jak jsi říkal."
,,Promiň. Je to moje chyba, moc jsem řečnil. Každý se občas přetvařuje." Uklidňoval ji Koshiro, když viděl, že má slzy v očích. ,,Moje rozdílné chování v práci a doma musí vypadat pěkně neupřímně."
,,Ale vůbec ne. Byl jsi skvělý!" Nanoka cítila, jak se červená. Opravdu se jí líbil Koshirův přístup, při vřelém jednání s klienty.
,,Tak se tím netrap. Je mi jedno, jestli jsi vážná, nebo líný čuník. Lidem, jako jsem já, se říká pokrytci."
,,Ale ty nejsi pokrytec!"
,,Kdybys znala pravdu, nejspíš bys mě nenáviděla." Koshiro odvrátil zrak k nebi a hluboce se zamyslel.
,,Cože? Říkáš to, jako by sis byl jistý, že tě mám ráda!" vykřikla Nanoka, upustila svou kabelku a s rozběhem se vrhla Koshirovi do náruče.
,,Hej!" ulekl se Koshiro, když ho Nanoka z nenadání objala kolem pasu. Cítil, jak je nervózní. Opět ho Nanoka překvapila nečekaným chováním a on si připadal v nesnázích. Dokonce si ani nevšiml, že kolem právě procházela jeho kolegyně z práce Chidori.
,,Hej, trdlo! Netahej mě!" volal Koshiro, když ho Nanoka uchopila za ruku a tahala mu za ní, aby šel. ,,Musíš se mnou takhle mávat?"
Chidori chvíli pozorovala, jak se dva sourozenci láskyplně hašteřej a pak se vydala dál svou cestou. Bylo milé vidět, že se Koshiro už netváří tak nabručeně a že svou sestru konečně přijal. Ten večer, ač bylo chladno, se cítila Nanoka příjemně. Pevně se držela Koshira za ruku a on se jí konečně přestal bránit.
,,Úplně jsem zapomněl, že jsem vůbec uvažoval o stěhování. Přál jsem si, aby nebyla mou sestrou. Napadaly mě takové věci…" Pomyslel si Koshiro v duchu.

Poklidný večer se přehoupl a přišlo opět otravné ráno, které se Koshirovi ohlásilo nepříjemným zvukem budíku. I když nerad, vstal z postele a šel se obléci. Když scházel z pokoje dolů okolo terasy, kde si Nanoka opět sušila své spodní prádlo, pomyslel na včerejší večer. Kdyby tak jen znala pravdu, možná by ho už nechtěla ani vidět.
,,Dobré ráno, bráško." Pozdravila vlídně Nanoka, která už u plotny chystala oběd. ,,Co se děje? Stalo se něco?" zeptala se, když spatřila Koshirův nepřítomný výraz.
,,Ale… Ne, nic." Usmál se bezstarostně Koshiro a zasedl ke stolu.
,,Dobré ráno, tati." Pozdravila Nanoka otce, který právě také vstal.
,,Dobré ráno, Nanoko." Pozdravil otec a pak se podíval na Koshira, který si u stolu četl noviny. ,,Cože? Ty tu jsi ještě?"
Koshiro se na otce jen nevlídně podíval.
Po jídle se Koshiro již vypravil do práce a Nanoka do školy. Když Koshiro vyrazil z domu, Nanoka spěchala za ním a když ho na ulici doběhla, chytla se ho okolo paže.
,,Nech toho." Ušklíbl se na ni Koshiro a opět zčervenal.
,,Ne." Protestovala Nanoka a přitiskla se ke Koshirově paži.
,,Řekl jsem, abys přestala." Snažil se Nanoku setřást ze své paže, ale marně.
,,Ne!"
Když Koshiro viděl, že je to marné, jen se usmál a nechal ji, ať se ho dál drží. Vlastně mu to bylo i příjemné. Vydali se tedy spolu na cestu. Po chvíli v nedaleké ulici potkali starou známou sousedku, která právě před domem uklízela.
,,Á, dobré ráno." Pozdravila je vlídně.
,,Dobrý den." Pozdravil Koshiro.
,,Dobré ráno." Usmála se Nanoka.
,,To je hezké, že spolu tak vycházíte." Usmívala se žena, která si pamatovala Koshira ještě jako malého chlapečka. ,,Moje děti jsou podobně staré, takže se stále hádají."
Nanoka s Koshirem se usmáli. Pak se s ženou rozloučili a vydali se na vlak. Cestou vlakem se však Nanoka zamyslela. Bylo by hezké, kdyby si jen oni spolu někam vyrazili.
,,Hele, bráško? Chtěla bych vyrazit někam ven." Řekla po chvíli.
,,Běž." Odpověděl Koshiro.
,,S tebou, bráško."
,,Proč?"
,,Prostě proto."
,,Jsem líný, takže ne." Odbil jí Koshiro.
,,V poslední době jsme se jen procházeli po okolí a byli jsme v samoobsluze."
,,To nestačí?"
,,Ne, nestačí."
,,V létě jsme byli v Hakone."
,,Chci jet někam, kde je krásně. Zajedeme někam během příštích prázdnin. Slíbeno, bráško!"
Vlak právě zastavil a Nanoka vystoupila na své zastávce. Ještě se ohlédla a Koshirovi zamávala. Ten jí zamávání s úsměvem opětoval.
Když však vlak odjel ze stanice, Koshira opět přepadla deprese. Možná mu docházelo, že se změnil. Netušil jak to Nanoka dělá, ale dařilo se jí najít si k němu cestu.
,,Právě teď se mi nechce přemýšlet o nepodstatných věcech." Pomyslel si Koshiro v duchu. Měl na starosti mnohem důležitější věci, než prázdniny. Musel si toho hodně srovnat v hlavě.

Konečně dorazil do práce a znechuceně opět zasedl ke svému stolu, když v tom se k němu přihnala Chidori.
,,Já vás viděla!" pravila ihned s úsměvem od ucha k uchu. ,,Tebe a Nanoku včera večer. Nanoka je tak rozkošná! Chápu, proč tě tak chytlo starat se o ni."
,,O čem to mluvíš?" ptal se jí Koshiro s vykulenýma očima.
,,Kdyby vás viděl někdo, kdo vás nezná, myslel by si, že máte docela jiný vztah."
Koshiro se jen nad nejapnou poznámkou Chidori pousmál a v klidu odešel pryč.
Snažil se celý den tvářit v klidu a s úsměvem, ale v hloubi srdce věděl, že na tom, co Chidori říká, něco je. Celý den až do večera, kdy měli firemní oslavu, přemýšlel, co bude dělat. Věděl, že s tím musí něco udělat. Je to přeci jeho vlastní sestra a to bez pochyby. Byl tak zahloubán ve své mysli, že si ani nevšímal Chidori a Odagiriho, kteří vesele popíjeli a bavili se.

Zatímco byl Koshiro večer pryč. Nanoka se potají vloudila do Koshirova pokoje. Věděla, že jí to zakázal a že by se zlobil, kdyby to zjistil. Ale chtěla se tu jen na malou chvilinku poohlédnout. Bohužel i během té malé chvilinka stihla usnout na Koshirově posteli. Nic netušící Koshiro se pozdě večer vrátil domů, šel se napít, aby zahnal chuť piva a pak se vydal do svého pokoje. Když ho však otevřel, s překvapením zjistil, že se u něj ne jen svítí, ale že v jeho posteli spí schoulená Nanoka.
,,Proč? Spíš?" špitl tiše Koshiro a svlékal si kabát. ,,Mimo to, proč je…" Koshiro se náhle zadíval na spící sestru. Byla opravdu tak rozkošná. Posadil se k ní na postel a přemýšlel, co dělat. Měl by ji vzbudit, aby odešla do svého pokoje. Byl z toho nervózní. ,,Bože… Chceš, abych na tebe skočil?" zabručel tiše Koshiro a lehl si vedle Nanoky, zády k ní. Zadíval se do prostoru pokoje a přemýšlel. Tolik se snažil jí odolávat, tak proč se tohle děje?
,,Co to děláš?" ozvala se náhle Nanoka. Koshiro se otočil a spatřil, že se mu Nanoka dívá přímo do očí.
,,Na… nastydneš se." zakoktal Koshiro celý rudý.
,,Jo. Ty se nezlobíš?" zeptala se Nanoka a zívla si.
,,Co?"
,,Nic."
Koshiro byl nervózní stále víc a víc. Nanočiny velké oči se teď dívaly přímo do těch jeho a on cítil, jak ho polévá horko a vzrušení. Jak na něj tak shlížela, vztáhl k ní Koshiro jemně ruku a položil ji Nanoce na tvář. Její tváře ihned zčervenaly a srdce se jí rozbušilo.
,,Chceš spát se mnou?" zeptal se tiše Koshiro. Pak ho však napadlo, co to dělá? Měl by se krotit. Rychle se posadil na postel zády k Nanoce a ihned dodal. ,,Promiň, dělám si srandu. Půjdu spát, tak se vrať do svého pokoje."
,,Bráško… co si o mně myslíš? Víš, co cítím, že?" zeptala se náhle Nanoka. ,,Já tě… bráško…"
,,Neříkej to!" zarazil ji Koshiro.
,,Miluji. Víš to, že?"
,,Už o tom nemluv!" Koshiro cítil, jak ho bodá u srdce a v krku se mu vzpříčil knedlík.
,,Bráško!"
,,Neříkej to. Miluješ mě jako sestra bratra. Pokud tvrdíš, že svého sourozence miluješ jinak, je s tebou něco špatně." Jen těžko Koshiro ta slova vyslovoval. Ve skutečnosti tohle říct nechtěl. Nechtěl! Nanoka se rozplakala. Nemilovala ho jako sestra bratra. Ta slova však bolela oba. Nanoka rychle vstala z postele a utíkala ke dveřím. Koshiro však rychle vstal, uchopil ji za ruku a pevně ji k sobě přitáhl a objal, aby neplakala.
,,Ne!" křikla Nanoka, vyklouzla mu z náručí a utekla z jeho pokoje k sobě.
Koshiro zůstal klečet na zemi a do očí mu vtrhly slzy. Tohle bylo přesně to, co nechtěl. Ublížit jí. I přesto, že její city opětoval, chtěl se snažit být rozumný a nepodlehnout tomu. Rád by Nanoce řekl jiná slova, než ta, co jí řekl. Ale nemohl. Ona je teď jistě smutná. A on také.


Vánek lásky (Koi Kaze) 8. díl

21. července 2014 v 23:47 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Zmrzlá rosa

Byl opět jeden z těch nudných stereotypních dní, kdy seděl Koshiro v práci, papíroval a jednal s klienty. Zrovna měl schůzku s jednou klientkou, která měla zájem o členství.
,,Klienti jsou přijímáni teprve po důkladném prověření." Vysvětloval ji Koshiro. ,,Skutečně zde nenajdete žádné takříkajíc podezřelé osoby, ani problémové lidi. Pokud se mezi klienty vyskytne jakýkoliv spor, přebíráme odpovědnost…"
Vskutku, jak nudná práce to byla. Každému pořád říkat to samé, pořádat svatební obřady a hostiny.

,,Tuhle práci jsem si zvolil jen proto, že jsem si musel vybrat z pracovních příležitostí pro absolventy třetiřadých univerzit. Nebo jsem si to myslel. Nebo jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že si to myslím. Ve skutečnosti jsem chtěl zažít lidské štěstí a chtěl jsem zažít lidský žal. Chtěl jsem se dostat někam, kde se lidé poznávají a rozcházejí. Myslel jsem si, že pak budu schopen udělat jednoho dne totéž."

