Srpen 2010

Elfen Lied 1. díl

25. srpna 2010 v 13:22 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
SETKÁNÍ

Občas si klademe otázku, jak až daleko zajde věda, a nebo, jak už dalece zašla. Nemáme ani tušení, co se skrývá našemu vědění. Co se kde odehrává, jaké záhady, při kterých by nám tuhla krev v žilách.
O jedné takové mystické události pojednává i tento příběh. Na Zemi se začíná objevovat nový vývojový stupeň člověka, který by díky svým nadpřirozeným schopnostem dokázal během několika málo let eliminovat celé lidstvo. Vědci tento druh člověka pojmenovali Diclonius, díky jeji zvláštnosti, kterou se na první pohled od obyčejného člověka líší. Tou zvláštností jsou výrůstky na spánkovém laloku, které umožňují ovládat nadlidskou sílu. Krom toho, dokáží také vkládat svou DNA do lidí a ta se pak přenáší na jejich potomky.

Na jednom odlehlém místě v Japonsku, vědci vybudovali ústav, kde tyto tajemné bytosti zkoumají. V jejich moci je nyní uvězněno několik málo Dicloniů, jedním z nich je jejich nejzkoumanější úlovek jménem Lucy. Aby byla moc dívky potlačena, musí ji držet svázanou v kazajce a připoutanou v jakési kleci a moc jejích rohů potlačuje železná helma, jenž zakrývá celou její hlavu. Jen takto se mohli vědci bezpečně k dívce dostat a provádět svoje výzkumy. Nebylo téměř možné, aby dívka unikla. Avšak, i to se stalo nakonec mylnou domněnkou.
Jednoho dne se vědci ovážili jít ke svázané dívce blíže, než bylo zdrávo. A snad i dívka jejich přítomnost tušila a využila to jako příležitost. V momentě kdy se ozval výkřik jednoho z vědců, a jeho tělo bezvladně spadlo na zem s přetrhanými končetinami, pochopili, že zašli už příliš daleko. Ale jak je možné, že dívčino vežení náhle povolilo? Sama by to nedokázala, její moc byla pod kontrolou.
,,Přestaň!!!" vykřikl jeden z vědců na dívku, když spatřil svého kolegu ležet v kaluži krve. Jen to však dořekl, dívčíno svázané tělo se pohnulo a do vzduchu se rozlétla krev. Vědec se sesypal do louže krve stejně, jako ten první. Dívčina železná maska, která měla potlačit její moc, se zablýskla, když dívka otočila hlavu k dalšímu vědci. Cítil jak se cosi v jeho kapse kalhot pohnulo. Byli to klíče, které samy vzlétly z jeho kapsy a přilétly přímo ke svázané dívce. Rozklepaný vědec se nechal zmámit panikou, vytáhl pistoli a s hlasitým výkřikem na dívku několikrát vystřelil. Hluk střelby se rozlehl po celém ústavu. Jeho střelba však nebyla k ničemu platná. Jeho život byl spečetěn sejně tak, jako těch předchozích. Řetěz, jenž poutal dívku ke kleci, praskl. Dívka se svobodně postavila na své nohy a kráčela přímo k východním dvěřím, za nimiž byla po celou tu dobu uvězněna. Tajemná moc tohoto Diclonia byla tak neuvěřitelná, že to donutilo k pozoru i vědce, který celou událost pozorovali ze svých křesel pomocí kamery. Těžké dveře věznící komory se pomalu otevíraly, a světlo z chodby ozářilo rudé kaluže krve, ve kterých nyní dívka stála bosa. V ruce třímala utrženou zkrvavenou hlavu jednoho z vědců, a když se dveře otevřely dokořán, upustila ji na zem a její nahé bledé tělo se vydalo ven z temné místnosti.

,,Kisaragi, musí to být těžké, být sekretářkou ředitele Kuramy." pravila právě jedna dívka druhé, když se spolu setkaly v kavárně ústavu.
,,Proč si to myslíš?" Zeptala se Kisaragi své kolegyně.
,,Všimni si jeho očí, nejsou obyčejné. Jsou děsivé, nemám pravdu?"
,,CoM Vůbec není tak zlý." usmála se Kisaragi. ,,Občas se jen rozzuří, když udělám nějakou chybu. Ale potom se ještě víc snažím."

,,Nebezpečí. Byla porušena bezpečnostní zona. Zbývá 60 sekund do uzavření podzemního vědeckého bloku. Všechen civilní personál, evakujte se do úkrytů." Ovalo se náhle hlášení. Veškerá ochranka ústavu se proto vybavila zbraněmi a zbytek personálu se schoval do svých úkrytů.
Kisaragi právě kráčela chodbou s podnosem s kávou pro svého šéfa. Pylně si dávala pozor, aby neklopýtla a kávu nevylila.
,,Opakuji. Nebezpečí. Byla porušena bezpečnostní zona. Zbývá 60 sekund do uzavření podzemního vědeckého bloku. Všechen civilní personál..."

To už ale osvobozená dívka byla na cestě chodbou a mířila ven z ústavu. Nebyl snad nikdo, kdo by se jí postavil do cesty. Jen to někdo zkusil, nestačil ani vystřelit a jeho končetiny i hlava se odtrhly od těla, které bezvládně spadlo na zem a bylo rázem obklopeno kaluží krve. Ochranka naběhla se zbraněmi do chodby, jíž dívka kráčela a spatřili na zemi další zohavené tělo. 
,,Žádnou paniku. Nic nám nehrozí, pokud si udržíme dostačující odstup. Podle instrukcí!" pravil jeden člen ochranky. Všichni ihned zamiřili zbraně.
,,Ano. A neměli bychom pokládat nic na zem, že?" otázal se jeden rozklepaný muž, když zahlédl na zohaveném těle kapsu a v ní pero. Bylo již pozdě na slova. Pero se ze zkrvavené kapsy zdvyhlo do výše přímo před dívku a v mžiku vyrazilo vpřed. Byla to takova rychlost, že nestihl nikdo uhnout. Pero prolétlo jednomu z mužů hlavou skrz na skrz a ten rázem padl mrtev na zem. Vyděšení muži nestačili udělat ani krok vzad, aby utekli. Ozval se opět drtivý zvuk a ruka se zbraní jednoho muže se odtrhla od těla, následoval jeho pas jenž se přepůlil tak rychle, až se do vzduchu roztříkla krev. A ani další muž neunikl. Hlava se s křupnutím oddělila od krku a další mrtvé tělo spadlo do lázně krve. Zbylí muži začali rychle pálit ze svých zbraní, chodbou se rozléhaly výstřely, ale záhy se opět s hlasitým křupnutím chodbou odkutálelo rozpůlené tělo dalšího z ochranky. Poslední můž se rozhodl vzít nohy na ramena, ale jen se rozeběhl jeho tělo se rozpůlilo vejpůl a nohy upadly do kaluže krve. Muž se marně snažil bez svých nohou odplazit, ale to už se nad něj snesl stín dívky a jeho hlava se odkutélela pryč. Přibehli další muži a bez váhání začali opět střelbu. Kulky však jak po nárazu do neviditelné zdi padaly na zem a dívka nepoškozena kráčela dál chodbou. Jen se přiblížila o pár kroků blíž, jejich těla se opět za doprovodu hlasitého škubnutí rozlétla na kousíčky. Dívka přešla krvavou lázeň a nastoupila do výtahu. Jakmile sjela dolů a výtah se otevřel, přivítala ji další palba. Muži vystříleli pomalu celé zásobníky až se z otevřených výtahových dveří prášilo. Palba ustala a šokovaní muži spatřily dívku sedějící na zemi a nad ní se vznášely všechny kulky. Kulky s hlasitým cinknutím spadly na zem a dívka se postavila, vykročila přímo k mužům, kteří začali opět pálit ze svých zbraní. Ani jedna kulka se však dívky nedotkla. Ozvalo se opět hlasité škubnutí doprovázené výkřiky a jejich těla se s utrženýma končetinama a hlavama sesunula na zem. Dívka kráčela dál chodbou a před ní utíkal jeden z mužů, který jako jediný stačil utéct. K jeho smůle se dostal do chodby odkud vedly jen zamčené dveře. Schoulil se do rohu chodby a strach mu pomalu ani nedovolil dýchat. Nevěděl co má dělat. Dívka přistoupila až k němu, klekla si a muž se s vytřeštěnýma očima zalykal. Ozvalo se praskání kostí a chodbou se rozlila krev. Tajemná krvavá ruka uchopila páku od dveří, před kterými nyní dívka stála, a otevřela je. Za dveřmi již čekali připraveni další muži se zbraněmi společně s ředitelem Kuramou. Nastalo ticho. Dívka se ani nepohnula a muži čekali, až udělá jediný krok. A v tom se znenadání do chodby přiřítila nic netušící Kisaragi, která se s klopýtnutím natáhla na zemi a upusitla tác s kávou. Nebohá dívka si ani nepovšimla, že leží u nohou vražedného Diclonia.
,,Kisaragi!" vykřikl ředitel Kurama.
,,Řediteli Kuramo! Omlouvám se, zase jsem..."
,,Uteč Kisaragi!" křikl na dívku ředitel a nenechal ji domluvit.
,,Proč to všechno?" podivila se Kisaragi, když spatřila ozbrojené muže a ředitele, kterého se snažili muži zadržet, aby neriskoval a svou sekretářku nezachraňoval.
,,Uteč, rychle!" křičel stále ředitel.
Kisaragi se konečně ohlédla a spatřila nad sebou stát nahou dívku s železnou maskou. Vtom pocítila, jakoby jí kdosi položil ruku na rameno. A vskutku, na svém rameni spatřila krvavý otisk dlaně.
,,Přestaň, Lucy!" křičel ředitel zoufale. Ale bylo již pozdě. Ozvalo se křupnutí páteře a Kisaragina hlava se vznášela ve vzduchu, zatímco její tělo bezvládně spadlo na zem k nohám Lucy.
,,Palte!" vykřikl ředitel a muži bez váhání začali po dívce střílet. Ta však své nahé tělo skryla mrtvým tělem Kisaragi, o které se zastavily všechny kulky. Z kapsy Kisaraginých šatů se vznesla propiska kterou tajemná síla v mžiku vypálila přímo do hlavy jednoho z mužů, který stál vedle ředitele. Na jeho tvář se rozstříkla krev. Střelba ustala a Lucy nechala rozstřílené Kisaragino tělo spadnout na zem.
,,Zatřelte ji! Nepřestávejte!" křičel ředitel.
,,Nemáme už víc munice." pravil jeden muž.
Dívka vykročila rovnou k nim.
,,Jdi k čertu! Nepřibližuj se!" vykřikl náhle jeden muž a rozeběhl se k dívce s napřaženýma rukama. Marně si ten blázen cosi namlouval. Z jeho těla náhle vylétlo srdce a spadlo přímo do klína jednomu z mužů. Dívka pokračovala v cestě. Ozvalo se opět to odporné trhání kostí, a muži okolo ní padali na zem bez hlav a končetin. Jediný koho nerozporcovala byl ředitel Kurama.
,,Míří k východu! Zablokujte východ, musíme ji udržet ve vnitř!" zvolal ředitel do vysílače a hleděl na odcházející dívku. Dveře budovy se začaly rychle uzavírat, aby dívka neunikla ven. Bylo již ale pozdě. Lucy stála přeed východem a hleděla ven na noční nebe pod kterým se rozprostíralo moře. 
,,Sakra venkovní vrata jsou otevřené?" zděsil se ředitel. ,,Nedělej si ze me srandu! Teď už je to jedno, povolejte odstřelovače." nařídil ředitel, zatímco dívka už mířila cestou ven rovnou k útesu pod nímž bylo moře.
Odstřelovač už pomalu zaměřoval kráčející dívku.
,,Zabij jí první ranou." přikázal mu ředitel Kurama. ,,Ona není protivník, který by ti dal druhou šanci."
,,Je to protipancéřová puška kalibr 50." sdělil mu odstřelovač. ,,Dokonce ani její neviditelná zbraň ji nezastaví."
,,Miř na hlavu." nařídil ředitel.
,,Rozkaz."
Odstřelovač zaměřil její týl a ze zbraně vyšla ohlušující rána. V ten moment, jakoby to dívka tušila, ohlédla se a rána ji trefila do železné helmy, která se náslědně rozpadla. Dívku zahalily její krásné dlouhé růžové vlasy, po spánku jí stékala kapka krve a nahé tělo dívky se řítilo z útesu přímo do moře.
,,Do prdele! Nezabil jsi ji!" vykřikl naštvaně ředitel.
Tělo Lucy spadlo do moře. Jen měsíc a noční obloha nyní věděli, kde dívka je. Moře ji unášelo daleko od vědeckého ústavu.

Kdesi v Japonsku na nádraží zrovna čekala mladá dívenka jménem Yuka na vlak. Byl krásny letní den, okvětní lístky z kvetoucích stromů unášel vítr. Krásná hnedovlasá dívka pohlédla na hodinky a zjistila, že je již pozdě. Bude lepší, když dojde pěšky. Vydala se tedy podél kolejí po ulici, až za krátkou dobu došla k vysokým schodům vedoucím k nějakému domu. Jakmila Yuka pohlédla vzhůru, spatřila po schodech kráčet černovlasého mládence.
,,Kouta, že?" zvolala na mladíka s úsměvem.
Ten se na dívku ohlédl a trošku zaražene si ji prohlížel.
,,Já jsem Yuka, tvá sestřenice." připomenula se mu dívka.
,,Ach, Yuka?!" vytřštil na ni mladík oči. Dívka jen s úsměvem přikývla a spěchala za ním po schodech nahoru.
,,Nebyl jsi na zastávce, tak jsem tě šla hledat sem."
,,Omlouvám se." zastyděl se Kouta. ,,Jak jsi věděla, že budu tady?"
,,Kouto, vždy ses odtud rád díval na moře, že? Vzpomněla jsem si na to." odpověděla mu Yuka.
,,Nic se tu nezměnilo od té doby, kdy jsme byli děti." pravil Kouta.
,,A teď budeme na stejné univerzitě." pravila Yuka nadšeně. ,,Když už jsme tu, pojďme k moři." Yuka čapla Koutu za ruku a táhla ho pryč ze schodů.
,,Co to děláš?" ptal se Kouta vyplašeně.
,,Nic. Kdysi jsme si tam hrávali tisíckrát."
Pláž byla krásna jako tehdy, jak si to tu Yuka pamatovala. Moře bylo průzračně modré a nikde ani noha.
,,Dříve jsme si tu mnohokrát hráli." zasnila se Yuka, když stáli na pláži a hleděli do moře.
,,Ano. Naposledy jsme tu byli s Kanae." odvětil Kouta.
"Kanae..." Yuka náhle zesmutněla a zahleděla se do písku.
,,Ona.. milovala hledat na pláži mušle." Kouta si dřepl do písku a smutnýma očima hleděl dolů. Tak rád vzpomínal na svou malou sestřičku Kanae. Stále mu v hlavě zněl její hlásek.
,,Bratříčku! Podívej se, podívej kolik jsem jich našla!" volala malinká hnědovlasá dívenka a ukazovala mu dlaně plné malých mušliček.
,,Ale vždyť nejsou vůbec pěkné." povídá jí malý Kouta.
Malá holčička smutně zakroutila hlavou a schovala mušle do dlaní. Kouta cítil, že se mu nad touto vzpomínkou chce brečet.
,,Kouto." vyrušil ho náhle Yuky ustrašený hlas.
,,Co je?" zeptal se.
,,Podívej se támhle." ukazovala Yuka. Kouta pohlédl k moři. Kdosi před nimi stál. Byla to mladá štíhlá dívka, jejíž nahé tělo bylo jen trochu zakryto jejími ružovými vlasy. Kouta vyděšeně vstal ze země a oba dva nyní upřeně hleděli na dívku, která si bosé nohy máčela v moři.
,,Co to je?" divil se Kouta a upíral na dívku zrak.
,,Jak to mám vědět?" Yuka byla také v šoku.
Dívčiny růžové vlasy vlály ve větru a oni si nemohli nepovšimnout dvou rohů, jenž měla dívka na spáncích. Hleděla do země a její rudé oči vypadaly nepřítomně. Dívka si jě dlaněmi zakryla a pak vzhlédla ke Koutovi a Yuce. Ze spánku ji přes tvář stékal malinký pramínek krve.
,,Nyu?" řekla dívka něžným hláskem.
Oba dva na ni zírali a nechápali co to dívka říká. Jakoby se náhle dívka polekala, rozeběhla se po písčité pláži, ale nohy ji zklamaly a upadla obličejem přímo do písku. Pomalinku si sedla a pak se dala do úpěnlivého pláče.
,,Kouto, sundej si své šaty. Dělej!" vybídla ho Yuka, když viděla, že je dívka nahá a bezmocná. Kouta si tedy svlékl košili a podal jí své sestřenici. Ta do ní ubohou plačící dívku oblékla.
,,Asi nezná náš jazyk." povídá Kouta otočen zády k dívkám, jak mu to Yuka nakázala.
,,Hej, podívej se na to... má strašné zranění." pravila Yuka ustaraně a ukazovala na její spánek, ze kterého stále tekl pramíněk krve. ,,To co má ve vlasech mi připadá jak rohy." Yuka se zkoumavě dotkla dívčiných kostnatých výběžků na hlavě. ,,Neuvěřitelné! Jsou opravdové."
Kouta se na dívku zadíval a nějaký děsivý pocit v něm vyvolával strach a zároveň se mu zdálo, že tohle už někde viděl. Matně se mu vybavila vzpomínka malého děvčátka s rohy, jenž stálo ve stínu stromu, na které volal jediné slovo ,,Lhář."
,,Kouto? Hej, Kouto!" oslovila vyděšeného mladíka Yuka.
,,Co?" odtrhl Kouta oči od dívčiných rohů.
,,Říkala jsem, že bude nejlepší, když ji vezmeme k tobě." navrhovala Yuka.
,,Ke mě?"
,,No tam, kde budeš bydlet. Nemůžeme ji tu nechat."
,,Dobrá." souhlasil nakonec Kouta.
,,Všechno bude v pořádku, neboj se.." utěšovala Yuka zmatenou dívku.
Yuka a Kouta tedy odvedli dívku k jednomu dřevěnému domu, kde měl Kouta bydlet. Dívka se rozhlížela všude okolo a každou věc si prohlížela se zájmem, jakoby to vše viděla poprvé.
,,Nyu?" řekla opět dívka, když si prohlížela dřevěný dům.
,,Tento dům jste mi dali k úžívání?" otázal se Kouta a hleděl na ceduli domu, kde bylo napsáno 'Hostines pod Javorem'.
,,Byl tu hostinec, ale obchod šel špatně." vysvětluje mu Yuka. ,,Máma říkala, že už má dost toho každodenního uklízení.
,,Omluv mě ale..."
,,Co?" skočila mu do Koutovi do řeči Yuka.
,,Kolik je tu pokojů?" zeptal se.
,,Jestli se nepletu tak deset." odpověděla Yuka.
,,A to je mám všechny sám uklízet?" zděsil se Kouta.
,,Zahradu taky." dodala Yuka.
,,Tvrdíš, že se mám stát domácím v hostinci?"
,,Říká se, že když v domě nikdo nebydlí, tak chátrá."
,,Nyu?" skočila jim do řeči dívka, která užasle pozorovala poletující okvětní lístky.
,,Už jsme tady." povídá Kouta, jakmile všichni tři vešli do domu. Dům byl velmi prostorný, podlaha i shody byly ze dřeva.
,,Jůů starožitnosti." Koutův zrak zaujaly staré hodiny.
,,Jsou z období Meiji, ale nejdou." povídá Yuka.
,,Vidím."
Zatímco se Kouta rozplýval nad hodinami, dívenka už zoufale hledala něco, co by pomohlo v jejím problému. Možná to neznala tolik jako obyčejní lidé, ale cítila, že se jí chce hrozně na malou. Křížila nohy v domění, že jí to v problému třeba pomůže, ale nepomáhalo. Začala splašeně hledat místečko, kam by si odběhla.
,,Kouto, můžeš použít tento pokoj." pravila Yuka a ukazovala do jedné z místností.
,,Dobře."
,,Nyu?" dívenka přispěchala k Yuce se zoufalým výrazem, ale ta nechápala co dívka chce.
,,Co je?" ptala se Yuka.
,,Nyuuu!" vykřikla dívka a stále křížila nohy.
,,Asi má nějaký problém..." pravila Yuka nechápavě. ,,Ani nevíme jak se jmenuje."
,,Pořád opakuje 'nyu'. Možná se jmenuje Nyu?" zapřemýšlel Kouta.
,,Co?"
,,Nyuuuu." dívenka už nevydržela stát, posadila se na zem a tvářila se jako miminko.
,,Vidíš líbí se jí to." pravil v Kouta v domění, že to sladké 'Nyuuuu' znamenal dívčin souhlas.
,,Myslíš?" zamyslela se Yuka.
Dívka ale už začala kňučet a naříkat.
,,Co je ti?" otázala se starostlivě Yuka. Ale než oba stačili pochopit co dívka chce, byla už pod ní loužička. A kdo jiný to musel nakonec uklízet, než Kouta.
Yuka vzala dívku do koupelny, svlékla ji košilku a poté i samu sebe. Když už koupel tak pořádná.
,,To nemůžeš dělat! Na takovém místě se nečůrá." povídá Yuka dívence, když jí myla vlasy.
,,Nyu!" křikla dívka jako na souhlas.
Zatímco se dívky koupaly, Kouta drhnul dřevěnou podlahu.
,,Promiň, že to zůstalo na tobě." omlouvala se právě přicházející Yuka s Nyu v zádech.
,,Co? Dala jsi ji mé spodní prádlo?" vyděsil se Kouta, když spatřil Nyu ve svém nátělníku a trenkách.
,,Neměla jsem nic jiného. Později něco koupím. A když už jsme u toho, co kybychom něco snědli? Přinesla jsem onirgiri." navrhovala Yuka zatímco Nyu si se zájmém hrála s nátělníkem a tahala za ramínko tak silně, až odkrývala své ňadro. Zdálo se, že oblečení moc nezná.
Usadili se ke stolku na otevřenou terasu, kudy vítr foukal okvětní lístky ze stromů. Zatímco si Yuka a Kouta puchutnávali na onigiri, což byly rýžové kuličky zabalené v listu, Nyu si je se zájmem prohlížela, jakoby to byly nějaké hračky.
,,Chceš taky?" zeptala se jí po chvíli Yuka.
,,Nyu?" zvedla dívka svá očíčka, jakoby rozuměla a vzala si ze stolu jednu rýžovou kouli.
,,Hele, co si myslíš, že tam dělala úplně nahá?" otázala se potichu Yuka Kouty.
,,Nemám tušení." odpověděl Kouta. Když se ale oba ohlédli na Nyu, spatřili, že má hlavu zabořenou do dlaní s rýží.
,,Nevíš jak se jí onigiri?" zeptal se jí Kouta a sesbírával drobky ze stolu, které Nyu nadrobila. ,,Takhle se to drží." ukazoval jí Kouta. Nyu na něj chvíli nechápavě zírala a pak otevřela dokořán svou pusinku, aby jí Kouta nakrmil.
,,Asi s tím nic nenadělám." pravil Kouta a dal dívce kousnout. Ta se nad jídlem rozplývala, jakoby to bylo první jídlo, co v životě jedla.
,,Podívej se, máš tu drobky rýže." Kouta nežně očistil dívce tváře. Nyu se tvářila velmi šťastně, vše to pro ni bylo tak nové.

Ve vědeckém ústavu ještě stále ředitel proklínal tuto noc, kdy Lucy utekla. Hleděl na místo, kde byla vězněna, ale přes kusy těl a lázeň krve neviděl nic, co by mu dalo naději zjistit, co se tu vlastně stalo. Jediné co mu krom téhle spouště zbylo, byl krvavý otisk dlaně na jeho zádech, o kterém netušil.
,,Klec, ovládání vrat, blokáda 5. podlaží a bezpečnostní systém, všechno je v pořádku." pravila právě technička řediteli Kuramovi. ,,Pořád ještě nevím, proč se oteřela únikvá vrata."
,,Teď je nejdůležitější najít a zničit Lucy." pravil ředitel odhodlaně.
,,Zničit ji? Ne chytnout?" podivila se žena.
,,Použijeme SAT, specielní zásahovou jednotku. Když nechytneme Lucy, mohl by to být konec lidského druhu."
Ředitel začal trénovat své nejlepší lidi z jednotky, kteří ted cvičili své střely na simulátorech. Věděl, že pokud Lucy zůstane mezi lidma, mohlo by to znamenat, že lidská rasa zanikne a svět ovládnou Dicloniusové.
,,Neuvěřitelné, že? Odteď trefí všechny cíle." pravil právě jeden plešatý muž řediteli, který pozoroval jak si jeden z ředitelovy jednotky vede v simulátoru.
,,V boji by se mu mohla rovnat jen nějaká příšera." pravil na to ředitel Kurama, který také pozoroval. 
,,Příšera jo? Lidé jsou dnes naivní." odvětil muž.
Projít simulátorem bylo těžké, hodně náročné na cvik reflexů.
,,Bando, to není hra!" rozkřikl se náhla plešatý muž, když spatřil je někteří mají dojem, že hrají zábavnou střílečku.
,,A jaký to má smysl, když neprovádí protiútok?" obořil se jeden muž z jednotky. ,,Nemá to smysl! Měl bych to dělat s živými lidmi!"
,,Jdi k čertu!" rozkřikl se na něj plešatý muž.
,,Rozumím." promluvil náhle chápavě ředitel.
,,Do háje. Končím s tím." pravil odhodlaně muž, který se vracel ze simulátoru.
,,Dnes ráno utekl uvězněný vrah." sdělil mu plešatý muž.
,,Musíš ji co nejdříve najít a zneškodnit." naléhal ředitel Kurama.
,,Zabít jí? Jen tak bez důvodu?" podivil se muž.
Ředitelova tvář ale byla vážná. Byl si jist, že chce, aby Lucy byla zabita.
,,Zabít?!" muž se začal nevěřícně smát.
,,Pane Bando..." oslovila ho náhle právě přicházející žena. Než mu ale stihla říci co měla na srdci, prudce se po ní ohnal a jednu jí praštil. Dívka se skrvaveným nosem upadla na zem a papíry, které nesla se rozlétly pryč.
,,Nepřibližuj se ke mně, hloupá ženská." obořil se na ni chladně Bando.
,,Výborně." prohlásil potichu ředitel Kurama. Přesně takového agresora potřebuje, aby zabil Lucy.

Byla už noc a venku pršelo, když Yuka právě douklízela v domě.
,,Trochu jsem uklidila." pravila Koutovi, který si rovnal do baťohu knihy.
,,Děkuji." řekl na to Kouta.
,,Ale jen dneska. Zítra to děláš ty."
,,Jo já vím."
,,Nyu?" dívka zkoumavě nahlížela Koutovi do baťohu.
,,Co s ní budeme dělat? Nemůžeme ji vyhodit." otázal se Kouta ustaraně své sestřenice.
,,Asi bychom měli zavolat na policii." uvažovala Yuka.
,,Máš pravdu."
Nyu už nevydržela se jen dívat, sáhla do baťohu a vytáhla zajímavě vypadající krabičku, která jí upadla na zem. Krabička se otevřela a v ní byla malá růžová mušle. Kouta mušli sebral a zadíval se na ni.
,,Je to... ta... mušle?" zeptala se Yuka.
,,Ano." přikývl Kouta. Zahleděn na malou mušličku, jakoby opět v hlavě slyšel hlas své sestřičky Kanae. ,,Bratříčku... Jak pěkná!" malá dívenka mu v dlani ukazovala růžovou mušli, kterou nyní Kouta ukrýval v krabičce.
,,Opravdu? Bylo to těžkéji najít?" ptal se malý Kouta své sestry. Dívenka se jen usmála.
,,Dobře, dobře, dobře." malý Kouta pohladil svou sestřičku po vláskách.
,,Daruji ti ji, bratříčku!" Kanae mu podala malou růžovou mušličku a cítila se pyšná.
Koutu velmi bolela tato vzpomínka na jeho sestru, vlastně ta mušle byla vše, co mu po ní zbylo.
,,Nedlouho po tom... zemřela na nevyléčitelnou chorobu." pravil smutně Kouta a zdálo se, jakoby i Nyu ten příběh rozesmutněl.
,,Chorobu? Jakou chorobu?" podivila se Yuka.
,,Je to pro mě památka." prohlížel si stále Kouta mušli. ,,Je to už tak dávno... rozhodl jsem se, že si ji vezmu sebou."
,,Kouta?" vyslovila poprvé Nyu jeho jméno a vzala mu mušličku z ruky.
,,Co je?" podivil se.
Nyu se chvíli smutnýma očkama dívala na mušli a pak ji zlomila. Kouta rozzuřeně popadl Nyu za tričko, právě zniila vše, co po své sestře měl.
..Kouto! Co to k čertu děláš?" křikla na něj Yuka.
,,To byla památka na mou sestru!" křičel Kouta na Nyu a lomcoval s ní na všechny strany.
,,Ne, Kouto!" snažila se ho Yuka odtrhnout od zmatené Nyu.
,,Jak jsi mohla? Myslíš, že je to sranda?!" křičel stále Kouta.
,,Přestaň, Kouto!Přestaň! Uklidni se! Jsem si jistá, že Nyu.." Yuce se konečně podařilo odtrhnout ho od Nyu. Nechápající dívenka si klekla na zem a hleděla jak se Yuka snaží Koutu uklidnit.
,,Vypadni odtud k čertu!" křičel pořád Kouta na Nyu.
,,Počkej, Kouto!"
,,Vypadni odtud!"
,,Co je s tebou? To by už stačilo!"
Nyu jakoby náhla pochopila, že udělala něco špatně. Oči se jí zalily slzami a rozplakala se.
,,Říkám vypadni!" nepřestával Kouta křičet.
,,A dost! Uklidni se! Kouto!" Yuka už ho měla plné zuby, byla si jistá, že to Nyu neudělala schválně.
Nešťastná Nyu upustila rozbité skořápky mušle na zem a plakala. Nemohla už dále ten křik poslouchat. Vstala ze země a utekla z pokoje pryč. Yuka s Koutou jen slyšeli, jak Nyu s pláčem mizí chodbou ven.
,,Jak si to k čertu představuje?" pravil stále naštvaně Kouta, který už v klidu seděl na zemi.
,,Možná protože... jsi vypadal tak smutně. Možná se jí ta mušle jen zdála být něčím zlým." odvětila Yuka tichým smutným hlasem. ,,Kouto, pokaždé, když myslíš na Kanae, jsi smutný. Nemyslíš, že by kvůli tomu byla smutná i Kanae? Půjdu ji hledat. Venku je už tma a strašně tam leje."
Yuka odešla z pokoje a vydala se hledat Nyu, zatímco Kouta seděl stále na zemi a přemýšlel. Možná má Yuka pravdu. Třeba přišlo Nyu zlé, že ho ta mušle činila smutným, možná mu chtěla tímzo pomoci.

Jednotky povolané ředitelem Kuramou už byly mezitím na cestě helikoptérou a hledali Lucy.
,,Za několik sekund budeme nad Tamakura." sděloval pilot helikoptéry mužům.
,,Pro vlast máme zabít nezletilé děvče? Hej, dneska bude krásná nos, že?" pravil náhle jeden Bando.
,,Drž hubu, hajzle! Jak můžeš..." ročílil se na něj jeden muž, ale než stačil větu dopovědět, vytáhl na něj Bando pistoli.
,,Co to děláš? Přestaň! Co si to o sobě myslíš? Přestaň!" uklidňovali ho muži.
,,Co si myslíš, proč trénujeme dnem i nocí?" otázal se chladně Bando muže, na něhož mířil pistolí. ,,Abychom zabíjeli lidi." natáhl pistoli a spustil spoušť, ale žádná rána nevyšla.
,,Chápeš?" pravil Bando na ustrašeného muže.
,,Za chvíli tam budeme. BuĎte ve střehu." sdělil jim právě přicházející plešatý muž. ,,Náš cíl je brutální vrah, který během pěti minut zabil 23 lidí."
Všichni věděli, koho tím vrahem myslí. Tu malou dívku, která sama ani nevěděla kdo je. Tu dívku, která právě stála na břehu moře v dešti a upěnlivě plakala. Nyu se zdála být tak bezmocná a nešťastná.

el

Elfen Lied 2. díl

25. srpna 2010 v 13:22 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
TOTÁLNÍ ZNIČENÍ

Byl deštivý večer, lidé byli schovaní ve svých domech v teple, jen jedno malé děvčátko se před deštěm ukrývalo kdesi v koutě za přepravnými krabicemi a v náručí drželo malé štěnátko. Byla zima a jediné co děvčátko zahřívalo byl bavlněný svetr.
,,Mám hlad." pravila malá holčička a malé štěně jen zaknučelo.
Tu se kdesi na obloze ozýval zvuk helikoptéry. Děvčátko zvedlo svou hlavu k nebi a tiše naslouchalo.