Koshiro právě vyplňoval u pracovního stolu kartu nové klienty a přemýšlel. Je to tak? Dělá tu práci jen proto, že neměl na výběr, nebo si to jen namlouval? Na chvíli se hluboce zahleděl z okna a zapřemýšlel se. Vzpomínal na dobu, kdy byl ještě malý chlapec a žil i s matkou.
Tenkrát šel s matkou z nákupu, a jelikož už v té době čekala jeho sestru, pomáhal jí s nákupem.
,,Chtěla bych, abys mi odteď doma pomáhal více než dříve, ju?" usmála se matka na malého Koshira. Ten se však tvářil zamlkle. ,,Připadá mi, že to vůči tobě není úplně hezké, když mezi vámi bude takový věkový rozdíl. Co se děje? Nevypadáš příliš šťastně. Konečně z tebe bude velký bráška."
Tu je zastavila sousedka, která šla právě okolo.
,,Ale, není už na čase?" usmívala se žena.
,,Ještě měsíc." Odpověděla Koshirova matka s úsměvem.
,,Teď jsi velký bratr, viď, Kósho?" pohlédla žena na Koshira.
Koshiro však jejich radost nesdílel. Ani radost matky a otce. Očekávaný příchod jeho sestry ho nijak netěšil. Dokonce ani v den, kdy jeho matka rodila a on čekal s otcem v porodnici, nechápal, nač se všichni tak těší. Až se ozval hlasitý pláč právě narozeného dítěte.
,,Hurá! Koshiro, dokázali jsme to!" zajásal otec a ihned spěchal za svou ženou a dítětem.
,,Blahopřeji, je to holčička." Sdělovala mu zdravotní sestra a podávala mu malé zabalené novorozeňátko.
Tenkrát si Koshiro všimnul, že jeho otci ukápla slza radostí. Když tam tak stál a hleděl na malé chvějící se miminko, cítil se zvláštně. Byl to radostný a zároveň trochu děsivý pocit. Ale bylo to jedinkrát, co kdy Koshiro tento pocit cítil. Od toho dne se vše v jeho životě změnilo. Koshiro chodil do školy a jeho malá sestřička rostla. Nadšení z toho, že je velký brácha se však stále nijak nedostavilo.
,,Nazdar." Pravil Koshiro jednoho dne, když přišel domů ze školy.
Malá Nanoka zrovna s hlasitým smíchem pobíhala po domě a táhla za sebou utěrku. Když spatřila ve dveřích Koshira, zastavila se a s vážnou tvářičkou na něj upřeně hleděla.
,,Co je?" podíval se na ni nevlídně Koshiro. Malá holčička se ulekla a schovala se za roh. Nenápadně vykoukla z poza rohu a dívala se, co bude Koshiro dělat. Ten se však s otráveným výrazem vypravil po schodech do pokoje. Malá holčička se pomalu po čtyřech plížila za ním a sledovala ho až k jeho pokoji.
,,Co chceš?!" křikl na ni Koshiro. Holčička se ulekla a dala se do vřeštícího pláče.
,,No, no, co děje?" ozval se starostlivý hlas právě přicházející matky. ,,No tak, co se stalo?" Když jí však matka podala zpátky její utěrku, holčička se na chvíli opět usmála. Do doby, než se znovu podívala na Koshira.
,,Ach… Už ne." Klesl Koshiro, když se jeho sestřička dala znova do pláče.
,,No ta, no tak, neplač, neplač." Konejšila ji matka v náručí.
,,Já za to nemůžu!" bránil se Koshiro, když na něj matka vrhla přísný pohled.
Koshiro nic nechápal. Pořád se za ním to mrně plíží a když se na ni podívá, tak se rozbrečí. Dokonce i když jí v kuchyni nabídl sklenku mléka, jakmile se na Koshira podívala, dala se opět do pláče.
,,Co je zas?!" zoufal Koshiro.
Kromě toho, že brečela kdykoliv se na něj podívala, začaly mít jeho rodiče podezření, že je na ní ošklivý.
,,Nejsi na ni zlý, když tu nejsme, že ne?" ptal se ho přísně otec. ,,Vypadá to, jako by se tě Nanoka bála!"
,,No a?!" zabručel Koshiro.
Pláč jeho malé sestřičky se ale nijak nelepšil. Nechápal už, čím to je. Možná e jí prostě jen nelíbí.
,,To je beznadějné." Řekl Koshiro, když se Nanoka rozbrečela v pokojíčku. Přišel tedy k ní a začal uklízet do krabice hračky. Pak si však všiml, že se Nanoka usmívá. Do pokoje právě přišla matka.
,,Já za to nemůžu!" bránil se ihned Koshiro.
,,Proto tu nejsem." Odvětila matka a tvářila se vážně. ,,Šel bys na chvíli vedle?"
To co se však Koshirovi chystali říci, bylo opravdu vážné. Posadili se všichni ke stolu a začali vážně hovořit o tom, co mají na srdci.
,,Ne že bychom se hádali, nebo že bychom se poprali nebo tak něco." Vysvětloval otec.
,,Usoudili jsme, že bychom měli žít odděleně, než k něčemu takovému dojde." Vložila se do toho matka.
,,Přesně tak." Souhlasil otec. ,,Je nám líto, že kvůli nám musíš projít něčím tak neveselým. Opravdu nás to mrzí."
,,Ale i když budeme žít odloučeně, neznamená to, že přestanu být tvou mámou, nebo že Nanoka už nebude tvou sestřičkou. Stále budeme rodina."
,,Jo." Kývl Koshiro a pohlédl na své rodiče. Vypadali tak velice klidně a bezstarostně. Tenkrát Koshiro netušil, že rozvody jsou tak klidné, ale možná se snažili spolu rozejít tak poklidně kvůli němu. Nejspíš právě proto to dokázal přijmout.
V následujících dnech se jeho matka i s malou Nanokou sbalila a chystala se odejít.
,,Tak, měli bychom jít." Pravil otec, když byla připravená zavazadla a venku bylo připravené auto. ,,Koshiro, dohlédni na dům."
,,Zatím sbohem." Usmála se na něj vlídně matka. ,,Netvař se stále tak nabručeně. Více si věř, ju? Můžeš přijít kdykoliv."
Tenkrát to bylo naposled co matku i Nanoku viděl. Žil jen s otcem, stále se tvářil nabručeně a stále si připadal trochu sám, i když si to nechtěl připustit. A tak skončil tady… ve sňatkové agentuře.

,,Čest práci." Pravil Koshiro na rozloučenou Chidori, když odcházel z práce.
,,Co to? V poslední době odcházíš brzy. Čím to?" Podivila se Chidori.
,,Určitě chce co nejdříve vidět Nanoku. Jak já mu závidím!" Řekl na to Odagiri, když Koshiro odešel.
,,To ne. On není ty." Odbila ho Chidori.
Ve skutečnosti dnes neodcházel domů brzy kvůli Nanoce. Ale kvůli své matce. Napadlo ho, že by se za ní mohl jet podívat. Nasedl na vlak a vydal se přímo do míst, kde žila jeho matka, kterou již dlouho neviděl. V hlavě mu stále zněla Nanoky slova, když mu řekla, že ho má hrozně moc ráda. Cítil tehdy tak zvláštní pocit a nyní na to musel stále myslet. Je to snad důvod, proč se rozhodl jet za matkou, do místa kde Nanoka vyrůstala?
,,Proč tam vůbec jedu?" pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Aniž bych tomu sám rozuměl, mířil jsem do města, kde vyrůstala bez mého vědomí."
A pak ji konečně uviděl. Přímo před domem jeho matka zametala.
,,No teda!" vykřikla radostí, když ho spatřila. ,,Tak jsi za mnou konečně zašel."
Její tvář byla stále tak krásná, jako si ji pamatoval naposled a přesto už trochu poznamenaná časem. V jejím úsměvu však viděl klid a její oči zářily radostí, že ho vidí. Matka pozvala Koshira dál a pohostila ho dobrým jídlem.
,,Jak jsi mě poznala?" zeptal se Koshiro, když si zavdával matčina jídla.
,,Jak by ne?! Vždyť jsi Koshir!" usmála se matka.
,,Myslel jsem, že zapomeneš, jak vypadám."
,,Ty jsi snad zapomněl, jak vypadám já? Vidíš? A to jsme se roky neviděli. Takhle to mezi rodiči a dětmi bývá. Tak… O co jde? Stalo se něco?"
,,Proč?" podivil se Koshiro nad otázkou jeho matky.
,,Najednou jsi přijel. To musí mít nějaký důvod, ne?"
,,Žádný. Prostě mě to napadlo."
,,Opravdu?" matka stále nemohla uvěřit tomu, že po takových letech ji její syn jen tak přijel navštívit. Nicméně byla moc ráda, že ho konečně zase vidí.
Po jídle se Koshiro prošel po domě, podíval se i do Nanoky pokojíčku. Byl krásně uklizený a na zdi ho zaujal malý nakreslený medvídek.
,,To nakreslila, když byla malá. Mědvedy prostě zbožňuje. Konečně, vždyť je to tvoje mladší sestra." Pravila matka s úsměvem. ,,Slyšela jsem, že jste si vyměnili plyšáky. Nanoka z toho byla nadšená, když přijela během letních prázdnin."
,,Proč jsi ji poslala k nám domů?" zeptal se náhle Koshiro s vážným hlasem. ,,Když sis ji vzala po rozvodu, proč si ji najednou vrátila k tátovi?"
,,Protože se dostala na školu poblíž vašeho domu." Vysvětlovala matka.
,,To myslíš vážně?"
,,Necítila bych se dobře, kdyby musela každý den dvě hodiny dojíždět. Co je? Co se děje?"
,,Nic." Zabručel Koshiro.
,,Co je? To jsi sem jel jen proto, aby ses mračil?" ušklíbla se matka a prohrábla Koshirovi ofinu na čele.
,,Co to děláš?" ustrčil jí ruku Koshiro.
,,No tak, pojď se mnou." Matka ho uchopila za paži a vláčela ho z pokoje.
,,Co je?!" volal marně Koshiro.
Jelikož byla jeho matka kadeřnice a měla kadeřnictví přímo v domu, využila Koshirovy návštěvy a rovnou ho posadila do kadeřnického křesla, aby ho trochu ostříhala.
,,Kolik je to let, co jsem tě naposledy stříhala?"
,,To si nepamatuju."
,,Když se z tebe stal velký bráška, už ses ode mě nechtěl nechat stříhat. Na co vše jsi byl háklivý! Velký bráško."
,,Co?"
,,Neobtěžuje tě?" vyzvídala matka a podávala Koshirovi zrcátko. ,,Jak stále říká: Bráško, bráško, bráško…"
,,Jak to víš?"
,,No, víš…" matka si náhle vzpomněla, jak se Nanoka hrozně těšila, až k nim půjde bydlet. Jak chtěla svého brášku moc poznat a přála si, aby jí pomáhal s úkoly. ,,Nejspíše opravdu chtěla žít s vámi… nebo jen s tebou. Tak na ni dej pozor, ju? Zenzo je k ničemu, když ho skutečně potřebuješ."
,,Jo." Kývl souhlasně Koshiro. Měla pravdu, otec byl opravdu k ničemu, když ho bylo potřeba.
,,Co to? Měl bys být víc rozhodný. Jsi přece velký bráška, ne?" usmívala se matka, zatímco Koshiro se začínal červenat.
,,Hele. Co bys dělala, kdyby kvůli mně byla nešťastná?" otázal se náhle Koshiro.
,,Cože?"
,,Kdybych ji nějak udělal nešťastnou, co bys dělala?"
,,Kdyby se to stalo, nedovolila bych, aby ti to prošlo jen tak." Odpověděla matka po krátkém zaváhání. ,,Samozřejmě. Zvláštní dítko. Zdá se, že si stále příliš nevěříš."
,,Opravdu?"
,,To znamená, že jsi vůbec nedospěl. Měl bys být silnější. To je v tomhle věku nejsložitější."
Když matka dokončila kadeřnické úpravy a dala Koshira pěkně do parády, byla už tma a Koshiro se chystal domů.
,,Nechceš zůstat déle, když jsme se tak dlouho neviděli?" ptala se matka, když odcházel.
,,Nemůžu. Zítra jdu do práce."
,,Musíš pořádně jíst."
,,Dobrá."
,,Ach ano. Nanoka obvykle trochu moc koření, řekni jí, aby byla opatrná."
,,Jo, jasně."
,,A nedávej jí příliš velké kapesné."
,,Nedal bych jí nic, ani kdyby prosila."
,,A řekni jí, aby dlouho neponocovala."
,,Je mi to jasné. Ujede mi vlak." Odbil už trochu Koshiro svou matku.
,,Ale…"
,,Já vím. Chápu."
,,Děkuji, Koshiro." Usmála se matka na rozloučenou.
,,Dobrá, sbohem."
,,Vycházejte spolu jako správní sourozenci, ju?"
,,Jo."