Helikoptéra s tajnou jednotkou už pomalu mířila na místo cíle.
,,Poslouchejte." pravil plešatý muž svému týmu. ,,Cíl vektorů má efektivní dosah přesně do dvou metrů, ale dosah jeho síly je nepotvrzen."
,,Nepotvrzené? Co to má k čertu znamenat?" ročílil se Bando, když zaslechl toto sdělení. Vektorama byly nazývány ony tajemné neviditelné ruce, které Dicloniusové pomocí svých rohů uměli ovládat. Nikdo však netušil, jak daleká je jejich síla.
,,Další podrobnosti nejsou." odvětil plešatý muž. ,,Policie ji už hledá na předměstí. Utvoříme team a nashromáždíme další informace."
Na to se ale Bando bezmyšlenkovitě zvedl ze svého místa a kráčel k východu z vrtulníku.
,,Bando!" křikl na něj jejich velitel.
,,Jsou to kraviny!" křikl a ani se neohlédl. Otevřel dveře vrtulníku a chystal se vyskočit ven.
,,Co to vyvádíš?" křičel na něj velitel.
,,Už jsme slyšeli, jak je nebezpečná. Je to jedno jestli zabiješ, nebo budeš zabit! Rychle, vysaď nás!" zdálo se, že Bando se ani trochu nebál. Možná si byl jistý, že neprohraje.

Nic netušící Nyu klečela na písšité pláži a rukou si pohravala s vodou v moři. Voda byla teplá a příjemná na dotek, a na chvíli jakoby to zahnalo její slzy. Když se však přihnala větší vlna a ohodila Nyu už takhle promáčené oblečení. Smutná dívka se opět dala do pláče.
Nikdo neměl tušení, kde Nyu je. Dokonce ani Kouta, který stále seděl ve svém pokoji a prohlížel si rozlomenou mušli, ležící na stole. Možná přeci jen bylo jeho chování k Nyu ošklivé, měl by ji jít hledat společně s Yukou. Konečeně vyšel z pokoje a zastavil se na chodbě u starožitných rozbitých hodin.
,,Má pravdu." zamyslel se Kouta a hleděl na nefunkční ciferník. V hlavě mu stále zněla Yuky slova: ,,Možná si myslela, že ta mušle je zlá, protože když ses na ní díval, byl jsi smutný."
Vtom zaslechl klepání na dveře, rychle se k nim rozeběhl v domnění, že je to Yuka.
,,Co to děláš? Přece není zamknuto." když ale dveře otevřel, spatřil dva podivně vypadající muže od policie. Jeden byl velmi vysoký a druhý byl menší, oba na sobě měli dlouhé zmoklé kabáty a nad hlavou drželi deštníky.
,,Myslel jsem si, že tu nikdo nebydlí." pravil ten menší muž.
,,Zrovna dnes jsem se přistěhoval." odpověděl Kouta trochu zaskočeně.
,,Jsme z policie." ukázal vyšší muž svůj odznak. ,,Doufáme, že bys nám mohl pomoct s vyšetřováním."
,,Něco se stalo?" ptal se nechápavě Kouta.
,,Neviděl jsi někde toto děvče?" jeden z policistů podstrčil Koutovi k očím fotografii mladé dívenky s růžovými vlasy a dvěmi rohy na hlavě. Kouta ihned poznal Nyu.
,,Co udělala?" zeptal se Kouta trochu v rozpacích.
,,Na pokládání otázek jsme tu my. Viděl jsi ji, ano nebo ne?" rozčílil se vysoký policista.
,,Nech toho, Yosanku. Jenom se ztratila." napomenul ho klidně jeho kolega.
,,Ztratila?" Kouta se stále tvářil nechápavě. Chvíli přemýšlel, ale měl pocit, že se mu ti dva nějak nezdají. ,,Neznám ji." odpověděl jim nakonec.
,,Aha. Kdyby jsi ji viděl, tak dej vědět policii. Omlouváme se, že jsme rušili." odvětil menší policista. ,,Jdeme."
Oba policisté se otočili a odešli pryč. Kouta se za nimi chvíli díval a přemýšlel, co se asi tak mohlo stát, komu Nyu chybí? Odkud se ztratila? Rychle popadl deštník a vyběhl z domu ven.
,,Ah klíč." vzpomněl si, když už stál před prahem zavřených dveří. Teď ho to ale moc nezajímalo, musel najít Yuku a Nyu.

Jednotka pátrající po dívce už započala svou misi.
,,Tady Sato ze skupiny Banda. Pronikly jsme k Yuigahama, začínáme průzkum." pravi muž do vysílače. 
,,Prozkoumáme oblast, dokud nedorazí posily." promluvil pak Sato k Bandovi, který kráčel ve předu v čele. ,,Vyhneme se malým prostorům."
,,Ona by to taky udělala." řekl na to Bando.
,,Slyšel jsem, že je novou testovanou zbraní. Co si o tom myslíš?" zajímal se zvědavě Sato. ,,Nevíme nic o její výzbroji, jak s ní máme bojovat?"
,,Drž hubu! Mohl bys být alespoň chvíli ticho?" rozkřikl se náhla Bando, jehož už večné povídání jeho kolegy lezlo na nervy, a pohrozil Satovi zbraní. ,,Tohle není procházka v parku. Možná bys měl jít první ty."
,,Kapitáne!" křikl náhle vyděšený Sato a hleděl Bandovi za záda. Bando se ohlédl a spatřil na pláži umoře klečet Nyu.
,,Bingo!" Bando propukl v hlasitý škodolibý smích.
,,Nyuu..." dívenka dále nevědomky seděla v písku a vnímala jen to, že je jí zima. Cosi jí začalo znepokojovat, jakoby vycítila něčí přítomnost. ,,Nyu?" ohlédla se dívka.

Mezitím Yuka procházela ulicemi, nahlédla do každého výklenku, do každé výlohy, ale Nyu nikde neviděla. Déšť neustával, ale ona své hledání nevzdávala. Když tu zahlédla u výlohy stát dva policisty, kteří před chvílí navštívili Koutův dům, a jednoho strážníka.
,,Promiňte. Ztratilo se děvče." přispěchala hned ke strážníkovi. Ani na chvíli jí nenapadlo, že policie práve po tomto děvčeti pátrá. Sama už si ale přišla tak bezmocná, nevěděla, kde má Nyu hledat.
Ubohá dívenka seděla v mokrém písku a ohlížela se, neboť cítila něčí přítomnost ve svých zádech. A také že ano.
,,Co tu děláš?" promluvil k ní milý hlásek Kouty, který si k ní ihned přisedl a podržel jí nad hlavou svůj deštník. Nyu se celá rozklepala zimou.
,,Celá se třeseš." uchopil zmrzlou dívku něžně za ruku. Na to se Nyu opět rozplakala a zanořila své rudé oči do dlaní.
,,Teď s tím nic neuděláme." Kouta vycítil, že zima není hlavní důvod jejího pláče. Jistě jí mrzelo, co udělala. Pevně stiskl Nyu ruku, aby věděla, že se už na ní nezlobí.
,,Nyu?" dívenka k němu zvedla své uslzené oči.
,,No tak, můžeš se postavit?" Kouta zrovna vstával ze země a chtel pomoct Nyu postavit se na nohy, když v tom ho číci boda prudce uhodila do hlavy. Kouta se svalil do mokrého písku a držel si ránu.
,,Nyu! Nyu!" rozkřikla se vyděšená dívka a skléněla se nad Koutu s deštníkem.
,,Podívejme se, to jsou rohy." ozval se hlas Bandy, který se teď pohrdavě díval na Nyu a ležícího Koutu.
,,Jdi od ní..." štěkl na něj Kouta.
,,Drž hubu a nekecej."
,,Co to vyvádíte?" Kouta se snažil vstát ze země, když spatřil že oba muži mají zbraně.
,,Máme odstranit cíl, že Sato?" pousmál se Bando a namířil na Koutu zbraní.
,,Ano, podle rozkazů. Nejdříve podám hlášení na základnu." odvětil Sato.
,,Odstranit?" vyděsil se Kouta.
,,Už ti to dochází, kreténe? Odstranit znamená zmáčknout spoušť. Za chvíli tvůj mozek ozdobí tuto pláž."
Kouta se však nenechal zastrašit. Odstrčil hlaveň zbraně ze svého spánku, popadl Nyu za ruku a rozeběhl se s ní pryč.
,,Nyu, utíkej!" křičel Kouta a táhl Nyu rychlostí pryč z dosahu těch dvou. ,,Kam se chystá má kořist!" Bando pro výstrahu párkrát vystřelil, aby Koutu s Nyu zarazil. Pomalu si to už vykračoval k nim s namířenou zbraní, ale Kouta se snažil Nyu krýt vlastním tělem.
,,Jdi mi z cesty!" Bando zkopl Koutu opět k zemi.
,,Nyu! Nyu!" křičela vyplašená dívka a ihned si ke Koutovi klekla.
,,Tak dobře. Trochu si zahrajeme, co ty na to?" pravil Bando úlisně a přiložil zbraň Nyu k hlavě. Nyu však necítila strach, bála se jedině o Koutu a ten se bál zas o ni a o svou sestřenici.
Yuka pověděla strážníkovi o ztracené dívce.
,,Ztratila se?" podivil se strážník. ,,Kolik jí je let?"
Yuka však netušila.
,,Ano. Dobře. Rozumím." pravil strážník, když viděl, že Yuka vlastně o dívce nic neví. Vtom si ale Yuka vzpomněla na chvíli, kdy Nyu rozlomila Koutovu mušli. Vždyť vlastně ví kde je.
,,Ach, teď jsem si vzpomněla. Myslím, že už vím, kde může být. Omlouvám se, že jsem rušila." Yuka se v mžiku sebrala a odešla pryč. Zdálo se, že strážník o hledané dívce netušil.
,,Promiňte vyrušila nás, co jste to říkal?" obrátil se strážník k dvoum policistům.
,,To je v pořádku. Naše ztracená osoba nám taky dělá starosti." odvětili policisté.
,,Vypadá to, že armáda to zase řeší na vlastní pěst. Kurvy jedny, cp si o sobě myslí?" rozčílil se vysoký policista.
,,Myslel jsem, že si s tím lehce poradíme. Tak dobrá, necháme to na Vás." řekl menší policista strážníkovi a nechal mu fotografii na níž byla Nyu.
,,Rozkaz!" souhlasil a pak se zadíval na fotku. ,,Dnes jsou kriminálnící už takové děti?"
Mezitím Yuka spěchala na pláž, byla si jistá, že najde Nyu právě tam. Ale jak se rozhlížela, nikoho neviděla. Až po chvíli spatřila v mokrém písku ležet Koutu.
,,Kouto!" křičela a běžela k němu. Byla vyděšená, zahodila deštník a klekla k zraněnému Koutovi. ,,Kouto! No tak, Kouto!"
Kouta k ní zvedl oči, ale nedokázal se zvednout.
,,Co se ti stalo? Zavolám sanitku!" 
,,Nyu! Co je s Nyu?" promluvil konečně Kouta, ale sotva dýchal.
..Kouto! Vydrž! Kouto!" 
Za nedlouho už byla na místě sanitka a odvážela Koutu do nemocnice. Ani jeden však neměli tušení, co je teď s Nyu. 
Bando táhl omráčenou dívenku za nohu jako kus hadru. Nyu bolestnýma očima hleděla na nebe a v ruce stále držela rozbitý deštník.
,,Co když to není ona? Někdy je to těžké domluvit se s cizincem." pravil Sato. ,,Kapitáne!"
,,Už jsi někdy viděl člověka s takovými rohy?"
,,Ale... Tady Sato ze skupiny Banda. Chytili jsme objekt zvaný Lucy. Poloha, Yuigahama..." zvolal Sato do vysílačky. Na to ho však Bando udeřil tak silně loktem, až se Sato svalil na zem. Vysílačka zapadla do písku a Bando do ní udeřil zbraní až se rozlítla na kousíčky.
,,Já bych to nedělal. Zábava teprve začíná." řekl Bando a chytl Lucy za vlasy. ,,Zatím si jich hodně zabila, že? Teď si to rozdáme spolu!"
,,Nyu." dívenka se začala zmítat, ale Bando ji stále pevně držel za vlasy a mířil na ni zbraní. Bála se. Bando ji odhodil na zem a deštník, který doteď držela se rozevřel a odlétl opodál.
,,Co je s tebou? Jseš zabiják! No ukaž se co dovedeš!" křičel Bando na vyplašenou dívku, ale ta se jen odplazila k loďce, opřela se o ni a dala si ruce za záda.
,,Hej počkej. Co to tam máš? Ukaž to!"
,,Že by to byla ta smrtelně nebezpečná zbraň?" promluvil náhle Sato, který se zvedl ze země.
,,Nekecej kraviny. Pokud takovou zbraň má, vyprovokujeme ji." obořil se na něj Bando a kráčel k Lucy. Dívenka se ale bála stále víc a čím blíže k ní byl, tím více měla potřebu utéct. Ale za ní nebylo nic než dřevěná loďka a natažená rybářská síť.
,,Hej!" křikl na dívenku, když se zvedla ze země a vlezla si do lodě, aby se před ním schovala. Bando se k ní natáhl a udeřil ji pěstí do obličeje. Lucy padla na rybářskou síť a svalila se do loďky. Cítila, jak jí po obličeji teče krev.
,,Mrdám na to." řekl naštvaně Bando, když viděl, že dívka se nebrání.
,,Kapitáne?" ulekl se Sato.
,,Sato, hejbni sebou a zabij ji." vybídl ho Bando. Sato se ale moc nadšeně netvářil. ,,Řekl jsem, abys ji oddělal. To je tvá práce."
,,Ale..."
,,Zkrátka ji zastřel, to je rozkaz." Bando si sundal vojenskou masku z hlavy, a vzal si cigaretu.
,,Rozumím." vyděšený Sato popadl zbraň a přikráčel k lodi, v níž ležela Lucy. ,,Omlouvám se, jen plním rozkazy." promluvil k dívence, která ležela zamotaná v rybářské síti a ani se nehýbala. Sato na ni namířil nabitou zbraní. Bando se ani neobtěžoval podívat, on tuhle špinavou práci dělat nemusel, v klidu si snažil zapálit svou cigaretu.
,,Sakra." řekl Bando naštvaně, když mu nešlo zapalovačem rozdělat oheň.
Sato sebral všechnu odvahu a položil prst na spoušť. Vyšla rána. Po lodi se rozstříkla krev a kousky rybářské sítě se rozlétly po okolí.
,,Co?!" ulekl se Bando když se konečně ohlédl.
,,Kapitáne!" zněla poslední Satova slova, než se jeho ruka se zbraní odtrhla od těla. Místo břicha měl v těle obrovskou zkrvavenou díru a krev stříkala na všechny strany. Zohavené Satovo tělo se svalilo na zem a za ním z lodi pomalu vstala Lucy. Teď už její tvář nevypadala jako před tím. Tvář nevinného děvčátka zahalil stín a její oči rudě žhnuly. Bando popadl svou zbraň a začal po Lucy střílet. Ale jediné co bylo poškozeno, byla loď. Ani jediná kulka se dívky nedotkla. Bando zpanikařil. Lucy pomalým krokem vyšla k němu.
,,Co jsi k čertu zač?" křičel Bando a střílel dál. Kulky jakoby se od Lucy odrážely. Dívka se pomalu se sklopenou hlavou blížila k němu.
,,Už je blízko." v jejích očích ze zablýsklo a z jejího těla vyrazily vpřed dva páry neviditelných rukou.
,,Ruce." ulekl se Bando a snažil se před nimi utéct. Ruce narazily do písku až se z něj zaprášilo. Bando utíkal uličkou mezi přepravními bednami a rybářskými sítěmi, ale ruce mu byly v patách. Schoval se za jeden roh a ohlédl se k Nyu. Stála v děsivém stínu a okolo ní poltovaly věci z rozbitých beden. Z jejích rukou vylétávaly střely a snažily se Banda dostihnout.
,,Hej, neházej ty hovna po mě!" křičel Bando. Byl v pasti. Jakmile její ruce na něj nedosáhly, používala jakési neviditelné střely. Bando si vybavil slova svého velitele: ,,Cíl vektorů má efektivní dosah do dvou metrů, proto používejte jen zbraně na dálku."
,,Už vím. Nedosáhne dál než dva metry." Bando připravil svou zbraň a chystal se k výpadu. V tom ale spatřil nad svou hlavou ve vzduchu dřevěnou loďku. Rychle se odkutálel pryč, když loď spadla na barely s benzínem a ozval se výbuch. Nad dívčinou hlavou se nyní vznášel motorový člun, přichystaný k výpadu.
,,Bavíš se co?" křičel Bando a vystřelil ze své zbraně na člun, který se posléze ve vzduchu vzňal. Mohutný hluk byl doprovázen štěkotem malého štěněte, které doposud poklidně spalo v klíně malého děvčátka, které se mezi přepravními bednami schovávalo před deštěm.
,,Co je to?" podivila se holčička, když zaslechla ten hluk.
Bando schovaný za zdí, vyčkával na vhodnou chvíli, kdy bude Nyu nepřipravená a bude ji moci sestřelit. Lucy však jeho skrýš vycítila.
,,Do prdele, to nezvládnu." začínal Bando zoufat. 
Lucy se už pomalými kroky blížila. Bando vykoukl z poza své skrýše a namířil na dívku zbraň.
,,Přibliž se a schytáš to, pekelná děvko!" k jeho smůle však spatřil, že Lucy drží v ruce Satovu zbraň a míří s ní na něj.
,,To... To není fér." zpanikařil Bando. Ozvalo se střílení a Bando padl na zem. Lucy příkráčela nad něj a ze shora se svýma rudýma očima dívala, jak se Bando zmítá v bolestech.
,,No není to teď větší sranda?" řekla Lucy tajemným hlasem.
,,Ty děvko!" Bando z posledních sil zvedl zbraň a chystal se dívku zastřelit. Ozvalo se ale hlasité křupnutí kosti a jeho ruka upadla.
,,Jak... jak jsi mohla něco takovéhoudělat s mou rukou!" křičel Bando a vztahoval k dívce levačku. Následoval další ohavný zvuk zlomené kosti a i jeho druhá ruka odpadla. 
,,Jdi k čertu!" křičel Bando bolestí. ,,Budu si pamatovat ten tvůj ksicht. Nikdy ho nezapomenu."
Lucy vyslala svou neviditelnou ruku, jejíž prsty se zabořily Bandovi do očí. Po obličeji se mu roztekla krev. Byl slepý.
,,Zabiju tě! Zabiju! Zabiju!" křičel Bando histericky bolestí.
,,Jaké utrpení." řekla Lucy chladně a dívala se jak Bandovi z prázdných očních důlků vytéká krev. Neviditelné ruce uchopily Banda za krk a začaly ho škrtit. Bando se jen zalykal bolestí. Lucy hleděla na jeho utrpení a pak pohlédla na svou dlaň. Co se to jen děje? A kdo vůbec je? Neviditelné ruce zmizely a Lucy se hlasitě rozkřičela. Klekla si na zem vedle zmrzačeného Bandy a schovala své oči do dlaní.
,,Nyu?" řekla opět tím dětským hláskem a její tvář se změnila v tu nevinnou hloupou holčičku.
,,Kde jsi? Zabiju tě!" křičel oslepený Bando. ,,Hej, kde jsi? Zabiju tě!"
Lucy se vyděšeně ohlédla na Bandu zmítajícího se v bolestech a do očí jí vtrhly slzy. Ničemu nerozuměla. S pláčem se rozeběhla pryč. Pospíchala daleko od místa krve a ani sama nevěděla, kam běží a co bude dělat. Přes svůj úpěnlivý pláč si ani nepovšimla malého děvčátka, které cestou minula. Nicnetušící dívenka svírala v náručí malé štěně a dívala se za mizející Lucy. Napadlo jí, odkudpak asi utíká a proč pláče? Vydala se tedy na pláž. Tu si však všimla červeného deštníku na zemi, který tu Lucy upustila. Sebrala ho a ačkoliv byl trochu poničený, byla to asi teď jediná ochrana proti dešti, kterou měla. Položila štěňátko na zem a rozhlížela se směrem k moři.
,,Hey... Hej, hej! Kde jsi? Kam jsi šla?!" ozýval se křik z pláže. Dívenka s hrůzou v očích zahlédla zmrzačeného Banda, který se v krvi a bolestech zmítal v písku.
,,Co se vám stalo?" zeptala se malá holčička.
,,Zabiju tě! Zabiju tě! Zabiju tě! Vrať se!" křičel Bando a hlas děvčátka nevnímal.
,,Přestaňte sebou házet!" křikla na něj holčička, které se na jeho pahýly po zlámaných rukou nemohla dívat.
,,Kdo jsi?" zeptal se Bando.
,,Půjdu zavolat sanitku. Nehýbejte se." řekla holčička a kusem provazu, který našla z rybářské sítě, mu svázala krvácející pahýly.
,,Do prdele." špitl si Bando, když děvčátko odběhlo pro pomoc.

Tento večer byl bolestivý pro mnoho lidí a bohužel i pro ty, kteří si to nezasloužili, stejně jako Kota. Utrpěl vážná zranění, která mu Bando způsobil. Zatímco venku zuřil děsný liják, Kouta odpočíval na nemocničním lůžku na kapačkách a u něj seděla ustaraná Yuka. Zlé myšlenky ale za nedlouho Koutu probraly a on pomalu procital ze svého spánku.
,,Kouto!" ulekla se Yuka, když Kouta zalapal po dechu.
,,Yuko?" Kouta zvedl unavené oči ke své sestřenici. ,,Kde to jsem?"
,,Co se děje? Co se tam stalo? Je ti dobře?" vyhrkla Yuka hned své otázky a tvářila se vystrašeně. Než stačil Kouta cokoliv říct, otevřely se dveře a do pokoje vešli oni dva policisté, kteří dnes navštívili Koutu v jeho domě.
,,Promiňte, že rušíme. Tak se zase vidíme." pravil menší policista. Kouta se neklidně posadil na posteli a netvářil se zrovna, že by je rád viděl.
,,Mohla bys nás na chvíli omluvit?" zeptal se větší policista Yuky. Ačkoli nerada, opustila pokoj a netrpělivě čekala na nemocniční chodbě.
,,Voják s automatickou zbraní?" divili se policisté, když jim Kouta pověděl, kdo mu způsobil zranění. ,,Určitě to byl nějaký chuligán s atrapaou."
,,Ne. Jsem si jistý..." ujišťoval je Kouta.
,,To děvče říkalo, že nic takového nevidělo. A jiní svědci nejsou."
,,Svědci? Nyu!" Kouta si vzpomněl na vyplašenou Nyu, kterou voják Bando táhl za nohy. ,,Na pláži byla i dívka. Není jí nic?"
,,Jaká dívka?" zeptal se vyšší policista a zdálo se, že oba dva vypadají teď velmi vážně.
,,Nejsem si jistý, viděl jsem ji jen chvíli."
,,Jak vypadala?"
,,Nijak zvlášť."
,,Účes? Přibližný věk? Musel sis něčeho všimnout! Neměla něco divného na hlavě?" policisté už byli nervní, ale Kouta by rád věděl, proč vlastně tu dívku hledaj. Koutovi se však ale nechtělo říkat, kdo ta dívka je a tak se aději tvářil, že nic neví.
,,Tak dobře. Jestli si na něco vzpomeneš, dej nám vědět." řekli policisté nakonec.
,,To děvče vypadalo jako studentka, baculka ostříhaná na krátko." zalhal Kouta, když viděl, že se žádné info nedoví.
,,Díky. Omlouváme se, že jsme tě trápili, když jsi nemocný. Mluvili jsme s lékařem. Říkal, že nejsi vážně zraněný. Buď opatrný, až půjdeš domů." policisté se zklamanou tváří odcházeli pryč.
,,Ale on opravdu měl automatickou zbraň!" křikl za nimi Kouta.
,,V okolí je plno gangů. Dávej pozor, ať se ti nic nestane. Podáme o tom hlášení. Radši na vše zapomeň, pro své dobro." řekl menší policista naposled a v jeho tonu hlasu jakoby Kouta zaslechl varování. Něco mu tady nehrálo.

Malé devčátko, které našlo na pláži zmrzačeného Bandu, zatím zavolalo pomoc. Když však ale přislo na místo, kde měl Bando ležet, byl pryč. Jediné co po něm zbylo, byla zkrvavená zem. Nehodlal čekat na sanitku a prozradit svou misi. Poslal zprávu své jednotce a ti si ho vyzvedli.
Zdálo se, že to vše co se dnešní večer stalo, bylo u konce. Ale tak to nebylo. Vše teprve začínalo.
,,Možná by bylo lepší, kdyby zemřela." pravil tichým hlasem Kouta sve sestřenici, když už seděli bezpečně v taxíku a jeli domů.
,,Co?" ulekla se Yuka.
,,Ale nic." odbyl ji Kouta a otočil se k okénku.
Celou cestu až domu, ani jeden nepromluvili. Kouta byl zmaten a Yuka netušila, co se vlastně stalo doopravdy.
,,Přijdu zítra, dobře? Opravdu ti nic není?" pravila Yuka, když vysadili Koutu u jeho domu.
,,Je mi dobře. Tak zatím." Kouta odkráčel po schodech nahoru ke svému domu, zatímco Yuka se z okna taxíku za ním ohlížela. Byl to pro oba velký šok, ačkoli jen Kouta mohl vědět, jaké to bylo skutečné utrpení. Ale proč to všechno? Kdo byl ten muž a co chtěl? Jakmile Kouta dorazil před práh svého domu, spatřil u dveří sedět zmoklou Nyu. Nevěděl jestli se má o ni strachovat nebo být rád, že ji vidí v pořádku. Nyu se na něj podívala svýma uslzenýma očima a natáhla k němu sevřenou dlaň. Otevřela ji a podávala Koutovi úplně stejnou mušličku, jakou mu dneska rozbila.
,,Nyu." vypadala smutně a doufala, že takto jí Kouta odpustí. Koutovi oči se rozzářily nadšením. Upustil na zem deštník, který mu dala Yuka a popadl Nyu do náruče.
,,Omlouvám se." špitl jí do ucha.
,,Nyu." řekla dívka veseleji a pak dala Koutovi do dlaně mušli. 
,,Děkuji." Kouta tiskl mušli v dlani a jeho nálada byla hned lepší.
,,Nyu!" usmála se dívka.
Zdálo se, že to vše co se dnes stalo bude zapomenuto. Kouta i Nyu byli teď už klidnější, ale Yuka měla na srdci stále trápení. Hleděla z okna taxíku do zmoklích ulic a vzpomínala na dobu, kdy ještě byli malí a společně se scházeli ona, Kouta a jeho sestřička Kanae. Tak ráda si s Koutou hrávala a bylo vždy těžké, když se museli rozloučit. Jako tenkrát. Yuka si vybavila chvíli, kdy se svým otcem stála před domem a loučila se s Koutou a jeho sestrou.
,,Prosím přijeď zas příští rok. Neapomeň na mě!" plakala malá Yuka.
,,Nezapomenu. Mám tě rád, Yuko. Přijedu příští rok!" uklidnil ji malý Kouta.
Byla to smutná vzpomínka, protože Kouta už nepřijel. Vlastně ani neměla tušení co se událo. Možná to bylo tím, že Koutova sestra zemřela. Třeba neměl chuť se s nikým vídat.
,,Je to už 8 let." povzdechla si Yuka.
,,Prosím?" ozval se náhle řidič.
,,Ale nic." zčervenala Yuka. Cosi zacinkalo v její kapse a Yuka vyndala malý klíč. Vždyť to byl klíč od Koutova domu. ,,Ah, klíč. Pane řidiči!" Musela vrátit Koutovi jeho klíč. Ten už však byl společně s Nyu v teple v pokoji a hledal v baťohu suché oblečení, nebboť Nyu stále kýchala. Byla celá promoklá a nastydlá.
,,Copak je s tebou? Vojáci a policie, všechno je to divné." ptal se jí Kouta, když Nyu zklíčene klečela u stolku a kýchala.
,,Nyu?" 
,,Ale nic, stejně mi nerozumíš." usmál se na ni Kouta. ,,Ale já jsem se definitivně rozhodl. Ani náhodou tě nevydám! No a teď se převleč."
,,Nyu?" dívenka překvapeně zírala na bílou košili, kterou jí Kouta podával. Neměla vůbec tušení k čemu to je a co se s tím dělá.
,,Asi mi nic jiného nezbývá. Budu ti muset pomoct se převléct." povzdechl Kouta. Však na tom jistě nic není. Ale když pohlédl na Nyu a spatřil její promočené tílko, pod nímž se rýsovala její malá ňadra a vystouplé bradavky, cítil se hloupě. Je tak krásná a sexy, to bylo první co Koutu napadlo. Nemůže ji přeci převlékat. Zavřel tedy oči a poslepu svlékl dívce mokré tílko.
,,Košile, košile... A tady je." snažil se po slepu najít košili, kterou jí chtěl obléct. Nyu zatím zmrzlá seděla jen v Koutových trenkách na zemi a nechápala co se děje.
,,Zvedni ruce."
,,Nyu" poslušně zvedla ruce.
,,Neboj se, mám pořád zavřené oči." pravil Kouta s ostychem v hlase a snažil se Nyu navléci košili. Šlo to bez problému, až na chvíli, kdy nechtěně zavadil o její bradavku.
,,Nyu!" vypískla dívka až se Kouta ulekl a odskočil od ní.
,,Omlouvám se." červenal se Kouta.
Nyu to ale asi vůbec nevadilo. Ba naopak, přišlo jí to zajímavé. Pohlédla na svá prsa a začala do nich prstama šťouchat, jakoby to byly balonky. Ty dvě věci jí naprosto fascinovaly.
,,Teď je na řadě spodní prádlo. To je na mě příliš." vzdychl Kouta pořád ještě se zavřenýma očima. Co mu jiného ale zbývalo, Nyu nebyla schopna se sama obléci, snad ani nevěděla k čemu oblečení slouží. Chytl ji tedy jemně za stehna a snažil se sundat jí zmoklé trenýrky.
,,Správně. Vydrž ještě." Nyu na něj jen s úžasem v očích koukala a rukama si zakrývala prsa. Konečně se mu podařilo svléci jí mokré spodní prádlo, když se Nyu položila na zem a rozplácla se jako miminko. V ten moment se rozevřeli dveře pokoje a v nich stála Yuka. Jakmile spatřila nahou Nyu roztaženou na zemi a nad ní Koutu, nebyla schopna slova.
Lucy byla vypadala tak nevinně, až bylo k nevíře, že ji hledají, jako nebezpečného vraha. Koutovi ani Yuce nebyla ničím nebezpečná, snad její činy byly jen v sebeobraně a ze strachu o svůj vlastní život. Ve vědeckém ústavu už se dověděli o předchozím večeru, kdy jim Lucy upláchla.
,,Totální prohra." pravil ředitel Kurama své kolegyni, když kráčeli chodbou komplexu.
,,Ano. To jak si poradila se Satem potvrzuje, že to byla ona. Ale to je vše co víme." pravila žena.
,,Nemyslím si, že příště v sobě tu vražedkyni udrží." prohlásil ředitel.
,,Opravdu je nezbytné používat číslo 7?" otázala se žena, když dorazili k velkým dveřím, na nichž bylo číslo 7. Vstoupili do místnosti, kde stál jeden vědec a hlěděl skrze sklo na uvězněnou postavu Diclonia. Na zemi klečela nahá mladá dívenka asi jako Lucy. Měla krátké růžové vlasy a dva rohy. Ruce měla spoutané řetězy, hlavu sklopenou a po těle ji stékala krev.
,,Jaká je situace?" optal se ředitel.
,,Bude to risk. Nejsem si jist, že ji můžeme už použít." pravil vědec.
Dívenka jakoby vycítila, že se na ni někdo dívá. Zvedla hlavu a rudýma očima, ne tolik jako měla Lucy, pohlédla ke sklu.
,,Táta..." řekla tichým hláskem, když uviděla ředitele. Z očí i koutků úst jí malými pramínky stékala krev. Kdo byl ta neznámá dívka? Další pokus o biologickou zbraň? Co s ní ředitel zamýšlel? Nejspíš najít a zneškodnit Lucy.
Nyu


Elfen Lied 3. díl

25. srpna 2010 v 13:21 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
VE SKRYTU DUŠE

Byl večer a venku zuřil děsivý liják, když se Kouta snažil po slepu převléci Nyu, která byla promrzlá na kost. A k jeho smůle v momentě, kdy se z Nyu snažil svléci mokré trenýrky a dívenka ležela nahá na podlaze, vešla do pokoje Yuka. Vytřeštěnýma očima hleděla na nahou Nyu a na Koutu, který byl také zaskočen.
,,Není to jak si myslíš! Měla mokré oblečení a neumí se obléct sama! Tak jsem..." vyhrkl hned Kouta s vytřeštěnýma očima. Yuka ale jen odvrátila zrak a přesla do pokoje ke stolu, kam položila klíček.
,,Tu je klíč od domu. Nechám ti ho tady." pravila Yuka. Kouta měl chvíli dojem, že je naštvaná. Ale Yuka se k němu ohlédla a přátelsky se usmála.
,,To je dobře, že je Nyu v pořádku."
,,Yuko, pokud jde o to..." koktal Kouta.
,,Nechci vás rušit, půjdu radši domů." řekla klidně Yuka a odcházela z pokoje.
,,Co to meleš? Počkej!" Kouta vyběhl za Yukou do chodby, zatímco Nyu stále nahá ležela nechápavě na zemi. ,,Vyslechni mě! Říkám přece, že to je nedorozumění."
Kouta chytl Yuku za rameno a ta se konečně zastavila. Nyu vykoukla z poza dveří pokoje a sledovala co se na chodbě odehrává.
,,Kouto... Pamatuješ si, jak jsme spolu šli na festival, když jsme byli malí?" zeptala se náhle Yuka trochu smutně.
,,Festival? Proč tak najednou? Je to teď důležité?" otázal se Kouta trochu nechápavě. Na to se ale Yuka rozčileně obrátila ke Koutovi a vrazila mu facku.
,,Hlupáku!" křikla rozzuřeně.
,,Yuko..." Kouta na ni hleděl s vytřeštěnýma očima a vůbec ničemu nerozuměl.
,,Já jsem vždy... vždy..." Yuka se náhle rozplakala a její slova se ztratila v slzách.
,,Yuko!"
,,Jsi tak hloupý!" křikla naněj Yuka a pak se rozeběhla pryč z domu.
,,Počkej, Yuko!" volal za ní Kouta, ale byla už pryč. ,,O co jí šlo? Mám zimnici. Asi jsem se nachladil." Kouta se třásl zimou. Nechápal chování své sestřenice, ale doufal, že jí to přejde. Vrátil se tedy do pokoje k Nyu, která klečela na čtyrech a vykukovala ze dveří.
,,Nyuuu." řekla tiše dívenka, jakoby jí bylo Kouty líto.

Ačkoli se Lucy zdála jako neškodná, byla nyní ve velkém nebezpečí. Ředitel Kurama měl plán, jak se Lucy zbavit. Jeho plánem byl jeho nový výtvor jménem Nana, dívenka téměř podobná Lucy. Držel ji svázanou v řetězech ve svém výzkumném ústavu a plánoval ji vypustit ven.
,,To je táta! Tatínek!" vykřikla radostně dívenka, když ředitel Kurama vstoupil do místnosti, kde byla držena. Nana se snažila jít k němu blíže, ale řetězy, jenž ji poutaly ke zdi, jí to nedovolily. Narozdíl od Lucy, se zdál tento Diclonius být přátelský. Ředitel přistoupil k dívce a odepl jí z rukou řetězy. Dívenka si prohlédla ruce a pak s vděkem v očích pohlédla na ředitele, v němž viděla svého otce.
,,Nano, chci tě o něco požádat." pravil ředitel. Vkládal do Nany, jakožto pokusu číslo 7, velké naděje. Věřil, že právě nana by mohla Lucy najít a zneškodnit jí.
,,O co mě chceš požádat? Udělám všechno co bude tatínek chtít!" řekla nadšeně Nana.
,,Co myslí tím 'tatínek'?" otázala se ředitelova asistentka Shirakawa vědce, s nímž postávala za velkým sklem a shlížela na ředitele Kuramu a Nanu. ,,Znamená to, že je opravdu dcerou ředitele Kuramy?"
,,Samozřejmě." odvětil vědec. ,,Od narození je tady zavřená a pořád vystavená nebezpečným pokusům. Aby přežila pod takovým tlakem, musí mít v něčem oporu."
,,Tou oporou je ředitel Kurama?" zeptala se Shirakawa.
,,Ona vzhlíží k řediteli jako k otci... protože se k ní chová jako její otec.. Je jediný důvod, díky kterému to do teď snášela. Bez něho by se při nejmenším zbláznila. Sedmička se zatím zdráhá použít vektory proti skutečným lidem. Nana je vyjímečný případ."
,,Chci, abys někoho zabila." řekl Kurama dívence, která netrpělivě čekala na jeho přání. Nana na něj vyděšeně vytřeštila své krvavé oči.
,,Nana nezabije člověka." odpověděla a smutně sklopila oči k zemi.
,, Ten protivník je stejný jako ty Nano, Diclonius. Tento Diclonius utekl. Má stejné schopnosti jako ty. Jsem si jístý, že ty ji můžeš najít."
,,Myslím, že to dokážu, ale... nezabiju." Nana byla trošku v šoku, když to slyšela. Narozdíl od Lucy, nedokázala nikoho jen tak zabít.
,,Stačí ji zadržet. Až ji najdeš, spojíš se s námi." naléhal ředitel.
,,Tati? Ona... máš kvůli ní problémy?" otázala se tiše Nana opět se skleslou hlavou.
,,Ano. Nemám na výběr, musím spolehnout na tebe, Nano."
Na to si Nana zakryla oči a rozplakala se. V životě svou moc neužívala, jak má teď někoho najít a zabít?
,,Opravdu si to myslíš?" ptala se Nana uplakaně. Na druhou stranu těšilo ji, že jí ředitel důvěřuje. ,,Dobře, Nana se bude snažit." usmála se nakonec dívenka. Ředitel byl spokojen. Opustil tedy Nanu a vyšel zpátky do místností, kde je pozoroval vědec s ředitelovou asistentkou.
,,Připrav mi na zítřek Sedmičku." přikázal ředitel vědcovi a odešel pryč.


Byla noc když Yuka seděla ve svém pokoji u stolu a v hlavě se jí honila spousta myšlenek. Všechny ale končily u Kouty, neboť on byl jediná věc, po které její srdce toužilo. Yuka vzala ze stolu malou krabici a otevřela ji. Uvnitř se nacházela spousta mýdlových zvířátek, které kdysi ona sama s Koutou na festivalu vyráběla u jednoho ze zábavných stánků. Při pohledu na její sbírku, se jí opět přitížilo. Jakoby to bylo včera. Yuka vzpomínala na chvíli, kdy s Koutou vyráběly zvířátka.
,,Ach, praskl." řekla smutně malá Yuka, která se snažila jehlou vyřezat ptáčka.
,,Tohle zvládneš." uklidňoval ji malý Kouta.
,,No tak si to zkus sám." řekla malá Yuka naštvaně.
,,Dobře." Kouta si vzal malý plochy obdélníkový plátek mýdla, na němž byla nakreslená kočka a snažil se jí jehlou vyřezat.
,,Tak a je to." podával Kouta své malé sestřenici kočičku.
,,Neuvěřitelné. Neuvěřitelné!" žasla malá Yuka.
,,Nic zvláštního. To dovede každý." malý Kouta se cítil pyšně. Yuka si tedy opět vzala mýdlový plátek a snažila se vyřezat ptáčka.
,,Zase praskl." řekla zklamaně malá Yuka.
,,Pro tebe je to moc těžké. Když se ti to podaří, udělám cokoliv budeš chtít." povzbudil ji malý Kouta s úsměvem.
,,Nejsi moc namyšlený?" dloubla ho malá Yuka prstem do tváře. ,,Uvidíš, teď mi to určitě půjde dobře."
,,No, při nejmenším si to alespoň potrénuješ."
,,A až to udělám, uděláš co budu chtít? Jak jsi slíbil."
,,Budu sito pamatovat." ujistil ji malý Kouta.
Nešťastná Yuka vzala do hrstě zvířátka z krabice, zabořila do nich své oči a rozplakala se.
,,Jsem hloupá." špitla Yuka a zalívala krabici slzami.

Konečně nastalo ráno. Déšť přes noc opadl a venku byl příjemný vdzuch. Kouta ležel ve své posteli a cítil se jak zbitý pes. Večer pořádně prochladnul a dostal z toho horečku.
,,39, pro pána!" vzlykl Kouta, když se podíval na teploměr. Tváře měl rudé od horečky a v hlavě mu snad tančily sloni.
,,Nyuuu?" špitla Nyu, která se nad nemocným Koutou skléněla.
,,Opravdu mi je dobře. trochu se prospím a bude mi líp." ujistil i Kouta, když viděl, že dívenka vypadá ustaraně. ,,A prosim, vem si neco na sebe."
,,Nyu?" dívenka se opět tvářila nechápavě. Klečela u Koutova lůžka jen v košili, kterou jí oblékl.
,,Už je ráno. Kolik je asi hodin?" Kouta se zadíval skrze záclonu do okna. Jeho stav se ale nezlepšoval. Měl vysokou horečku a sotva dýchal.
,,Nyu! Nyu!" naříkala dívka, když viděla, že Koutovi stále není dobře.
,,Vodu." špitl Kouta.
,,Nyu?" dívenka se k němu nakláněla a snažila se porozumět tomu, co chce.
,,Můžeš mi přinést vodu?"
,,Nyu?"
,,Vodu. Vo-du. Myslím, že je to zbytečné." vzdychl zoufale Kouta.
,,Vo... da?" opakovala Nyu.
,,Správně. Můžeš mi přinést vodu?" svitla v Koutovu nová naděje, že Nyu pochopí co má dělat.
,,Nyu!" dívka s úsměvem přikývla a odběhla z pokoje. Kouta byl rád, že ji aspoň něco dokázal vysvětlit. Z chodby se ozývalo cupitání sem tam a Kouta se ohlédl ke dveřím, aby zjistil co tam Nyu vyvádí. Za chvilku byla Nyu zpátky u jeho postele a podávala mu pantofel.
,,Nyu!"
,,Děkuji. Důležité je, že to myslíš dobře." usmál se na ni Kouta.
Nyu ale po chvilce opět odběhla z pokoje. Jakoby tušila, že někdo stojí u venkovních dveří. A také že ano. Byla to Yuka, která přinesla tašku oblečení pro Nyu. Nechala ji však za dveřmi a bez zaklepání zase odcházela pryč.
,,Nyu." zavolala na odcházející Yuku dívenka.
,,Nepřišla jsem za Koutou. Přinesla jsem jen oblečení pro tebe, Nyu." řekla Yuka, ale na Nyu se ani neohlédla. Chystala se už odejít, když Nyu vyběhla z domu a chytla Yuku za loket.
,,Vodu! Vodu!" křičela Nyu.
,,Co se děje?" ptala se Yuka.
Nyu odvedla Yuku dovnitř ke Koutovi a ta ihned pochopila co se děje. Kouta měl vysokou horečku. Udělala mu tedy studený obklad na čelo, zatímco Nyu opět jen přihlížela.
,,Proč jsi nešel do nemocnice?" ptala se ustaraná Yuka Kouty.
,,To je v pořádku, nemusím jít do nemocnice." špitl Kouta.
..Kouto. Ale proč jsou tu ty věci? Je to tu jak po čarování." zeptala se Yuka, když viděla po pokoji okolo Koutovi postele ležet věci jako pantofel, kazetu, deštník, fén. To se nejspíš Nyu pokoušela najít vodu.
,,Yuko. Včera jsi říkala něco o festivalu."
,,To opravdu není důležité." odvětila Yuka trochu smutně.
,,Víš já... V ten den. V ten poslední den než jsme se rozloučili... opravdu si ho nepamatuji. V té době zemřel při nehodě můj otec a Kanae onemocněla. To všechno byl pro mě velký šok. Tak proto." vyprávěl Kouta své sestřenici, ale ta jen nešťastně zklopila oči k zemi. ,,Co se děje?"
,,Tvůj otec a Kanae byli v ten den na cestě domů vlakem." pravila Yuka tak tiše, že jí sotva bylo rozumět.
,,Neslyším, co říkáš."
,,Nic. Opravdu nic."
,,Yuko?"
,,Nyu?"
Yuka vstala a odnášela lavor s vodou, kde dělala Koutovi obklad.
,,Půjdu vyměnit vodu." řekla Yuka a odešla z pokoje. Vyměnit vodu jí přislo jako dobrá záminka, proč být chvilinku osamotě. Opřela se v koupelně o umyvadlo a zesmutněla.
,,Teď už tomu rozumím. V ten den, Kouta a jeho rodina... Tak proto..." Yuka se rozplakala a ani si nevšimla, že voda v lavoru už dávno přetekla. byla by sobecká, kdyby vyčítala Koutovi, že si nepamatuje na slib, který jí dal. Vždyť přišel o svou rodinu.

Ve výzkumném ústavu se už připravoval plán na zneškodnění Lucy. Na ošetřovnu zrovna přivezli znetvořeného Bandu, který byl ihned ošetřen a napojen na kapačky. Ředitel Kurama ho hned navštívil, aby se dověděl, co se vlastně stalo.
,,Si děláš srandu!" křičel Bando na ředitele. ,,Nenechám se vykastrovat, ty hňupe! Myslíš, že jsem nějaký kocour?!"
,,Chápu jak se cítíš, ale i když nesouhlasíš, nemáš na výběr." pravil ředitel klidně.
,,O čem to do prdele meleš?! Kurva, radši umřu, než abych s tím souhlasil!" rozčiloval se Bando a máchal pahýlem, který nyní měl místo ruky.
,,Když nebudeš souhlasit, lidstvo bude odsouzené."
,,Ses zbláznil? Moje koule a konec lidstva? Co to má spolu společného?!" Bando si vzteky vytrhl kapačku, která upadla ze stojanu na zem a rozbila se. Slepýma očima, přes které měl obvaz, vzhlížel k řediteli. ,,A vůbec, co to bylo za démona? Co byly k čertu žas ty ruce? Řekni mi. Co mě tak odrovnalo?"
,,Říkáme jim Diclonius." vysvětlil mu ředitel.
,,Diclo...?"
,,Mutant, který vypadá jak člověk."
,,Jako člověk?"
,,Jejich zvláštní síla, se kterou ses setkal, pochází z výstupků, které mají na spánkovém laloku. Když navážou kontakt s cílem, nemají jen dvě ruce." ředitel Kurama zapl obrazovku, na které byly rentgenové snímky kostry Dicloniuse a vysvětloval Bandovi, kdo vůbec tyto bytosti jsou.
,,To myslíš vážně? Tvrdíš, že se narodí s tak nebezpečnou zbraní?" ulekl se trochu Bando.
,,Jsou to 'vektory', tak se jim pracovně říká. Náš výzkum jejich síly ještě neskončil. Jsou rychlé jak světlo a řízené mozkem, mají obrovskou sílu. Jejich síla se aktivuje při ohrožení. Není to obyčejná zbraň, má úplně jiný účel. Obvykle, když se geny tohoto typu objeví na zemi, rychle po svém vzniku umírají, ale přežilo jedno pokolení. Ona má jednu velmi nebezpečnou vlastnost, dovede se rozmnožovat. Je dokonalá. A existuje možnost, že se dokáže rozmnožovat s obyčejným člověkem."
,,To znamená?" zeptal se Bando naprosto vyveden z míry.
,,Stačí jen dotyk vektoru, aby uložila do někoho své geny."
,,Takže já..." vyděsil se Bando, když to slyšel.
,,Aby se dokončila evoluce její rasy, může teď zničit celé lidstvo."
Bando už nyní chápal, proč ho ředitel chce vykastrovat. Bojí se, že do něj Lucy vložila své geny a z Banda by se stal další ničivý Diclonius. Jak děsivá byla skutečnost. Ale měla tohle vše Lucy skutečně v úmyslu?

Ráno už pomynulo, když se nemocný Kouta pomalinku probouzel ve své postely. Když otevřel oči zjistil, že se na něj dívá Yuka.
,,Jak se cítíš?" zeptala se ho.
,,Dobře. Vypadá to, že je mi mnohem lépe." pravil Kouta a posadil se na posteli. Yuka se k němu naklonil, položila mu ruku na čelo a pohlédla mu do očí až byla Koutovi tak blízko, že se cítil nervozní.
,,Horečka ti už klesla." řekla Yuka.
,,A co Nyu?" vykoktel ze sebe rychle Kouta. Oba pohlédli ke dveřím, kde stála Nyu ve svém novém oblečku, který jí přinesla Yuka. Měla na sobe červené tílko s růžovým rolákem, žlutou sukni a na hlavě zelenou čapku se dvěmi bambulkami, aby nebyly vidět její rohy a nevzbuzovaly mezi lidmi pozornost.
,,Nyu!" křikla Nyu s úsměvem.
,,Donesla jsem jí své oblečení." řekla Yuka. Pak se ale na chvíli zamyslela a zeptala se. ,,Co budeme s Nyu dělat? Možná policie..."
,,Ne, ne to nesmíme!" vyhrkl náhle Kouta, když slyšel slovo policie.
,,Kouto?"
,,Jde mi o to, že to vypadá, že by Nyu radši zůstala s námi...Není důvod ji vyhazovat. Alespoň si to myslím." vymlouval se Kouta, jen aby nemusel Yuce říkat, že Nyu hledá policie.
,,Chápu." souhlasila Yuka trochu zaskočeně.
,,Přísahám, že nebudu mít žádné divné nápady."
,,Víš, trochu jsem o tom přemýšlela... Mysím, že byste tu neměli bydlet sami, jen vy dva."
,,No nevím."
,,Proto tu budu bydlet s vámi."
,,Co!?" Koutu návrh jeho sestřenice šokoval.
,,Je tu plno pokojů." řekla na to Yuka s úsměvem.

Zatímco se Yuka těšila na bydlení s Koutou a Nyu a všichni společně secítili dobře, netušili, co se na ně chystá. Ředitel Kurama připravil vrtulník, který měl Nanu odvézt na místo, kde byla naposledy viděna Lucy. Nana už byla oblečena v černých šatičkách s bílým límečkem a náramně se jí to oblečení líbilo.
,,Nikdy před tím jsem nenosila takové oblečení." radovala se Nana. ,,Tati, jak vypadám? Dobře?"
,,Nano, spoléhám se na tebe." pravil ředitel, který čekal u vrtulníku společně se svou asistentkou.
,,Nana se bude kvůli tatínkovi snažit, a když dobře splním úkol, pohladíš mě?"
,,Dobře." souhlasil ředitel, když viděl rozzářená očka dívenky. ,,Pokud budeš myslet, že to nezvládneš, uteč. Takže, určitě se vrať."
,,Ano. Tati, Nana má prosbu." Nana cosi špitla ředitelovi do ucha a pak už nasedla do vrtulníku, který ji odvážel na její misi.
,,Pokud je Lucy pořád v Kagakuru, sedmička by ji měla najít." pravila žena řediteli, když se dívali za odlétajícím vrtulníkem. ,,Ale s Lucy, jako s protivníkem, sedmička nejspíš nebude mít šanci."
,,Nemusíme už dostat vůbec žádnou šanci." řekl na ředitel ustaraně. Nedával Naně zrovna velkou šanci, ale nic jiného jim už nezbývalo.

Yuka se už nastěhovala do Koutova domu a zabrala si jeden z pokojů, kde siprávě vybalovala své věci. Zatímco Kouta klečel na chodbě a drhnul podlahu.
,,Ach ta Yuka. Nakáže člověku mýt podlahu, když se ještě vzpamatovává z nemoci." vzdychl Kouta k Nyu, která klečela vedle něj a přihlížela. ,,Ale život s ženami může být zajímavý."
,,Kouto!" vyrušila ho náhle Yuka ze snění. Když se Kouta ohlédl za sebe zjistil, že Yuka dřepí na zemi hned za ním a poslouchá ho. ,,Co se ti to zas honí v hlavě?"
,,Nic, samozřejmě, že nic. Na nic jsem nemyslel." vyhrkl Kouta, popadl hadr a drhnul intenzivně podlahu.
,,Nyu. Nyu!" připlazila se Nyu k Yuce a cosi ručkou naznačovala.
,,Taky chceš pomáhat v úklidu, Nyu?" úsmála se na ni Yuka, když pozorovala její gesta.
,,Nyu!" vykřikla Nyu jako souhlas.
,,Počkej chvíli, půjdu pro hadr." řekla Yuka a odložila na malinký stolek na chodbě krabičku, kterou doteď svírala v náručí, a odběhla. Nyu přiskočila ke Koutovi a koukala, jak podlahu myje.
,,Yuka přinese hadr." řekl jí Kouta. Nyu ale byla fascinována jak přejíždí po podlaze hadrem sem a tam, že se k podlaze nakláněla stále víc a se zájmem to pozorovala. Byla v tak těsné blízkosti, že ji Kouta omylem loktem šťouchl do ňadra.
,,Nyu!" vykřikla až se i Kouta ulekl a odpadl od dívky i od své práce tak rychle, až se rozplácl na zemi.
,,P-promiň." zakoktal se Kouta, když viděl jak si Nyu stydlivě rukama zakrývá prsa. Dívenka na něj koukala s vytřeštěnýma očima a celá se červenala. Pak vzala Koutovi ruku a položila si ji na své ňadro.
,,Nyu." špitla a začala si jeho rukou prso hladit.
,,C-Co?" Kouta zčervenal jak rajče a nechápal co to Nyu s jeho rukou provádí.
,,Nyuuu." dívenka nepřestávala, položila si hlavu na jeho rameno a ňadro si otírala o jeho ruku. Zdálo se že se jí to velmi líbí, ale Koutu to uvádělo do rozpaků. ,,Nyu. Nyu. Nyu."
,,Chceš, abych se tě dotýkal?" zeptal se Kouta. Jemně začal rukou hladit její ňadro a dívenka sténala ještě víc.
,,Vypadá to, že se ti hlavou honí divné myšlenky." pravil Kouta a cítil, jak se ho začíná zmocňovat vzrušení. Ani nepostřehl, že už se vrátila Yuka s hadrem.
,,No, no! Co to tady máme?" vyrušila je Yuka a usmívala se, když viděla Koutu v nesnázích.
,,Pokud jde o to... tak Nyu..." co chtěl ale říci už nedořekl, přistála mu na tváři pořádná facka od Yuky. Pak se zvedla, vzala si tašku a odcházela pryč.
,,Jdu nakoupit." obula si boty a odcházela z domu.
,,To jsem rád." oddychl si Kouta a hladil si obtisklou ruku Yuky na své tváři.
,,A raději s Nyu nic nevyváděj." upozornila ho ještě naposled.
,,Ani mě to nenapadne!" ujistil ji Kouta.
Yuka práskla dveřmi a odcházela pryč. Cestou si ani nepovšimla, že jí míjela malá dívenka v pleteném svetříku, která vedla na vodítku malé štěně a v ruce držela Koutův deštník.
,,Jsem si jistá, že je to někde tady." řekla holčička a ohlédla se za Yukou. Na držadle deštníku byla napsaná adresa a dívenka ho chtěla jít vrátit.
,,Žeby tady?" vzhlédla k velkému domu a malé štěně začalo štěkat, jakoby jí naznačovalo, že jde správně. Holčička vystoupila po schodech až ke dveřím a otevřela je.
,,Promiňte..." zvolala dívenka a z chodby vykoukla Nyu. ,,Promiňte....eh...."
,,Co je? Něco jsi zapomněla?" ozval se Kouta a běžel do chodby v domění, že je to Yuka. Ve dveřích ale stála malá dívenka a svírala v náručí Koutův deštník.
,,Našla jsem tento deštník a na rukojeti je napsaná tato adresa."
,,Ach, děkuji za ochotu." usmál se Kouta a vzal si od dívky deštník.
,,Minulou noc jsem ho našla na Yuigahamě."
,,Minulou noc!?" ulekl se Kouta, když si vybavil co se minulou noc stalo.
,Ano."
,,A neviděla jsi tam někoho?"
,,Někoho, kdo vypadal jako voják." odpověděla dívenka tiše a vzpomínala na zmrzačeného muže na pláži.
,,Mohla by jsi mi o tom říct víc?" naléhal Kouta. Holčička souhlasila a tak ji Kouta pozval dovnitř, aby mu vše pověděla. Mezitím se vracela Yuka z nákupu a když spatřila před domem přivázané štěně, zarazila se.
,,A ten je čí?" podivila se. Když vstoupila do domu a spatřila dívčí boty a dívenku, která seděla s Koutou u stolu, připadala si chvíli jak v nějakém harému. ,,Je jich tu čím dál víc."
,,Yuko, ta holka ví o té noci." řekl ihned Kouta s napětím v hlase.
,,Noci?" podivila se Yuka. Pro oba dva to nebyla hezká vzpomínka a rozhodně ani pro Nyu ne, ale zdálo se, jakoby Nyu ta nešťastná noc ani netrápila.
,,Nyu. Nyu. Nyu. Nyu." dívka se plazila po chodbě s hadrem a měla ohromnou radost z toho, že může umývat podlahu. Pak se ale zarazila. Spatřila na malém stolku na chodbě krabičku, kterou tam odložila Yuka. Odložila hadr a popadla krabičku. Zkoumavě si ji prohlížela, ale netušila co to je za předmět. Z pokoje se ozvalo hlasité bouchnutí do stolu, Koutu nejspíš něco rozčílilo.
,,Ano jak jsem si myslel. Ten detektiv o těch vojácích věděl." rozčiloval se.
,,Zapletl ses do něčeho s vojáky?" zeptala se ho Yuka.
,,Nyu!!" rozhovor byl náhle přerušen hlasitým výkřikem a ránou. Nyu uklouzla na chodbě po mokrém hadru a plácla sebou na zem.
,,Co to bylo?" vyděsil se Kouta. Rychle přiběhl do chodby a viděl, jak se Nyu pomalu zvedá ze země. Okolo ní byla rozlitá voda z kýblu. Nyu se držela za hlavu a kousek opodál se válela na zemi otevřená krabička, kterou Nyu upustila.
,,Všude je voda. Nyu co se stalo? Je ti něco?" tal se vyděšený Kouta. Nyu se ale držela za hlavu a nic neíkala.
,,Co je?" ptala se právě přicházející Yuka s holčičkou po boku.
,,Nestraš nás." řekl Kouta ustaraně, ale Nyu se akorát postavila na nohy a stále mlčela. Chodbou se rozléhala tichounká melodie, která vycházela z oné krabičky.
,,Ta melodie?" podivil se Kouta a díval se odkud to vychází.
,,Ach zapomněla jsem." polekala se Yuka, když spatřila svou krabičku ležet na zemi. Nyu se prudce obrátila a z jejícho těla vyšlehly dva páry neviditelných rukou přímo ke Koutovi. A v ten okamžik, jakoby se Lucy cosi vybavilo v mysli. Viděla malého Koutu, který plakal a křičel: ,,Prosím, přestaň!"
,,Kouto..." řekla Lucy tiše a ruce, které vyslala na nicnetušícího Koutu, zmizely. Obrátila svou děsivou tvář pryč a odcházela.
,,Hej, Nyu!" volal za ní Kouta, ale bylo už pozdě. Dívka zmizela dveřmi ven. ,,Co jí zase je?"
,,Kouto, pamatuješ si tohle?" zeptala se náhle Yuka a ukazovala mu hrací skříňku. Kouta si ji od Yuky vzal a zkoumavě si ji prohlížel.
,,Pěkná melodie." řekla holčička. Kouta však hrací skříňku zavřel a melodie utichla.
,,Chtěla jsem ti to dát." usmála se na něj Yuka.
,,Mě?"
,,Zapomněl jsi to u nás doma."
,,Vážně?" Kouta si ale skříňku stále prohlížel, jakoby ji viděl poprvé.
,,Nepamatuješ si?"
,,No něco, jakoby..." koktal Kouta, ale vlastně ani sám nevěděl co chce říct. Jakoby mu cosi vymazalo vzpomínky. Yuka se na něj jen zklamaně dívala. Do ticha se začal ozývat psí štěkot.
,,Ten pes je tvůj?" zeptala se Yuka holčičky.
,,Ano. Je to můj přítel." odpověděla dívenka.
,,Přítel?" podivila se Yuka.
,,Nekupovla jsem ho, ale protože jsme pořád spolu, stali jsme se přáteli." vysvětluje holčička.
,,Nyu asi odešla." řekla Yuka trochu ustaraně.
,,To nic. Vrátí se, tak jako minule. Rohy má schované." řekl na to Kouta.
,,Rohy?" ulekla se holčička.
,,Ale nic, nic." vyhrkla rychle Yuka.
,,Takže já už půjdu." pravila holčička a chystala se odejít.
,,Počkej chvíli." vyběhl za dívenkou a Yukou Kouta. ,,Jak se jmenuješ?"
,,Jmenuji se Mayu."
,,Nemohla bys mi dát svou adresu, nebo číslo telefonu? Kdybych měl nějaké otázky." zeptal se Kouta.
,,Já..." holčička ale jakoby náhle znervozněla. ,,Promiňte." rychle se obrátila a pospíchala pryč z domu. Kouta ani Yuka tomu nerozuměli. Jakoby bylo něco co jim nechtěla říct. Mayu vyběhla z domu, kde jí však čekalo nemilé překvapení. Venku na ní nečekal její psí přítel. Byl pryč.
,,Ne... To není možné, Wanto! Wanto! Wanto!" křičela Mayu a do očí se jí vehnaly slzy. ,,Wanto! Wanto!" pejsek ale nikde. Když už holčička ztrácela naději, ozvalo se z dáli hlasité štěkání. Malé štěňátko odkudsi běželo přímo k ní. Mayu ho šťastně vzala do náruče.
,,To jsem ráda. Už jsem si myslela, že jsi mě i ty opustil. Wanto, neopustíš mě, že?" zdálo se jakoby ten malý pejsek byl vše co Mayu měla. Možná to byl ten důvod, proč místo odpovědi na Koutovi otázku utekla. Bála se říci, že nemá domov, že nemá ani telefon. Tiskla k sobě pejska a všimla si, že vodítko bylo přetržené. Kdo to mohl udělat? Snad Lucy? Přišel jí snad štěkající pejsek uvázaný na vodítku bezmocný, jako byla ona, když ji drželi v ústavu? Kam vůbec Lucy šla?
Kouta a Yuka seděli netrpělivě na terase, ale Nyu se nevracela.
,,Nyu už je dlouho pryč." řekl Kouta starostlivě. Yuka ale mlčky seděla na zemi a ani zrak k němu nezvedla.
,,Půjdu ji hledat." Kouta se zvedl od stolu, ale Yuka nereagovala. ,,Něco se děje?"
,,Vždy... vždy jsem... ti to chtěla vrátit, až se zase uvidíme." promluvila Yuka tiše a stále smutně hleděla do země.
,,Ah tak to tě trápí. Ale Nyu..." vzdychl Kouta.
,,Na všechno jsi zapomněl, že?" špitla Yuka, až jí už pomalu nebylo slyšet.
,,Hej Kouto..."
,,Co?"
,,Chtěl by ses mazlit s mými ňadry taky?"
Kouta zůstal nevěřícne koukat na svou sestřenici. Její otázka ho skutečně vyvedla z míry. Nevěděl co má odpovědět.
Zatímco Kouta přemýšlel nad odpovědí, Lucy byla kdesi pryč a nebezpečí, které jí hrozilo, bylo blíž než by si mohli myslet. Nana stála u schodů Koutova domu a vzpomínala na poslední slova ředitele, než odletěla pryč.
,,Tati, Nana má prosbu. Tati mohl bys mi dát svou kravatu? Vždy jsem něco takového chtěla."
Ředitel Kurama sundal svou fialkovou kravatu a podal jí Naně.
,,Děkuji! Nana se bude snažit!" její očka se nadšeně rozzářila.
Její čas se naplnil. Stála nyní jen kousek od místa, kde mohla najít Lucy. Uvázala si ředitelovu kravatu do vlasů jako mašli a vydala se vstříct svému osudu. Lucy seděla na schodech a hleděla do země. Její oči opět rudě zářily, jakoby je zalívala zloba a nenávist. Nana pomalinku přikráčela k Lucy.
,,Myslím, že jsi věděla, že přijdu." pravila Nana tichým milým hláskem. ,,Přišla jsem tě vzít domů."
Lucy ale mlčky seděla na schodech a ani se na Nanu neohlédla. Jediné co však věděla bylo, že ona 'domů' jít nechce.