Konečně se Koshiro vypravil na vlak. Cesta byla dlouhá a Koshiro začínal být unavený. Měl opět zas o čem přemýšlet, ale únava ho trochu zmáhala a začal ve vlaku usínat. Dozvěděl se spoustu věcí, ani nevěděl jestli mu to nějak pomohlo nebo ne. Velký brácha… vzpomínal, když byl malý a byl s malou Nanokou na pískovišti. Seděl tenkrát na lavičce a jeho sestřička si hrála na pískovišti s bábovičkami. Donesla mu tehdy celá rozzářená kelímek s pískem a vodou, jako nápoj. Musel se toho tenkrát napít, aby měla radost. Vzpomíná si, že ji pak vedl domů za ruku a v ruce stále třímal ten kelímek s tou hnusnou vodou. Dokonce ho musel nést až do svého pokoje, aby měla radost.
Vlak právě dojel do stanice a Koshiro se probudil. Pomalu se vydal tichou ulicí rovnou k domovu, okolo parku z jeho vzpomínek. Parku, kde mu tenkrát Nanoka dala ten odporný kelímek s pískem a vodou. Při té vzpomínce se musel pousmát. Chtěl tehdy ten kelímek vyhodit z okna, ale nakonec mu to bylo líto a tak si ho nechal postavený na stole. Tenkrát mu to přišlo otravné, ale teď, když si na to vzpomněl, přišlo mu to milé. Hleděl s úsměvem přímo k domovu a v hloubi duši se těšil za Nanokou.
,,Ahoj." Pozdravil, když přišel.
,,Ahoj, bráško." Pozdravila ho Nanoka.
Koshiro se vydal přímo po schodech do svého pokoje. Odhodil brašnu na postel a v poklidu se usadil ke svému stolu. Zahleděl se na Nanoky plyšového medvídka, který mu seděl na stole a zamyslel se. Na co to zase myslí. S hlasitým zabručením se plácl do hlavy a nevěděl, jak se těch pocitů zbavit. Možná by to spravila sklenka studeného mléka. Převlékl se a došel si do kuchyně pro sklenku mléka. Tu si však všiml, že se na něj ze dveří dívá Nanoka. Vždy ho tak pozorovala, jako tenkrát, když byla ještě malinká.
,,Chceš taky?" zeptal se Koshiro.
,,Ano." Kývla Nanoka a usadila se ke stolu za Koshirem.
,,Nebudeš brečet?" otázal se Koshiro, když se díval, jak pije mléko.
,,Co?" podívala se na něj nechápavě Nanoka.
,,Ne, nic." Koshiro si uvědomil, že Nanoka si asi už nevzpomíná, jak brečela pokaždé, když ho viděla.
,,Hele, bráško? Kam jsi dnes jel?" vyzvídala Nanoka.
,,Někam."
,,Cože?"
,,Jen se projít."
,,Kam?"
,,Někam."
,,Měl jsi mě vzít sebou." Nanoka se odmlčela a opět se napila mléka.
Koshiro si to nechtěl připustit, ale ty pocity, které v sobě má, jsou překážkou. Měl by udělat to, co momentálně uznal za nejlepší. Být tím dobrým a zodpovědným starším bráchou.
,,Musím se smířit s tím, že jsem starším bráchou." Pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Sourozenci by spolu měli vycházet. Pokud je tohle moje úloha, udělám, co je třeba. Tak neříkej, že mě máš hrozně ráda."
,,Nemusíš zítra vstávat brzo?" zeptal se Koshiro, když Nanoka dopila své mléko.
,,Jo. Ale ty také, bráško."
,,Ještě si zakouřím a půjdu spát. Tak si běž lehnout."
,,Dobrá."
,,Já to udělám." Řekl, když se Nanoka chystala sklidit ze stolu.
,,Tak dobrou noc." Usmála se Nanoka a šla si lehnout.
Snad činí Koshiro správně. Chce se od něj, aby byl starším bráchou, tak jím bude. Nesmí do toho plést jiné pocity. Musí být zodpovědný.

Vánek lásky (Koi Kaze) 7. díl

17. července 2014 v 1:17 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
První bouře

Podzimní ráno bylo jako vystřižené z pohádky. Lehký vánek si pohrával s opadajícím listím stromů a vzduch byl krásně čistý. Nanoka zrovna kráčela do školy a přemýšlela nad chvílí ve vlaku, kdy ji Koshiro doprovázel a ochraňoval v těsné blízkosti.
,,Proč?" přemýšlela Nanoka v duchu. ,,Proč se i tak rozpálily tváře? Proč se mi srdce tak překotně rozbušilo? Tvář mi hoří. Zvláštní." Vskutku byly její tváře jak ožehnuté plamenem. Ten pocit, kdy se k ní Koshiro tiskl ve vlaku a jí se rozechvěla kolena, byl zvláštní.Tak intenzivní. Ještě na malou chvíli by si přála to cítit. Den ve škole se vlekl a Nanoka myslela stále jen na tu cestu vlakem. Ve škole zrovna měli další přípravy na podzimní festival.

,,To je k vzteku! Kluci ze čtvrté třídy kašlou na přípravy na festival a hodnotí krásu dívek z prváku! Než začnou mluvit, měli by se nejdřív podívat do zrcadla." rozčilovala se Futaba, když spolu s Nanokou a Tamaki zdobily uvítací tabuli.
,,To by mohla být zábava!" usmála se Tamaki. ,,Taky bychom měly kluky zhodnotit, co říkáš Nanoko? Nanoko!" v tu chvíli se Nanoka vytrhla ze svého snění. ,,Co jsi tak mimo? Kterého kluka bys dala na první místo?"
,,Já kluky z ostatních tříd příliš neznám." Zčervenala Nanoka.
,,Co takhle Mijauchi?" navrhla Futaba. ,,Slyšela jsem, že jsi s ním onehdá šla domů! Kdy jste se tak sblížili?"
,,Jo, kdy?" vyzvídala i Tamaki.
,,Tak to není!" vykřikla Nanoka a zčervenala ještě víc. ,,Tenkrát jsme se tu zdrželi kvůli práci studentské rady!"
,,Čím víc se bráníš, tím je to podezřelejší." Usmála se na ni Tamaki.
,,Vážně nic nebylo!" přesvědčovala je stále Nanoka. V tu chvíli si vyděšeně všimla, že právě Mijauchi stojí mezi dveřmi a pozoruje je. Nanoka s úlekem upustila uvítací tabuli. Mijauchi se však jen usmíval, nebyl nijak na rozpacích. Přišel pomoct Nanoce s věcmi na festival.
,,Omlouvám se." pravila Nanoka Mijauchimu, když kráčeli spolu školou a nesli věci. ,,Musí to pro tebe být nepříjemné. Všichni… všichni si jen dělají legraci."
,,To nic. Vážně mi to nevadí." Ujistil ji Mijauchi. Po chvíli ticha se Mijauchi zastavil. ,,Hele… přečetla by sis tenhle dopis? Je to něco jako milostný dopis." Vytáhl z kapsy upraveně vypadající obálku a podal ji Nanoce.
,,Ale… Teprve nedávno jsme spolu mluvili poprvé… Je to tak náhle." Vytřeštila na něj oči Nanoka a celá zrudla.
,,Není ode mě." Uklidnil ji Mijauchi. ,,Je od kluka z mé třídy. Jmenuje se Asano."
,,Ach… Takhle… Ach." Nanoka se rozpačitě dívala na obálku. ,,Ale to neznamená, že tě nemám ráda, Mijauchi. Jak bych to… umm…"
,,Tak se na to prosím mrkni."
Když Mijauchi odešel, Nanoka si ihne otevřela obálku a přečetla si milostné psaní od Asana. Ukázala dopis také svým kamarádkam a přesně jak čekala, ty se šly ihned na školní chodbu nenápadně podívat, jak ten Asano vůbec vypadá.
,,No, nevypadá vůbec špatně." Pravila Tamaki, vykukujíc zpoza rohu.
,,Je hezký, i když má docela obyčejný obličej." Souhlasila Futaba. ,,Hej Nanoko, pojď sem taky!"
,,No tak, přestaňme ho špehovat." Špitla Nanoka nervózně.
,,Řečičky. Ve skutečnosti tě to zajímá, viď?" koukla na ni Futaba s úsměvem. Tu si jí však Asano všiml. Nanoka celá zčervenala a ihned zase zapadla za roh. ,,Proč si s ním nejdeš popovídat?" vybízela ji Futaba.
,,Možná si se mnou jen zahrává." Dedukovala Nanoka.
,,Jsem si jistá, že ne." Vyvrátila jí to Futaba.
,,Promiňte." Ozval se náhle hlas. Všechny tři dívky se s úlekem ohlédly a spatřili Asana, který se k nim potichu přikradl. Dívky s hlasitým výkřikem utekly pryč. Asano zůstal jen nechápavě stát a s vykulenýma očima hledět za mizejícími dívkami.
,,Proč jsi utekla? Mohla sis s ním promluvit!" zlobila se na ni Futaba, když zmizely z Asanova dohledu. ,,Ale není všem dnům konec. Na festival se půjdeš podívat s ním, viď? Zkus si s ním promluvit a uvidíš, jestli s ním budeš chtít zůstat i potom."
,,Ale… ale co… se dělá, když si s někým ,vyjdeš'?" zeptala se rozpačitě Nanoka.
,,No, je celá hromada možností! Jako jít spolu domů, podívat se k sobě domů nebo se procházet parkem." Vysvětlovala usměvavě Futaba.
,,Parkem?" špitla Nanoka a vzpomněla si na den, kdy v parku šmírovali Tamaki s jejím klukem. Tehdy si spolu dávali pusu. Takže v parku by si měla s klukem dát třeba také pusu? Nanoka při té představě opět zčervenala jako rajče.
,,Když budeš mít kluka, možná vyrosteš ze svého bratrského komplexu." Řekla Tamaki.
,,Nemám žádný bratrský komplex!" zlobila se Nanoka.

Celý den nad tím Nanoka přemýšlela. Vůbec si nevěděla rady. Co má udělat? Kluk, kterého nezná ji vyznal lásku. Jak se má teď zachovat? Potřebovala by si o tom promluvit i s někým jiným, než se svými táhlými kamarádkami. Večer se doma rozhodla, že si o tom zkusí popovídat se svým bráškou. Poslušně tedy zaklepala na jeho dveře pokoje a když ji otevřel, posadila se na jeho postel a přemýšlela, jak začít.
,,Co se děje?" zeptal se po chvilce Koshiro a típl svou cigaretu do popelníku.
,,Umm… Co se týče zítřejšího kulturního festivalu…" začala pomalu Nanoka. ,,Nebude mi vadit, když také přijdeš, bráško."
,,Promiň, musím do práce." Odvětil Koshiro a posadil se vedle Nanoky na postel. ,,O co jde? Vypadáš sklesle."
,,Ale vůbec ne. Bráško, nebudeš se zlobit?" Nanoka podala Koshirovi milostný dopis od Asana a celá nervózní sledovala jeho reakci. Koshiro se zaujetím četl. ,,Nevypadá jako darebák, ale ten dopis vypadá tak bezstarostně. Napadlo mě, že si ze mě možná pouze dělá legraci. S chlapcem, se kterým jsem se nikdy před tím nebavila, bych neměla chodit ven, viď? Opravdu ho moc dobře neznám." Pravila Nanoka, ale Koshirovo mlčení ji uvádělo do rozpaků.
,,On si teda myslí, že bys to s ním měla zkusit." Řekl konečně Koshiro, když zavřel dopis.
,,Futaba říkala totéž."
,,Takové dopisy už mi neukazuj. Může se zdát, že to jen zkouší, ale stejně tak to může myslet naprosto vážně. Myslíš, že bys takový osobní dopis měla jen tak ukazovat někomu dalšímu?"
,,Jen jsem si o tom chtěla s někým popovídat, protože nevím, co mám dělat!"
,,Tak jestli nevypadá jako mizera, zkus si s ním jednou vyjít. A pokud ti přijde, že vám to spolu bude klapat, dejte se dohromady. Možná vám to vyjde."
,,Je to správné?" ptala se Nanoka zaskočeně.
,,Neptej se mě na takové věci."
,,Ale… když mě Mijauchi tenkrát doprovodil domů, velmi ses rozčílil."
,,Za to se omlouvám. Už s tebou nebudu jednat jako s dítětem. Dělej si, co chceš."
,,Aha. Asi máš pravdu. Je to můj problém. Měla bych se rozhodnout sama. Děkuji, že jsi mě vyslechl."
Nanoka odešla sklesle z Koshirova pokoje. Byla překvapená Koshirovou klidnou odpovědí. Vlastně ji ani nečekala. A snad ani… nechtěla čekat. Možná si tak trochu přála, aby jí to Koshiro zakázal a řekl, že na ten festival půjde s ní. Možná bylo lepší, když se na ni tenkrát zlobil. Vypadalo to, že mu na ní záleží.