Elfen Lied 4. díl

25. srpna 2010 v 13:20 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
STŘET

Lucy seděla na schodech, hleděla do země a přítomnosti Nany se nijak nebála. Nana byla naivní, když si myslela, že s ní Lucy odejde. Netušila vůbec, jaké nebezpečí jí může od Lucy hrozit.
,,Přišla jsem tě vzít domů." řekla Nana milým hláskem. ,,Utéct se to nepodaří. Už jsem je informovala, kde jsme." Nana si odložila tašku, ve které měla vysílací přístroj, pomocí kterého mohla informovat ředitele, kde se nachází. Lucy ale stále nic neříkala. Vstala ze schodů a chystala se odejít.
,,Chceš zabít i mě?" zeptala se Nana naivně.
,,Zatím jsem nikoho nezabila. Mylsím, že lidský život je bezvýznamný." odpověděla konečeně Lucy.
,,Nikoho?" podivila se Nana. Vždyť ředitel říkal, že je to vražedkyně. Lucy se na Nanu ani neohlédla a odcházela pryč.
,,Prosím, počkej!" křikla na ni Nana. ,,Já nemůžu jinak, dokud tě neodvedu zpátky." 
Lucy se k Naně prudce obrátila a vyslala k ní své tajemné ruce, které se těsně před Nanou zastavily.
,,Nikam nepůjdu." řekla odhodlaně Lucy. ,,Mohla bych vytáhnout krev z tvého mozku. To by tě okamžitě zabilo."
Nana cítila, jak jí ruce pomalu kloužou po čele a hrudníku. Začínal se jí zmocňovat strach.
,,Vrať se domů." řekla Lucy a stáhla své ruce zpět. Pak se od Nany odvrátila a pokračovala v cestě.
,,Ale..." nenechala se Nana odbýt. Co však chtěla říct už nedořekla. Lucy se v mžiku obrátila k Naně, zablýsklo se jí v očích a odhodila Nanu pryč. Dívka prudce narazila zády do zdi a bolestivě dopadla na zem. Z koutku úst se jí spustila krev a do očí se jí vehnaly slzy.
,,Chtěla jsem být k tobě schovívavá, brát tě jako dotěrného příbuzného, ale začínáš být pěkně otravná." křikla na ni Lucy naštvaně.
,,To... to vůbec nebolelo!" vykřikla Nana a vstala ze země. Zdálo se, jakoby její naivní a milý usměv zmizel a v očích se jí zablýskl vztek. Nana vyslala na Lucy své dlouhé neviditelné ruce, které se řítily rychlostí světla. Lucy stačila uskočit vzad, ale ruce jí dohnaly a udeřily ji do tváře. Lucy přeletěla ulici a těžce dopadla do míst, kde stál hřbitov. Zarazila se o kamenný náhrobek a zůstala sedět na zemi, hlava jí třeštila a nemohla se zvednout. Nana se pomalu blížila k ní. Než stačila Lucy cokoliv udělat, Naniny ruce ji svíraly krk a zvedaly do výšky. Nemohla dělat nic, ani křičet. Ruce jí svíraly hrdlo tak pevně, že se dusila. Pak se Nana svýma rukama rozmáchla a mrštila Lucy zpátky na zem ke kamennému pomníku, její krk ale pořád nepouštěla. Lucy sebrala své síly a rychlostí blesku vyslala na Nanu své ruce. Ale bohužel, neměly takový dosah, aby na Nanu dosáhla.
,,Máš lepší dosah než já?" vyjekla nasupeně Lucy a její ruce se zmítaly těsně před Naninou tváří.
,,Neboj se, nezabiji tě, ale potrestám... za tatínka." řekla klidně Nana ale ruce nepovolovala. Lucy byla bezmocná, v sevření Naniných tajemných rukou.
,,Kdybych to myslela vážně, už bys byla tříkrát mrtvá. Stačil by jeden úder." pravila Nana. Nechtěla Lucy zabít, ale jen ji tu pozdržet, než se dostaví ředitel Kurama s vojáky. Lucy se ale vrátit nehodlala a udělá vše co bude moct, aby utekla. Tu se ozval dunivý hluk a okolo Lucy se do výše vzneslo několik kamených náhrobků. Než si to Nana uvědomila, Lucy je vrhla přímo po ní. Nana se pokusila rychle uskočit, ale byla odmrštěna na zem. Nenechala se zahanbit a v mžiku smetla svýma rukama vstávající Lucy opět k zemi.

Nikdo neměl ani tušení, co se zrovna odehrávalo. Kouta byl už nervozní, když se Nyu dlouho nevracela a ještě nervoznější byl, když mu jeho sestřenice položila otázku, zdali by se chtěl dotýkat jejích ňader.
,,Co to meleš?" otázal se trochu zaskočeně.
,,Cheš mě tak, jako Nyu?" špitla Yuka.
,,Říkal jsem ti, že se to stalo, protože Nyu najednou... Jo, vlastně raději bychom měli jít Nyu hledat." přišlo mu unavující Yuce něco vysvětlovat. Nebyla to jeho vina, že se na něj Nyu vrhla.
,,Pořád Nyu, Nyu, Nyu! Nikdy ne já!" rozkřikla se náhla Yuka a praštila do stolu, až se Kouta ulekl.
,,Yuko?"
,,Dokonce jsi mi ani neřekl tak důležitou věc, že ses zapletl do něčeho s vojáky!" nepřestávala Yuka křičet.
,,To protože jsem nechtěl, aby sis dělala starosti." uklidňoval ji Kouta.
,,A to je špatně, když mám o tebe strach Kouto? I když ty se staráš akorát o Nyu." Yuka zaryla nehty do stolu a do očí se ji vehnaly slzy.
,,Co se ti nezdá?" ptal se nechápavě Kouta.
,,Pořád jsem na tebe čekala... a když se znovu setkáme..." Yuka se zalykala slzami, nedokázala ze sebe vypravit už ani slovo. Vstala od stolu, dlaněmi si zakrývala oči a odcházela pryč.
,,Yuko?"
,,Ty hlupáku!" zaječela Yuka a udeřila Koutu pěstí do tváře až odlétl a přistál na podlaze. ,,Nenávidím tě Kouto! Strašně tě nenávidím!"
Yuka s běsnícím pláčem utekla z domu a Kouta zůstal nechápavě sedět na zemi. Vůbec chování jeho sestřenice nerozuměl. Co jí tak vadí? 
Yuka kráčela ulicemi a přemýšlela nad tím co se stalo. Možná své chování také trochu přehnala, ale co měla dělat? Vždyť Kouta se zajímá jen o Nyu a ne o ni. Je snad tak hloupý nebo slepý, že nevidí Yuky city?
,,Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo." říkala si Yuka pro sebe a otírala si z očí slzy. Možná jen neuměla pochopit, proč je Kouta tak nechápavý, proč zapomněl to vše z dětství. Měla by ho asi lépe chápat, to čím si prošel pro něj asi nebylo snadné. Vzpomínala na chvíli, kdy byla malá, krátce po tom co se s Koutou rozloučila. Viděla v myšlenkách věnec a na něm fotografii malého Kouty a jeho sestry Kanae. Měla ale tak silný úzkostlivý pocit, že je sama.
,,Kouto? Kde je Kouta?" slyšela Yuka hlas sama sebe, když byla malá. Jakoby ji ale obklopila tma a jen vzdálené hlasy k ní mluvily: ,,Kouta je teď v nemocnici. Ten šok byl pro něj moc velký. Nemůžeme mu to vyčítat. Chudák chlapec."
A náhle jakoby se v té děsivé tmě objevil malý Kouta, který se na ni usmíval. 
,,Přístí rok zase přijedu." pravil usměvavý chlapes a zmizel. Byla zase tma. Proč jen byla tak sobecká? Smrt Koutovi sestry a nehoda jeho otce pro něj musela znamenat velkou bolest a ztrátu. Blhví co se vše stalo, když tehdy Koutu odvezli do nemocnice. Nemůže mu vyčítat, že zapomněl. Asi pro každého po tom všem by bylo lepší zapomenout na celé dětství.
,,Ten, kdo toho tolik prožil, toho bych měla litovat. Litovat Koutu a ne sebe." řekla uslzená Yuka. Možná by se měla vrátit a omluvit se za tu ránu, kterou si teď Kouta doma chladil. Možná by měla přestat žárlit na Nyu a nevidět věci, které nejsou. Nyu byla mladá a hloupoučká dívka, přeci by se na ni nemohla zlobit. Kde jen teď vůbec je? Netušila jaké jí hrozí nebezpečí...
Ve stejném okamžiku, kdy Yuka prcházela ulicemi a přemýšlela, kráčela po ulici Mayu, malá holčička, se kterou se nedávno setkali. Neměla žádný domov ale mnozí lidé v ulici ji už dobře znali a byli k ní milí, ačkoli nikdo netušil, že je bez domova.
,,Promiňte." pravila Mayu jedné prodavačce.
,,Ach, mám to už připravené." řekla prodavačka s úsměvem a podala holčičce pytlík s jídlem, vlastně to byly jen kůrky chleba. Malé štěně, které Mayu vodila stále u sebe jen hladově kňučelo a sledovalo pytlík s jídlem.
,,To je ale lakomec to štěně. Všechno to sní sám?" usmála se prodavačka.
,,Ah... ano, tak nějak." zakoktala se Mayu. Nechtěla prozradit, že to jídlo je hlavně pro ni.
,,Kolik ti je roků?" zeptala se prodavačka.
,,Hm... třináct... Zítra mi bude čtrnáct." odpověděla Mayu.
,,Oh, zítra máš narozeniny."
,,Ah, ano... no tak, děkuji. Nashledanou." rozloučila se Mayu a odešla pryč. Když ale vyšla z obchodu, potkala na ulici Yuku.
,,To jsi ty." pravila hned Yuka, když Mayu spatřila. Zahleděla se na pytlík s jídlem, který nesla a tvářila se překvapeně.
,,Eh... Nashledanou." vykoktala ze sebe Mayu, schovala pytlík s jídlem za záda a utíkala pryč. Velmi zvláštní připadalo Yuce chování Mayu. K čemu jsou jí zbytky jídla? A kam vůbec teď šla? Mayu pospíchala na místo, kde bybyla sama a mohla sníst své jídlo. Na místo, kam chodívala, aby ji nikdo neviděl... na hřbitov. Tam, kde nyní spolu zápasily dvě dívky.

Spor mezi Lucy a Nanou stále pokračoval. Obě dívky stály proti sobě a každá byla odhodlaná pro svou věc. Nana chtěla Lucy odvézt zpátky a Lucy se zas vrátit nechtěla.
,,Vrátíš se se mnou domů?" otázala se Nana nebojácně. ,,S tak krátkýma rukama proti mě nemáš šanci."
Lucy se jen pousmála a vrhla po Naně další náhrobek. Nana však stačila rychle uskočit a postavit se na nohy. To už se na ní řítily další trosky z náhrobů, Nana rychle uskočila vzad a byla připravena k boji. Možná, že její ruce byly delší ale ne tak silné a rychlé.
,,Vypadá to, že je silnější než já." špitla si Nana pro sebe a rozhlížela se okolo. Lucy ale nikde. Kam zmizela takovou rychlostí? Ještě před chvílí stála před ní. Lucy stála na kamenném pomníku za nicnetušící Nanou a nad její hlavou se vznášely trosky kamenů a dřeva z hrobů. Lucy neváhala ani vteřinu a mrštila trosky přímo na místo, kde stála Nana. V ten okamžik se ozvala ohlušující rána, která se nesla hřbitovem až vyplašila zveř z okolí. A nejen zvěř, ale i malou Mayu, která posedávala kousek u hřbitova a spořádávala svůj oběd.
,,Co to bylo?" ulekla se Mayu. Možná by se měla jít podívat, co se na hřbitově stalo.
Lucy stála na kamenném pomníku a lstivě se usmívala, když hleděla do prachu, který se po pádu trosek okolo Nany vznesl. Nana klečela na zemi a nad hlavou zmítala svýma neviditelnýma rukama, kterýma letící kameny zadržela, aby jí neublížily.
,,Vypadá to, že ses něco naučila, když jsi byla jejich pokusný králík." ušklíbla se Lucy.
,,Konečně jsem se po tak dlouhém čekání vystrojila..." pravila Nana. Zvedla se ze země a oprašovala si své šaty. Lucy už zdvyhla nad hlavu další kamenné trosky a chystala se je po Naně hodit.
,,Co je, nemůžeš vymyslet něco lepšího?" křikla Nana a vyslalado výše své neviditelné ruce. Zachytla se jimi o větev stromu a ve chvíli, kdy po ní Lucy vrhla opět trosky, odrazila se od větve a vyskočila do výše. Ozvala se další hlasitá rána a Nana se z výše dívala dolů, kde je Lucy. Pozdě si však všimla, že Lucy vyskočila za ní a hleděla jí zpříma do očí. Nestačila ani nic udělat, když vtom ji Lucina ruka prudce udeřila do břicha. Nana nekontrolovatelně dopadla na zem, přímo na beton, zatímco Lucy se haldce snesla na k zemi a hleděla na bezmocnou Nanu. Ze hřbitova se ozývaly rány, které přilákaly zvědavost malé Mayu. Jakmile se holčička přiblížila více k místu, s děsem v očích spatřila Lucy. Vždyť tu dívku zná.
,,Ta dívka..." vylekaná Mayu na ni hleděla s pusou dokořán. Co tady dělá?
Nana se pomalinku sebrala ze země a utřela si z koutku úst krev.
,,Myslím, že toho budš litovat." řekla Nana a neztrácela odvahu. Vyslala k Lucy svou neviditelnou ruku, která ji uchopila za nohu. ,,Vypadá to, že už nikam nepůjdeš."
Souboj dívek byl ale z čista jasna přerušen.
,,Nebojujte!" křičel čísi hlásek a k dívkám se pomalu hnala Mayu.
,,Nechoď sem!" vykřikla Nana na holčičku a natáhla k ní varovnou ruku. Bohužel to přerušilo i její soustředění na zadržení Lucy a ruka z její nohy sklouzla. Lucy toho okamžiku hned využila a vyslala k Naně své ruce. Ozvalo se ohavné křupnutí a Nanina pravá noha se ve stehně utrhla jako cár papíru. Následovalo další křupnutí kostí a prsty Naniny natažené ruky se odtrhly jak skládačka z lega. Naniny vyděšené oči se zalily bolestí, když spatřila vystříklou krev. Mayu se zděšeně zastavila kousek od zmrzačené dívky a polil jí neskutečný strach. Nana, která na jedné noze neudržela rovnováhu, se zřítila k zemi. Malá Mayu začala křičet, jakmile se Nanina utržená noha přikutálela k ní. Lucy se rozmáchla svýma neviditelnýma rukama, popadla Mayu a odhodila ji stranou kamsi do křoví, aby tu nezavazela.
,,To bolí, to bolí. Tati, pomoz mi." naříkala Nana a celá se třásla. Do očí se jí vehnaly slzy, bylo ji jasné, že tenhle boj prohrála. S hrůzou spozorovala, že Lucy stojí přímo nad ní a chladně se na ni dívá svýma rudýma očima.
,,To vůbec nebolí." řekla Nana a posadila se. Nehodlala to ještě vzdát. Její odhodlanost jí ovšem moc nepomohla. Pravým ramenem jí projela prudká bolest, sledovala jak se rukáv jejích šatů trhá a její ruka s ním. Nana vykřikla bolestí. Uchopila si místo, kde teď měla místo ruky jen zkrvavený pahýl a brečela bolestí.
,,A teď to pořád nebolí?" zeptala se chladně Lucy.
,,Ne... nebolí... nebolí..." zalykala se Nana slzami a snažila se od Lucy odplazit pryč. Neměla už ale ani sílu utéct. Cítila jak ji Luciny děsivé oči pozorují a chystají se ji zabít.
,,Ne...ne..." vzlykala Nana, jakoby chtěla poprosit Lucy o milost. Jejími posledními končetinami projela opět nesnesitelná bolest a její poslední noha i ruka se s odpudivým zvukem odtrhly od těla. Nana vykřikla a svalila se na zem. Teď už neměla jak utéct.
,,Ta...ti..." špitla Nana. Před očima, jakoby se náhle viděla všechno v mlze. Bolest jí zmáhala a ona nedokázala už myslet na nic jiného.
,,Musí to být pro tebe těžké? Bolí to? Neboj se. Za chvíli to všechno skončí." pravila chladně Lucy a shlížela pohrdavě na Nanino tělo obklopené krví. Chystala se zrovna ukončit Nanino trápení, když v tom se ozval výstřel. Kulka ale trefila kamenný náhrobek a těsně minula Lucinu hlavu. Když se Lucy ohlédla, spatřila několik vojáků schovaných v úkrytu, kteří na ni mířili zbraněmi.
,,První střela minula, pokračujte ve střelbě." řekl jeden z vojáků.
,,Počkej." zarazil ho druhý voják, který spatřil ředitele Kuramu, který pomalu kráčel k Lucy a k zmrzačené Naně. Jakmile ji spatřil ležet na zemi bez končetin v krvi, zhrozil se.
,,Nano." pravil zkleskle.
,,Tati." špitla Nana tichým hláskem.
Lucy na chvíli odvrátila zrak od ubohé Nany, aby pohlédla na ředitele. Jen to však udělala, Nana ze svých posledních sil, vyslala k Lucy svou neviditelnou ruku a ta se ji zanořila do očního důlku. Lucy zaúpěla a chytla se za hlavu. Jakoby jí Nanina ruka do hlavy vpustila velkou bolest.
,,Ty!" zakřičela Lucy a plna zloby se snažila na Nanu vyslat své ruce. Ale nic. Jakoby přestaly fungovat. ,,Nechtějí se vystrčit. Co jsi mi udělala?!" 
,,Co se týče tebe... tohle ti neodpustím. Nikdy." pravil ředitel chladně. Teď už mu jistě Lucy neuteče, její ruce nefungovaly a byla obklíčena ozbrojenými vojáky.
,,Pro Sedmičku je už pozdě." řekl potichu vědec řediteli, jenž míval Nanu po celou tu dobu na starosti. Ředitel se ale na znetvořenou dívku už nemohl dále dívat, vždyt za to mohl on, že ji poslal na tak nebezpečnou misi. Nemohl ji tu nechat ležet a tak vykročil přímo k ní.
,,Pane řediteli, co to děláte! Chcete umřít?" křikl vědec polekaně, když viděl Lucinu nenávistnou tvář. Ředitel se ale nebál, prošel v klidu okolo Lucy a vzal nebohou Nanu do náruče.
,,Promiň, tati. Ušpinila jsem tvou kravatu." špitla Nana.
,,Proč jsi na nás nepočkala?" zeptal se jí ředitel ustaraně.
,,Myslela jsem, že na mě budeš hrdý, když ji chytnu. Ale... ale nepodařilo se mi to. Promiň, tati." Naně se opět do očí vehnaly slzy. Cítila se tak špatná, že selhala, ale zároveň i šťastná, že mohla umírat v náručí svého milovaného otce.
,,Máme střílet?" zeptal se jeden zvojáků.
,,Počkej, radši nebudeme provokovat. Ale proč Lucy neútočí?" odpověděl mu vědec. ,,Říká ti 'Tati'...? Jsem si jistá, že tvá dcera je už mrtvá." ušklíbla se náhle Lucy.
,,Ano. Zabil jsem jí... Takhle!" ředitel se prudce obrátil k Lucy a udeřil ji pěstí do obličeje tak silně, až Lucy odlétla na zem. Všichni vojáci, kteří postávali okolo se ulekli. Ředitel dost riskoval.
,,Kdybych mohl zmírnit Naninu bolest alespoň o tisíckrát, udělám to. I když to je to nejmenší, co pro ni můžu udělat."
Lucy se sbírala ze země a zuřivost v ní jen rostla. V očích se jí zablýsklo a prudce obrátila zrak k řediteli. Chtěla ho zničit, chtěla ho zmrzačit za to, že se jí dotkl.
,,Tohle je zlé... Šéfe, ustupte!" vykřikl zděšeně jeden z přihlížejících vojáků, jakmile spatřil Lucin vražedný pohled. Vojáci pohotově namířili zbraně na Lucy, ale než stihli cokoliv udělat, Lucy vyskočila ze země jako střela a po kamenných náhrobcích, jako laň, skákala pryč.
,,Za ní!" křikl jeden vědec na vojáky a ti se v mžiku rozprchli za ní. Teď tu zůstal vědec sám s ředitelem Kuramou, který seděl na zemi a v náručí držel tělo umírající Nany.
,,Ona utekla?" zeptala se Nana tiše.
,,Už nic neříkej." snažil se ji ředitel utišit, ale Nana nepřestávala mluvit. Měla plnou hlavu pouze toho, že zklamala.
,,Udělala jsem něco zbytečného, že ano? Tati, jsem teď zbytečná? Tatínek mě už nepotřebuje?" Naně po tváři stékaly slzy. Více než bolest, kterou jí způsobila Lucy, jí bolelo to, že se na ni bude ředitel zlobit. ,,Tati, promiň, promiň."
,,Bude to v pořádku... už nic neříkej." ředitel otřel Naně slzy. Její slova mu trhala srdce a chvíli jakoby snad i cítil vinu. Nyní ji ale musí odvézt do zpět do výzkumného ústavu.

Yuka nevzdávala své hledání po Nyuu, ale na mysli teď měla něco jiného, co ji nedalo klid. Byla to Mayu. Proč se jí jen zdála ta dívenka tak divná? A po tom co jí řekla ta prodavačka, měla dojem, jakoby Mayu něco tajila. Možná se jen něčeho bojí. Slova té prodavačky jí utkvěly živě v paměti: ,,To děvče? Nejsem si tím jistá, i když sem chodí každý den, ale... má pořád stejné oblečení. Ostatní prodejci říkají, že je bezdomovec."
Copak taková malá holka může být bezdomovec? Nemá snad rodinu?
,,Ta holka... možná, že bych to vše měla říct Koutovi." přemýšlela stále Yuka. Z přemýšlení ji ale za chvíli vytrhla hlasitá helikoptéra, která jí proletěla nad hlavou. Ani na chvíli ji nenapadlo, co by tu mohla dělat.
Ředitel Kurama v ní právě odvážel zmrzačenou Nanu, která ležela na nosítkach obvázaná spoustou obvazů, které již prosakovaly krví. Ředitel ji hladil po vlasech a Nana v horečce hlasitě lapala po dechu.
,,Řediteli Kuramo." vyrušil ho vědec z vojáků. ,,Volá Shirakawa."
,,Oh tak to je smůla." pravila vědkyně Shirakawa do vysílačky, když ji ředitel sdělil co se stalo.
,,A co u nás?" optal se.
,,Generální ředitel Kakuzawa tě předvolal." odvětila žena.
,,Předvolal mě generální ředitel?" podivil se Kurama.
,,Chce se s tebou osobně vidět, až se vrátíš."
,,Rozumím."
Už se blížil večer a slunce pomalu zapadávalo a Yuka stále hledala ztracenou Nyu. Došla nedaleko hřbitova, kde se odehrál onen souboj, když tu spatřila vyplašenou Nyu postávat na ulici.
,,Nyu!?" vykřikla Yuka a byla ráda, že ji konečeně našla.
,,Nyu!" dívce se vehnaly do očí slzy. Byla potlučená, šaty potrhané. Jakmile ale spatřila Yuku radostně se k ní rozeběhla a padla jí do náruče. ,,Nyuu!"
,,Ztratila ses?" vyptávala se ustaraná Yuka a dívku objala. ,,Nesmíš nám utíkat."
,,Nyu! Nyu!" plakala stále.
,,Podívej se, zranila ses." Yuka spatřila řeznou ranku na jejím pravém rameni. Vytáhla kapesníček a ranku jí zavázala. Nyu už konečně přestala plakat a s vděkem v očích pozorovala jak ji Yuka ošetřuje.
,,Prozatím to stačí. Musíš to vydržet, než dojdeme domů." pravila Yuka.
Nyu na zavázanou ránu nechápavě zírala a lákalo jí tu mašli rozvázat.
,,Nehýbej s tím! Nech to tak jak je." upozornila ji Yuka.
,,Nyu?"
,,Jak jsem mohla na tebe žárlit. Co mě to popadlo?" Yuka cítila trochu vinu za to, že Nyu utekla. Vždyť to byla ještě mladá holka, a tak bezmocná a hloupá, jako malé dítě. Pohled do jejích milých očích, jakoby hřál a Yuka cítila, že se o Nyu musí postarat.
,,Nyuu?"
,,Dobře, vrátíme se domů." Yuka s úsměvem vzala Nyu za ruku a obě spolu kráčely k domovu.
Tam je již čekal netrpělivý Kouta, který přecházel nervozně přes chodbu sem a tam.
,,Kde jsou, už je pozdě." dělal si Kouta starosti. Přikráčel k velkým hodinám na chodbě a podíval se na čas. ,,Vlastně jsou rozbitý."
V tom ho ale probral telefon. Kdo asi takhle pozdě volá? Byla to nemocnice, našli nějakou zraněnou dívku, která jim dala jeho číslo.
Kouta neváhal a rychle spěchal do nemocnice v přesvědčení, že jde o Nyu. Doufal, že to není nic vážného.
,,Při pádu spadla a zranila se. Kolemjdoucí ji našel." pravila Koutovi sestra a vedla ho k dívce.
,,Mělo to děvče dlouhé vlasy?" zeptal se Kouta. Ale než mu sestřička odpověděla, dorazili na místo.
,,To je ona." řekla sestřička a ukázala na dívku sedící v chodbě na křesle.
Kouta tam ale nespatřil Nyu, nýbrž Mayu. Seděla tam s obvazem okolo hlavy a tvářila se vyděšeně. Kouta byl překvapen. Proč zavolali zrovna jeho a ne třeba její rodiče? I to se však hned dozvěděl.
,,Dítě mé příbuzné, co si bylo hrát, pěkný podvod." pravil Kouta, když s Mayu vycházel z nemocnice.
,,Omlouvám se." zesmutněla Mayu a hleděla do země. ,,Určitě ti co nejdřív vrátím peníze za nemocnici."
,,Nejde o peníze. Proč jsi nezavolala domů?" vyptával se Kouta a stále nechápal k čemu ta lež. Mayu ale mlčela. Kouta si nevěděl rady, očividně mu to devče něco tají. To už ale chvíli ticha přehlušilo Mayunino kručení v žaludku.
,,Ah! Omlouvám se, omlouvám se!" zastyděla se Mayu.
,,No dobře. Nechceš se projít a něco sníst?" navrhoval Kouta.
Mayu byla trošku překvapena za Koutovu ochotu, ale souhlasila. Kouta ji tedy odvedl k němu domů.
,,Jse zvědavý jestli už bude někdo doma." pravil Kouta, když se blížili k domu.
,,Yuko? Nyu?" zvolal do chodby.
,,Vítej!" zvolala usměvavá Yuka a šla Koutu přivítat.
,,Už jsem tady." řekl Kouta a trošku ho překvapilo, že vidí Yuku v tak optimistické náladě.
,,Nyu tu je už taky." oznámila Yuka s úsměvem.
,,Nyu se už vrátila?"
,,Vypadá to, že se ztratila."
,,Dobrý večer." špitla Mayu za Koutovými zády.
,,Nyuu!!" ozval se hlasitý radostný výkřik a do chodby se vyřítila Nyu v Koutově nátělníku a trenýrkách.
,,Měl jsem o tebe strach, Nyu!"
,,Nyu!" dívka se s radostí vrhla Koutovi do náruče tak, jako před tím Yuce. Byla šťastná, že může být zase s nimi. A i Yuka a Kouta byli rádi, že ji mají zase u sebe. Ne všichni ale měli takovou radost v očích. Když Mayu spatřila rohy na divčině hlavě, vybavila to, co dnes spatřila na hřbitově. Souboj dvou dívek, nářek, krev, utrhané nohy a ruce. Do očí se jí vehnal strach. Chtěla něco říct, ale náhle jakoby nenacházela ta správná slova.
,,Nyu?" dívenka se na vyplašenou Mayu s úsměvem podívala, její oči nebyly vůbec vražedné jako ty, co Mayu dnes viděla. Byly přátelské. Mayu se do nich chvíli dívala a pak jí napadlo, že tak milá dívka vy něco takového nemohla udělat. Asi se jí to zdálo, když se praštila do hlavy.
,,No vlastně... je to hloupost, aby lítaly roztrhané kusy těla." usmála se nakonec Mayu na Nyu.
,,O čem to mluvíš?" zeptal se jí nechápavě Kouta.
,,Ale nic. Jen jsem si vzpomněla na škaredý sen." odpověděla Mayu.
,,Tak půjdeme dovnitř. Večeře je skoro hotová." usmála se Yuka.
,,Ah... ano." souhlasila Mayu trochu zaskočeně. Nikdy jí ještě nikdo na večeři nezval.
Všichni společně zasedli ke stolu. Yuka udělala k večeři delikatesní rybu s oblohou a všichni včetně Mayuninýho pejska si na ni pochutnávali.
,,To je výborný." rozplývala se Mayu nad soustem ryby tak srdečně, až to všechny zaskočilo.
,,Vážně? Děkuji." usmívala se Yuka.
,,Nyu." přidala se dívka.
,,Opravdu? Vzrušovat se nad něčím takovým." pronesl Kouta, který nechápal, proč se někdo tak rozplývá nad jídlem.
,,Nikdo tě nenutil to jíst, Kouto!" rozkřikla se na něj naštvaně Yuka.
,,Děkuji za pohoštění. Bylo to opravdu dobré." Mayu odložila prázdnou misku.
,,Oh Mayu, koupel je už připravena, uveleb se jako bys byla doma. Mám pravdu, Kouto?" pravila Yuka.
,,Ale..." v tu chvíli, než to stihl doříct, ho Yuka probodla pohledem, až se Kouta bál, že přeskočí ten stůl a znova mu jednu vpálí. ,,Samozřejmě jako doma." dodal rychle.
Mayu na ně koukala a nevěděla co má říct. Pohostili ji, připravili ji koupel, cítila se tak zvláštně hezky. Asi už pochopili, že je bezdomovec a chtěli ji pomoct.
Mayu se konečně ponořila do horké lázně, jejím tělem projela slast jakou už dlouho nezažila. Znala doposud jen toulání venku, kde byla vetšinou zima.
,,Jak dlouho jsem se asi už nekoupala. Jsou to tak hodní lidé." špitla Mayu. Voda jí byla tak vzácná. Její soukromá chvilka v horké lázni však brzy skončila, když se otevřely dveře a do koupelny vešla usměvavá Nyu nahá od hlavy až k patě. Mayu se ulekla a zaklouzla hloubš do vody.
,,Nyu!" zajásala dívka a běžela za Mayu do koupele.
A zatímco se dívky koupaly, Kouta s Yukou seděli nad horkým čajem. Oba měli nyní pocit, že starosti jsou pryč. Ale trochu je znekliňoval ten hluk co vycházel z koupelny.
,,Zdá se, že Nyu šla asi za ní." pravila Yuka.
,,Nebude ji rušit?"
,,Co se týče toho dítěte..." Yuka si opět rozvzpomněla na to co jí dnes řekla prodavačka o Mayu a pověděla o tom Koutovi.
,,Kůrky chleba z pekárny?" ulekl se Kouta, když si vyslechl historku o Mayu.
,,Každý den říká, že to má pro Wanta, ale možná si pro to chodí pro sebe."
,,Taky jsem si říkal, že je to divné. Nikdy nemluví o svém domově a rodičích. Myslím, že utekla."
,,A co budeme dělat? Neměli bychom to oznámit na polici?" vyptávala se Yuka.
,,Určitě by to tak bylo správné, ale nebylo by ti líto, že jsme zavolali policii a ani slovem ji neupozornili?" uvažoval Kouta moudře.
,,Ano." souhlasila Yuka.
,,A kromě toho, nevěřím policii. Řeknu ti všechno, co se mi stalo na pláži."
Koutovo vyprávění doprovázelo šplouchání vody z koupelny, kde se dívenky koupaly. Zdálo se, že voda je pro ně nový druh zábavy. Mayu klečela mokrá na zemi a Nyu jí mydlila záda. Zřejmě našla zálibu v umývání.
,,To lechtá! Můžu si to udělat sama!" žadonila Mayu, když jí Nyu jezdila namydlenou houbou po zádech. A jakmile s ní zajela na břicho, začala se Mayu smát. Nyu se to ale líbilo. Tiskla svá nahá ňadra Mayu na záda a ráda naslouchala její smích. Zatímco si dívky náramně užívaly koupel, Yuka s Koutou seděli zamlklí u stolu.
,,Takže takhle to bylo. Proto máš pořád starost o Nyu." pravila Yuka smutně, když vyslechla Koutův příběh.
,,Od té doby, co jsem sem přijel, se věci zamotaly. Promiň." omlouval se Kouta.
,,Ne, to já bych se měla omluvit."
Yuka a Kouta se na sebe konečně zase usmívali. Oba byli rádi, že si vše řekli. V tom se ale prudce rozlétly dveře a v nich stála nahá mokrá Nyu s úsměvem dítěte.
,,Nyu!"
Yuka i Kouta na ni jen vyplašeně vytřeštili oči a nebyli schopni slova. Yuka hned Nyu chytla za ruku a vedla ji pryč, aby se utřela a oblékla.
,,Nyu! Nyuuuu!"
,,Tak to nejde. Musíš se nejdřív utřít. Zase jsi dostala Koutu do nepříjemné situace." pravila Yuka a táhla dívku chodbou pryč.
,,Nyu! Nyuuuu!"
,,Ah promiňte. Najednou vyskočila ven." volala Mayu, která zabalená v ručníku vykukovala z koupelny.
,,Mayu?"
,,Ano?"
,,Zůstaň tu přes noc." nabídla jí Yuka.
,,Nemůžu vás tak obtěžovat."
,,Tím se netrap. Máme tu hodně pokojů."
,,Ano." souhlasila nakonec radostně Mayu.
Yuka odvedla Nyu obléct, zatímco chudák Kouta ležel na stole a nestačil se divit.
,,Jsem zvědav, co se ještě stane." povzdechl si.

Ředitel Kurama se vrátil do výzkumného ústavu a ačkoli nerad, připravil se na schůzku s generálním ředitelem. Vrtalo mu hlavou co mu asi chce, ale jistě se to bude týkat výzkumu Dicloniusů.
,,Zdravé tělo je lepší než mrtvé, ne?" pravil vážným hlasem generální ředitel Kakuzawa, když za ním Kurama přišel do jeho kanceláře.
,,Promiňte." omlouval se Kurama za jeho nepovedenou akci.
,,Nemůžeme si sice dovolit ztratit dokonalého člověka tohoto nového lidského pokolení, ale... zabij Sedmičku." při těchto slovech v Kuramovi nepříjemně zamrazilo. Nedokázal ji zabít, stále ještě pro ni viděl naději. ,,Diclonius, který už není užitečný, je příliš nebezpečný tvor. Moc prožíváš její smrt. Dříve ti to nedělalo problémy, Kuramo."
Ředitel Kurama s těžkým srdcem přikývl a odcházel pryč. Přeci musí být nějaká šance, jak Nanu ještě zachránit. Možná v ní skutečně viděl svou dceru, ale pro generálního ředitele Kakuzawu to byla jen laboratorní krysa, která nebyla již užitečná. 
,,Telefon pro Vás, profesore Kakuzawo." ozvala se sekretářka, jakmile Kurama odešel z kanceláře.
,,Dobře. Ten můj zatracený syn, zas chce škemrat o peníze?" zaklel Kakuzawa potichu a velmi nerad zvedl telefon. A jak očekával, neozval se do telefonu nikdo jiný, než jeho drahý syn Yu Kakuzawa, který ve výzkumném ústavu pracoval jako vědec.
,,Co se týče dalších financí na posílení fondu na výzkum, potřebujem trochu více..." Yu se rozvaloval na židli ve své laboratoři, naivně se usmíval jelikož věřil, že z otce vymámí další peníze a bylo mu celkem jedno, že o kus dál sedí jeho kolegyně jménem Otsukare a naslouchá. ,,Rozumím, ale jen o trochu víc. Jsem už blízko dokončení tohoto experimentu. A co je s tím uteklým Dicloniusem? Opravdu? Myslel jsem si, že ji hned najdete.... No dobře, díky."
,,Jak to šlo, Yu?" zeptala se Otsukare, jakmile zavěsil telefon.
,,Dobře." odpověděl Yu.
,,Sérum je už také skoro hotové." oznámila mu. ,,Výzkum začal kvlůli škodě, kterou způsobil ten Diclonius, že? Ona utekla z laboratoře a oni ji nemůžou stále chytnout."
,,Kdyby to bylo tak jednoduché, můj otec by se na nás neobrátil." špitl si Yu pro sebe.
,,Co jsi říkal?" zeptala se ho Otsukare, která se již chystala k odchodu.
,,Nic, Otsukare." odpověděl.
,,Pro dnešek končím." zívla Otsukare a odešla z laboratoře.
,,Stále nebyla nalezena. Kdybych ji našel, to by bylo." zamyslel se Yu se škodolibým úsměvem. Kdyby ji našel, jistě by byl odměněn. Hleděl na fotku Lucy v jejích dokumentech a do hlavu se mu hnaly myšlenky najít jí.
,,Kde jsi Lucy? Patříš mě." špitl Yu, sebral ze stolu nožík a přejel s ním přes Lucinu fotku. Možná byl natolik zasslepen svou slávou, že mu ani nedocházelo jak nebezpečné by mohlo být vydat se Lucy hledat. Nedokázala to ani Nana a to ji považovali za jejich jedinou záchranu. Věřili ji a jak na to chudák doplatila.
Nana nyní odpočívala na lůžku na ošetřovně v ústavu, její beznohé a bezruké tělo bylo celé obvázané. Ředitel Kurama a jeho asistentka Shirakawa stáli u ní a chystali se rychle a bezbolestně ukončit její trápení.
,,To by ji mělo uspat." pravila Shirakawa, která právě připravila pro Nanu injkeci. ,,Pak můžem postupovat dál. Alespoň tohle pro ni můžeme udělat."
,,Shirakawo?" pravil najednou ředitel Kurama.
,,Ano?"
,,Já to udělám."
,,Jak chceš." Shirakawa předala řediteli injekci a odešla.
Bylo to pro něj náhle tak těžké. Pohladil bezmocnou dívku po tváři a přál si, aby Nana byla opět zdravá jako dřív.
,,Tati." špitla Nana, když ucítila Kuramův hřejivý dotek na tváři.
,,Léčba bude trochu bolet, ale vydrž to." pravil jí ředitel. Ale z jeho hlasu byla cítit nejistota, bylo mu zle z toho, že Naně lže. Žádná léčba se nemusí povést, žádná jistota není.
,,Dobře já to snesu." pousmála se Nana.
Ředitel Naně píchnul uspávací injekci. V ten moment pochopil, že by se Nany, na rozkaz generálního ředitele, nedokázal zbavit jako nepotřebné havěti. Vehnaly se mu do očí slzy, a jeho asistentce, která proces pozorovala za sklem místnosti také. Snažil se ale své slzy skrýt za brýlemi, aby Nanu nerozrušil.
,,Cítím se tak ospalá." zamumlala Nana a uslzená očka se jí zavírala. ,,Tatínku?"
,,Copak?"
,,Sbohem, tati." Naně stékaly slzy po tváři, jakoby cítila, že tohle je konec. Ředitele píchlo u srdce, sklopil hlavu a nechal slzy volně padat z pod jeho brýlí. Nana zavřela oči. Místností se rozlehlo ticho.
,,Odpust." šitl ředitel a nechal se unést pláčem. Existuje pro Nanu šance nebo ne? Přál si, aby se tu teď mohla opět s ním smát. Teď, víc než kdy jindy, si přál najít Lucy a zničit ji.

nana2

Elfen Lied 5. díl

25. srpna 2010 v 13:19 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
PŘIJÍMÁNÍ

Den byl ponurý a šedivý, stejně jako pocity ředitele Kuramy, který postával na malém útesu na pořeží moře nedaleko ústavu, a přemýšlel. Jeho myšlenky se teď ubíraly pouze k Naně a Lucy. Jak to vše skončí? Tolik zahloubán ve své mysli si ani nepovšiml, že za ním přišla jeho asistentka Shirakawa.
,,Tady jste. Přišla jsem vás informovat o léčbě Sedmičky." pravila.
,,Ano." odvětil na to ředitel chladně, jakoby ani dobré zprávy nečekal.
,,Cítíte lítost?" otázala se, když zaslechla v ředitolově hlase chlad a zármutek.
,,I když budu litovat nebo se ohlížet za tím, co jsem udělal dobře a co špatně, stejně si neodpustím." odpověděl ředitel aniž by se na svou asistentku obrátil. Zůstal upřeně hledět do dáli na rozbouřené moře.
,,Řediteli..." špitla Shirakawa, ale nic teď nedokázalo řediteli spravit náladu. Jeho nálada nyní závisela na Nanině zdraví a na pomstě Lucy. Musí ji najít, ale momentálně nemá nejmenší tušení, kde Lucy je.

Brzy ráno, když Yuka vstala, vzbudila ihned celý dům. V pokoji, kde spala Mayu, nalezla dopis a dívenka nikde.
,,Kouto! Kouto!" křičela Yuka jak na lesy a pospíchala ke Koutovi s dopisem. Když se do něj ale začetl, nepotěšil ho jeho obsah, který byl načmárán Mayuniným písmem:
,,Omlouvám se, že jsem odešla bez rozloučení. Jídlo bylo opravdu dobré. Nechci Vás dál obtěžovat. Jednou Vám určitě splatím účet za nemocnici. Omlouvám se za všechno, nashledanou. Mayu."
,,Když jsem vstala, byla už pryč." pravila zklesle Yuka Koutovi, který s vážnou tváří v posteli pročítal dopis.
,,Myslím, že to udělala, protože k tomu má své důvody." řekl na to Kouta a odložil konečeně dopis.
,,Řekni, co budeme dělat?"
,,Možná bychom ji mohli adoptovat."
,,Adoptovat?" vytřeštila Yuka oči.
,,Nemůžeme ji přeci nechat samotnou, máš o ni také starost, že?"
,,Ano. Pro takové děvče je nebezpečné být sama, může se jí něco stát." souhlasila nakonec Yuka.
,,Ale myslím si, že s tou adopcí bude trochu problém. Bylo by pro ni nejlepší, kdyby se vrátila domů."
,,Co to říkás? Ona se nechce vrátit, to je to, proč utekla z domu, ne? Prvně bychom měli Mayu najít. Jdi se obléknout, pospěš si." Yuka byla pevně rozhodnuta udělat pro malou Mayu to nejlepší. Zatímco Kouta ještě ospale ležel v posteli a nechtělo se mu moc vstávat, Yuka vyšla z pokoje a chystala se vyrazit najít Mayu.
,,Nyu, půjdem ven!" zvolala Yuka, když vešla do chodby. Ani si nevšimla, že Nyu klečí na chodbě u zdi a zkoumá ony velké rozbité hodiny. Prstem zvědavě pošťuchovala hodinový zvon a hlavu měla strčenou skoro až v hodinách. Nikdy nic takového neviděla, ale velmi ji to fascinovalo. Za krátko vyšel z pokoje konečeně Kouta a spatřil Nyu, jak se zvídavě vrtá v hodinách.
,,Co to děláš, to není na hraní." napomenul ji Kouta.
,,Nyu?" dívka se odtrhla od hodin a nechápavě se podívala na Koutu.

Okolo poledne se už Yuka, Kouta i Nyu procházeli po městě a doufali, že Mayu najdou a přesvědčí ji, aby zůstala s nimi. Zatímco Kouta s Yukou kráčeli ulicemi a nic je nepřekvapovalo, Nyu fascinovala naprosto každá věc, kterou viděla. Každičká výloha, každičký stánek pro ni byli velmi zajímavou věcí. A když Kouta s Yukou zamířili do prodejny, kam si Mayu vždy chodila pro zbytky, nejvíce zde Nyu uchvátil pult s mraženýma rybama, nad nimiž se teď skláněla a se zájmem si je prohlížela. Koutu ani Yuku nevnímala, zajímaly ji jen ty ohromné věci, kterétu viděla. Kouta s Yukou ale měli jiné starosti, ihned se prodavačky začali vyptávat na Mayu.
,,Dnes nepřišla." sdělila jim prodavačka. ,,Vy jste její známí?"
,,Ah, jo, ano." zalhal Kouta.
,,Až ji uvidíte, dáte jí to prosím?" požádala je prodavačka a podala jim malou krabičku, kterou tu pro Mayu měla připravenou.
Ačko si prodavačka myslela, že to je pro jejího pejska, Kouta i Yuka dobře věděli, že ty zbytky Mayu chtěla pro sebe. Cítili hlubokou lítost, musí tu dívenku najít, musí jí ukázat, že jim může věřit. Dělali si o ni skutečně starosti. Ale co mohlo tak malou holku donutit utéct z domova? Muselo to být velmi zlé, když se odhodlala žít tvrdý život na ulici. Ale kde je Mayu teď?
Mayu, ačkoli nerada, musela z domu Kouty a Yuky odejít. Nechtěla jim být přítěží i když cítila, že jsou to hodní lidé. Najít si ale v někom důvěru pro ni bylo zatím ještě těžké. V srdíčku stále nosila bolest a myšlenky na její domov jí nedaly spát. Často to vše ještě vídala ve svých nočních můrách, často se ještě bála.
Mayu mlčky kráčela po ulici směrem k moři. Stýskalo se jí po Yuce a Koutovi a zároveň v hlavě viděla ty zlé vzpomínky, které jakoby byly živé. Stála v předsíni svého domova a před ní stála její matka s cizím mužem.
,,Toto je tvůj nový otec, Mayu." pravila matka své holčičce.
"Budeme spolu dobře vycházet, Mayu." řekl muž.
Mayu jen zvedla oči ze země a pohlédla muži do tváře, jakoby však ale cítila něco špatného.
,,Hodná holka." řekl tiše muž a bral Mayunino mlčení jako vřelý souhlas. Jeho úsměv v koutku úst, jakoby Mayu říkal, že to není hodný člověk. Po nějaké chvíli Mayu pocítila, že její obavy a strach z toho muže byl oprávněný. Nebylo večera, kdy by za ní nepřišel do jejího pokoje. Nebyl večer, kdy by po ní nechtěl, aby se svlékla.
,,Pospěš si, sundej si ty šaty." vyhrkl na malou Mayu ihned muž, když stála jen v košilce u své postele. Muž seděl, pln touhy a očekávání, čekal až mu dívenka opět splní to, co chce. Mayu k němu ani nevzhlédla. Oči měla upřené do země, strach ji nedovoloval se mu podívat do tváře. Dívenka pomalu třesoucíma rukama rozepla knoflíčky své košilky a nechala ji spadnout na zem.
,,Hodná holka. Dobře, udělej to tak jak se mi to líbí." pravil muž se vzrušením v hlase a usmíval se při pohledu na její nahé tělíčko. Dívenka se k muži ootočila zády a postavila se před něj na čtyři. V ten moment pocítila, jak se k ní muž naklonil, aby viděl lépe. Vtrhly jí do očí slzy a celá se třásla strachy a zimou. Večer co večer se to opakovalo. Mayunin strach se zvětšoval, až se jednoho dne rozhodla povědět vše své matce.
,,Mami... já už nechci. nechci s nim být!" svěřovala se Mayu své matce, když utírala prach.
,,Co? Proč?" otázala se matka nechápavě.
,,Protože... mami, on je moc zlý. Když nejsi doma..." Mayunina slova byla ale náhle umlčena, když jí její matka vrazila facku. Mayu se chytla za tvář a opírala se o stůl, do očí se jí vehnaly slzy.
,,To tebe tu nepotřebujem!" křičela matka na dívenku ,,To ty jsi ta osoba, kterou tu nepotřebuju!"
Slova její matky ji bolela snad ještě víc. A když opět nastal ten obávaný večer, kdy stála před svým nevlastním otcem jen ve svetříku a svlečené sukýnce, byla rozhodnuta, že tohle musí skončit. Stáhla si svetr ke kolenům a zůstala stát.
,,Co se děje? Proč se nesvlíkáš?" rozčiloval se muž. Mayu chvíli mlčela. Snažila se polykat slzy a vypravit ze sebe to, co chtěla konečně říct.
,,Ne.. já už tohle nebudu dělat!!" rozkřikla se dívka. Otočila se a vyběhla ze svého pokoje. Opustila dům, opustila matku, která ji nechápala a snad ani chápat nechtěla. Opustila trápení s mužem, který si hrál na jejího otce. Za chladné tiché noci bežela ulicemu a nevěděla kam. Věděla jen to, že domů už se nikdy nevrátí. Běžela pryč, co nejdál co jí nohy stačily. Byla ale už vyčerpaná a síly jí docházely. Upadla na chodníku a s pláčem se snažila vstát. Jak jí jen mohla její vlastní matka tak opustit. Jak se to jen mohlo vše stát. Mayu propukla v běsnící pláč, který musel snad každého v okolí probudit. Nikdo ji ale neslyšel. Byla nyní tak sama, opuštěná a bez domova a jediné o co si nyní mohla utřít své slzy, byl ten šedivý chodník.
Mayu doteď nedokázala zapomenout na to, co se stalo. Ulice byla jejím jediným domovem. Večery byly často deštivé a chladné, Mayu si našla úkryt kdesi pod schody. Třásla se zimou, měla hlad. Brzy ráno opět vyrazila do ulic, šla tam kam jí nohy vedly. Za nedlouho k ní doléhal zvuk rakců a šum moře.
,,To je moře." špitla malá Mayu a hleděla do dáli na plachetnice prohánějící se ve vlnách. A náhle jakoby v těch vlnách spatřila svou naději. Voda, tak hlubá a tajemná, jen tam by mohla ukončit svou bolest. Mayu se vydala k moři, bez myšlenkovitě vstoupila do vody ohřáté ranním sluncem a byla odhodlaná nechat se tou vodou pohřbít. Na nic už nemyslela, na ničem ji nezáleželo. Když se náhle z pobřeží ozval štěkot. Mayu se ohlédla a spatřila maličkatého bílého pejska, který nadšeně vrtěl ocáskem a štěkal na ni. To ji nakonec přesvědčilo obrátit se zády k moři a vrátit se.
,,Jsi sám? Taky tě vyhodili?" pravila Mayu malinkému pejskovi, který se k ní tulil. Mayu pejska vzala do náručí a objala ho.
,,Teď budeme spolu." Mayu se rozplakala a na chvíli pocítila velkou útěchu, že nalezla nového kamaráda.

Takový byl Mayunin příběh, bolestivý a smutný. A Mayu si ho stále dokola v hlavě přehrávala a neodkázala zapomenout. Jediný, komu se s tím svěřila, byl její maličký psík Wanto. Mayu stála na pobřeží,v náručí držela svého pejska a slunko už zapadalo.
,,Byli hodní... škoda, že každý člověk není jako oni." zastesklo se Mayu po Yuce a Koutovi. Malý Wanta jen na souhlas štěknul.
,,Promiň, Wanto. Ty jsi má útěcha." usmála se Mayu na svého pejska.
V tom se ale kdesi rozléhalo volání nějaké ženy.
,,Jamesi? Jamesi!"
K Mayu spěchala mladá žena, jakoby slyšela na pejskovo volání.
,,Oh to jsem ráda, Jamesi. Všude jsem tě hledala!" žena vytrhla pejska Mayu z ruky. Ani se na ní nepodívala, jakoby tam Mayu vůbec nebyla.
,,Eh... To he váš pes?" zeptala se zaskočeně Mayu.
,,Přesně tak." odvětila žena ne moc příjemným hlasem.
,,Um... Mohla bych se sem tam na něj přijít podívat?"
,,Takové špinavé šaty..." žena si pohrdavě prohlédla Mayu od zhora až dolů. ,,Děláš si snad srandu? Tak půjdem, jamesi. Opravdu se mi ulevilo, že jsem tě našla." žena vrhla na Mayu ošklivý pohled a pak s pejskem v náručí odcházela pryč. Myu se dívala jak jí pejsek mizí v dáli. Zbyly jí jen oči pro pláč. Jediná povzbudivá myšlenka byla na to, že teď bude mít pejsek domov a jídlo.
,,To je dobré... Teď budeš mít k jídlu plno dobrot. To je dobře..." Mayu bylo opět smutno. zdálo se, že ztratila už úplně vše.

Byl opět deštivý a chladný večer. Mayu se ukrývala na pobřeží v rybářských bednách a snažila se přečkat noc.
,,Dnes mám narozeniny." špitla si pro sebe. ,,Kdyby tu byl Wanta, pochlubila bych se mu, že mi je už 14 let."
Mayu bylo velmi úzko. Ještě před chvíli držela v náručí svého pejska a teď je její náruč prázdná. Mayu opět vtrhly do očí slzy.
,,Nebrečím! Nebudu brečet!" utírala si svetrem slzy z očí a snažila se být statečná. Ale noc byla skutečné velmi chladná, víc než kdy jindy.
,,Zima... zima." špitla Mayu a snažila se nemyslet na to, že ta zima je už k nevydržení. Nedokázala usnout, ani myslet na nic jiného než na to, jak ji zima zalézá pod kůži. A když už si myslela, že je nejhůř, ozářilo ji světlo baterek a před ní se objevili dva muži.
,,Co tu děláš?" ptal se jeden z nich. Když si Mayu muže dobře prohlédla, zjistila, že jsou to policisté.
,,Ah... já ...tu." koktala Mayu.
,,Ve správě bylo, že ta holka byla někde tady." pohlédl jeden policista na svého kolegu. ,,Každopádně, půjdeš s námi."
Jen to ale policista dořekl, Mayu vyběhla ze svého úkrytu a chtěla jim utéct.
,,Ah, počkej!" křičel policista, ale Mayu už mizela pryč.
,,Nadežeň ji!"
,,Ano!"
Oba policisté se rozeběhli za ní. Mayu vyběhla na ulici celá udýchaná, nevadilo jí, že prší. Bála se jen, že ji odvedou zpátky domů. Ta děsivá myšlenka, že zase bude muset podstupovat to utrpení. Její poslední vzpomínka na její matku byla ta smutná chvíle, kdy ji místo pochopení vrazila facku. Ale slova její matky... ta slova bolela daleko víc.
,,Ne. Já nechci domů!" vykřikla vyděšeně Mayu, když se na ulici zastavila před osobou v dlouhém plášti a deštníku. První co ji napadlo bylo, že si pro ni přišla matka, aby ji odvedla a nechala opět napospas svému úchylnému příteli.
,,Mayu." ozval se milý hlas té osoby s deštníkem. V ten moment si Mayu všimla, že je to Kouta, který se na ni vlídně usmívá.
,,To jsem ráda, celou dobu tě hledáme." ozvala se radostně Yuka, stojící s Nyu po Koutově boku.
,,Mě? Proč?" podivila se Mayu a trochu se jí ulevilo.
,,Vy znáte to dědvče?" zvolali policisté, kteří celou dobu běželi za Mayu.
,,Ano." souhlasila Yuka.
,,To děvče je z naší rodiny." zalhal Kouta.
,,Rodiny?" ptali se policisté nejistě.
,,Ano! Trochu jsme se pohádali. U nás v rodině jsme každý trochu vznětlivý." ujistili je Yuka s Koutou.
,,V pořádku." uvěřili ji nakonec policisté.
,,Jdeme domů!" usmál se Kouta a vzal malou Mayu pod svůj deštník. Mayu na ně nevěřícně hleděla. Tohle pro ni ještě nikdo neudělal. Jsou na ni tak hodní.
,,Viděl jsi jak ten policista koukal?" smála se Yuka, když všichni společně kráčeli domů po schodech.
,,Ehm... proč?" zastavila se náhle Mayu s hlavou plnou myšlenek a nechápala proč ji hledali.
,,Protože jsme si vzpomněli, že jsi nedávno v noci na té pláži byla." odpověděl ji Kouta.
,,To nemyslím. Já tím myslela, proč jste mě hledali..." ptala se Mayu.
,,Pospěš si, nebo všichni nastydneme." Kouta vzal Mayu za ruku aby ji uklidnil a pak všichni společně odešli domů. Dali Mayu čistéé, suché oblečení a Yuka udělala horký čaj.
,,Nevím v jaké jsi situaci, ale budeme rádi, když tu s námi zůstaneš." pravil Kouta malé Mayu, když společně seděli u stolu.
,,Zůstat tady?" vyřeštila Mayu nevěřícně oči.
,,Když tu budeš s námi, nebudeme mít o tebe starost." ujistil ji Kouta s úsměvem.
Na to Yuka zalovila v krabičce, kterou dnes dostali od prodavačky a položila na stůl před Mayu lákavě vypadající dortík.
,,Dnes máš narozeniny, že? Pekařka říkala, že až se s tebou uvidíme, ať ti to dáme."
,,Pekařka?" Mayu si vzpomněla na hodnou pekařku, která jí tam vždy schovávala zbytky. Cítíla se stále více překvapená, šťastně překvapená.
,,Přeji vše nejlepší k narozeninám." popřál jí Kouta.
,,Gratuluji." přidala se i Yuka.
Mayu byla zaskočena. Neveděla co říct, chtělo se jí plakat. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vešla Nyu. Nesla misku plnou rýže a s úsměvem ji postavila před Mayu.
,,Co to je?" zeptal se Kouta překvapeně.
,,Ah... Nyu si musela všimnout, jak Mayu minule chutnala rýže." usmála se Yuka. Nyu příkývla, jakoby rozuměla co Yuka říká.
,,Musíme být před ní opatrní, ona chápe všechny věci svým způsobem." vysvětluje Kouta Mayu zvláštní chování jejich kamarádky Nyu.
,,Ne..." Mayu jen povzdechla a smutně sklopila oči ke stolu.
,,Nyu?" špitla Nyu a lítostně se dívala na dívenku.
,,To si nezasloužím... všem jsem vždy na obtíž. Vždy když jsem smutná, pláču." Mayu se spustily z očí slzy. Snažila se je utřít rukávem, ale slz bylo za chvíli tolik, že by jí nestačilo ani plno kapesníků. Yuka a Nyu ubohou dívenku obejmuly. Ačkoli nikdo netušil co se jí přihodilo, cítili, že to bylo zlé. Byli tu ale ted pro ni, připraveni být jí největší oporou. A ne jen Yuka, Kouta a Nyu si malou Mayu oblíbili. Mayunino přátelství s malým psíkem, pro kterého si nedávno přišla panička, bylo tak silné, že si Wanto našel cestu, aby Mayu vyhledal.

O pár dní později se změnilo spoustu věcí. Kouta s Yukou adoptovali Mayu a přihlásili ji do školy, poskytli jí krásný domov. Mayu byla jako vyměněná. Byla upravená, učesaná, krásně oblečená, cítila se šťastně. Cítila se jako doma.
,,Tak já jdu." volala Mayu nadšeně, když ráno odcházela z domova do školy.
,,Nyu! Nyu!" mávala ji Nyu, která si před domem hrála s Wantou.
Sluneční paprsky po ránu krásně hřály, když Yuka otevírala okno.
,,Nezdá se ti, že je Mayu veselejší, od té doby co chodí do školy?" pravila Yuka Koutovi, který se ještě válel na zemi na svém spacím lůžku a Yuku moc nevnímal. ,,Jak dlouho máš v plánu ještě spát?" zlobila se a začala ho drastiky budit.
,,Já nespím, už jsem vzhůru!" křičel Kouta, když pocítil Yuky chodidlo na své hlavě.
,,Ah" Musím jít všechno pozavírat. Pojď mi aspoň pomoct pozavírat dveře." přikázala mu Yuka a sundala nohu z jeho hlavy.
,,Je zvláštní, že souhlasila bez problémů." řekl náhle Kouta, když se vyloudával z postele.
,,Kdo?" optala se Yuka.
,,Mayunina matka." odpověděl Kouta. ,,Myslel jsem, že nebude souhlasit. Ty bys přece normálně nedala svou dceru k lidem, které neznáš."
,,Zdá se, že její matka ani nevolala policii, aby ji našla." zamyslela se Yuka.
Kouta si vzpomněl na chvíli kdy se s Mayuninou matkou setkal tváří v tvář. Byla zvláštní, tichá, nic nenamítala proti adopci. Kouta z ní neměl dobrý pocit.
,,Ty ses ptala na policii?"
,,Ten kdo se tu v nečem rozhodoval bez pátrání po detailech jsi byl ty." ušklíbla se na něj Yuka.
,,To je... no... já jsem chtěl..." zakoktal se Kouta, neboť práve ztratil správná slova.
,,Víc děvčat tu už neshromažďuj!" rozkřikla se na něj Yuka panovačně.
,,Tak to není! Já si nelibuju v tom je sem vodit abys veděla!" bránil se Kouta.
,,Nelži! A dělej, dělej, musíme do školy. Obleč se, spěcháme."
Na to Kouta reagoval tak, že zase zanořil hlavu do polštáře a hlasitě pochrapoval. Tak krásný den a do školy se mu nechtělo. Yuka se ale nenechala tak lehce odbýt, přiskočila k němu a opět ho pošťuchovala nohou.
,,Vbuď se!"
,,Au! Ano, ano, ano, ano." nakonec byl Kouta donucen vstát a obléct se.
Yuka oblékla Nyu pěknou školní uniformu, rohy jí zakryla fialovými mašlemi a pak se všichni tři společně vydali do školy.

,,Dala jsi jí to? Doufám, že si to nesundá." ujišťoval se Kouta po cestě do školy a hleděl na Nyuniny pentličky.
,,Nyu!"
,,Neměla bys stále říkat 'Nyu'." pravil jí Kouta.
,,Ano!" vykřikla Nyu radostně.
,,Nyu, začínáš si vybavovat slova, že?" pousmála se na ni Yuka.
,,Bylo by fajn, kdyby uměla naše jména." zamyslel se Kouta.
,,Všechno má svůj čas." odvětila Yuka a zamiřila do školní budovy, která se v plné své kráse a mohutnosti před nimi tyčila. Uvnitř našli svou třídu a tam už jen čekali na svou hodinu.