Konečně nastal den dlouho očekávaný den podzimního festivalu. Nanoce stále vrtalo hlavou, proč se o ni najednou Koshiro nestará. Udělá to, co jí všichni radili. Vzala milostný dopis a vydala se radostnou festivalovou ulicí za Asanem.
,,Navíc… bráškovi do toho nic není." Pomyslela si v duchu Nanoka. Na nebi radostně práskaly rachejtle a vzduchem se linuly nejrůznější vůně festivalových pokrmů. Když Asana konečně našla, promluvila si s ním.
,,Umm… Právě teď si nedovedu přestavit, že bych s někým chodila." Řekla mu trochu sklesle.
,,jen jsem si myslel, že by bylo dobrý, kdybychom dnešek strávili spolu." Řekl Asano oblečen ve festivalovém kostýmu strašáka.
,,Ale…" Nanoka se smutně zahleděla do země a pomyslela na Koshira.
,,Máš ráda někoho jinýho?" zeptal se nejistě Asano.
,,Ne… to ne!" zčervenala ihned Nanoka a zakoktala se.
,,Neřeš to. Fakt mi to neva. Zrovna mám práci ve strašidelným domě. Musím se tam vrátit!" Usmál se na ni přátelsky Asano a pospíchal pryč. ,,Asi jsem ti nadělal starosti, promiň!"
,,To já bych se měla omluvit." Povzdechla si tiše Nanoka, když se dívala za mizejícím Asanem. Nedokázala si pomoct, jediné na co myslela, byla Koshirova poslední slova, když ji řekl, že si může dělat, co chce. Nanoce vtrhly do očí slzy. ,,Zvláštní… To je zvláštní." Cítila se tak osaměle a ani nevěděla proč. Mohla dnešní festivalový den strávit s milým klukem, a přesto to neudělala. Přesto pořád myslela na to, kdyby tu tak byl Koshiro. Ani ten však neměl jednoduchý den. Až do večera seděl v práci a papíroval. Věřil však, že se zachoval správně, když Nanoce nic nezakázal. Nakonec, je její brácha.

Druhý den ráno jela Nanoka do školy opět vlakem s Koshirem. Když vystoupila na své zastávce, zamávala mu a běžela vesele do školy. Když však zrovna ve třídě se svýma spolužačkami uklízela, začaly vyzvídat.
,,Fotku brášky?" podivila se Nanoka.
,,Ty žádnou nemáš?" ptala se Futaba zvědavě. ,,Na festival nakonec nepřišel, takže…"
,,Chci vidět, jaký princ je ten tvůj bráška, o kterém pořád mluvíš." Řekla usměvavě Tamaki.
,,Ne. Není moc hezký." Odbila je Nanoka. ,,Chodí zarostlý a je cítit trochu jako starý muž."
Obě kamarádky se však jen chichotaly a Nanoka se opět cítila být na rozpacích. Pořád si z ní dělaly jen srandu, nevinnou srandu. Ale byly obě zvědavé, jak Nanoky bráška vypadá. Nanoka však svého brášku nedokázala dost dobře popsat. Ne tak dobře, jak to cítila. Voněl takovou zvláštní vůní… specifickou. Kterou neuměla popsat.
Večer se doma dokonce i s Koshirem setkala, dnes nepřišel z práce tak pozdě.
,,Mohla bys to dát do pračky?" řekl Koshiro a hodil Nanoce svou košili. Nanoka opět ucítila tu vůni. Ano tu zvláštní vůni.
,,Eh? Je to tak hrozně cítit?" zhrozil se Koshiro, když viděl Nanoky výraz, když držela jeho košili. Že by se tak moc potil?
Nebylo to ovšem v tom, že by páchla. Ale cítila tu vůni, která v ní vzbuzovala podivné pocity. Jako tenkrát ve vlaku, když se k ní tiskl. Cítila tu samou vůni.
,,Nepáchne to, ale…" pomyslela si v duchu Nanoka, když dávala košili do pračky. Co je ten zvláštní pocit, který cítí?
Večer se Koshiro uvelebil v obýváku na zemi u televize a sledoval fotbal, zatímco Nanoka si přinesla učení a posadila se na zem ke stolku vedle Koshira. V tichosti si začala dělat úkoly a občas hodila očkem po Koshirovi, který byl hluboce zažrán do fotbalového utkání.
,,Bráško. Pomůžeš mi s úkolem?" Zeptala se ho po chvíli.
,,Nepomůžu." Odvětil Koshiro s nezájmem.
,,Proč ne?"
,,Už jsem zapomněl, co jsem se učil na střední." Koshiro se převalil na bok zády k Nanoce a televizi a zadíval se do novin. Než však stačila Nanoka cokoliv říct, ozval se hlasitý Koshirův prd. Nanoka jen vyvalila nevěřícně oči a raději mlčela. Poradí si tedy s úkolem sama. Ale napřed raději otevře okno a nadýchá se trochu čerstvého vzduchu. Když se poté dala do psaní úkolů, Koshiro se zahleděl do jejího sešitu. Chvíli upřeně pozoroval, co Nanoka píše.
,,Přestaň na mě zírat." Zabručela Nanoka a odstrčila Koshira, který se opíral o stůl.
,,Já nezírám."
,,Kvůli tobě se nemohu soustředit."
,,Teď už to jen musíš dosadit do rovnice." Radil ji náhle Koshiro.
,,Ha… Já to věděla!" ušklíbla se Nanoka.
,,To nebylo vůbec hezké." Podíval se na ni Koshiro ublíženě.
,,A co tenhle?" Nanoka uzkázala na další příklad.
,,Pořádně si ho prohlédni."
,,Kvůli čemu?"
,,Máš špatně první výpočet."
,,Ach. Aha. To se mi stává často."
Nanoka i Koshiro byli zabráni do početních příkladů, ani si nevšimli, že se na ně ze dveří dívá jejich otec. Byl rád, že spolu vycházejí.

Druhý den ráno se ve škole Nanoka pochlubila, že jí s úkolem pomáhal bráška. Očekávala, že se ihned její kamarádky začnou vyptávat, ale to se nestalo.
,,No neke. Ten úkol byl na dnešek? Nanoko!" vyděsila se Futaba.
,,Ty jsi trdlo." Konejšila ji Nanoka. Těsně před hodinou dala Futabě opsat svůj úkol.
,,Já to nestihnu! Učitel je tu každou chvíli!" panikařila Futaba a rychle si opisovala od Nanoky úkol.
Zatímco Futaba škrábala úkol do svého sešitu, Nanoka se zamyslela. Napadlo jí, co by asi její kamarádky řekly, kdyby viděly jejího brášku. Připadal by jim hezký? Ihned po škole Nanoka spěchala do obchodu, aby nakoupila ingredience na večeři. Chtěla udělat něco moc dobrého, aby měl Koshiro radost.
,,Bráška vypadá stále nabručeně a vůbec netuším, co se mu honí hlavou." Pomyslela si v duchu Nanoka, když vybírala nějakou zeleninu. ,,Je hrubý a mrzutý a přesto je občas milý. A to mě překvapuje." Ráda by věděla nač její bráška myslí, byla z jeho chování zmatená.
Koshiro se už chystal z práce. Dneska odcházel velmi brzy a zdál se být daleko víc v klidu, než kdy jindy. Dokonce ho ani nerozhodil nejapný žert jeho kolegyně Chidori, když se ho ptala, jestli odchází domů tak brzy, protože mu sestra vaří večeři. Dokonce i Chidori byla překvapená, že se Koshiro už nerozčiluje.
Když se Koshiro pomalu blížil k domovu, spatřil náhle před sebou kráčet Nanoku s nákupem. Kráčela svižným krokem a pohupovala s nákupní taškou, až se ohlédla a spatřila Koshira. Taška s nákupem jí vyklouzla z ruky a upadla na zem. Po zemi se v tu ránu rozsypala jablka a kutálela se na silnici. Nanoka odhodila školní brašnu a bez myšlenky se za nimi rozeběhla, když tu jí chytl Koshiro za paži. Těsně před ní projelo kolo.
,,Ty huso! Dávej přece bacha!" křikl na ni Koshiro.
,,Promiň." Omlouvala se Nanoka, když jí Koshiro podával ze země její brašnu.
,,Tak, umm… Jak to šlo s tím klukem, co ti psal dopis? Bavili jste se na festivalu?" zeptal se po chvilce Koshiro. ,,Pokud tě něco trápí, klidně mi to řekni."
,,Aha… to…" zakoktala se Nanoka.
,,Jako kdybys nevěděla, co dělat na schůzkách, nebo kdyby sis nevěděla rady s něčím podobným." Podotkl Koshiro a v jeho hlase se skrývala zvědavost.
,,Odmítla jsem ho." Řekla Nanoka.
,,Ale… opravdu?" podíval se na ní Koshiro trochu překvapeně.
,,Jo. Co je? Bál ses o mě?" otázala se Nanoka nadějně.
,,Ani ne." Odvětil Koshiro a snažil se nedat najevo, že se bál.
,,Měl jsi o mě starost?"
,,Říkám, že ne!" bručel Koshiro. ,,Krom toho máš na chození s klukem ještě deset let času."
,,Říkal jsi, že se mnou nebudeš jednat jako s dítětem."
,,Jaký dospělý by takhle máchal taškou?"
,,Ty jsi mě celou cestu sledoval?"
,,Děláš si srandu? Jen jsem tě zahlédl na kopci a…"
,,To je zvrácené! Tajně si mě sledoval a smál ses!" přerušila ho Nanoka.
,,Nesmál jsem se. Myslím, že je to fajn, k Nanoce se to hodí." Náhle si však Koshiro všiml Nanoky překvapeného výrazu.
,,Poprvé jsi mi řekl Nanoka." Její oči se rozzářily a mile se na něj usmívala.
,,Vážně?" zčervenal Koshiro.
,,Jo! Vždycky jsi tak povýšeně halekal ,hej ty'!"
,,Nejsem povýšený." Bránil se Koshiro.
,,Já jsem vždy ten, kdo se diví. To není fér."
,,Nevím o čem mluvíš."
,,Já… tě mám strašně moc ráda." Špitla Nanoka a její tváře zčervenaly jako rajčátka. V tu chvíli se rozšuměly koruny stromů, když si s nimi pohrával podzimní vítr.
,,Co to povídáš?!" Koshiro cítil, jak jeho tváře zrudly a obličej mu zahalil žár.
,,Takhle jsem to nemyslela!" rozesmála se Nanoka, když viděla, jak se Koshiro začíná potit.
,,Jak ,takhle'?"
,,Jsi divný. Takhle se červenat! Jsi divný!" smála se Nanoka.
,,Já vím."
,,Jdu napřed!" zvolala Nanoka a rozeběhla se k domovu.
,,O čem to mluví?" špitl tiše Koshiro a celý rudý se díval za Nanokou. Jak to myslela, že ho má strašně moc ráda? Takhle si s ním zahrávat. Koshiro se teď cítil tak zvláštně, byl v rozpacích. Přál si snad, aby to myslela TAKHLE? Ani sama Nanoka nevěděla, kde se v ní vzala ta odvaha tohle říct. Ani ona sama netušila, jak to vlastně myslí. Byla z toho vyplašená a zároveň se jí ulevilo.


Vánek lásky (Koi Kaze) 6. díl

11. července 2014 v 0:17 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Podzimní splín

Letní čas se neúprosně chýlil ke konci a pomalu se blížil podzim. A s podzimem se blížil i festival, který se chystal. Přípravy na něj byly v plném proudu a velký podíl na něm bude mít i Nanočina škola. Nanoka zrovna chystala, jako každý, nějaké přípravy na festival a přemýšlela o všem, co se za poslední dny událo a nad tím, co udělá dnes doma k večeři.
,,Vejce nám ještě zbyla. Takže potřebujeme krabí maso a micku." Přemýšlela Nanoka v duchu. ,,Včera jsem udělala k večeři rýži se zeleným hráškem na připomenutí podzimu, ale bráška říkal, že to bylo jako jídlo ze školní jídelny. Proto dnes udělám k večeři krabí kaši. Tu jsem tady ve škole nikdy nejedla. Taťkovi bude nejspíš chutnat. Brášku to nejspíš… překvapí. Snažím se se svým bráškou který je občas povýšený a sprostý, sblížit. Konečně si začínám uvědomovat, že má i dobré stránky. Ačkoli občas není přátelský a milý."
Když zrovna Nanoka procházela školou s krabicemi s věcmi na festival, vyrušil jí z přemýšlení něčí hlas.
,,Kohinato."
,,Mijauchi." Ohlédla se Nanoka a spatřila mladého blonďatého chlapce.
,,Já ti to vezmu." Pravil vlídně a vzal jí krabice.
,,Děkuji."
,,Studentská rada má na starosti samou nevděčnou práci." Pravil Mijauchi, když procházeli školou.
,,Jo." Souhlasila Nanoka, coby členka školní studentské rady.
,,Není to otrava?"
,,Ne, ani ne. Vaše třída připravuje strašidelný dům, že? Tamaki to říkala."
,,Jo." Odpověděl Mijauchi.
,,To by mohla být zábava." Usmála se Nanoka při představě příprav na strašidelný dům. ,,Naše třída pořádá obyčejnou výstavu."
,,To je normální."
,,Pozval jsi někoho, Mijauchi? Nějaké kamarády?"
,,Ne."
,,Přemýšlela jsem, že bych mohla pozvat brášku. Ale je těžké zjistit, kdy má volno, takže během festivalu možná nebude mít čas."
,,Takže ty řeči o tvém bratrském komplexu jsou pravda." Podíval se na ní Mijauchi s úsměvem.
,,Co?! Nejsou! Nemám žádný bratrský komplex!" rozčílila se Nanoka. ,,Od koho jsi to slyšel?"
,,Od nikoho." Odvětil Mijauchi.
,,Netahej mě za nos!" zlobila se stále Nanoka.
,,Zaslechl jsem, jak se baví Tamaki s kamarádkami."
,,No jo, Tamaki a Futaba si ze mě rády dělají legraci. Vážně je tak divné chodit s bráškou do kina a na nákupy? Je pravda, že mám brášku ráda, ale…"
,,Prostě si těch řečí nevšímej. Netrap se jimi." Přerušil ji Mijauchi a vlídně se na ni usmál.
Nanoka se usmála. Byla ráda, že je Mijauchi rozumný kluk a těmhle nesmyslům nevěří. Pomohl jí odnést krabice s věcmi na festival a Nanoka byla ráda, že si z ní konečně někdo taky nedělá legraci.