,,Slyšela jsem, že ten nový lektor je trochu výstřední..." pravila po tichu Yuka Koutovi, když seděli v lavici. ,,Asi je slavný, protože ho najali bez toho aniž by podstouil tréning."
,,Ano." souhlasila Nyu, aniž by věděla o čem Yuka mluvila.
,,Jestli se bude na něco ptát Nyu, bude to problém."
,,Hej Yuko... to nebylo od tebe moc chytré, vzít ji sem."
,,Co to vykládáš?" rozčílila se Yuka.
,,Průměrné hodnocení v naší třídě není tak vysoké, jako na medické fakultě." zavtipkoval Kouta, jenž narážel na to, že je vcelku jedno co Nyu řekne, na moudrosti celé třídy to nepřidá ani neubere. Ale když viděl, jak se Yuka opět tváří ukřivděně, rychle dodal: ,,Jen žertuju."
,,Já vím, ale já zvládla všechny testy. Dělá ti radost, když můžeš někoho ponížit." špitla Yuka naštvaně.
,,Eh? Co?"
,,Jo, jo. Je to tak, jsem stejně blbá jako Kouta!" zuřila Yuka tak nahlas, až se ostatní studenti ohlíželi.
,,Hej... hej.." tišil ji Kouta.
,,Ano!" vykřikla s úsměvem Nyu a zvedla ruku, jako že se hlásí. To naštěští Yuku i Koutu umlčelo a přestali se hádat.
To už do třídy přicházel jejich nový profesor vědy, profesor Yu Kakuzawa. Ano ten Yu Kakuzawa, jehož otec byl velkým generálním ředitelem výzkumného ústavu nového druhu člověka. Nikdo však samozřejmě neměl ani nejmenší tušení, kdo je ten muž zač.
,,V roce 1952 se podařilo vytvořit organickou látku rozpustnou ve vodě, ale.." začal profesor Kakuzawa se svým výkladem a procházel pomalu uličkou třídy.
,,Hej ty?" zastavil se u jednoho studenta.
,,Ano?" odpověděl student.
,,Jaký byl důvod k použití wolframových elektrod??" položil profesor studentovi otázku.
,,Nevím." odvětil student zklesle.
,,A někdo jiný... Ví to někdo?" profesor se rozhlédl po třídě, ale všichni se tvářili, že jsou hluboc začteni do svých knih, aby nemuseli odpovídat.
,,Ano!!" ozval se na celou třídu rozjařený výkřik a všichni se ohlédli na Nyu.
,,Ah, ta idiotka!" zaklel Kouta.
Profesor Yu Kakuzawa se ohlédl na hloupoučký výraz hlasící se Nyu, chvíli se na ni díval, zdála se mu povědomá. A v tu chvíli, když spatřil její oči, vybavil si chvíli, kdy tuhle dívku viděl. Bylo to ve výzkumném ústavu. Mladá dívka z rodu Diclonius, svázaná v kazajce na výzkumném stole, okolo plno vědců, kteří na ni prováděli testy. Dívka, jejíž moc byla ohromná a nebezpečná. Lucy. Profesor Kakuzawa nevěřil svým očím, silně v něm zamrazilo, když Lucy poznal. Celý ústav včetně jeho ji hledá a ona se mu tady tak sama nabídne.
,,Ty..." profesorovi vyklouzla z rukou učebnice, zaskočeně zíral na Lucy a nevěděl co říct. Celá třída na profesora nechápavě koukala, choval se vyplašeně. Zatímco všichni okolo v Lucy viděli mladou hloupoučkou dívku, on v ní viděl vražednou bestii.
,,Proč tu jsi? Kde ses tu vzala?" vykoktal ze sebe profesor se děsem v očích.
,,Promiňte." ozval se rychle Kouta. ,,Zdá se, že je to děvče nemocné."
,,Odvedeme ji." přidala se rychle Yuka, chytla Nyu za paži a spolu s Koutou se s ní chystali opustit třídu. Nyu na ně jen nechápavě zírala, netušila co udělala špatně.
,,Počkejte." zarazil je profesor. ,,To je pro dnešek všechno. A vy tu se mnou počkejte."
Yuka a Kouta zavedli Nyu k profesorovi do jeho kanceláře, cítili, že vzít ji sem skutečně nebyl dobrý nápad a teď za to ponesou následky. Netušili ale, proč profesora přítomnost Nyu tak rozrušila.
,,To děvče, Lucy, je dcera mého bratra." lhal profesor Yu Kakuzawa, když s nimi rozmlouval ve své kanceláři. Yuka i Kouta byli v šoku.
,,To je důvod, proč jsem chtěl s vámi mluvit. Povíte mi co se tu děje?"
Yuka i Kouta trochu nejistě vylíčili profesorovi, kde Nyu poprvé potkali a jak ji vzali k osbě. A zatímco byli oba velmi v šoku, nic netušící Nyu zkoumala nástroje a předměty v kanceláři a pohrávala si s vycpanou žábou.
,,Toulala se po pláži, policii jste nic neoznámili a vzali jste ji k sobě domů?"
,,Vypadalo to, že chce, abychom ji u sebe schovali." koktal Kouta.
,,Uvědomujete si, co jste udělali?" zlobil se profesor. ,,Je to únos a to je opravdový zločin.
,,Ne, my jen... jsme ji pomohli." rozčilovala se Yuka.
,,Beru si za to děvče zodpovědnost." řekl profesor chladně.
,,Proč?" ulekla se Yuka.
,,Máte vůbec představu jak se její rodina trápí?" profesorova slova se ale Yuce ani trošku nezdála přesvědčivá. Nezdálo se jí, že by Nyu hledala její rodina. Naopak, měla dojem, že se Nyu před nečím schovává a potřebuje ochranu.
,,Musíte vyslechnout naší verzi příběhu!" nenechala se Yuka odbýt.
,,To děvče ztratilo paměť a k tomu ani nemůže mlvuti. Ona se musí vrátit ke své rodině, bez ohledu na cokoliv. Tomu snad rozumíte. Po tom co jsem tu slyšel, musím udělat to, co jsem řekl. Nechte ji se mnou a jděte domů."
,,Tohle je velký krok. Že jo, Kouto?" Yuka se zoufale obrátila na Koutu a doufala v jeho pomoc.
,,Chápu." odvětil Kouta tiše.
,,Kouto!" křikla na něj Yuka. Přeci tomu profesorovi nevěří a nenechá tu Nyu s ním.
,,Nyu... tu dívku, postarejte se o ni." Kouta se smutně obrátil na Nyu, která si vesele hrála s vycpanou žabkou a netušila co ji čeká. Bylo mu úzko, že Nyu ztratí, ale měla by se vrátit k rodině. Bude lepší, když raději ihned odejde. Obrátil se ke dveřím a mířil pryč.
,,Kouto!" křičela na něj nevěřícně Yuka, ale on ji nevnímal.
,,Nyu!" dívenka se odtrhla od své hračky a v domění, že už společně odcházej domů, rozeběhla se za Koutou. Profesor ji ale u dveří chytil za ramena a zastavil ji. Nyu se na něj nechápavě podívala, proč ji drží? Kouta odcházel dveřmi pryč, jen Yuka stála vyděšeně na místě a nevěděla co má dělat.
,,Nyu?"
,,Dávej na sebe pozor, Nyu." řekl Kouta naposled, ohlédl se na vyděšenou tvářičku Nyu a pak odcházel pryč. Jakmile zmizel Nyu z očí, začala dívenka hlasitě křičet. Profesor ji ale držel za ramena a nepustil ji. Yuka vyběhla za Koutou, stále doufala, že tohle všechno není pravda a Kouta se pro Nyu vrátí. Z místnosti se ozýval běsnící nářek Nyu, která začala plakat.
,,Kouto!" zazněl dívčin hlásek tak pronikavě, až se Kouta zastavil, když uslyšel své jméno.
,,Kouto! Kouto!" plakala Nyu a snažila se za Koutou utéct. Kouta jen nešťastně sklopil hlavu a rychle pospíchal pryč. Z dáli k němu stále doléhal nářek: ,,Kouto! Kouto! Kouto!"
Nikdo se ale pro Nyu nevrátil. Kouta i Yuka odešli, ačkoliv neradi. Kouta doufal, že takhle to bude pro Nyu nejlepší, Yuka zas věřila, že udělali chybu. A ubohá Nyu se ocitla v rukou muže, který se vydával za jejího příbuzného aby tak s ní uskutečnil své plány.

Yuka a Kouta se po cestě domů zastavili na schody s výhledem na moře, aby popřemýšleli o tom co se dnes stalo. Nebylo to ani pro jednoho snadné, měli Nyu rádi. Netušili, jak se se ztrázou Nyu vyrovnaj, zvykli si na ni.
,,Promiň, že jsi sem musela jít se mnou. Dostal jsem náhle pocit, že se sem musím jít podívat..." pravil smutně Kouta, když stáli na dlouhých schodech a hleděli do dáli na jasně modré moře.
,,Vždy jsi tohle místo měl rád, viď?" řekla na to Yuka.
,,Já... nemohl jsem nic říct na její obranu." Kouta smutně sklopil oči do země. ,,Nechci jí bránit ve štěstí, bylo by špatné brát ji z jejího domova."
,,Je to jiné, než v situaci Mayu." uklidňovala ho Yuka.
,,Nyu bude šťastná, když bude žít se svou opravdovou rodinou."
,,Máš pravdu. I když jsme spolu byli jen chvíli, byla s Nyu lergace."
Yuka se snažila situaci odlehčit, ale pro Koutu byla ztráta Nyu nepřekonatelná. Zanořil oči do dlaní a rozbrečel se. Bylo mu jedno, že teď vypadá před Yukou jako slaboch.
,,Kouto... Hlupáku! Proč brečíš? Jsi snad chlap, ne?" Kouta ale brečel dál, bylo mu to jedno jak vypadá. Přál si, aby se Nyu vrátila.
,,Když budeš brečet ty... rozbrečím se i já..." Yuka těžce polkla slova a zanořila své uslzené oči Koutovi do ramena. Oba stáli na schodech, vzlykali a bylo jim smutno. Ani jednoho však nenapadlo, jaké nebezpečí nyní Nyu hrozí.

Yu Kakuzawa konečeně dostal po čem toužil. Lucy byla jeho klíčem k velké moci a ovládnutí lidstva. Kombinací jeho a její DNA mohl vytvořit novou rasu lidí, vybudovat novou evoluci. Ovládnout svět. Lucy jeho touhy ovšem nesdílela. Její jediné přání bylo, být svobodná. Nechtěla být uzavřená ve výzkumném ústavu, nechtěla být nikým ovládána. A co už vůbec nechtěla, být nástroj nějakého hlupáka k ovládnutí evoluce.
Yu nebohou Lucy uvěznil ve své malé laboratoři. Svlékl dívenku do naha a svázal jí ke zdi, tak měl jistotu, že se v ní neprobudí ten vražedný démon.
,,Čelní lalok Dicloniuse je primárně zakryt velkou žlázou." pravil Yu, když siprohlížel rentgen lebky Lucy a připravoval injekci, aby ji uspal. ,,Tuto oblast konktroluje vektor. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to bude mít vliv na tvou ztrátu inteligence a vzpomínek."
,,Nyu! Nyu!" plakala bezmocná dívka. Její nahé tělo se chvělo zimou a strachem. Nerozuměla co s ní Yu zamýšlí udělat. Jak sám říkal, podle výsledku jejího rentgenu lebky jsou její inteligenční schopnosti a vzpomínky zakryty lalokem. Muselo se to stát tehdy, když Lucy utíkala z ústavu a kulka ji poranila hlavu. To jistě zapříčinilo to, proč je Lucy teď jiná. Proč se chová jako hloupé stvoření.
,,Nikdy jsem se nesetkal s tak morbidní bytostí, jako jsi ty, víš?" pousmál se ulísně Yu na uplakanou dívku. ,,Lucy, nemyslíš, že je to báječné? Změníme historii evoluce lidstva starou 150 000 let. Tohle všechno my dva změníme."
,,Nyu?" dívence stále tekly slzy, když se k ní Yu příblížil a mával jí před očima injkecí.
,,Teď tě trochu na chvíli uspím. A až se probudíš, budeme novým pokolením lidstva, jako Adam a Eva. Ty budeš nosit moje děti." Yu píchl bezbranné dívence injekci. Němela se jak bránit, jen cítila jak ji pomalinku zmáhá únava.

Yuka a Kouta se mezitím mlčky vraceli domů, kde na ně již netrpělivě čekala před domem Mayu se svým pejskem.
,,Vítejte doma." přivítala je Mayu s úsměvem. Ale když si všimla, že přicházejí bez Nyu a mají ubrečené oči, její úsměv náhle zmizel.
,,Ehm... Kde je Nyu?" zeptala se hned. Kouta jen mlčky prošel okolo a zmizel do baráku.
,,Promiň, Mayu. Promluvíme si o tom později." Yuka položila ruku Mayu na rameno a tvářila se velmi smutně. Mayu cítila, že se něco stalo.
Večer při večeři Mayu vše pověděli. Kouta stále smutně hleděl do své misky a nic neříkal.
,,Tak tohle se stalo. Škoda, že jsme se nemohli rozloučit." povzdechla si Mayu. ,,Ale mužeme ji někdy navštívit?"
,,Ne. Poslal nás domů a nazval nás únosci." řekl smutně Kouta.
,,Ale, co když vám lhal? Co když žádnou její rodinu nezná?" zamyslela se Mayu. Yuka s Koutou se na sebe vyděšeně podívali. Co když má Mayu pravdu?
,,Teď jak ses o tom zmínila, nemám z toho drobý pocit. Profesor Kakuzawa nemá dobrou pověst, podle toho co jsem slyšela." Yuka se náhle cítila provinile.
,,Myslíš si, že bychom si měli znovu jít promluvit s profesorem Kakuzawou?" otázal se Kouta, i on začínal mít vůči Nyu provinilý pocit.
,,Přesně tak." souhlasila Yuka.
Po zbytek večera už nikdo nepromluvil ani slovo. Stále přemýšleli nad tím, zda-li udělali dobře, když Nyu nechali v rukou někoho, koho neznají. Byli ale pevně rozhodnuti za profesorem zajít a promluvit s ním. A pokud má Nyu někde nějakou rodinu, rádi by se o tom přesvědčili.
,,Tak dobrou noc." řekla malá Mayu, převlečená v pyžamu, když Yuka a Kouta tiše rozjímali nad šálkem čaje.
,,Dobrou noc Mayu." popřála jí Yuka.
,,Dobrou noc." neotálel ani Kouta.
Mayu odešla spát a v místnosti se opět rozlehlo ticho. Nikdo nic neříkal, Yuka i Kouta byli zahloubáni ve své mysli.
,,Kouto?" prolomila nakonec Yuka ticho. ,,Kdybych zmizela, brečel bys taky?"
,,To já nevím..." Koutu otázka jeho sestřenice zaskočila. Na co se ho to zase ptá? ,,To není o tom, jestli brečet chci nebo ne."
,,Máš pravdu..." špitla Yuka a napila se svého čaje.
,,Půjdu se vykoupat, než půjdu spát. Takže dobrou noc." Kouta se rychle zvedl od stolu dřív, než ho tahle trapná situace bude stát další facku.
,,Jo, dobrou noc." rozloučila se Yuka. V momentě, kdy Kouta zmizel z místnosti a zavřel dveře, Yuce se do očí vehnaly slzy. Tentokrát ne kvůli Nyu, ale kvůli tomu, co stále cítila ke Koutovi.
,,Kouto... ty hlupáku." špitla Yuka a schovala si oči do dlaní. Bylo jí opět úzko, kdyby jí aspoň malinko naznačil, že mu na ní také trochu záleží. Kouta byl ráda, že se vymanil z téhle situace. Otázky jeho sestřenice ho občas překvapovaly a nevěděl co na ně má odpovědět.
,,Neptej se mě na takové věci." špitl si Kouta pro sebe, když zmizel za dveřmi místnosti. Jeho nálada nebyla zrovna v takovém stavu, kdy by chtěl poslouchat ještě hloupé otázky své bláznivé sestřenice. Dům byl bez Nyu tak prázdný a tmavý. On i Yuka by rádi věděli, zda-li se má teď Nyu dobře. Nebo, co když nakonec to, co říkala Mayu je pravda? Co když je profesor Kakuzawa obelstil? Ale proč?

Lucy byla pod vlivem uspávací látky. Její nahé tělíčko leželo na studené podlaze a Yu Kakuzawa se připravoval na svůj plán.
,,Dobře, začneme." pousmál se, když hleděl na spící nahou dívku. ,,Kdo by to tušil, že ze všech míst kde by ses mohla objevit, tě najdu zrovna tady. Byl jsem pro tohle vybrán já, ne můj otec."
Yu si odložil svou kravatu a začal si rozepínat košili. Už se těšil, až konečeně získá tu moc, až bude on ten obdivovaný. Když však znova pohlédl na místo, kde ležela spící Lucy, s hrůzou v očích zjistil, že dívka je pryč. Polekaně se rozhlížel okolo po tmavé místnosti, ale dívku neviděl. Přitiskl se ke skleněné vytrýně a zmocnil se ho strach. A tu se přímo před ním z poza stolu objevila silueta nahé dívky. Lucy stála před ním, vlasy jí spadaly do tváře a zakrývaly její rudé nenávistné oči.
,,Jaktože nespíš?" ulekl se profesor Yu.
,,Mé druhé já spí." odvětila chladně Lucy. její rudé oči pohlédly na profesora a pomalu vykročila k němu.
,,Počkej... já jsme na tvojí straně!" vykřikl profesor Yu a namáčkl se strachy na skleněnou vytrýnu za ním. ,,To já tě pustil. Já a můj otec děláme na stejné věci, ale já vás Dicloniuse narozdíl od mého otce nechci omezovat. Proto jsem tě nechal utéct. Potřebuji tě k získání tvé DNA k vyhubení tohoto pošetilého lidského pokolení. Zničíme starou lidskou rasu a vytvoříme svět jen pro Dicloniuse. Co říkáš Lucy? Není to skvělé?" naivně si však myslel, že Lucy bude jeho slovům o zničení lidstva naslouchat. Její dlouhé neviditelné ruce vyrazily vpřed tak rychle, že se jim profesor stačil jen tak tak vyhnout. Ruce se zanořily do skleněné vytrýny a střepy se rozlérly do všech stran.
,,Drž se ode mě zpátky." pohrozila mu Lucy chladným hlasem.
,,Poslouchej, Lucy! My nejsme nepřátele, jsme stejní."
,,Jsi pošetilý opičák."
,,Pleteš se!" profesor Yu pln odhodlanosti sundal ze své hlavy paruku a dohalil na své lysé hlavě dva výrůstky na spancích. ,,My dva jsme stejní! jsi překvapená? I když mám jen ty rohy, nelžu ti. Lucy, my jsme budoucnost."
Lucy chvíli hleděla na profesora jako na blázna. Byl přesvědčen o tom, že mu jeho pošetilý plán vyjde a Lucy se nechá zlákat. Jeho naivní úsměv se Lucy hnusil. Než stačil pronést další hloupost, ozvalo hlasité prasknutí a profesorova hlava se odkutálela pryč. Na rozbité skleněné vytrýně se rozstříkla krev a bezvládné, bezhlavé tělo se sesunulo k zemi. Jak troufalé zahrávat si s evolucí.
,,Nepotřebuji nikoho, jako jsi ty." řekla Lucy chladně a pohlédla na zkrvavené tělo. Nikdo se jí nebude stavět do cesty, nikdo ji nebude nutit k takovým věcem.
Profesor Yu Kakuzawa byl mrtev. Jeho pošetilost a touha po moci ho zabila. Byl natolik zaujat svým výzkumem, že testoval Dicloniusí DNA na sobě? Dalo mu to sice rohy, ale ne moc, jakou Dicloniusové ovládali. Až tak moc byl posedlý myšlenkou vyhladit lidstvo, jenž se mu zdálo primitivní a hloupé, a nahradit ho super lidmi, jimž se říká Dicloniusové. A nakonec to byl on, kdo tehdy ve výzkumném ústavu osvobodil vězení Lucy a dopustil, aby utekla. Jeho plány mu ale tak úplně nevyšly. Lucy se líbilo být svobodná a nehodlala na tom nic měnit.
mayu

Elfen Lied 6. díl

25. srpna 2010 v 13:18 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
NEJNITERNĚJŠÍ CITY

Bylo již pozdě večer, když Bando seděl na ošetřovně ve vědeckém ústavu a čekal výsledek doktorovy práce. Jeho zranění, která mu způsobila Lucy se zahojila a Bando dostal místo chybějících končetin výkonné protézy a místo očí, které mu Lucy vypíchla, dostal náhradní a to takové, že s nimi byl schopný aspoň trochu vidět.
,,Pomalu otevřete oči." povídá doktor Bandovi, který netrpělivě seděl na židli se zavřenýma očima. Bando pomalinku otevřel oči a snažil se s nimi zaostřit.
,,Jaké to je?" zeptal se ho doktor.
,,Trochu rozmazaný." odpověděl Bando a mžoural na doktora.
,,Ve vašem případě se nám podařilo zrak vrátit jen z části." vysvětluje doktor.
,,Jen z části?" Bando shlédl na svou ruku, kde nyní měl protézu. 
,,To je vaše protéza."
,,To je úžasný." žasl Bando, když zahýbal s prsty. Dokázal ruku ovládat jako svojí vlastní.
,,Snažíme se vám dát to nejlěpší, co můžeme." pravil doktor.
,,Na oplátku za mé koule, že?" odvětil Bando chladně. Cítil se jak stroj, který má nejen některé části těla umělé, ale k tomu navíc některé vykastrované.
,,Dbře, pak si vemte toto." doktor podával bandovi pilulky.
,,Co je to?" optal se nedůvěřivě Bando.
,,Sedativum. Od teď to budete brát."
,,Jak jsem očekával." bando vstal ze židle a vzal si od doktora pilulky. ,,Hej."
,,Ano?" pohlédl doktor na banda tázavě.
,,Co všechno ta hračka vydrží?" ptal se Bando a prohlížel si svou ruku.
,,Co se týče zatížení tak do 50 kilo. Proti otřesům a kyselinám si taky vede dobře." odpověděl doktor.
Bando ještě chvíli zkoumal svou umělou ruku a pak z ní upustil pilulky, které si vzal od doktora. Přeci něco takového nebude brát. Pak se vší silou rozmáchl svou novou rukou a vrazil doktorovi pěstí. Doktor se převrátil na zem i se svou židlí a byl v bezvědomí. Sestřička, která stála opodál se jen vyděšeně svezla k zemi podél zdi a vystrašenýma očima hleděla na Banda.
,,Nebezpečné, nebezpečné." vychvaloval si s úsměvem svou ruku. ,,Ta věc je opravdu dobrá hračka." Na to se Bando rozeběhl a vší silou proskočil oknem ven. Střepy se rozlétly po místnosti a vyděšená sestřička byla ráda, že nepřiletěla jedna rána i jí. Bando dopadl do křoví, ovšem už ne s tekovou přesností jakou uměl dávat rány, nýbrž se překulil na zadek jako spadlá hruška.
,,Sakra. Pokud je ještě můj SAT ID funkční, můžu se dostat do zbrojnice." Bando vylezl z křoví a vydal se do zbrojnice pro nějaké zbraně. Bude je potřebovat, aby se pomstil té, jež mu způsobila jeho hendikep.

Večer u Kouty a Yuky byl tichý a depresivní. Yuka se zrovna sprchovala, když zaslechla cvaknout dveře Koutova pokoje. Rychle se oblékla a vyšla ze sprchy a spatřila Koutu, který mířil rovnou ven z baráku.
,,Kouto, kam jdeš?" zeptala se ho.
,,Dělám si starosti o Nyu, jdu se projít." odvětil Kouta zklesle.
,,Jdeš do školy?" otázala se Yuka.
,,Ano. Možná tam ještě v tuto dobu profesor bude."
,,Já půjdu s tebou." naléhala Yuka, která si o Nyu také dělala starosti.
,,Já půjdu sám."
,,Ale..."
,,Venku je zima. Jsi po koupeli, přeci se nechceš nachladit. Bude to v pořádku, jen tu počkej." Kouta odešel aniž by se na Yuku podíval. 
,,Blbec." špitla Yuka, když Kouta zavřel dveře.
Kouta sice nevěděl jistě, zda-li profesor ještě v tuhle hodinu bude ve škole, ale sedět doma a čekat nemohl. Nedalo mu to spát a nechtěl čekat do rána. Byl rozhodnut Nyu najít, netušil však, že profesor Kakuzawa je už dávno mrtev.

Co se událo ten dnešní osudný večer v laboratoři profesora Kakuzawy neměl tušení nikdo. Ani jeho asistentka Otsukare, která ještě večer přišla profesora Yu Kakuzawu navštívit do kanceláře.
,,Dobrý večer." pozdravila a vstoupila do kanceláře. Když se ale rozhlédla, zjistila, že v kanceláři nikdo není. ,,Profesore? Propána, volá mi zrovna když se koupu a teď... Ah? Co to je?" Otsukare si všimla na zemi fialkové mašle. Sehnula se a sebrala ji.
,,Mašle?" podivila se. Co zrovna tady dělá taková mašlička? Ve chvíli kdy byla Otsukare myšlenkama u fialové pentličky, otevřely se pomalu dveře. Ani si nevšimla, že kdosi vstoupil do kanceláře. Jakmile se ohlédla, spatřila ve dveřích Koutu. Oba se lekli, v tuhle hodinu tu už nikoho nečekali, snad jen kromě profesora.
,,Promiňte mi." omlouval se Kouta.
,,Fuj, to jsme se lekla... co tady děláš?" ptala se vyplašeně Otsukare.
,,Kde je profesor Kakuzawa?" otázal se ihned Kouta.
,,Ty hledáš profesora? V tuhle dobu?" podivila se Otsukare.
,,Ah... Ano."
,,Tak dobře. Bude asi ve sklepě." pravila Otsukare a odcházela z kanceláře.
,,Ve sklepě?" ptal se Kouta překvapeně.
,,Je tam laboratoř. Profesor tam tráví dlouhou dobu." odpověděla Otsukare a pak vedla Koutu dolů do sklepa, kde měl být údajně profesor Kakuzawa. Kouta byl trochu nervozní, doufal, že uvidí zase Nyu a bude si jimoct odvézt zpátky.
,,Tak co chceš po profesorovi?" zeptala se Otsukare, když scházeli dolů po schodech směrem ke sklepení.
,,Profesor si vzal do opatrování dívku, která ztratila paměť. Dělám si o ní starost." odpověděl Kouta.
,,To chápu." usmála se Otsukare.
,,Říkal, že je to dcera jeho mladšího bratra."
,,To ses musel splést. Profesor nemá bratra."
,,Sakra." Kouta se náhle zastavil. To co mu Otsukare řekla, byl pro něj nepříjemný šok. Tak nakonec Malá Mayu měla pravdu. Profesor Kakuzawa byl lhář, ale proč to udělal? Co od Nyu chce? Doufal, že to za chvíli zjistí, až vejdou do laboratoře. Ani trochu netušil, co tam najdou a naopak co tam nenajdou. Lucy byla už dávno pryč. Kráčela temnou uličkou, osvícenou jen lampami, a sama ani netušila kam jde. Byla ráda, že se profesora Kakuzawy zbavila, oblékla se a rychle zmizela pryč z jeho vězení. Lucy se ještě stále cítila unavená a slabá z injekce, kterou jí profesor píchnul. Po chvíli cesty zaslechla čísi hlas. Naproti ní kráčela jakási mladá studentka a něco si mumlala.
,,Jsem tak unavená. Možná nejsem pro tuhle práci vhodná. A to se tolik snažím. A když si vzpomenu na šéfa, ten osel mě jen otravuje." V ten moment dívka spatřila Lucy, která kráčela naproti ní. Došlo jí, že asi mluvila moc nahlas. ,,Ah, mohla mě slyšet."
Rychle zklopila hlavu k zemi a snažila se kolem Lucy projít jakoby nic. Když už myslela, že se Lucy vyhnula, pocítila náhle ostrou bolest v hlavě. Netušila co to je, nedokázala se ohlédnout. Cítila jen, jak ji zmáhá únava. Lucy stála za dívkou a její neviditelné ruce se natahovaly k její hlavě. Nechtěla dívce ublížit, jen z ní načerpat trochu energie. Dívce však pobledly oči, zamotala se jí hlava a upadla na zem. Lucy schovala své ruce, cítila, že je ještě stále trochu omámená vlivem injekce.
,,Pořád mi není dobře." špitla Lucy, chytla se za hlavu ve které jí třeštilo a opustila místo. Nehybná studentka zůstala ležet na zemi.
Kouta začínal mít pocit, že se děje něco divného. Z ničeho nic si Nyu odvede nějaký muž, lže a pak se ještě doví, že tu má nějakou ukrytou laboratoř. Proč?
,,Jaký výzkum tu profesor vede?" zeptal se zvědavě Kouta.
,,Týká se to nějaké divné choroby, která se projevuje výrustky na hlavě, co vypadají jako rohy." odpověděla v klidu Otsukare, jakoby úplně vypustila z hlavy, že tohle nesmí říkat.
,,Co?" vytřeštil Kouta nevěřícně oči.
,,Co je?" podívala se na vyděšeného Koutu starostlivě Otsukare.
,,Ale, nic..."
,,Profesor Kakuzawa vyvíjí vakcínu, která by pomohla v boji s touto nemocí."
,,Ještě jsem o takové nemoci neslyšel."
,,Je mimořádně infekční. Nakažení s rohy jsou pod přísnou karanténou."
,,Co se s nimi stane potom?" vyptával se Kouta a jeho děs v očích rostl.
Otsukare na to však neodpověděla. A vlastně ani sama netušila, co konkrétního s těmito lidmi dělají. Nebyla to však žádná nemoc. Dicloniusové byli jen jiný druh člověka, měli schopnost ovládat velkou moc a také, jak se vědecký výzkum obával, dokázali svou DNA nakazit normálního člověka. Proto je drželi ve výzkumném ústavu v karanténě. Nechápali jen, že Dicloniusové jako Lucy si přáli jen svobodu.
,,Už jsme tady." pravila Otsukare, když dorazili ke dveřím laboratoře. Uvnitř svítilo světlo, ale profesor ani Nyu nikde.
,,Vypadá to, že tu profesor není, ale světlo svítí." pravila zamyšleně Otsukare.
,,Nyu! Kde jsi?" volal Kouta a hned se začal po laboratoři rozhlížet. 
Otsukare otevřela dveře na konci místnosti, které vedly dál. Nakoukla dovnitř, svítilo tam mdlé světlo, ale profesora ani žádnou dívku neviděla.
,,Profesore? Pro pána, kam šel?" nechápala Otsukare a pak vešla společně s Koutou dovnitř. Jakoby se ale po profesorovi zem slehla. Otsukare kráčela potemnělou místností k profesorovu stolu, když tu náhle o něco zakopla. Vydalo to mlaskavý zvuk, byl to jakýsi pohyblivý předmět.
,,Co to je?" než se ale podívala k zemi, aby předmět identifikovala, polekal jí Kouta, který hlasitě vykřikl. ,,Co je zase? Nedělej ty zvuky, vyděsil si mě!"
Kouta nebyl schopen slova, stál jak přimražený, oči hrůzou dokořán. Pomalu zvedl prst a ukázal do místnosti k rozbité vytrýně. Otsukare se ohlédla směrem, kterým ukazoval a jakmile to spatřila, silně v ní zamrazilo. Skleněná vytrýna byla roztřískaná a zkrvavená. A na zemi pod ní se válelo v louži krve bezhlavé tělo profesora Kakuzawy. Otsukare sebrala veškerou odvahu a se zatajeným dechem se odhodlala podívat na tu mlaskající věc, o kterou zakopla. Spatřila přesně to, co čekala. Utrženou profesorovu hlavu. Co na ní však ale bylo děsivější, měla vyplazenej jazyk a na hlavě dva rohy. Laboratoří se rozlehl hlasitý výkřik Otsukare i Kouty. Otsukare se s děsem sesunula k zemi a zakrývala si oči.
,,To je přesně ono! Takhle oni zabíjejí... Ona tu ještě může být." pravila Otsukare, v jejím třesoucím se hlase byl slyšet strach. Pak se rychle rozhlédla, zda-li dívku nespatří. ,,Vypadá to, že utekla."
,,Proč má profesor také rohy?" vyptával se vystrašeně Kouta, cítil jak se mu třesou kolena.
,,Jak to mám vědět?" rozkřikla se Otsukare. ,,Řekla jsem ti o karanténě nakažených s rohy. V karanténě je pak zabijí. Pokud je nezničíme, můžou tě taky takhle zabít. Ale jaktože má rohy i profesor?! Tomu nerozumím." 
Otsukare nešťastně kroutila hlavou, nechápala jak je tohle všechno možné, proč má profesor rohy? Nedokázala najít logické vysvětlení, i když to bylo tak prosté. Profesor si přál mít moc a ovládnout evoluci, a to ho vedlo k tomu, že si dobrovolně píchl Diclioniusí DNA.
,,A co Nyu!" Kouta se chytl za hlavu, na malý okamžik se mu chtělo omdlít. Myšlenka na bezmocnou dívenku, která vraždí lidi mu přišla hrůzostrašná. Nyu přeci není žadný vrah, všechno to musí být jinak.
,,Jdi domů. Postarám se tady o to. kdyby se do toho zapletl i student, byli by z toho potíže. Prosím jdi domů." řekla Otsukare.
,,Dobře." souhlasil tiše Kouta.
,,Poslouchej, nikomu o tom neříkej! ROzumíš!"
Kouta už ani neodpověděl, nebyl schopen ani slova. Obrátil se a odešel.
,,Vypadá to, že mě pochopil." ohlédla se Otsukare za docházejícím Koutou. ,,Pro pána, chápu, že byl tak v šoku. Ale musel, už před tím něco vidět... K čertu co má tohle znamenat. Nejdřív, než zavolám na policii, oznámím to na základnu."
Otsukare rychle zavolala do výzkumného ústavu, aby oznámila co se stalo profesorovi. Byla sice v šoku, ale pro Koutu tohle byla ta nejhorší noční můra. Nevěřil, že je Nyu nějaký vrah, všechno má jistě logické vysvětlení. Měl v hlavě tolik myšlenek a otázek, až ho z toho rozbolela hlava. Kde jen Nyu teď je?
Kouta se potichu vrátil domů, děsila ho chvíle, až se ho Yuka zeptá jak dopadl. Možná by se mohl Yuce vyhnout a jít honem spát. Bohužel, jen co otevřel dveře, spatřil Yuku sedící v pyžamu na chodbě, jak na něj čeká.
,,Vítej doma." řekla vážným hlasem. Kouta neřekl ani slovo. Odebal se do pokoje a sedl ke stolu. Yuka si netrpělivě přisedla a čekala, že jí Kouta něco poví. Ten ale jen mlčky seděl a hleděl do země.
,,Vypadá to, že profesor a Nyu tam nebyli." řekla Yuka.
,,Byla tam akorát jedna učitelka." pravil Kouta tak tiše, že to Yuce nahánělo strach.
,,Půjdeme se zeptat profesora Kakuzawy zítra ráno. Jo?" navrhovala Yuka.
,,Ne!" odpověděl Kouta rázně.
,,Proč?"
,,Protože profesor Kakuzawa je..." rozkřikl se náhle hlasitě Kouta. V myšlence mu opět utkvěl pohled na zkrvavené tělo profesora a nedokázal už ze sebe vypravit ani hlásku. ,,Profesor Kakuzawa je..."
,,Co se stalo?" děsila se Yuka.
Kouta se trošku uklidnil a pravil: ,,Nyu je pryč."
,,Jak to sakra myslíš?" rozčílila se Yuka.
,,Promiň, půjdu si raději dnes už lehnout. Není mi dobře." Kouta potichu odešel z pokoje. Nedokázal Yuce říct co viděl, nechtěl jí přidělávat starosti a děsit jí. Ačkoli Yuka nechápala co se děje, bude to pro ni takhle zatím lepší.