Koshiro si však žádné přípravy na festival neužíval. Jeho práce byla stále nudná jako vždy, plná papírování, schůzek s klienty a plánování svatebních oslav.
,,Co se mě týče, nic se nezměnilo. A pocit viny postupem času ochaboval." Povzdechl si Koshiro v duchu, když seděl v práci za pracovním stolem. ,,Ne že bych chtěl být nechutný, ale v poslední době si občas říkám: je to vážně tak divné, myslet při masturbaci na svou sestru?"
Koshiro byl ovšem tak zahloubán ve své mysli, až si jeho tupého nepřítomného výrazu všimla i Chidori.
,,Sestra, sestra, sestra…" vytrhla ho z přemýšlení slova Chidori. Naštěstí rychle pochopil, že nepatřila jemu, ale oplzlému Odagirimu, který už zase vymýšlel nějaké nesmysly do knihy nabídek. Stálo na ni: Párty 'poznejte své starší muže, jako je Váš bratr, dívku, jako je Vaše sestra.'
,,Jak bych to řekla? Ty z toho nikdy nevyrosteš, viď?"
,,Můj úžas nad bytostí, jako je mladší sestra, je celý můj život. Že, Koshiro?" Pravil Odagiri s přihlouplým výrazem.
,,Nesnaž se mě do toho zatáhnout." Odbil ho Koshiro.
,,To říkáš teď. Ale v neděli jsi byl s Nanokou na procházce, viď?" pravila Chidori s úsměvem.
,,Cože jsi…?!" vytřeštil na něj závistivě oči Odagiri.
,,Ach, to je krásné, procházka se sestrou. Také bych ráda šla na procházku s milým bráškou." Umívala se stále šibalsky Chidori a Koshiro cítil, že zase začíná zuřit.
,,Fakt?" podivil se Koshiro.
,,Ale chodit během prázdnin ven s bratrem je trochu smutné, ne? Zajímalo by mě, zda nemá přítele." Pravila Chidori.
,,Někdo tak dětinský jako ona nemůže mít kluka." Odvětil Koshiro roztržitě.
,,Možná jsi jediný, kdo si to myslí."
Ta představa však Koshira vyděsila. Nanoka a kluka? To si raději nechtěl ani představit. Ta myšlenka ho však pronásledovala celý den. Proklatá Chidori, musela o tom mluvit? Musel na to myslet dokonce i celou cestu domů vlakem. Co když si opravdu najde kluka, už nebude pořád běhat za ním a volat 'bráško'.
,,Tohle je možná naposledy, kdy tak lpí na svém bratrovi." Pomyslel si v duchu Koshiro, když si po cestě domů kupoval v automatu cigarety. Pořád byl tak otrávený, když za ním Nanoka chodila, ale teď mu najednou docházelo, že si na to možná už zvykl. Byla již tma, když po cestě zaslechl něčí hlasy. Spatřil po cestě přicházet Nanoku, ale nešla sama. Šel s ní nějaký kluk.
,,Vážně?" ptal se jí zrovna Mijauchi, když mu vyprávěla o sobě a bráškovi.
,,Ano. Takže bráškovo příjmení je Saeki, ale já jsem Kohinata." Vysvětlovala mu Nanoka. ,,Není to zvláštní? Že máme různá příjmení, ač jsme sourozenci? A co ty, Mijauchi?"
,,Mám starší sestru."
,,Starší sestru? To je hezké. O kolik je starší?"
,,O dva roky."
,,Chodí na střední školu?" vyptávala se Nanoka se zájmem. ,,To je pěkné, že jste si věkově tak blízko. Můj bráška a já jsme od sebe 12 let. A bráška se stále tváří tak nevrle."

Ta slova Koshira bodala jako nůž a pohled na Nanoku, která kráčela s úsměvem vedle kluka ho drásal. Stál tam na ulici jako opařený a díval se, jak se k němu pomalu blíží. Tu si ho však Nanoka všimla.
,,Bráško!" usmála se a běžela ihned k němu. ,,Tohle je můj bratr." Pravila Mijauchimu a ukazovala na Koshira s hrdým úsměvem.
,,Zdravím, jsem Mijauchi ze čtvrté třídy, první ročník." Pozdravil vlídně Mijauchi.
,,Doprovodil mě domů, protože jsme se zdrželi s přípravami na kulturní festival." Pravila Nanoka.
,,Tak já půjdu." Loučil se Mijauchi.
,,Dobrá, děkuji." Loučila se Nanoka a mávala mu. Pak se však káravě obrátila na svého bratra. ,,Tohle je nelušné, máš ho náležitě pozdravit, bráško…" tu jí však Koshiro surově popadl za paži a táhl ji domů. ,,Au! To bolí, bráško! To bolí!"
Koshiro však mlčel, jeho tvář vypadala rozzlobeně, ale své surové sevření nepovolil.
,,Je! Bráško! O co ti jde?!" křikla na něj Nanoka před domem.
,,Co myslíš přípravami na kulturní festival? Na to, abys chodila s klukem, máš ještě deset let času!" rozzlobil se na ni Koshiro hrubě. ,,Dokud ti nebude tolik, aby ses o sebe dokázala postarat, nic takového ti nedovolím!"
,,Proč to nechápeš?" vytřeštila na něj Nanoka oči nechápavě. ,,Mijauchi mě doprovodil domů z dobré vůle!"
,,Z dobré vůle? Jsi blbá?! Vůbec netušíš, jaké měl postranní úmysly! Používej trochu mozek!" křičel na ni Koshiro.
,,Jen ty myslíš na takové oplzlosti!" bránila se Nanoka.
,,Blázne! Nejsi dost opatrná!" Koshiro stále svíral její paži.
,,To není pravda!"
,,Ale je!"
,,Jak to můžeš vědět?"
,,Protože jsi krásná!" v tu chvíli se Koshiro zasekl. Ta slova mu přímo vylétla z úst. Nanoka na něj zůstala mlčky hledět. Její oči vypadaly překvapeně. ,,Ne… že já bych si to myslel." Začal Koshiro koktat a pustil konečně Nanoce ruku. ,,To je prostě objektivní fakt. Je normální, že jako tvůj bratr mám o tebe, mladší sestru, starost. Je to spíš názor táty než můj. Říká se tomu rodinný konsensus…" Koshirovo koktání však přerušil otec, který právě vyšel z domu.
,,Hej, co se děje? Jestli budete takhle hlučet před domem, naštvete sousedy."
Nanoka náhle mlčky vběhla do domů, s tváří skloněnou do země. Nechtěla ukázat, že jsou její oči zalité slzami.
,,Hej, Nanoko?" obrátil se za ní otec. Ale ta beze slova utekla do svého pokoje. ,,Co se stalo?"
,,Jak to mám vědět?!" odvětil Koshiro.
Nanoka se ukryla do svého pokoje a nevěřila, co jí před chvílí bratr řekl. Hladila si červenou paži od Koshirova sevření a v očích měla slzy. Co to do něj vjelo? Vůbec jeho chování nechápala.
Koshiro beze slov odcházel do svého pokoje. Neměl náladu ani na otcovo vyptávání.
,,Měli byste se snažit vycházet spolu jako sourozenci." Řekl otec káravě.
,,Ticho! Nestal jsem se bratrem, protože bych chtěl!" křikl na něj Kohiro a odešel do pokoje.
,,Koshiro!" volal za ním otec, ale Koshiro už byl pryč. Sám vlastně nerozuměl tomu, proč ho pohled na Nanoku a toho kluka tak naštval. Žárlil snad? Ne, to je absurdní, je její starší bratr a musí na ni dohlédnout, to je přeci normální.

Druhý den ráno odešla Nanoka do školy dřív. Když Koshiro přišel do kuchyně na snídani, potkal se jenom s otcem.
,,Nanoka už odešla." Pravil otec.
,,Aha."
,,Tady." Ukázal otec na malý balíček, ve kterém byl oběd od Nanoky. Koshiro na něj překvapeně zíral. Udělala mu oběd. Že by se na něj nezlobila?
Nanoka byla celé ráno přešlá. Cestou do školy ve vlaku přemýšlela o tom, co se včera večer stalo. Asi to bylo trochu přehnané. Na jednu stranu se na bratra zlobila, že se zachoval takto a na druhou stranu jí docela těšilo, co jí pak řekl. Opravdu to tak myslel?
,,Asi to bylo trochu přehnané. Ale nevadí." Pomyslela si Nanoka v duchu, když jela vlakem. ,,Bráška byl včera opravdu sprostý. Prý 'krásná'. To je divné."

Ani Koshiro však neměl příjemný den. Celý den byl v práci přešlý a mlčenlivý. Na obědovou pauzu si zašel ven do parku, kde byl sám jen ve společnosti holubů a přemýšlel.
,,Nejprve pocit viny a teď žárlivost?" když si však vybavil ten pohled, jak se Nanoka prochází s tím klukem, cítil, jak v něm roste vztek. Vstal z lavičky a naštvaně zadupal, aby vyplašil holuby.
Koshiro i Nanoka měli oba dva nad čím přemýšlet. Den se rychle přehoupl a chýlilo se k večeru. Nanoka přišla domů a otec už čekal s večeří. Koshiro však ještě nedorazil. V tichosti usedla se svým otcem ke stolu a dali se do večeře.
,,Nemá bráška zpoždění?" zeptala se po chvilce ticha.
,,Myslíš?" podíval se na ni otec vyplašeně.
,,Asi ani ne. Obvykle přichází v tuto dobu." Řekla rychle Nanoka, když viděla otcův výraz.
Po večeři se Nanoka odebrala do svého pokoje. Bylo již pozdě a Koshira se už asi dnes nedočká a tak zalehla do své postele. Přitiskla k sobě Koshirova medvídka a začala mu vyprávět:
,,Ano, jsem na něj naštvaná. Vždy všechno říká tak povýšeně. Prostě mě to překvapilo." Nanoka si opět vybavila Koshirova slova, kdy jí řekl, že je krásná. ,,Nečekala bych, že to uslyším od svého brášky. To je vše. Dobrou noc. Mám se s ním zítra usmířit?" s touto myšlenkou Nanoka usnula. Ráno si s ním zkusí promluvit.
Bohužel ho však ráno nezastihla. Koshiro odešel do práce dřív, než vstala.
,,Cože? Odešel přede mnou?" vytřeštila Nanoka oči na otce.
Teď už byla ale opravdu naštvaná. Proč se jí vyhýbá? Cesta do školy byla naprosto hrozná. Vlak byl přelidněný, někdo jí v jednom kuse šlapal na nohy a ve škole byla unavená, protože v noci nemohla pořádně usnout.
,,Proč? Sketa! Mizera!" rozčilovala se Nanoka, když kráčela po chodbě. ,,Mohl na mě chvilku počkat."
,,Kohinato." Oslovil ji náhle Mijauchi.
,,Mijauchi."
,,Už máme hotové lístky." Řekl a podával jí lístky do strašidelného domu.
,,Dobrá, děkuji."
,,Přijď třeba s bratrem." Pravil s úsměvem a odešel.
Nanoka byla na Koshira celý den naštvaná. Jak si mohl klidně ráno odejít, aniž by na ní počkal.
,,Brášku nepozvu ani za nic!" zabručela Nanoka naštvaně, když si doma prohlížela lístky. Prvně jí řekne to, co řekl a pak se jí klidně vyhýbá.
Ale ani Koshiro nebyl v práci moc výmluvný. Na všechno jen tak ledabyle cosi procedil mezi zuby, až si Chidori musela opět postěžovat, že je s ním zábavy jak v márnici. Koshiro si však potřeboval urovnat některé věci v hlavě. Třeba to, proč se neumí ovládnout a vždy se zachová takto. Proč na Nanoku tak žárlí?
Bylo opět pozdě večer a Nanoka ulehala do postele, aniž by se s Koshirem střetla. Dočká se ho vůbec někdy? K jejímu velkému štěstí, se s nim střetla hned druhý den ráno, když se chystala do školy.
,,Ahoj. Dneska půjdu s tebou." Pravil Koshiro mezi dveřmi.
,,To je dobré, půjdu napřed." Odpověděla Nanoka.
,,Víš ty co? Nevyhýbej se mi pořád jen proto, že tě trápí nějaká hloupost."
,,Nevyhýbáš se náhodou ty mně? Včera jsi opět přišel pozdě. Ne že by mě to zajímalo. Tak co? Jsi vždy tak panovačný, jen protože jsi o trochu starší než já. Mluvíš se mnou, jako bys mě chtěl svými slovy rozmačkat. Vůbec tě nemám ráda!" V tu chvíli si Nanoka dala ruku před pusu. Ta slova z ní vylétla tak rychle, až jí došlo, že řekla něco, co nechtěla.
,,Tak dobře, nemáš mě ráda." Odvětil Koshiro trochu sklíčeně. ,,Myslím, že jsem toho tenkrát řekl až moc. Promiň. Nebudu ti nařizovat, abys s nikým nechodila, ale nechoď domů moc pozdě a nelži."
,,Nikdy jsem nelhala!"
,,Já vím, že nelhala. Myslím odteď. Říkám to proto, abych o tebe neměl takový strach."
Nanoka byla ráda, že si to vyříkali. I když svému bráškovi nechtěla říct, že ho nemá ráda. Měla ho ráda moc. A vlastně jí i těšilo, že se o ni Koshiro tolik bojí. Aspoň věděla, že mu na ní záleží.
,,Kruci, kvůli tobě nám to ujelo." Rozčiloval se Koshiro, když došli na vlakové nádraží a zjistili, že jim vlak ujel.
,,To kvůli té tvé přednášce." Odvětila Nanoka.
,,Kdyby se ti něco stalo, budu to já, kdo ponese zodpovědnost."
,,Nejednej se mnou jako s dítětem."
,,Jenže ty jsi dítě."
,,To tedy nejsem!" obořila se na něj naštvaně Nanoka.
Konečně přijel vlak, do kterého nastoupili. Bohužel byl snad ještě přelidněnější než kdy jindy. Nanoka se v davu lidí doslova ztrácela a cítila, jak ji pomalu umačkávaj. Když Koshiro spatřil Nanoku v nesnázích, chytl ji za ruku a vytáhl ji z davu. Opřel ji o dveře vlaku před sebe, aby měla prostor a nemačkali se na ní lidé. Nanoka se na Koshira zadívala a mile se usmívala. Stál tam jako její ochránce. Nanoka byla ráda, když se cítila být pod jeho ochranou. Tu však vlak poskočil a Koshiro sebou trhnul tak silně, až na Nanoku málem spadl. Nanoka celá zčervenala, když se k ní Koshiro nechtíc přitiskl.
,,Promiň." Špitl Koshiro celý rudý.
Byli tak těsně u sebe. Tak blízko. Nanoka se cítila příjemně, když byl Koshiro takto u ní a mohl ji chránit. Skoro až litovala, když dojela do své zastávky a musela vystoupit a s Koshirem se rozloučit. Koshiro se za ní ještě chvíli díval, než vlak odjel.
,,Kéž bys zůstala dítětem. Tak jako jsi teď." Pomyslel si v duchu Koshiro. Kdyby zůstala dítětem, měl by daleko lepší pocit. Bál se, že časem, až bude Nanoka čím dál dospělejší, budou jeho pocity horší.


*micuba = japonská petržel*

Vánek lásky (Koi Kaze) 5. díl

8. července 2014 v 0:58 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Daleké hřmění

Ten den se Koshirovi ani nechtělo do práce. Stále přemýšlel nad včerejším večerem a nad tím, co mu užíralo mysl. Otec právě odešel z domu ven a Koshiro stále nehnutě seděl na zemi poblíž terasy a přemýšlel. Po chvíli jeho přemýšlení narušil otravný komár, který Koshirovi bzučel okolo ucha. Koshiro ho vztekle plácnul. Když se však chystal opět zahloubat do své mysli, objevila se Nanoka s vysavačem v ruce.
,,Neuvěřitelné. Ty jsi ještě tady?" Podívala se na něj udiveně, když spatřila, že tu stále ještě líně sedí. Koshiro však neřekl ani slovo. ,,Bráško, pokud nemáš nic na práci, mohl bys alespoň umýt vanu?"
Koshiro jen koutkem oka pozoroval Nanoku, oblečenou v kraťasech a přiléhavém tílku. Vlasy měla sepnuté do dvou rozkošných culíčků a moc jí to slušelo. Koshiro jen mlčky vstal ze země, podíval se jak Nanoka vysává a odešel. Nanoka se za ním nechápavě dívala. Za celé ráno neřekl ani slovo a tvařil se jako mrzout. Co s ním zase je. Koshiro tiše odešel do koupelny a dal se do mytí vany. Celou dobu však přemýšlel nad tím, zdali si toho včera Nanoka všimla. Když ho načapala v koupelně, všimla si té podprsenky, kterou rychle schoval za záda? Byl to jen okamžik, nemohla si všimnout. Koshiro se cestou z koupelny ještě zadíval na Nanoku, která zrovna vytírala podlahu, a pak odešel do svého pokoje. Když však z okna na terasu spatřil pověšené Nanočino spodní prádlo, opět ho přepadla myšlenka na včerejší večer. Ach to její prádlo. Určitě si toho včera nevšimla, jinak by nebyla taková usměvavá. Když však vešel do svého pokoje, čekalo ho nemilé překvapení. Jeho odpadkový koš byl prázdný. V tu chvíli ho polilo horko. Do toho koše přeci včera v noci vyhodil ty použité papírové kapesníčky, když masturboval. S potem na čele vyběhl z pokoje a běžel přímo za Nanokou.
,,Bráško." Pravila s úsměvem, když ho spatřila sbíhat ze schodů. ,,Co kdybychom si dali k obědu sómen? Taťka se šel nechat ostříhat a zatím se nevrátil. Pojďme se najíst…"
,,Byla jsi v mém pokoji, že?" přerušil ji hlasitě Koshiro s naštvaným výrazem.
,,Ano. Zítra se vyvážejí odpadky, tak jsem předtím…"
,,Už jsem ti říkal, abys tam nechodila bez mého svolení že?" rozkřikl se na ni Koshiro.
,,Ale… jen jsem vysypala koš. Ničeho jiného jsem se nedotkla." Vysvětlovala Nanoka a její úsměv povadl.
,,O to nejde! O své odpadky se postarám sám! Nelíbilo by se ti, kdybych ti lezl do pokoje, že?"
,,Promiň. Máš pravdu."
,,Huso. Jsi vážně bezohledná."
,,Nemusíš to brát takhle."
,,Není třeba. Nenuť mě, abych se musel opakovat." Koshiro naštvaně odcházel zpět po schodech nahoru do svého pokoje.
Nanoka z toho byla vyděšená. Bylo jí to líto, myslela to dobře. Nemusel se chovat takhle hrubě. Koshiro se zavřel do svého pokoje a myslel, že mu hlava pukne.
,,Co to bylo? Narážka?" pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Ne. Určitě ne. Byl to jen okamžik. Nemohla si všimnout. Ale…"
Mohla to Nanoka snad udělat schválně? Třeba ho včera v té koupelně viděla a tohle měl být nějaký náznak. Ne, začíná z toho být paranoidní. Koshiro se chytl za hlavu a hlasitě zakřičel. Těch myšlenek už na něj bylo moc.
Nanoka zatím v poklidu uvařila jídlo a zasedla k obědu. Chování jejího bratra jí ale nedalo spát. Po obědě se oblékla a vypravila do školy. Ve škole tuto podivnou událost vylíčila svým spolužačkám.
,,To je podezřelé." Pravila na to její kamarádka Futaba.
,,Myslíš?" otázala se Nanoka.
,,Rozhodně. Proč by se tolik vztekal, jen kvůli tomu, že jsi šla do jeho pokoje? Možná tam bylo něco, co nechtěl, abys viděla."
,,Ah, už vím!" křikla Tamaki.
,,Co? Co?" podívala se na ní tázavě Futaba.
,,Dárek." Odpověděla Tamaki. ,,Tváří se jako největší mizera a zítra se z něj náhle stane velký hodný bráška."
,,Aha! Tak tohle má v plánu! Nanoko, zítra máš narozeniny, že?" zajásala Futaba.
,,Ne, ne, tak to určitě nebude!" zamítla tuto myšlenku Nanoka, i když ta představa by se jí líbila.
,,Možná je Nanočin bratr trochu jednodušší." Řekla Tamaki.
Nanoka se na chvíli zasnila. Líbilo by se jí, kdyby jí její bráška dal dárek k narozeninám. Ta představa jí přišla rozkošná.

Koshiro však moc veselý den neměl. Trčel v práci a chystal výzdobu na oslavu svátku Tanabata. Věšel na bambus přáníčka, která napsali lidé a která se jim, jak doufali, splní.
,,Tohle už není bambus." Pravila Chidori, když spatřila rostliny ověšené barevnými přáníčky a ozdobami.
,,To je kvůli svátku Tanabata. Bude seznamovací párty!" zajásal Odagiri. ,,Pro mladé ženy je atmosféra velice důležitá!"
,,Mladé ženy?" Chidori mu vytrhla z ruky pozvánky a prohlédla si je. Když spatřila na pozvánkách nápis: ,Hledají se zájemkyně o členství, věk: 15 let - na vdávání.' vzala propisku a začmárala číslo 15.
,,Co to…?" Odagiri vyplašeně vytřeštil oči. Chidori však nehodlala podporovat oplzlé nápady svého kolegy.
,,Ten chlapík támhle, je bez řečí větší bambus. Vypadá zlověstně." Kývla Chidori směrem ke Koshirovi, který se tvářil jako mrzout a ověšoval bambus přáníčky. Zrovna z krabice vytáhl Odagiriho přáníčko, na kterém bylo napsáno ,Chci sestru'. Koshiro vzal tužku a přáníčko začmáral.
,,Co… Co to děláš?" vytřeštil na něj oči Odagiri.
,,Mít mladší sestru není žádná výhra." Zabručel Koshiro.
,,Týpek, který se se svou rozkošnou sestrou hádá o televizi, nemůže pochopit mé pocity!" křikl na něj Odagiri.
Jak otravná práce, věšet přihlouplá přáníčka na bambusy. Jistě to bude nudná oslava.