Zkličující zprávu o smrti Yu Kakuzawy se už dozvěděl celý výzkumný ústav včetně jeho otce. Způsob smrti jeho syna ho ujistil, že to zavinila Lucy. Povolal si proto do své pracovny ředitele Kuramu, aby si s ním promluvil.
,,Můj syn mrtvý." pravil generální ředitel Kakuzawa, jakmile za ním Kurama přišel.
,,Ano, obdržel jsem zprávu." souhlasil Kurama.
,,Podle stylu jakým se to stalo, není pochyb o tom, že to byla Lucy. Co jste doteď dělali!?" rozčiloval se Kakuzawa.
,,Od té doby, co bojovala se Sedmičkou, prohledáváme okolí. Stále ji nedokážeme najít." odvětil na to ředitel Kurama.
,,Začínáš se v těch svých emocích plácat." řekl Kakuzawa pohrdavě.
,,Jednali jsme podle rozkazu." bránil se ředitel Kurama, ale zdálo se, že Kakuzawa má Kuramu za slabomyslného člověka co snadno podléhá svým emocím.
,,Nezáleží na tom, co si myslíte. Vektory nikdy nebyly proti nám použity až do dnešní chvíle, a Sedmička není vyjímkou. Diclonius narozený ve svém hostiteli je nebezpečný vraždící tvor, umí zabíjet a k tomu ví, že se může takto rozmnožovat. Nemyslíte, Kuramo? Tak nedělejte hlouposti."
Ředitel Kurama ale cítil nad slovy Kakuzawy vztek. Bylo mu jasné na co narážel, chtěl se ujistit, že ředitel Kurama nepodlehl svým emocím a Sedmičku skutečně zneškodnil, jak mu bylo přikázáno. Pro generálního ředitele Kakuzawu byla Sedmička jen pokusný králík, který byl již nepotřebný a pokud by se jí pokusil Kurama zachránit, mohla by být i nebezpečná pro lidi z výzkumu. Ředitel Kurama v ní ale viděl víc. Trávil mnoho času ve své pracovně, třímal v dlani svou zkrvavenou kravatu, kterou Naně dal pro štěstí, a vyčítal si, že ji vůbec na tuhle cestu poslal.
,,Omluvte mě." ředitel Kurama se raději rozloučil, dal generálnímu řediteli najevo souhlas a odešel.
,,Hlupák..." špitl si pro sebe Kakuzawa. Ačkoliv před ním ředitel Kurama nedal nic znát, bylo mu jasné, že Nany lituje. Co ale ředitel Kurama s Nanou plánoval to věděl jen on a jeho asistentka Shirakawa, která na něj již netrpělivě čekala před dveřmi pracovny generálního ředitele.
,,Dobrá práce." pravila ihned, jakmile ředitel Kurama vyšel ze dveří.
,,I když mu zemřel syn, nedal na sobě nic znát." povídá náhle Kurama trošku překvapeně, když kráčel se svou asistentkou chodbou. Shirakawa ale mlčela, jakoby měla něco na srdci a přemýšlela jak s tím začít.
,,Řediteli, chtěla jsem se vás na něco zeptat."
,,Na co?"
,,Kde je vaše rodina?" v tu chvíli nastalo ticho. Ředitel mlčky kráčel chodbou a otázka jeho asistentky v něm probouzela vzpomínky na jeho krásnou ženu a dcerku, která se narodila.
,,Má dcera je mrtvá." odpověděl nakonec.
,,Ach, chápu." Shirakawa se zahleděla do země.
,,Zabil jsem ji vlastníma rukama." dodal ředitel bez váhání. ,,Když to viděla má manželka, spáchala sebevraždu. Chcete ještě něco vědět?"
,,Ne..." Shirakawa zůstala stát jak opařená a nevěřila vlastním uším. Bála se ptát na podrobnosti, ale zdálo se, že jí bylo jasné, proč to udělal. Žeby se jeho dcera narodila s rohy? Už takhle jí odpověď ředitele dost vyděsila.

Nastalo ráno, venku však bylo zataženo a zdálo se, že dnešní den bude deštivý. Kouta si akorát oplachoval obličej, když za ním přišla Yuka.
,,Chystáš se jít hledat Nyu?" zeptala se ho.
,,Ano." odpověděl Kouta.
,,Ale Nyu je s profesorem, že?"
,,Nyu utekla."
,,Jak to víš?" zajímala se Yuka.
,,Nevím to jistě, mám takové tušení." odvětil Kouta a raději nedával znát nic, co by Yuce vypovědělo o včerejším večeru.
,,Víš co? Jsem taky neklidná, půjdem Nyu hledat spolu?" nabídla se nejistě Yuka a bála se, že ji Kouta opět odmítne.
,,Dobře. Hoď sebou." souhlasil Kouta s úsměvem.
,,Vážně? Skočím se jen obléknout." zajásala Yuka a odběhla do svého pokoje.
Oba se oblékli a chystali se vydat Nyu. Nevěděli sice kde, ale udělají pro to vše. Než však opustili domov, museli to vysvětlit Mayu.
,,Nyu se ztratila?" zesmutněla Mayu.
,,Neměj strach, Mayu. Před tím se taky nakonec našla a vrátila se domů." ujistil ji vřele Kouta.
,,Neměj strach a jdi do školy." uklidňovala ji Yuka.
,,Dobře tak já jdu." Mayu se s úsměvem vyřítila z domu a její psík s štěkotem bežel za ní.
Mayu kráčela ulicí podél pobřeží a už se těšila do školy. Cítila se tak šťastně od doby, co bydlela ve svém novém domě. Tu si ale všimla povědomého muže, který stál na pláži u moře.
,,Ah, ten muž.." Mayu poznala vojáka, kterého nedávno nalezla zmrzačeného na pláži a volala mu pomoc. Nebyl to nikdo jiný, než Bando. 
,,Pro pána, jako vždy špinavé moře." řekl potichu Bando a zapálil si cigaretu. Pomalu ani nevnímal, že k němu přišla malá dívenka.
,,Co chceš?" zeptal se jí a skrze černé brýle na ni upíral svůj zrak.
,,Už jste v pořádku?" zeptala se ho Mayu.
,,Nejsi náhodou ta holka? Hej to myslíš vážně, že mě zachránil někdo jako ty?" Bandovi samým údivem vypadla cigarate z úst.
,,Vaše zranění se zahojila, to jsem ráda." usmála se Mayu přátelsky.
,,Co bys chtěla za odměnu? Potřebuji ti splatit svůj dluh. Ježkovy zraky, opravdu mě zachránilo takové děcko jako ty?" pravil Bando stále nevěřícně.
,,To je v pořádku, já nic..."
,,Počkej, nech to na mě." Bando vytáhl notýsek a na kousek papíru napsal své telefoní číslo.
,,Na." podal ho Mayu.
,,Telefoní číslo?" Mayu si vzala od Banda papírek.
,,Kdykoliv budeš v nebezpečí, zavolej. A já tě ujišťuji, že ho vyřídím až toho bude do konce života litovat."
,,Ano." usmála se Mayu.
,,Tak se měj." Bando se obrátil a odcházel pryč, když tu se však ještě na moment zastavil a zeptal se. ,,Jo vlastně, neviděla jsi tu v okolí dívku s rohy?"
,,Myslíte Nyu?" 
Jakmile to Bando uslyšel, zmocnil se ho vztek a zároveň pocit uspokojení, že má nějakou stopu. Náhle se hlasitě zahřmělo, obloha se zatáhla černými mraky a dalo se do deště. Bando přiskošil k nicnetušící Mayu, chytl jí pod límcem a zlostně se na ni podíval.
,,Co to děláte?" Mayu upustila svou školní brašnu a nechápala, co se s mužem, který ji ještě před chvílí sliboval pomoc, stalo.
,,Kde je ta holka?" vyhrkl ihned Bando. ,,Vrátil jsem se sem, protože s ní mám nevyřízené účty. Jestli mi neřekneš pravdu, zabiju tě."
,,Já nic nevím. Můj bratr říkal, že někoho takového viděl ve škole." zkuhrala Mayu a snažila se vykroutit z Bandova sevření. Bando ale dívence vrazil facku, až ji z koutku úst vytryskl pramínek krve.
,,Si myslíš, že ti to budu věřit? Před tím jsi řekla, jestli myslím Nyu. Najít to děvče není tak jednoduché."
Mayu k Bandovi natáhla ruku a zamávala mu před očima papírkem s telefoním číslem.
,,Co to děláš?" rozčiloval se Bando.
,,Právě teď jsem v nebezpečí. Zachraňte mě." řekla statečně Mayu. ,,Před tím jste říkal, že mě určitě zachráníte, nebyla to lež? Muži přeci nelžou."
Malý kňučící psík tahal Banda zoufale za nohavici, aby jeho paničku pustil. Bando se zamyslel a nakonec Mayu odhodil na zem do mokrého písku.
,,Dobrá, zatraceně. Ať tě tu už nevidím!" Bando ještě naposled vrazil do dívenky botou a pak odešel. Wanto ihned přiskočil ke své paničce a smutně kňučel.
,,Nyu... proč?" divila se Mayu a pomalu se zvedala ze země. Proč ten muž hledá zrovna Nyu? A co od ní chce? Malá Mayu z toho byla zmatená a o to víc se o Nyu bála a doufala, že ji Kouta s Yukou najdou.

Vítr burácel, hlasitě hřmělo a déšť neustával. Yuka s Koutou ještě své hledání nevzdávali. Kráčeli zrovna po mokré kamenité cestičce kdesi na odlehlém místě, když se Yuce po kluzké cestě smýkla noha.
,,Jsi v pořádku?" staral se hned Kouta a zvedal Yuku ze země.
,,Ah, mám zadek od bláta!" fňukala Yuka a oprašovala si špinavou sukni.
,,Začalo nám nějak pršet. Pojď půjdeme se tamhle schovat." Kouta ukázal k malému dřevěnému srubu na kopci pod stromy. Vyběhli tedy po cestě nahoru, aby se tam před deštěm ukryli. Okolo dřevěného srubu se rozprostíral starý hřbitov mazlíčků, kam už dlouhá léta nikdo nechodil. Všude byl hustý porost a staré oprejskané sochy zvířat. To místo vypadalo vážně děsivě a depresivně. 
,,vypadá to, že za chvíli bude tma." pravil Kouta, když s Yukou seděl pod dřevěnou střechou. Děšť ale nepřestával a Yuka se už klepala zimou.
,,Je ti zima?" optal se jí Kouta.
,,Je mi dobře." zalhala Yuka a klepala se dál.
,,Třeseš se."
,,Říkám, ře je mi dobře."
Kouta ale slova své neposedné sestřenice ignoroval, popadl ji za rameno, posadil si ji na klín a obejmul ji, aby ji zahřál.
,,Není ti teď tepleji?" zeptal se jí starostlivě.
,,Ale.. mám zadek od bláta."
,,To nevadí."
Yuka se náhle cítila rozrušeně, ale příjemně. Nečekala od Kouty takové gesto. Když cítila teplo jeho objetí, přivádělo jí to do rozpaků. Bylo jim oboum teplo. Tiše naslouchali dešti a čekali až se počasí uklidní. Po nějaké chvíli už se ale Kouta cítil ospale. Stmívalo se a děšť sílil. I Yuku už pomalu zmáhal spánek, když tu si uvědomila, že její sukýnka je až moc ledabyle vyhrnuta k jejím stehnům. Polil jí stud a s úlekem hodila nohu přes nohu, aby zakryla kalhotky.
,,Co se stalo?" zeptal se Kouta, když sebou Yuka trhla.
,,Nic." zalhala Yuka a zanořila tvář do Koutova ramena.
Nastalo opět dlouhé ticho, kdy oba jen naslouchali burácení deště. Yuce se v hlavě honila spousta myšlenek a k její smůle byly opět jen o Koutovi.
,,Kouto..." promluvila tiše. ,,Máš mě rád?"
,,Heh?" Koutu trošku vyvedla tato otázka z míry.
Ve chvíli, kdy to Yuka dořekla, došlo jí, že to asi neměla. Rychle si dala ruku přes pusu a styděla se. 
,,Nic jsi teď neslyšel." dodala rychle.
,,Promiň." pravil náhle Kouta tichým a klidným hlasem. ,,Promiň mi to. Já si opravdu nic nepamatuji, než jen to, že jsem si s tebou rád hrál. Ale rád tě mám, Yuko."
,,Kouto." špitla Yuka, když spatřila Koutovy smutné oči. Něžně ho vzala za ramena a přitiskla své rty na jeho. Chvíli cítila, jak jimi proběhla zvláštní a příjemná energie. Yuce z toho ale bylo smutno. Odtrhla se od Koutových rtů a pravila: ,,Já nechci, abys zapomenul. A ještě víc, už nechci být bez tebe." položila si hlavu na Koutovo rameno a přála si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Do očí se jí začaly drát slzy. ,,Je mi dobře, když vím, že jsi na blízku... a vím, že se na tebe můžu spolehnout."
Kouta zvedl Yuce hlavu, utřel jí jemně slzy z očí a pak ji políbil. Ta chvíle pro Yuku moc znamenala. A i přesto, že jí byla zima a pršelo, nechtěla, ayb tahle chvíle skončila.
Déšť konečně ustal a stejně tak rychle jako se zatáhlo, se i tak rychle rozjasnilo a opět bylo slyšet zpěv ptáků.
,,Přestalo pršet." pravil Kouta a pohlédl do jasného nebe.
,,Opravdu." usmála se Yuka a rozhlédla se. Nedopatřením však vyklouzla Koutovi z klína a opět se rozplácla na zemi. Co však bylo horší, tentokrát se jí sukně vyhrnula pomalu až ke krku a odhalila její spodní prádlo. Kouta vyvalil oči a cítil se na rozpacích, když spatřil Yuky proužkované kalhotky.
,,Proužkované!" vykřikl nekontrolovaně a valil na Yuku oči. Yuka si rychle stáhla sukni, celá rudá se zvedla a vlepila koutovi facku. Nepomohlo mu ani jeho omluvné koktání. 
,,Já za to nemůžu, že jsem uklouzla na vodě." rozčilovala se Yuka, celou cestu po kamenné cestičce.
,,O čem to mluvíš?" vyptával se Kouta jakoby nic.
,,Ale o ničem." jen to Yuka dořekla, její noha se po kluzké cestě opět smýkla. Kouta Yuku včas chytl za rameno, aby neupadla. Další pohled na její kalhotky by asi už nesnesl.
,,Dávej pozor, nebo zase uklouzneš." povídá jí.
,,Já vím."
,,Měli bychom jít zas hledat Nyu."
,,Možná bude na zastávce." zapřemýšlela Yuka, kousek odtud byla vlaková stanice.
,,Co asi teď dělá?" Kouta se tvářil opět starostlivě. 
Hledali Nyu celý den, ale zatím bez úspěchu. Nehodlali to ale ještě vzdát. kde jen může být. Vůbec netušili, že ubohá Nyu je jen kousek od nich. Kráčela mezi kamennými hroby zvířat, hlava ji stále bolela a hlavou se jí honilo plno myšlenek a vzpomínek. Rozhlížela se po hřbitově a měla dojem, že už tu někdy před tím byla. To místo... vyvolávalo v ní silné emoce. Zahleděla se na jeden z náhrobků a spatřila ve své mysli malého uplakaného chlapce který kříčel: ,,Prosím tě přestaň!" tvář měl od krve a v očích děsivý strach. Lucy si povzdechla a vydala se po cestě dál. Ať už ta vzpomínka byla cokoliv, toho chlapce znala a bolelo ji co viděla. Bolelo ji to, o čem vzpomínka byla. Zahloubána ve své mysli kráčela cestičkou, když tu se ozval Koutův hlas.
,,Nyu!?" Kouta se rozeběhl po schodech nahoru, kde spatřil Nyu. Byl tak rád, že ji našel.
,,Nyu! Nyu, kde jsi byla?" vzal dívku za rameno, ale trošku ho překvapilo, když k němu jen trochu pootočila hlavu a podívala se na něj rudýma očima. ,,Jo vlastně, ty mi nerozumíš, ani nemůžeš mluvit." usmál se Kouta na dívku. Ta jen ale škubla ramenem a ruku mu chladně odstrčila.
,,O čem to mluvíš?" pravila dívka chladným hlasem a její růžové vlasy jí zakryly oči.
,,Kdy ses naučila mluvit?" pravil Kouta nechápavě.
,,Nepřipadá ti nějaká divná?" ptala se Yuka a vzala Koutu něžně za ruku. Jakmile to Lucy koutkem oka spatřila, její neviditelná ruka surově Yuku odtrhla od Kouty a odhodila na zem. Jak si jen dovoluje držet se ho za ruku? V Lucy zuřila žárlivost.
,,Yuko! Vždyť jsem ti říkal ať dáváš pozor." Kouta se rozeběhl za svou sestřenicí v domnění, že opět uklouzla.
,,Tak to není. Něco mě najednou praštilo." fňukala YUka a utírala si z očí slzy.
,,Co to říkáš? Nebreč, nebo se ti bude Nyu smát." konejšil ji Kouta.
Lucy stála nahoře na cestě a bolestí v očích shlížela na Koutu a Yuku. Jakoby to bylo včera, co ty dva vídala hrávat si jako malé děti. Ty vzpomínky náhle viděla tak živě a jasně. Chtělo se jí brečet a ani nevěděla proč. Snad vzteky, z lítosti, ze strachu.
,,Kouto." špitla potichu Lucy a přála si teď, aby Kouta pečoval o ni a ne o Yuku. Cítila jak ji zmáhají slzy, rychle se proto obrátila a chtěla odejít pryč.
,,Kam jdeš?" křikl na ni náhle Kouta.
,,Jdu domů, už jsem si na všechno vzpomněla." odpověděla Lucy se svěšenou hlavou.
,,Vrátila se ti paměť?"
,,Takhle to bude lepší... sbohem." Lucy se na Koutu ani nepodívala. Byla rozhodnuta, že si odejde po svých a nebude trápit ani sebe, ani jeho.
,,Neříkej takové hlouposti. Vrať se!" nenechal se Kouta odbýt.
,,Mé místo je někde jinde. S vámi nemám nic společného." pravila smutně Lucy a s bodnutím u srdce si vzpomněla na výzkumný ústav. Kouta ji ale odhodlaně chytl za ramena a obrátil ji k sobě. V jejích rudých očích zářila bolest, takové oči u ní ještě Kouta neznal.
,,O čem to mluvíš? V hostinci u nás je tvé místo."
,,Kouto..." Lucy cítila jak se jí slova ztrácí na jazyku, z očí jí stékaly slzy. ,,Opravdu... já nemám.. žádné právo být s vámi."
,,Právo? O čem to mluvíš?" Kouta stále nic nechápal, slova dívky ho děsila.
Lucy si zakryla oči dlaněmi a dala se do pláče.
,,Nyu pláče?" zeptala se právě přicházející Yuka.
,,To protože... před osmi lety... já.." Lucy se podlomila kolena, dřepla si na zem a hlasitě plakala. Cítila takovou úzkost jak nikdy před tím. Úzkost nad tím, na co si vzpomněla. Ten malý plačící chlapec před osmi lety... který držel v náručí svou mrtvou sestřičku. Jeho tvář postříkaná krví a běsnící křik. Tak dávno, ale tak živě to bylo vryto do její paměti. Lucy již nedokázala mluvit dál. Kouta už takhle byl dost v šoku, ačkoliv netušil o čem Lucy mluví. Co se stalo před osmi lety?
,,O čem to vy dva mluvíte?" vmísila se do debaty starostlivě Yuka. Kouta ale mlčel a Lucy stále úpěnlivě plakala. Tolik toho chtěla říct a zároveň nedokázala říct vůbec nic. Začala se jí motat hlava. A náhle jakoby její vzpomínky i myšlenky odplouvaly někam do dáli. Před očima se jí zatmnělo a přestala plakat.
,,Nyu?" zvedla dívenka své uplakané očka ke Koutovi a Yuce a oni opět spatřili v její tváři tu hloupoučkou dívenku.
,,Kouto, Kouto!" volala Nyu milým hláskem a radostně skočila Koutovi do náruče jako štěně.
,,Už je zase normální." řekla Yuka.
,,Vypadá to tak." souhlasil Kouta a stejně tak jako Yuka ani on nechápal co se s Nyu stalo. Ještě před chvílí měla v očích jiskru jakou doposud nepoznávali, a teď se na ně opět dívala těma štěněčíma očima.
,,Objetí." řekla náhle Nyu dětským hláskem. ,,Kouto, objetí."
,,Fajn, budu dělat, že to nevidím." otočila se naštvaně Yuka.
Kouta objal nešťastnou dívenku, jako malé dítě, které potřebovalo objetí své maminky. Nyu se cítila tak zmateně. I přesto, že její paměť byla opět zatemněna, cítila z Koutova náručí něco krásného. Něco na co ráda vzpomínala. V jejích očíčkách se zablýsklo, když si vzpomněla na sebe samu, jako malou holčičku, která dováděla u moře s malým chlapcem. Náhle se jí zastesklo. 
,,Kouto." špitla tiše Nyu, silně Koutu objala a opět se rozplakala. Tolik jí chyběl ten malý Kouta se kterým si hrávala. Proč jen na ni zapomněl?
,,To bude v pořádku. Pojď, pospěšme si domů. Do našeho společného domova." utěšoval ji Kouta.
,,Jak dlouho se ještě budete objímat!?" rozkřikla se náhle Yuka, která netrpělivě přihlížela.
,,Říkala jsi, že ti to nevadí."
,,No dělej pust ji!" Yuka žárlivě odtrhla Koutu od Nyu, která jen nechápavě koukala. Bylo na čase vrátit se domů. Ačkoliv byla Yuka teď trošku naštvaná, byla ráda, že Nyu našli. A Nyu, plna podivných vzpomínek a emocí, se vracela na místo, kde to měla opravdu ráda.

Slunce již zapadalo za obzor, mraky byly zbarveny jasně oranžovou barvou a odraz nebe zbarvoval i poklidné moře. Pláž vypadala tak mírumilovně a prázdně, přímo stvořená pro to, co si ředitel Kurama nyní v hloubi srdce přál. Nechal potají na pláž odvézt regenerační modul, v němž bylo to, co musel nyní ukrýt. Věděl, že porušil příkaz generálního ředitele Kakuzawy. Věděl, že za to může nést následky, ale jeho emoce byly přeci jen silnější.
Modul uschovaný mezi útesy v písku se pomalu otevřel a ven vykoukla zmatená Nana.
,,Kde to jsem?" rozhlédla se okolo, ale všude byla jen písčitá pláž.
,,Nano." ozval se hlas z jakési vysílačky na modulu.
,,Tati!" Nana poznala hlas ředitele Kuramy.
,,Generální ředitel mi přikázal tě zabít. Ale já jsem zařídil, abys mohla utéct. Měla bys být schopná hýbat rukama i nohama."
Nana si prohlédla své ruce a nohy, které byly k nerozeznání od skutečných. Pomalu vstala z modulu, ale cítila, že nohy jsou ještě slabé a bude se s nimi muset naučit chodit.
,,V tašce máš peníze, ze kterých můžeš pro začátek žít. Až budeš moct, tak někam odejdi a tajně žij. Buď hodná holka. Jednou tě určitě najdu a odvedu si tě. Nevím, kdy to bude, ale určitě se to stane. Do té doby na sebe dávej pozor."
Nana se pomalými krůčky ploužila podél útesu a snažila se chodit. Ještě své nohy ale neuměla tak ovládat a tak upadla do horkého písku.
,,Hloupý táta." fňukala Nana, když vstala a zahleděla se na širé moře. ,,Jestli se mu kvůli tomu něco stane, tak..." její slova ale byla utnuta podivným zvukem. Znělo to jako nabíjení zbraně. Nana se ohlédla a spatřila za zády muže. Vojáka. Byl to Bando, který tu po pláži celou dobu slídil a hledal Lucy.
,,Hej, co to máš na hlavě? Dělej, raději mi odpověz!" křikl na ni Bando a mířil na ni zbraní. Nana neměla strach. Jistě ten muž hledá Lucy a ne jí. V hlavě jí začaly běhat myšlenky, jakou správnou odpověď zvolit, aby ji Bando nechal na pokoji.

Ten den se událo plno věcí. Yuka byla ráda, že se jí snad trochu podařilo obměkčit Koutovo srdce, Kouta byl rád, že se vrátila Nyu a zároveň byl zmaten z jejích posledních slov. Nyu byla šťastná, že je s Koutou a přitom jí trápily vzpomínky. Ředitel Kurama pomohl Naně utéct a doufal v její bezpečí, a Nana nyní opuštěná stála na pobřeží a musela se potýkat s pomstychtivým Bandou, který prahnul po zničení Lucy. Jedno bylo ale jisté, ne každýmu se může splnit to, po čem touží.
g

Elfen Lied 7. díl

25. srpna 2010 v 13:17 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
KONFRONTACE

Slunce zapadalo za obzor, moře bylo rudé jak se v něm odrážely paprsky zapadajícího slunce. Blížil se večer a všude byl klid. Pláž byla tichá a mírumilovná, a právě zde se nyní střetla bezmocná Nana s vojákem Bandou, ve kterým zuřila nenávist a touha najít Lucy.
,,Odpověz mi! Jakto že máš rohy?" křičel Bando na Nanu a mířil na ni zbraní.
,,Ani sto takových jako jsi ty by mi nemohlo ublížit." odpověděla Nana nebojácně. Neměla strach, ale možná si ani neuvědomovala, jak moc je Bando pln svou nenávistí.
,,Cože?" nechápal Bando.
,,Máš štěstí. Tatínek mi řekl, že mám být hodná holka. Takže neumřeš." odvětila Nana. Na to se Bando ale hlasitě rozesmál.
,,Ani se nehneš, když tě mám na mušce. O tom není pochyb."
Nana ale mlčela. Nechápala co bylo tak směšného, ale stále se necítila nijak ohrožena.
,,Ty nejsi s ní?" zeptal se po krátkém zamyšlení Bando. Nana se jen mlčky otočila a kráčela pryč. ,,To stačí, nebudeš mě ignorovat."
Ozvala se ohlušující rána a kulka Bandovy zbraně trefila Nanu do její umělé ruky. Nana vykřikla, rána ji odmrštila na zem do písku.
,,Co to je? Taková síla." Divila se Nana, nikdy takovou palebnou sílu neviděla.
,,Nechal jsem si ji vyrobit na zakázku, má 50 kalibrů. Tak snadno z dráhy výstřelu téhle 9 milimetrové kulky neunikneš." pousmál se škodolibě Bando a přikráčel až k Naně, která bezmocně ležela na zemi.
,,Na tuhle vzdálenost už udělají víc, než jen škrábanec." řekl Bando chladně a zamířil zbraní Naně na hlavu. ,,A tvé ruce nebudou mít šanci na mě dosáhnout."
Nana se pomalu posadila, teď už cítila strach. Bandova zbraň byla dost silná, ale co po ni vůbec chce? Ničím mu neublížila. Stejně jako on, přála si pomstít se Lucy. Ale ani jeden neměli tušení, kde se schovává.

Lucy se nyní cítila šťastně. Neměla momentálně ani tušení, kdo na ni číhá. Radovala se ve svém novém domově, pomáhala Koutovi a Yuce, a nebo ráda venčila Mayuninýho pejska.
Bylo již šero, když vyšel Kouta ven s mističkou jídla a hledal Wantu, kterého právě Nyu venčila.
,,Wanto! Wanto!" volal Kouta a čekal, že se někde pejsek vynoří s Nyu v zádech. A také jak čekal, ozvalo se radostné štěkání a malý psík už mu bežel naproti po cestě.
,,Kouto!" volala Nyu, která bežela za pejskem.
,,Nyu, zase jsi nechala Wantu běhat bez vodítka." zlobil se Kouta.
,,Nyuu!" usmála se dívka, jakoby se nic nedělo.
Z oken domu už voněla večeře, kterou Yuka s Mayu připravovaly. Mayu byla šťastná za každou chvilku, kdy mohla Yuce pomáhat v kuchyni. Bylo to vše pro ni nové a cítila se jako u skutečné rodiny.
,,Jsem ráda, že se Nyu vrátila." pravila Mayu, když pomáhala Yuce s večeří.
,,Ano je to dobře, že se Nyu vrátila, ale..." Yuka se odmlčela a zaposlouchala se hlasům z venku.
,,Nyu co to děláš?" volal Kouta.
,,Nyu! Nyu!"
,,Hej, hej, to je nebezpečné!"
Yuku opět polil žárlivost. Ani nevěděla proč na Nyu žárlí, vždyť to byla taková hloupoučká holka. Měla Nyu moc ráda, ale užíralo jí, když jí viděla v těsné blízkosti Kouty. Na chvíli přestala vnímat smích vycházející z venku a spozorovala, že Mayu nepřítomně hledí do zdi a nad něčím dumů.
,,Co se děje, Mayu?" zeptala se starostlivě.
,,Nic!" vyhrkla rychle Mayu a snažila se nemyslet na vojáka z pláže, se kterým se dnes setkala.
,,Nemáš domácí úkol? Nemusíš tu být, já si poradím." pravila Yuka s úsměvem.
,,Chci ti pomáhat. Prosím dovol mi to." obrátila se k Yuce Mayu s toužebným výrazem.
,,Pokud to tak chces, budu ráda."
,,Jsem přeci taky členem rodiny." Mayu se opět dala do připravování večeře. Zatímco Yuka se opět zaposlouchala do smíchu vycházejícího z venku.
,,Asi je nejvyšší čas, aby i ostatní z rodiny pomohli." řekla Yuka trochu naštvaně a vydala se za Koutou a Nyu. Byla to dobrá příležitost jak jejich hrátky ukončit.
,,Hej vy dva, alespoň prostřete na stole!" rozčilovala se na ně Yuka.
Mayu využila toho, že je v kuchyni sama a opět se zapřemýšlela nad dnešním zážitkem. V hlavě jí utkvěla Bandova tvář a jeho zlostná slova.
,,Asi bych jim o tom měla říct. Ale proč Nyu?" zamyslela se Mayu. Nechápala, proč ten muž hledal Nyu. Jaký s ní má nevyřízené účty? Měla by to asi Koutovi a Yuce říct.
U večeře se všichni tvářili tak klidně, jakoby nikdo krom Mayu neměl starosti. Ale Mayu stále tížilo srdce.
,,Kde jsi celou tu dobu byla?" zeptal se náhle Kouta Nyu.
,,Nyu?" podívala se na něj dívka nechápavě.
,,Ach jo, to je zoufalé." povzdechl si Kouta, když viděl, že z Nyu nedostane ani slovo.
,,Vždyť je vše v pořádku. Hlavně, že se vrátila domů." odvětila Yuka.
,,No jo, máš pravdu, ale... pořád mě to zneklidňuje."
Zatímco všichni spokojeně večeřeli, Mayu si všmla Koutovi ustarané tváře. Asi ho něco tížilo, možná nebyl ten spravný čas, aby jim řekla o vojákovi z pláže. Nemohla o ale tom přestat přemýšlet, kdo jen ten voják byl? Určitě tam někde venku stále je a hledá a možná je to otázka času, kdy najde.