Konečně bylo po práci a Koshiro společně s Chidori odcházel z podniku. Byl horký letní podvečer a vzduch byl větrem netknutý.
,,To je ale dusno." Povzdechla si Chidori a utřela si čelo. ,,Venku je to vážně nesnesitelné."
,,Chceš zajít na jedno?" navrhnul Koshiro.
,,Jasně! Zrovna jsem se tě chtěla zeptat." Souhlasila Chidori.
Zabrousili tedy do nedaleké restaurace s terasou a dali si každý jedno pivo. Chidori do sebe vyklopila celý půllitr, jakmile jí ho donesli. Zatímco Koshiro tiše hleděl do svého plného půllitru s pivem a mlčel.
,,Nevadí, že jsi nezavolal domů?" zeptala se ho Chidori. ,,Od doby, když přišla Nanoka, vždycky, když se zdržíš, voláš domů, ne?"
,,Ne, nevolám." Zabručel Koshiro.
,,Jen se nedělej." Usmívala se na něj Chidori.
,,Radši si utři pusu! Nestarám se o ni." okřikl ji Koshiro a vyklopil do sebe půllitr s pivem.
Chidori si utřela pěnu z úst a nechápala, proč je Koshiro tak nasupený. Štvalo ho, jak o jeho sestře pořád každý mluvil. Jak doma tak v práci. On se o ni nestaral, tak co je komu po tom. Bylo mu přece fuk, co dělá.
Večer se Koshiro vrátil domů. Po tom pivo měl ukrutnou žízeň a tak se šel do kuchyně napít. Pořád myslel na to, jak ho jeho sestra štve. Štve ho, jak si vtrhla do jeho života.
,,To ona najednou vtrhla do mého života. Je mi ukradená." Pomyslel si v duchu Koshiro a díval se na odkapávač na Nanočinu misku na rýži s růžovými sluníčky. ,,Taková holka je mi fakt ukradená." Už mu lezlo na nervy, jak do něj v práci jeho kolegové rýpali. Nanoka ho nezajímá. Pak si ale opět vybavil tu její rozkošnou podprsenku a na chvíli v koupelně, kdy k ní přičichl. Proč to tehdy udělal?
,,Bráško?" ozval se náhle hlas Nanoky a Koshiro se tak lekl, až upustil její misku na rýži a ta se rozbila.
,,Nechoď ke mně! Ať nešlápneš na střepy." křikl na ní Koshiro a pak začal sbírat střepy ze země.
,,To byla moje miska." Zesmutněla Nanoka. ,,To byla moje oblíbená miska! Co s tím uděláš? Zítra si nebudu moct dát ráži!"
Koshiro nic neříkal, smetl střepy na lopatku a odnášel je pryč. Když však zpozoroval, že ho Nanoky velké oči pozorují, zastavil se a pohlédl jí do očí. Do těch krásných očí.
,,Umm… Bráško… Víš, co je zítra za den?" špitla Nanoka.
Koshiro se otočil, surově vysypal střepy do koše a řekl chladně:
,,Zítra taky musím odejít brzo, takže mi nemusíš dělat oběd." Pak odešel do svého pokoje. Nanoka zůstala v kuchyni stát a nechápala, co se s ním děje. Bylo jí z toho smutno. To se na ni ještě pořád zlobí? Ale proč?
Koshiro zalehl do své postele a byl rád, že je sám. Neměl na nikoho náladu. Největší vztek měl na Nanoku, ale nevěděl ani proč.
,,Jen to řekni." Mumlal si Koshiro potichu. ,,Že lituji, že jsem k ní čichal. Omlouvám se za své touhy. Ne. K čemu by to bylo dobré. Možná nic netuší a má na sobě od té doby stále totéž spodní prádlo. Od té doby…" Koshiro stále viděl ty Nanočiny velké krásné oči a cítil obrovské provinění. Vyčítal si, že čichal k její podprsence. Snad proto měl mizernou náladu? Protože se bál, že Nanoka ho viděla? Nebo snad nic netuší? Z toho veškerého přemýšlení nakonec Koshiro usnul.

Druhý den ráno však raději odešel opět brzy do práce. Otec zrovna vstával a když přišel do kuchyně všiml si, že Nanoka snídá u stolu sama.
,,Cože? Koshiro zase odešel brzy?" podivil se otec. ,,Ví, že máš dnes narozeniny?"
,,To je jedno, že tu bráška není." Řekla Nanoka a zakousla se do svého namazaného toustu. Ve skutečnosti jí to bylo trochu líto.
Den byl však zachmuřený, počasí bylo deštivé a obloha zatažená. Koshiro se mořil v práci, snažil se ignorovat své kolegy a Nanoka se ve škole usmívala se spolužačkami, které ji k narozeninám donesly dárek. Stále však myslela na to, zdali si Koshiro na její narozeniny vzpomene a dá ji nějaký dárek. Když si však vzpomněla na jeho zabručený výraz, dost o tom pochybovala.
Koshiro Měl však plnou hlavu včerejšku. Seděl v práci, upřeně hleděl na bambus ozdobený přáníčky a přemýšlel. Ani si nevšiml Chidori, která k němu přišla a podávala mu dva deštníky.
,,Volal tvůj otec. Nanoka odešla bez deštníku, takže tě prosí, abys na ni počkal na nádraží." Řekla.
,,Proč já?" Koshirův výraz se náhle zkřivil.
,,Tvůj táta pro ni jít nemůže, protože pro ni chystá narozeninovou oslavu."
,,Narozeninovou oslavu?" vytřeštil Koshiro oči.
,,Proto ty." Usmála se Chidori.
Tak tohle bylo to, co Nanoka myslela včera večer, když se ho ptala, jestli ví, co má být dneska za den. Vůbec si nevzpomněl, že má narozeniny.
,,Proč se pro ni nestavíš? Nevadí mi, pokud odejdeš dřív…" Koshiro nenechal Chidori ani domluvit, popadl oba deštníky a vyběhl ze dveří takovou rychlostí, že se ani nerozloučil. Nanoka má dneska narozeniny a on se k ní choval ještě hnusně. Neměl pro ni ani dárek.
,,Já to prostě nechápu." Podivila se Chidori, když Koshiro vypadl.
Pospíchal co mu nohy stačily. Dost té provinilosti a zbytečné mrzutosti. Měl by napravit, co napáchal. Běžel v dešti mokrými ulicemi a měl plán. Celý den přemýšlel nad tím, jak se choval a jak to napravit. Ale nemohl na nic přijít, nebo možná neměl dost odvahy na to, aby něco vymyslel. Chtěl se ji omluvit a zároveň se chtěl zbavit té provinilosti, kterou cítil. Jistě se tak vyřeší všechny starosti a všechno zase bude dobré.
,,To je moje šance využít jejích narozenin a vše napravit." Pomyslel si. ,,Můžu říct: ,Vše nejlepší!' nebo: ,Omlouvám se, že jsem zapomněl!'. Slíbit jí modré z nebe a udělat jí radost! Je to narozeninový prosťáček, takže když jí dám kytku, nejspíš se rozpláče a poděkuje mi. Tak se mohu zbavit té viny!"
Koshiro rychle proběhl květinářství a obchody a spěchal na nádraží. V davu mezi lidmi už spatřil Nanoku. Koshiro se zastavil a chystal se na Nanoku zavolat, když v tom se otočila. Jakmile spatřila svého bratra, celého udýchaného a s velkou kyticí, oči se jí překvapeně rozzářily. Ty krásné velké oči, do kterých Koshiro hleděl a cítil se tak hrozně provinile.
,,Promiň." Řekl Koshiro a myslel to od srdce upřímně. Ty nevinné oči jeho sestry se mu však vpíjely do mysli. ,,Ne… Nemůžu nic dělat! Jsem zmetek! Bože jsem fakt zmetek! Ne, ne, ne, to není ono!" skuhral Koshiro a popadal se za hlavu, až se na něj lidé ohlíželi. Najednou nenacházel správná slova. ,,Promiň, zapomněl jsem na tvé narozeniny… A chtěl jsem se omluvit! Nic víc v tom není."
,,To je v pořádku." Uklidnil ho náhle vlídný hlas Nanoky. ,,Přišel jsi mě vyzvednout?"
,,Ne… kvůli tomu tu nejsem." Zakoktal se Koshiro a jeho tváře zrudly.
,,Ty jsou pro mě?" ukázala Nanoka na květiny.
,,Ne… nejsou. Jsou pro Buddhu, troubo!" zasmál se Koshiro.
Nanoka si však všimla, jak je Koshiro nervózní. Byla ráda. Velice ji to potěšilo. Déšť neustal a tak Nanoka s Koshirem kráčeli domů schovaní pod deštníky.
,,Jsem ráda. Myslela jsem si, že se na mě zlobíš, protože jsem tě viděla v koupelně nahého." Pravila cestou Nanoka.
,,Proč bych se zlobil? V tomhle počasí chodím běžně celý den jen ve spodkách." Koshirovi docela spadl kámen ze srdce. Takže takhle to je. Nic neviděla, myslela si, že ho naštvala, když ho viděla v koupelně jen v trenkách.
,,Co? Opravdu?" podivila se Nanoka.
,,Jo."
,,Ach tak." Nanoce se ulevilo, že se na ni Koshiro nezlobí.
Chvíli jen tak mlčky kráčeli a déšť jemně bubnoval do jejich deštníků.
,,Promiň." Špitl Koshiro.
,.Jo! Včera v noci jsi byl opravdu děsivý!"
,,Jako dárek k narozeninám… ti koupím, co budeš chtít."
,,Opravdu?" Nanočiny oči se rozzářily radostí.
Nanoka už věděla naprosto přesně, co si vybere. Zamířili do obchodu s nádobím a tam si vybrala novou misku na rýži. Koshiro se díval zvenčí, jak si Nanoka vybírá misku a byl rád. Hodně se mu ulevilo. Když byl naštvaný, bylo mu jen hůř. Ale teď, se cítí mnohem lépe.
,,Měl jsem to zvládnout." Pomyslel si v duchu. ,,Zbavit se své viny."
Vlídně se usmíval na Nanoku, která k němu už celá šťastná spěchala se svou novou miskou. Oba dva byli nyní spokojení. Koshiro byl rád, že udělal Nanoce radost.


Vánek lásky (Koi Kaze) 4. díl

5. července 2014 v 0:55 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Večerní sprška

Nastalo každodenní stereotypní ráno, Koshiro už byl v práci, ale jelikož doma nestihl pořádně spáchat hygienu, vzal si holení do práce.
,,Hej. Jsi v pořádku?" otázala se ho Chidori, když si Koshiro holil vousy v pracovní kuchyni.
,,Cože?" zeptal se nechápavě.
,,Tvoje tvář. Vypadáš hrozně. Odpočinul sis během volna?" vyptávala se Chidori, která měla dojem, že se v Koshirově nic nezměnilo.
,,Jo." Odvětil Koshiro.
,,Připadáš mi úplně mimo."
,,To se ti jen zdá."
,,Musíš se dát do kupy. Alespoň pro tyhle příležitosti."
,,Já vím." Zabručel Koshiro otráveně.
,,Pořád na to myslíš? Na ten rozchod?" vyzvídala Chidori.
,,Ale vůbec ne." Pravdou je, že na ten rozchod už dávno zapomněl.
,,Tak to je dobře."
Ve skutečnosti ho ten rozchod vlastně vůbec netrápil. Měl v hlavě úplně jiné myšlenky, kterými se zaobíral.
,,Skutečně," pomyslel si Koshiro v duchu. ,,nijak nelituju, že mě nechala, a netrápím se tím." Vlastně jediné, čím se trápil, byla poslední slova jeho bývalé přítelkyně. Když se ho ptala, jestli někdy v životě někoho z hloubi srdce miloval. Trápilo ho, že nejspíš nikdy nikoho nemiloval.
Koshiro spolu se svými kolegy absolvovali svatební obřad, který pořádali pro klienta a když bylo po všem, přiskočil k nim zvědavý Odagiri.
,,Jak to vidíte s dnešní after party? Šéf říkal, že dnes platí."
,,Opravdu? Jo! Jasně že jdu!" zajásala nadšeně Chidori.
,,Na dnešek jsem něco slíbil, takže odejdu brzo." Odvětil Koshiro.
,,Slíbil?" podivil se Odagiri.
,,Kino. Jdu do kina." Odpověděl Koshiro.
,,S Nanokou?" vyzvídal Odagiri.
,,O co ti jde? Nemohl jsem nic dělat. Přinutila mě, abych jí to slíbil." Zabručel Koshiro.
,,Strašně rád bych šel s vámi!" vykřikl Odagiri.
,,Zmlkni! Ty půjde spíš s šéfem!" rozzlobil se na něj Koshiro.
,,Koshiro, minule když jsme tu měli schůzi, nekoketoval jsi se středoškolačkou? Byla to…?" zeptala se náhle Chidori zamyšleně a zavzpomínala na chvíli, kdy poprvé viděla Nanoku. Tehdy ji Koshiro pozval do zábavního parku.
,,Koketoval?! Se středoškolačkou?!" vytřeštil na něj oči Odagiri.
,,Blbče! NE! To byla…"
,,To byla Nanoka, že?" odpověděla za něj Chidori. ,,Proč jsi hned neřekl, že je to tvá sestra?" Koshiro však celý zrudnul a zapotil se. Chidori se raději obrátila a dala se do úklidu, když viděla, jak je Koshiro v rozpacích. ,,Odagiri, pomoz mi s tímhle."
,,Provedu." Řekl a chopil se vozíku s bednami.
Chidori se chopila krabice s věcmi a společně s Odagirim odcházela pryč. Po cestě chodbou to však Odagirimu nedalo a musel se zeptat:
,,Co jsi měla na mysli tím koketováním s Nanokou?"
,,Nevím. Ani já to nechápu." Odvětila Chidori. Sama neměla zdání, co to tenkrát mělo znamenat. Vlastně ani neměla tušení, že tenkrát Koshiro nevěděl, že je to jeho sestra. Nicméně se jí chování Koshira poslední dobou zdálo divné.

Odpoledne se Koshiro sešel ve městě Nanokou, aby šli do toho slíbeného kina. Když však Nanoka spatřila, že si Koshiro oholil vousy, dlouze si ho prohlížela.
,,Proč?" otázala se a prohlížela si jeho hladkou tvář.
,,Nekoukej na mě, jako by to bylo tak zvláštní." Odvětil Koshiro.
,,No tak proč? Ráno jsi měl vousy!" vyzvídala pořád Nanoka.
,,Na oslavě musíme vypadat upraveně, jinak by si nás podali."
,,Vypadat upraveně?"
,,Je to divné?"
,,Vypadáš skvěle!" usmála se Nanoka. Koshirovi to docela zalichotilo. ,,Ale vypadáš, jako bys děsně trpěl!"
,,Co to povídáš?"
,,Ten film je…" Nanoka vytáhla z brašny leták a začala ho rozdělávat, při tom se však zapřela o Koshira, až se ulekl.
,,Nelep se tak na mě!" vyjekl.
Tu si všimli, že jedné malé holčičce uletěl balónek, který držela. Koshiro se rychle natáhl a balónek chytil. Podal ho holčičce do ruky a usmál se na ni.
,,Mockrát děkuji." Poděkovala maminka.
,,Není zač." usmál se Koshiro.
Nanoka na Koshira chvíli zůstala koukat. Zatím ještě nikdy neviděla, udělat Koshira takové milé gesto. Tohle od něj bylo opravdu hezké. Udělalo to na ni dojem.
,,O čem dumáš?" zeptal se Koshiro, když viděl jak na něj líbezně hledí.
,,O ničem." Odpověděla Nanoka a spěchala za Koshirem k pokladnám.
,,Dej mi svou studentskou průkazku." Řekl Koshiro, když se chystal jít koupit lístky.
,,A jo." Nanoka zalovila v brašně. Tu si však Koshiro všiml ženy, která okolo nich právě prošla. Byla to Koshirova bývala přítelkyně. Podívala se na něj a zase se odvrátila. Ani ho nepozdravila, snad si nemyslela, že je tu s Nanokou na rande.
,,Co se děje?" zeptala se Nanoka a podávala mu svou průkazku.
,,Jdu koupit lístky." Koshiro vytrhl Nanoce z ruky průkazku a šel ke kase. Cítil se trochu trapně. Třeba ho opravdu nepozdravila proto, aby mu nezkazila rande… se středoškolačkou.

Po filmu však poslal Nanoku domů a chtěl se ještě projít. Nanoka dorazila domů naštvaná a uražená, že ji takto nechal jít samotnou a ani ji nedoprovodil. A dokonce jí ani neřekl, kam jde.
,,Přemýšlí vůbec? Nechat tě jít domů v tuhle dobu samotnou?" zlobil se otec.
,,Říkal, že je to v pohodě; prostě jdi domů napřed." Pravila Nanoka naštvaně.
,,Ten kluk je beznadějný." Povzdechl si otec.
,,Hned jak film skončil, někam odešel."
,,A kam ten mizera šel?" vyptával se otec.
,,Nevím. Nic neřekl." Odpověděla Nanoka a rozvalila se na koberci před televizí.
,,Hej. Pomačkáš si uniformu." Upozorňoval ji otec.
,,To je mi jedno." Odvětila otráveně Nanoka.
Byla velice naštvaná, že ji její bratr takhle opustil a nechal jít domů samotnou. To se přece nedělá. Nanoka si to brala osobně. Přemýšlela, kam vůbec tak nutně musel jít v tuhle hodinu.

Koshiro šel navštívit svou bývalou přítelkyni. Po tom co ho viděla s Nanokou před kinem, by si s ní měl asi promluvit. Stáli spolu venku před jejím bytem, byla už tma a počasí bylo velice teplé.
,,Takže?" podívala se žena tázavě na Koshira.
,,Jak jsme se před tím viděli. To byla moje mladší sestra." Vysvětloval Koshiro. ,,Myslím, že jsem ti o ní nikdy neřekl, ale je to moje mladší sestra. Až do teď jsme žili odděleně. Víš, že se moji rodiče rozvedli, viď? Ona byla celou dobu u mámy. Bydlí u nás od jara, protože má poblíž školu."
,,To je ono? To je opravdu vše?" ptala se žena, která očekávala, že půjde o něco vážnějšího, když s ní potřeboval tak naléhavě mluvit.
,,Jo." Odvětil Koshiro.
Po chvíli napínavého ticha se však žena hlasitě rozesmála.
,,Co je?" divil se znepokojeně Koshiro.
,,Říkal jsi, že mi chceš něco říct, tak jsem byla zvědavá, co to je." Smála se.
,,Na tom není nic k smíchu!" zlobil se Koshiro. ,,Nechtěl jsem, aby sis myslela, že potom, co jsi mě nechala, jsem začal jít po středoškolačkách."
,,Já jsem si nic nemyslela. To jsi celý ty, trápit se kvůli schůzkám se středoškolačkami a tomu, že bys mohl vypadat hloupě."
,,Tak teda promiň. Už se tu neukážu." Zabručel Koshiro a odcházel pryč.
,,Večeře." Zavolala na něj žena. ,,Už jsi jedl?"
Koshiro se na ní obrátil. Stála tam na chodníku pod lampou a s naprosto vážnou tváří ho zvala na večeři. V tu chvíli Koshira napadlo cosi hloupého. Velice hloupého. Už tři měsíce neměl sex. V tu chvíli byl klid teplého večera narušen silným deštěm. Oba se vydali do nedaleké restaurace na dobrou večeři a pití.
,,Není tu hezky?" otázala se ho žena. ,,Je to má oblíbená restaurace."
,,Jo." Souhlasil Koshiro.
,,Chodím sem často sama." Žena zabořila hůlky do své porce ryby a dala se do jídla.
Koshiro už dojedl, popíjel v klidu svůj drink a sledoval nedaleko u stolu pár, který se o něčem dohadoval.
,,Jak to jde v práci?" zeptal se po chvíli ticha.
,,Proč?"
,,Vždycky jsi mi říkala, že chceš odejít."
,,Ty si to ještě pamatuješ?" podivila se žena.
,,Kdo by mohl zapomenout, kdyby slyšel tvé stížnosti tolikrát." Ušklíbl se na ni Koshiro.
,,Myslela jsem si, že neposloucháš, když jsi odpovídal tak lhostejně."
,,Tak to ses spletla. A co teda tvá práce?"
,,Normální, řekla bych. A ty? Měl jsi dneska akci?"
,,Jo."
,,Nebo ses oholil, protože to chtěla tvá přítelkyně ze střední školy?" pousmála se šibalsky žena.
,,Říkám, že je…" rozčílil se Koshiro, ale jeho bývalá přítelkyně se jen smála.
Koshiro se raději napil drinku. Obrátil se na svou bývalou přítelkyni a pokynul na ní lahví, zdali si dá ještě. Ale ta se na něj jen dlouze zadívala.
,,Co je?" optal se Koshiro.
,,Ale nic." Usmála se žena a podala mu sklenku, aby ji dolil.
Bylo již pozdě večer, déšť ustal a tak se rozhodli, že už by měli jít domů. Když se na nedaleké křižovatce vydali každý svou cestou, Koshiro se na chvíli zastavil a zadíval se na oblohu.
,,Co je?" ptala se ho žena, když si všimla, jak tma Koshiro stojí.
,,Přemýšlel jsem, jestli tudy nepojede taxík." Odpověděl Koshiro.
,,Když půjdeš kousek dál, dostaneš se na hlavní ulici. Tam spíše nějaký chytneš." Poradila mu. ,,Příští měsíc se stěhuji. Taky odcházím z práce. Ačkoli to až později."
,,Aha." Špitl tiše Koshiro. Nevěděl, co na to má říct.
,,Mimochodem, můj přítel je právě teď na cestě."
,,Jo." Opět špitl Koshiro s nezájmem. Ale žena se na něj stále pozorně dívala. ,,Co je?"
,,Je velmi hodný." Pravila.
,,Aha."
,,Hodně štěstí, Koshiro. Dobrou noc." Rozloučila se a odešla svou cestou.

Koshiro se ještě chvíli za ní díval. Nechápal, proč mi vyprávěla o svém příteli. Ani se na něj neptal. Nakonec byl docela rád, že ten večer skončil takto a že neřekl nějakou hloupost jako třeba; Kam půjdeme příště? Bylo na čase, aby se už konečně vrátil domů, kde ho jistě už netrpělivě vyčkává otec a sestra. Cestou však musel přemýšlet. Proč se vlastně tohle všechno semlelo? Ten rozchod.
,,Nechodil jsem s ní přeci jen kvůli sexu." Přemýšlel v duchu Koshiro a myslel na to, proč se ho tenkrát ptala, jestli někdy někoho z hloubi srdce miloval. ,,Nemyslím si, že bych byl tak špatný. Vážně je to taková událost zamilovat se do někoho? Je láska něco, čím by se měl člověk chlubit? Co vůbec znamená 'milovat'?"
Celou cestu až domů přemýšlel. Zatímco ho doma už vyhlíželi. Nanoka ještě překvapivě nespala. Ležela v obýváku na koberci a četla si.
,,Nebuď dlouho vzhůru!" pravil jí otec, když odcházel spát.
,,Joo." Odvětila Nanoka s hlavou zanořenou v časopise. U ruky jí ležel Koshirův medvídek a hlídal jí. Nanoka zavřela časopis, vzala si medvídka a dlouze se na něj zadívala. Kdy už asi Koshiro přijde, začínala být nervózní. Už na ni ale padala únava a tak se odebrala do postele.
Brzy poté konečně dorazil Koshiro. V domě už byla tma a tak se pomalu. Pomalu se proplížil obývákem a o něco zavadil. Všiml si, že shodil ze stolu časopis, který si tu Nanoka četla. Zvedl ho a prolistoval. Oči mu utkvěly na obrázku držícího se páru. Milovat… jak se pozná, že miluje z hloubi srdce? Koshiro odešel do koupelny, aby s osprchoval a převlékl. Cítil se už trochu unavený. Když si však sundával kalhoty, praštil se o pračku a shodil z ní koš s prádlem. Naštvaně se shýbnul a koš i s prádlem zvedl. Položil vše na pračku, kde to bylo, avšak na zemi zůstala ležet Nanoky podprsenka. Koshiro se na ni nervózně zahleděl.
,,Ta blbka." Zabručel potichu Koshiro a podprsenku zvedl i když nerad. Když ji už však držel v ruce, cítil jak mu rudnou tváře. Tohle je podprsenka jeho sestry… Nanoky. S čelem oroseným potem podřepl vedle pračky a jemně k podprsence přičichl. Cítil vzrušení. Krásná vůně ho uváděla do rozpaků. Když v tom se otevřely dveře od koupelny a ozval se hlas Nanoky.
,,Bráško?"
Koshiro, jako proboden šípem, rychle schoval podprsenku za záda a celý rudý hleděl s vyděšenou tváří na Nanoku. Když ho však spatřila tam tak nervózně stát jenom v trenkách, zrudla také.
,,Omlouvám se!" vykřikla a rychle zase zavřela koupelnu.
Koshiro si hluboce oddychl, že ho neviděla s tou podprsenkou. Odešel do svého pokoje a uložil se do postele. Stále byl však velice vzrušen. Stále cítil tu krásnou vůni Nanočiny podprsenky. Nedalo mu to spát. Ať se tomu bránil jak chtěl, myšlenky mu stále zalétávaly k Nanoce. Nemůže jinak. Zajel si opatrně rukama do trenýrek a s představou Nanoky v té roztomilé podprsence se dovedl k orgasmu. Tu noc Koshiro spotřeboval nemálo papírových kapesníků. Cítil se však náhle tak provinile. Vstal z postele a vzteky shodil židli a věci ze stolu. Co to jenom sakra dělá? Masturbuje s nemravnými představami o své sestře? Připadal si, jakoby dělal něco hrozného. Co se to s ním jen děje? Nedokázal se těm myšlenkám bránit, nerozuměl jim… nebo spíš jim nechtěl rozumět. Vždyť je to jeho mladší sestra.

Druhý den ráno svítilo krásné a horké slunce. Nanoka si zrovna na terase stříhala nehty, když zahlédla, že už Koshiro také vstal.
,,Dobré ráno." Pozdravila. ,,Omlouvám se za včerejší noc, že jsem tam tak náhle vpadla. Příště si dám pozor. Ten film, musíme jít na další. Ale tentokrát se mnou musíš jít domů."
Koshiro ale mlčel. Posadil se mezi dveřmi a hleděl směrem ven na slunce… na Nanoku.
,,Co je?" zeptala se ho s úsměvem, když si všimla jak mlčí.
,,Ale nic." Zabručel Koshiro. Při každém pohledu na svou sestru, se cítil provinile. Ty pocity ho pomalu užíraly víc a víc. Kdyby jen tušila, co včera v noci dělal… jak se jí teď jen dívat do očí?


Kam dál