Vskutku Bando tam venku sále byl a žíznil po pomstě. Místo Lucy se mu ale nyní pod mušku dostala bezmocná Nana.
,,Co to mělo znamenat těch 'sto jako já'?" vyptával se zlostně Bando Nany a stále na ni mířil zbraní. ,,Jestli mi neřekneš kde je, zabiju tě!"
,,Kde je kdo? Co tím myslíš?" zeptala se Nana sedící na zemi.
,,Myslíš, že jsem idiot!? Že je to náhoda, když potkám dvě děvčata s rohy zrovna tady?"
,,S rohy? Mluvíš o Lucy?" vyděsila se trochu Nana.
,,Takže ji znáš." posumál se Bando, z jeho zbraně se opět ozvala hlučná rána a kulka škrtla Naně o její druhou umělou ruku.
,,To je ona. Kde je?" vyptával se neustále Bando, ale Naně už pomalu docházely síly.
,,Nevím." odpověděla se svěšenou hlavou.
,,To chceš umřít jen tak?" Bando opět nabil zbraň.
,,Proč? Proč to děláš?" ptala se Nana se slzami v očích. ,,Tatínek říkal, abych s nikým nebojovala. Chci ho poslechnout, nic špatného jsem neudělala."
,,Nic špatného říkáš?" Bando přistoupil k plačící dívce blíže.
,,Nana je hodné děvče. Nebudu s nikým bojovat. Půjdu a budu někde žít." dívka se hlasitě rozplakala, hleděla do písku a slzy se jí koulely po tváři. Bojovala v sobě s pocity, které jako Diclonius měla od přírody, a to bojovat. Slíbila ale řediteli Kuramovi, že bude hodná a nebude bojovat.
,,Přestaň plácat nesmysly, ty nestvůro!" Bando do Nany surově kopl a ta se odkutálela obličejem do písku.
,,Pozor dva metry, dva metry." Bando od Nany rychle uskočil na bezpečnou vzdálenost. Bál se, aby nepoužila své vražedné ruce. ,,Vy lidé s rohy jen svou existencí ohrožujete lidstvo. Pro vás tu není místo."
,,Lžeš! Tatínek by mi nelha." vzlykala Nana.
,,Zkus přemýšlet. Kde najdeš lidi s rohy, jako jsi ty? Musí tu být nějaký důvod, proč hned jak se někdo takový narodí, hned ho zabijí."
,,Lžeš!" křičela Nana až se slzami zalykala.
,,Nechali tě tak dlouho na živu jen proto, že jsi jim sloužila na testování."
,,Lžeš! To není pravda."
,,Vidíš, jste jak hmyz, přenášíte ten hnusný virus, který zničí lidstvo."
,,To není pravda!" Nana se odhodlala své uslzené oči obrátit k Bandovi. začínala k němu cítit zlost za ta krutá slova.
,,Je to jak likvidace škůdců." Bando opět zamířil na Nanu zbraň.
,,Lžeš!" Nana nepřestávala plakat, ale pak si vzpomněla na slova ředitele Kuramy. Generální ředitel rozkázal, aby ji zabili. Co když Bandova slova jsou pravdivá? Co když je tu opravdu zbytečná? Nikomu přeci neublížila, tak proč se k ní svět takhle chová?
,,Tak proč jsem se narodila? To nemám právo žít na tomto světě?" fňukala Nana.
,,Pomalu ti to dochází. Takže mi to už konečně řekneš?"
Nana se pomalu postavila na nohy, hleděla do země a tvář jí zakrýval stín.
,,Nejlepší pro mě bude, když zničím tento svět." špitla Nana tajemným hlasem, který Banda vyděsil.
,,Jdi k čertu!" křikl na ni.
,,Bylo by pro mě nejlepší všechny zabít a pohřbít." Nana vzhlédla k Bandovi svýma rudýma očima, jaké mívala vždy Lucy, když v ní rostla zloba. Ty velké rudé oči, kterých se Bando bál. Okolo Nany se zvedl vítr, který si pohrával s pískem. Nana cítila, jak ji její vztek a smutek pomalu ovládají. Pomalými kroky se blížila k Bandovi, její nepřítomný výraz v rudých očích ho stále sledoval.
,,Oh, konečně mi ukazuješ svůj skutečný charakter. Tvá kolegyně ze začtku také říkala jen 'Nyu Nyu' a pak jsme přestali být opatrní." pravil suveréně Bando a před blížící se Nanou ustupoval. Nebál se, ale snažil si od ní udržet odstup. Poodběhl kousek dál a pak po Naně vystřelil. Kulka ale jen škrtla o Naninu umělou paži a dívka neohroženě kráčelá dál. Bando vystřelil ještě dvakrát. Jedna kulka zasáhla umělou ruku, druhá umělou nohu. Dívka se na chvíli zastavila, ale ani jedna kulka ji nezranila. Bando se vyděsil, když spatřil, že ani krev neukápla. Jakoby Nana byla nesmrtelná.
,,Jaktože nekrvácí?"
Nana se k němu opět blížila. Banda se už trochu zmocňoval strach. Opět od dívky, která nyní vypadala jako děsivý nepřemožitelný robot, odběhl.
,,Raději se už nepřibližuj!" křikl na Nanu, která se na okamžik zastavila. ,,Vís, proč jsem sem přišel? Už ti to došlo?"
Nana ale mlčela, její rudé oči Banda stále hladově pozorovaly.
,,Sem tvé zbraně nedosáhnou. Z pěti metrů trefím tvé srdce. Od tří metrů nejste ničím jiným, než oběti s divným pohledem!" pousmál se Bando a namířil na Nanu zbraň. ,,Klekni si přede mnou a odpustím ti. Ale udělej jen jediný krok a zabiju tě."
Nana se Bandových slov nebála. Odhodlaně vykročila přímo k němu.
,,Jdi k čertu! Chceš umřít?" křikl Bando a chystal se na nanu vystřelit. Než to však stihl, Nana na něj napřáhla svou umělou ruku a silou své mysli ji po Bandovi mrštila. Ruka trefila Banda prudce do obličeje, až se odkutálel na zem a svou zbraň upustil z rukou. Bez své zbraně se cítil v ohrožení. Když ji spatřil ležet na zemi, rychle po ni skočil. Nana ale vymrštila svou neviditelnou ruku, která se zabořila do písku a zbraň odhodila pryč. Bando se rozplácl na zemi a s děsem v očích hleděl na Nanu.
,,Byla dál než tři metry!" netušil, že Naniny zbraně dosahují dál, než zbraň jiných Dicloniusů. Nana již došla až k bezbranému Bandovi, který ležel na zádech a vyděšen hleděl do očí dívky, která se nad ním skláněla.
,,Vypadá to, že jsi ztratil zbaň. Klekni si přede mě a odpustím ti." řekla Nana a přidupla Bandovi ruce k zemi. Jakmile Bando spatřil její rudé a děsivé oči jak se k němu sklání, vybavil si chvíli, kdy se nad ním takto skláněla Lucy těsně před tím, než ho oslepila. Děsivá vzpomínka na Lucyin zlostný pohled a její poslední slova 'No není to teď větší sranda?' to stále znělo Bandovi v uších. Bando nedovolil, aby ho porazil další Diclonius. Vysmýkl ruku z pod Naniny nohy a vytáhl ze saka pistoli.
,,A kdo říkal, že mám jen jednu zbraň!" křikl Bando a vystřelil Naně do obličeje. Při zpětném nárazu mu však zbraň cukla v ruce, a jeho ruka, nebo spíš protéza se rozbila. Umělá kůže potahující protézu praskla a jeho zápěstí nyní vypadalo jako kus železa a šroubků. K jeho smůle, díky tomu jeho vystřelená rána minula Nanin obličej a jen lehce škrtla o její spánek. Nana vykřikla bolestí. Uchopila se za zraněné místo, ze kterého začala malým pramínkem proudit krev a ustoupila od Bandy.
,,Sakra, rozbila se. Asi nevydržela zpětný náraz zbraně." rozčiloval se Bando, když spatřil svou protézu. Položil ruku, v níž stále třímal pistoli, na zem a ta se ihned rozpadla. Šroubky se odkutálely a železo povolilo. Bando byl opět bez ruky. Nana opodál potichoučku vzlykala a utírala si ze spánku krev.
,,Krev?" ulekla se, když viděla svou dlaň plnou krve. Cítila jak jí teplá krev stéká po tváři, cítila bolest a náhle i strach.
,,Ne. To bolí, tati to bolí! Tati, pomoz mi! To bolí!" naříkala Nana, klekla si do písku a zakryla si uslzené oči krvavou dlaní.
,,Proč ty..." koukal nechápavě Bando na dívku, která plakala jako malé dítě. Neměl sílu se zvedat ze země, jeho nová ruka byla zničená, zbraň někde pryč a navíc musel poslouchat to hrozné bulení té holky.
,,Co se ti stalo s rukou?" zeptala se po chvilce Nana, která přestala již plakat a její zrak utkvěl na Bandově rozpadlé protéze.
,,Nelituj mě. Ta mrcha mě dostala. Ta tvoje kamarádka." odcekl Bando chladně.
,,Kamarádka?" podivila se Nana. ,,Ona ale vůbec není moje kamarádka. To jí vděčím za to jaké teď mám tělo." Nana vstala a ukazovala bandovy své končetiny a pahýl po ruce, kterou před chvílí po Bandovi vymrštila.
,,Takže máme stejného nepřítele." pravil Bando již klidně.
,,Nepřítele? Ano, máš pravdu. Ona je můj nepřítel." souhlasila tiše Nana. ,,Ale nikde ji tady necítím."
,,Co?" divil se Bando.
,,Na malou vzdálenost se dovedem vycítit." vysvětlovala mu Nana.
,,Vážně?"
,,Hej, proč spolu nezačneme spolupracovat?" navrhla nana s úsměvem. ,,Podívej, když se spojíme, bude lehčí zabít Lucy."
,,Jdi se vycpat." odvětil Bando. ,,Ja tu mrchu vlastnoručně zabiju sám. Takové děcko jako ty by mě jen brzdilo."
,,Chápu." řekla Nana, sebrala ze země svou ruku, kterou po Bandovi mrštila a nasadila si ji.
,,Hele, říkala jsi, že můžeš vycítit její přítomnost?" zeptal se náhle po chvíli ticha Bando.
,,Ano."
,,Až ji ucítíš, tak mi dej vědět." řekl Bando, vylovil z kapsy papírek se svým číslem a podával ho Naně.
,,Co to je?" zeptala se nechápavě Nana.
,,To je snad jasné. Telefoní číslo od mobilu."
,,Co to je mobil?" Nana ale neměla ani nejmenší tušení, o čem Bando mluví. Tyhle věci jí byly cizí.
,,Zapomeň na to." vzdal to Bando a papírek s číslem zase schoval. ,,Budu se motat tady okolo pláže. Řeknu ti jedno, do ničeho se nehrň a nebojuj sama."
,,Co!? A ty nebuď tak důležitý!" okřikla ho Nana uraženě. Pak se ale opět zahleděla na jeho rozpadlou protézu a podala mu svou ruku, aby mu pomohla vstát.
,,Nechci ti potřást rukou, ale bude se ti špatně vstávat, že?"
Bando se tedy po chvilce váhání chopil Naniny ruky, ale když se pokusil vstát, Nanina umělá ruka se utrhla a Bando se opět svalil do písku.
,,Jdi k čertu, udělala jsi to schválně, že ty blbečku!?" rozčiloval se Bando zatímco se Nana smála.
,,Správně." souhlasila a stále se smála tomu, jak se Bando nechal nachytat. Nana nakonec souhlasila s Bandovým návrhem, že mu dá vědět jakmile ucítí Lucy na blízku.

Ještě ten večer si hnerální ředitel Kakuzawa nechal zavolat Kuramovu asistentku Shirakawu, aby mu pověděla o pošetilém činu, jakého se Kurama dopustil.
,,Takže Kurama opravdu pomohl Sedmičce utéct?" pravil kakuzawa, když se tuto zprávu dověděl. Nebyl ani moc překvapen, od Kuramy se to dalo očekávat, že se nechá unést svými city.
,,Ano." souhlasila Shirakawa.
,,Tihle lidé jsou jen takové včelky dělnice. Nemají v hlavě nic jiného než zabíjet lidi. Všechno, co potřebuji na tomto světě je jejich královna Lucy. Budeme muset vynaložit hodně úsilí."
,,To znamená... slyšela jsem, že ředitel přišel o dceru. A proto začal brát Sedmičku jako vlastní dítě." pravila Shirakawa na Kuramovu obhajobu. Ona byla asi jediná, kdo Kuramovo počínání chápal.
,,Tohle ti řekl Kurama?" rozesmál se Kakuzawa.
,,Ano." souhlasila. ,,Jeho dcera se narodila s virem vektorů a on ji vlastníma rukama... zabil. Zabil vlastní dceru."
,,Nezáleží na tom, v jakém světle ho vidíš ty, je to hlupák." odvětil chladně Kakuzawa.
,,Generální řediteli, co tím myslíte?" polekala se Shirakawa.
,,Rozhodl jsem se Kuramův trest odložit. Nicméně bude pikat za to, že mě neposlechl."
Shirakawu jeho slova vyděsila. Chápala proč ředitel Kurama takto jednal, možná měl výčitky a proto se rozhodl Nanu chránit. Nepřála si, aby za to byl potrestán, ale její slovo před generálním ředitelem nemělo váhu. Jeho pochopení vůči Kuramovi bylo slepé.
Ředitel Kurama věděl, že dřív nebo později se Kakuzawa o jeho činu dozví. Pevně ale věřil, že udělal dobře a že Nanu jednou bude moct zase vzít k sobě jako svou dceru. Chyběla mu rodina. Prohlížel si ve své pracovně fotky své ženy, a když jeho oči spočinuly na fotce, kde svou těhotnou ženu objímá, píchlo ho u srdce.
,,Nano. Alespoň ty budeš žít." vzdychl Kurama a zadíval se na Naniny papíry, kde byla její přeškrtlá fotografie. Doufal, že udělal dobře. Že se Naně nic nestane. Co asi jeho Nana teď dělá?

Ten chladný večer Nana posedávala na celkem rušné ulici před obchody, nevěděla kam jít, co dělat.
,,Co si mám teď počít, tati?" vzdychala Nana a prohlížela si obsah tašky, kterou jí ředitel Kurama věnoval. Nana v ní zalovila a vytáhla balíček dolarovek.
,,Co to je? Papír?" divila se Nana nad neznámým objektem. Bylo už ale dost pozdě a Naně kručelo v žaludku, za celý den ještě nejedla.
,,Mám hlad." vzdychla, musela najít někde něco k jídlu. Vydala se tedy do ulice, všude bylo plno obchůdků a všechny tak pěkně voněly jídlem až se Naně sbíhaly sliny.
,,To pěkně voní." slintala Nana nad stánkem s občerstvením. Vystavené jídlo a okouzlující vůně ji natolik zlákali, že se vydala ke stánku, aby si nějakou dobrotu objednala.
,,Promiňte." pravila Nana prodavači.
,,Vítej, co to bude?" zeptal se prodavač trochu zaskočeně, když spatřil Nanu s rohy a celou špinavou.
,,Chtěla bych toto prosím." ukázala Nana na dobře vypadající křupavý kornout plný krému. Nevěděla co to je, ale vypadalo to lahodně.
,,500 jenů." odvětil prodavač aniž by se na Nanu podíval.
,,500 jenů?" polekala se Nana, jelikož netušila co po ní chce. Jistě nějaké platidlo, ale kde ho vzít. Nana rychle lovila v tašce, přehrabovala se mezi bankovkama a hledala něco co by vypadalo jako 500 jenů. Netušila ale jak to vypadá a zatímco zoufale lovila ve své tašce, předběhly ji dve slečny.
,,Prosím treskový krém." pravila jedna slečna.
,,A já chci čokoládový." pravila druhá.
,,Vítejte! Bude to 500 jenů." usmál se na slečny prodavač zdvořile, daleko zdvořilejš než na Nanu. Prodavač slečnám podal kornout plný krému a ubohá Nana pozorovala jak mu za to dávají malou stříbrnou minci, na níž bylo napsáno 500 jenů. Takové mince ale ve své tašce nenašla, jen plno papírků.
,,500 jenů. Máš je?" křikl prodavač na Nanu. ,,Stojíš mi ve vchodě, zmizni!"
Nana smutně sklopila hlavu a odcházela pryč. Obě slečny co si před ní nakupovaly se za ní nevlídně ohlížely.
,,Co je s ní? Je celá špinavá." prohlásila jedna z dívek a dál v klidu svačila svůj krém.
Nana nešťastně kráčela ulicí, z hladu jí už bolelo břicho a nevěděla kam jít.
,,Co mám dělat? Bez 500 jenů nic nekoupím." její osud byl nyní v rukou Božích. Musela ale jíst, takkhle slabá by ani Lucy nedokázala najít.

V domě u Kouty a Yuky byli zatím všichni spokojeně po večeři. Yuka zrovna umývala nadobí a Kouta s Nyu jí pomáhali.
,,Tady je nesu." volal Kouta a nesl spolu s Nyu náruč talířů.
,,Postavte je tady." ukázala Yuka ke dřezu. ,,Kde je Mayu?" zeptala se pak se zájmem, když Mayu nikde v kuchyni neviděla.
,,Šla s Wantou na procházku." odpověděl Kouta.
,,V tuto hodinu?" podivila se Yuka.
,,Neboj, šli jen kousek od domu." ujišťoval ji Kouta.
Možná bylo na venčení pejska trochu pozdě, ale Mayu měla plnou hlavu myšlenek a potřebovala na čerství vzduch popřemýšlet o tom. Nemohla přestat myslet na vojáka z pláže a na tajemství o Nyu, které by se ráda dověděla. Kráčela ulicí, v ruce žmoulala papírek s tlefoním číslem Bandy a přemýšlela.
,,Měla bych se o Nyu něco dovědět." špitla Mayu a uvažovala jesli přeci jen Bandovi nezavolat a nezeptat se ho na nějaké informace. Dorazila akorát k telefoní budce a rozmýšlela se, zda-li to udělat. Než ale stačila cokoliv udělat, její pejsek se hlasitě rozštěkal a rozeběhl se pryč.
,,Wanto!" volala za ním Mayu, ale pejsek už byl pryč. Kam jen mohl běžet, malá Mayu spěchala za ním. Wantův čuch ho vedl až na místo kdesi pod schody, kde při malém ohýnku seděla v koutku smutná Nana. Byla jí zima, měla hlad a na mysli jí přicházely jen myšlenky na Lucy a ředitele Kuramu.
,,To znamená, že jsem s Lucy prohrála." povzdechla si Nana a vzpomněla si opět na chvíli, kdy bezmocně ležela na hřbitově bez rukou a nohou.
,,Co když mě opravdu už tatínek nechce. Nevím, co dělat. Tatínku. Chci vidět tatínka, je mi smutno. Tatínku!" Nana sklopila oči ke kolenům a rozplakala se. Tak moc jí bolelo u srdce, přála si, aby jí ředitel Kurama držel v náručí, aby to co říkal Bando nebyla pravda. Nana plakala, když tu jí vyrušil psí štěkot, který se k ní blížil. A za malou chvilku se před ní objevil maličký bílý pejsek a za ním Mayu.
,,Promiňte. Obyčejně tak neštěká." omlouvala se Mayu, když spatřila Nanu. Nana si utřela slzy a postavila se, jakmile Mayu spatřila její rohy, vyděsila se.
,,To je ta holka." špitla Mayu a vzpomněla na událost ze hřbitova, kdy viděla tohle devče bojovat s Nyu.
,,Co je? Celá jsi zbledla." ptala se Nana, když spatřila Mayuninu vyděšenou tvář.
,,To nic, byl to jen sen. Nohy se samy od těla neoddělí a potom nespojí." odpověděla Mayu. Byla si jistá, že to co tehdy viděla se nestalo, musel to být jen její zlý sen. Viděla jak Naně upadly končetiny a teď je zase má. Jen co to ale Mayu dořekla, Nanina umělá noha se uvolnila a odpadla.
,,Musím ještě zapracovat nad rovnováhou." řekla Nana, sebrala si svou nohu a zase ji nasadila zpátky. ,,Tak co jsi chtěla?"
Mayu ale nedpověděla, celá bledá se sesunula k zemi k nohám Wanty.
,,Ah ne, počkej!" polekala se Nana a spěchala k Mayu, která omdlela. Opatrně Mayu odnesla k ohýnku a tam jí z nedalekého dřevěného plotu nanosila prkna aby jí na ně uložila. A pak čekala, až se Mayu probere.
Netrvalo to dlouho, po nějaké chvíli se Mayu skutečně konečně probrala. Pomalu se posadila a chytla se za hlavu, Musela se pěkně praštit do hlavy, když omdlela.
,,Ah, už ses probrala?" přiskočila k ní hned Nana. ,,Vystrašila jsi mě, omdlela jsi tak nečekaně. A ten tvor si taky celou dobu dělal starost." pohlédla na malého kňučícího pejska.
Mayu si trochu oddychla a rozhlédla se, když ale spatřila na čem leží, vyděsila se. Vždyť to je plot. I když to Nana myslela dobře, bohužel netušila co je plot, ani k čemu to slouží.
,,Takže tohle se nesmí brát?" ptala se Nana, když s Mayu vracela plot na své místo.
,,Myslím, že ne." odpověděla Mayu.
,,Teď, když jsme je dali na místo, bude to v pořádku?"
,,Ano." souhlasila Mayu s úsměvem. Nana měla radost, že je zase vše v pořádku. A měla radost, že potkala Mayu.
,,Eh... ta noha." zakoukala se Mayu na Naninu protézu.
,,Stačí, když chvíli nedávám pozor a odpadne." vysvětluje Nana.
,,Odpadne?" vyděsila se Mayu.
,,Přesně tak..."
,,To znamená... Umm, ty..." Mayu polkla slova a ukázala na Naniny rohy.
,,Myslela jsem si, že si jich všimneš. Já vím, odlišuju se s nimi od ostatních."
,,Vůbec ne, já myslím, že jsou roztomilé." usmála se Mayu, když spatřila v Naniný tváři smutek.
,,Opravdu? Opravdu si to myslíš?" Nana samým nadšením uchopila Mayu za ruce.
,,Ano, myslím." souhlasila Mayu s úsměvem.
,,To je dobře, já si to taky myslím." radovala se Nana a její tvářičky ihned zčervenaly.
,,U nás doma... víš."
,,Ano?" Nana byla Mayuninou lichotkou tak unešena, že pořádně ani nevnímala co Mayu říká a že to do čeho právě kope je náhrobek, který chrání mrtvé děti po jejich smrti.
,,Hej, můžu tě o něco poprosit?" zeptala se Nana.
,,O co?"
,,No víš... Mohla by jsi být Naninou kamarádkou?"
,,Kamarádkou?" podivila se Mayu a jakoby chvíli zahlédla v Naniný tváři stesk.
,,Nana byla vždy... no... byla jsem v ústavu. Nevím nic o světě, nevím co je venku. Nemám kam jít. Nemám nic k jídlu. Jakž takž se mi vede, ale ta samota je hrozná."
Mayu se začaly drát slzy do očí. Moc dobře věděla, jak se Nana cítí. Ona sama ještě nedávno prožívala to samé.
,,Pokud ti vyhovuju, budu šťastná, když se stanu tvou kamarádkou." souhlasila Mayu a mile se na Nanu usmála.
,,Vážně?" Nana opět k mayu nadšeně přiskočila a vzala jí za ruce.
,,Ano."
,,Já jsem Nana a ty?"
,,Mayu. Jmenuji se Mayu."
Oboum dívkám a hlavně Naně zářily oči radostí. Cítila se tak osamělá a konečně potkala někoho, kdo to její osamělé místečko v srdícku vyplní.
Nana a Mayu se posadily k malému ohýnku, který nana před tím rozdělala a vesele si spolu povídaly.
,,Nana se poprvé v životě s někým zkamarádila." radovala se stále. Pak se ale trochu smutně zadívala na ohýnek, který rozdělala a pravila: ,,Jéé, ty ale rychle hořej. Ten papír je na nic."
Nana vytáhla z tašky štos bankovek a chystala se je přidat do ohně, když se Mayu s výkřikem zvedla ze země.
,,Ne, nedělej to!! Peníze bys neměla pálit!"
Nana nechápala co se děje a proč se jí Mayu snaží zastavit v pálení těch papírků.
,,Ach jo, spálila jsi jich už tolik." řekla Mayu zklesle, když se podívala na popel shořelých bankovek.
,,Ale ještě jich mám hodně." uklidňovala ji Nana.
,,Jaktože jich máš tolik?" tvářila se Mayu překvapeně.
,,Tátá mi je dal, když jsem odešla z ústavu." vysvětlovala Nana. ,,Raději bych ale brala 500 jenů než tyhle papírky."
,,Ty opravdu nevíš nic o penězích?" vzdychla Mayu.
,,Neposmívej se mi! Jistě, že vím..." křikla Nana ukřivděně.
,,Víš, mít u sebe tolik peněz je nebezpečné." pravila Mayu ustaraně.
,,Nebezpečné?" nechápala Nana.
,,Protože když usneš, tak se spojí v něco velkého a zaútočí na tebe."
,,Zaútočí?" Nana vypadala vyděšeně.
,,Samozřejmě, ale určitě znáš kouzla na peníze, aby se nespojily. Pokud ano nemusíš se bát."
,,Promiň, promiň. Lhala jsem, když jsem říkala, že vím něco o penězích! Prosím nauč mě to kouzlo!" Nana se rozplakala.
,,No a jsme si kvit. To co jsem ti právě řekla byla totiž jen povídačka." usmála se Mayu.
nana už vypadala klidněji. Dívky se tedy rozhodly, že zachrání poslední zbytek bankovek, co se válel okolo a nebudou je pálit, ale schovaj je.
,,Takže tyhle malé papírky jsou peníze? Hele co kdybychom je použily, pojď půjdeme něco sníst!" Zazářila Nana skvělým nápadem, když ze země sbírala bankovky.
,,Neměla bys je tak utrácet!" okřikla ji Mayu.
,,Ne? Když to je tak těžké." Nana se podívala zoufale na bankovky, vůbec nevěděla co s nimi.
,,Nano, zavidím ti. Máš tolik peněz." pravila Mayu. ,,Ten, kdo ti je dal, tě musí mít opravdu rád."
,,Vážně? Raději bych ale byla s tátou, než měla všechny tyhle peníze." řekla Nana trošku smutně.
,,Máš někoho, kdo tě má rád, to je to co ti závidím." zvážněla Mayu a v jejím hlase byl slyšet stesk. Když ale spatřila Nanin překvapený výraz, rychle dodala. ,,Oh Nano!"
,,Co?"
,,Po Nyu jde nějaký muž, nevíš o tom něco?"
,,Nyu? Kdo je to?" zeptala se zvědavě Nana.
,,No přeci ta, co tu byla s tebou." vysvětlovala Mayu.
,,Tady?" podivila se Nana, neboť jediný, kdo tady s ní byl, byla Lucy. ,,Vlastně, to jsi byla ty ta holka." vzpomněla si Nana na tehdejší souboj s Lucy na hřbitově. Tam se s Mayu poprvé setkala.
,,Takže ona se jmenuje Nyu." zamyslela se Nana. Mohla by snad Nyu být Lucy?
,,Bydlíme spolu v jednom domě." pravila Mayu. ,,Je to děvče s rohy, jako ty."
Nanina tvář zvážněla. Jediné děvče s rohy, které by to mohlo být, je Lucy. Ta, které se tolik touží pomstít. Možná je to příležitost.

Čas plynul a když se Mayu doma dlouho neukazovala, Yuka s Koutou si začali dělat starosti. Možná, že se jen potřebovala projít pořádně na vzduchu. Jediný kdo neměl žádné starosti byla Nyu, která se zájmem na chodbě zkoumala velké rozbité hodiny. Zdálo se, že si našla novou hračku, opravdu jí ty hodiny fascinovaly.
,,Tobě se opravdu ty hodiny líbí, že?" pravil Kouta, který spatřil Nyu jak klečí u rozbitých hodin a hraje si s nimi.
,,Nyu!" křikla dívenka na souhlas.
,,Naštěstí se nemusím bát, ty hodiny jsou už dávno rozbité." usmál se Kouta. Tupoučký výraz Nyu ho ale opět donutil myslet na to, co nedávno spatřil v laboratoři profesora Kakuzawy.
,,Jak se ti podařilo utéct od profesora? Když jsem tam přišel..." klekl si Kouta k Nyu a s vážnou tváří se na ní zadíval. Pak si ale vzpomněl na zohavenou profesorovu hlavu s rohy a těžce polkl slova. Jakoby se mu v tu chvíli zvedl opět žaludek.
,,Kouta?" špitla ustrašeně Nyu, když viděla Koutovu bledou tvář.
,,Ale nic." usmál se zas Kouta, aby se Nyu přestala bát. ,,Tvůj učitel už není. Opravdu, netrap se tím."
,,Nyu..." dívenka se tvářila nechápavě. I když někde v hlouby věděla, že to ona ho zabila.
Yuka už si začínala o Mayu dělat vážné starosti a tak se Kouta rozhodl, že ji půjde najít.
,,Poohlédnu se po ní po okolí." pravil Kouta, když se nazouval do bot a chystal se jít ven.
,,Dobře." souhlasila Yuka.
,,Procházka se psem by neměla trvat tak dlouho." zamyslel se Kouta ,,I když ona není Nyu, takže se jistě neztraila."
,,Nyu?"
,,Měj se!" mávla mu Yuka, zatímco Nyu vykukovala Yuce za zády a prohlížela si jí. Cosi zajímavého tvaro jí padlo do oka.
,,Nyuuu!" vykřikla dívka a popadla Yuku za prsa.
,,Co to děláš?" pištěla Yuka a snažila se Nyu odstrčit. Ta ale nepřestávala mačkat Yuce prsa, jakoby to snad byly dva měkké balonky.
,,Nyu! Nyu, Nyu..." radovala se dívenka a muchlala ty dvě kulaté věci stále víc.
,,Děje se něco?" zvolal Kouta od dveří.
,,Jdi už hledat!" křičela na něj Yuka, jen aby se nevracel.
,,Dobře." Kouta se ani neohlížel a vyšel z domu. Za dveřmi se stále rozléhaly radostné výkřiky Nyu a Yuky zoufalé vzlykání jak se snažila dívku odehnat.
,,Zajímavé." zamyslel se Kouta, když těm zvukům naslouchal.
K domu se už pomalu blížila Mayu, kterou doprovázela Nana.
,,Je to tady?" zeptala se Nana, když stály před hlavní bránou.
,,Ano." odpověděla Mayu.
,,Neuvěřitelné. Nemohu tomu uvěřit. Vůbec necítím její přítomnost." divila se Nana. Normálně dokázala Lucy vycítit i na dálku, ale teď necítila nic. Možná dívka, o níž Mayu mluvila, nebyla Lucy.
,,Nano?"
,,Opravdu nic necítím. Tady není." Nana se obrátila a chystala se odejít, když vtom se hlavní bráne otevřela. Stál v ní Kouta a ihned jak Nanu uviděl, zůstal stát jak opařený.
,,Ty... Jaktože máš rohy?" Kouta popadl Nanu za ramena a začal s ní lomcovat. ,,Odkud jsi? Kdo jsi?"
,,Kouto!" okřikla ho malá Mayu.
,,Oh... Omlouvám se. Já jen..." koktal Kouta a tvářil se jakoby viděl ducha.
,,Před chvílí jsem ji potkala. Říkala, že se chce vidět s Nyu." vysvětlovala Mayu.
,,Ale vypadá to, že není tou, kterou jsem myslela." řekla Nana a opět se chystala odejít.
,,Nano počkej!" zvolala Mayu a uchopila Nanu za rukáv, aby ji zastavila. Rukáv se ale utrhl a zůstal Mayu v ruce.
,,Promiň" omlouvala se.
,,V každém případě, počkej chvíli. Chtěl bych se tě na něco zeptat." vyhrkl hned Kouta.
,,Ale Kouto... Ona má asi hlad." řekla Mayu. ,,Zůstalo nám ještě něco od oběda, že?"
,,Jídlo?" Naně se hladově rozzářily oči.
,,Dobře, něco připravíme. Pojďte dál." usmál se tedy Kouta a vedl dívky dovnitř.
,,Nemám nic proti." řekla Nana, když se na ní Mayu tázavě podívala. Naně už kručelo v žaludku jak ho lákalo jídlo.
,,Nedělej si starosti." uklidňovala ji Mayu.
Co je ale čekalo uvnitř ještě netušili. Yuka klečela na zemi a Nyu jí ležela na zádech a stále si pohrávala s jejíma ňadrama.
,,Už to dlouho nevydržím." prosila Yuka celá červená. Když vtom zaslechla cvaknout dveře. ,,Už jsou tady."
,,Kouta!" vykřikla radostně Nyu, pustila konečně Yuku a bežela ke dveřím, který se Kouta snažil odemknout.
,,Zasekly se." pravil naštvaně a snažil se je otevřít.
,,Takový velký dům." žasla Nana.
,,Dříve to býval hostinec." vysvětlovala Mayu.
,,Hostinec?" podivila se Nana, tohle slovo ještě neznala.
Vtom se dveře z prudka rozlétly a uvnitř stála usměvavá Nyu.
,,Kouta!" křičela. Hlas Nyu jakoby praštil Nanu do uší. A jakmile spatřila Nyu, viděla tu krvelačnou bestii Lucy. Zmocnil se jí nehynoucí vztek. Než stačil kdokoliv říct ahoj, vlítla Nana do dveří a vší silou praštila Nyu pěstí přímo do obličeje. Nicnetušící dívka odlétla jak kdyby do ní uhodil blesk a zůstala ležet nehnutě na zemi. Kouta, Yuka i Mayu zůstali vyděšeně stát. Byli v šoku. Nedokázali říct ani slovo. Proč to Nana udělala?