Březen 2011

Poklad Mravenčího Pekla

1. března 2011 v 0:33 | Sandra Rašínová |  Poklad Mravenčího Pekla (Ragnarok Online)
Poklad mravenčího pekla

Někdy si připadáme méněcenný, že pro nikoho nemáme žádný význam a přejeme si dokázat něco, za co by si nás lidé vážili, za co by nás uctívali. Avšak vidina slávy, díky které bychom stoupli v očích někoho, koho si vážíme, nám zaslepuje mysl a brání v přemýšlení nad tím, co je správné. A tak často uděláme něco, čeho litujeme…něco co nás poznamená na celý život. A stejně tak je tomu i v příběhu, který vypráví o jedné mladé dívce jménem Maya.
Je to již velmi dávno, Maya byla malé děvče, které pocházelo z města Morroc. Město, které bylo stále prosluněné a obklopené pouštěmi. Maye bylo 10 let, žila se svými rodiči a vždy byla velmi milá a hlavně slušně vychovávaná. Na každého se usmívala, každému ráda pomohla. Ale i přesto neměla moc přátel, neboť v takovém poměrně malém a zapadlém městě, nebylo tolik dětí v jejím věku.
Maya rostla a její rodiče byli přesvědčeni, že jednoho dne se z Mayi stane třeba kněžka, neboť její duše byla čistá jako křišťál.
I jednoho dne, kdy opět Maya procházela ulicemi města, stalo se, že se jí do cesty postavil někdo, koho tu nečekala. V úzké ulici před ní stála banda zlodějů a zdálo se z jejich úsměvů, že mají zlomyslné úmysly.
"…Ahoj." povídá Maya trochu zaskočeně.
"Ahoj? To si z nás děláš legraci?" povídá nejstarší chlapec ze tří zlodějů.
"..Ne proč?" Maya zůstává klidná.
"Kotě, víš ty vůbec, kdo jsme?" ptá se nejmladší zloděj.
"…To netuším, ale považuji za slušnost vás pozdravit."
Na to se všichni tři chlapci rozesmáli.
"Huso! My jsme zloději, takže se moc necul a koukej navalit peníze a zlato!!" křikl prostřední ze zlodějů a vytáhl dýku.
"Kde bych vzala peníze nebo zlato." Maya stále zůstávala v klidu.
"Nedělej si srandu, kotě! Ukaž se!" nejmladší zloděj přispěchal k ní a začal jí prohledávat. Ale krom pár bezcenných ulit, knoflíků a korálků nenašel nic.
"Vždyť říkám, nic nemám, jinak bych vám dala peněz, kolik potřebujete."
"Dala?" podivil se mladý zlodějíček a vyndal ruce z jejích kapes."Jen tak dala? Proč? Vždyť jsme zloději, okrádáme lidi."
"Já vím, kdo jste. Ale chtěla bych se přátelit."
Na to se oba zloději postávající opodál opět rozesmáli.
"Ty náno hloupá, ty se chceš přátelit se zloději? To neexistuje!!" zakřičel opět prostřední ze zlodějů.
"Ano chci, připadáte mi neškodní a milí." usmála se Maya na chlapce, jenž jí nyní hleděl do očí.
"Neškodní!? My ti ukážeme, jak neškodní umíme být!" rozčílil se nejstarší ze zlodějů a spolu se svým druhem, čapli za plášť hocha, který upíral zrak na Mayu, a odcházel pryč.
"Ještě se uvidíme!" A na to zloděj srazil Mayu k zemi. Dívka se ještě chvíli dívala za třemi temnými siluetami, jež mizely ulicí.
Uplynulo již pár dní a Maya stále chodívala ulicemi v naději, že ty tři chlapce někde potká. Byl večer, když usedala na opuštěném náměstí ke kašně a máchala si nohy ve vodě ohřáté sluncem. Zadívala se do nedaleké palmy a zamyslela se.
"Ahoj…" ozval se náhle hlas za jejími zády.
"Jé ahoj!" její oči se rozzářily, když se ohlídla a spatřila mladého zloděje.
"Co…ty tady tak sama?" ptá se chlapec.
"Vlastně na vás čekám."
"Na nás? Ale proč?"
"Ráda bych se stala jednou z vás."
"Cože?Ty…?!" vyděsil se chlapec.
"Ano, máš něco proti?" zeptala se Maya.
"To ne, ale víš….taková křehká dívka jako ty a stát se zlodějkou?"
"Proč ne? A jmenuji se Maya."
"Těší mě, já jsem Moel." podával jí ruku.
"Tak co vezmete mě k vám?"
"No…pokusím se o to."
A tak Moel odvedl Mayu daleko za město, kde měla jejich tlupa sídlo. Zavedl ji až do jakési Pyramidy a tam ji představil jeho dalším dvěma druhům, se kterými se už setkala.
"Co to má znamenat?!" rozčiloval se hned nejstarší zloděj.
"Co si to sem přivedl?"
"Ona by se k nám chtěla přidat." praví Moel.
"Cože?! Upadl jsi?! Taková malá nanicovatá…."
"Udělám vše, co mi nakážete." přeruší ho Maya.
"A co tě k tomu přivádí?" ptá se náhle prostřední zloděj.
"Líbí se mi to a chci být vaše kamarádka." odpověděla Maya.
"Zloději nejsou přátelé." odvětil nejstarší zloděj.
"No tak…dejme jí šanci." přimlouval se Moel.
Na chvíli se každý odmlčel. Až nakonec po chvíli přemýšlení, velitel tlupy nejstarší ze zlodějů promluvil.
"Dobrá tedy, ale nevěřím, že by holka mohla být dobrým zlodějem. Budeš muset podstoupit zkoušku."
"Ano jsem připravena." usmála se Maya plna radosti.
Na druhý den ráno se Maya už ani nevrátila domů. Život zlodějky, co se potuluje po ulicích s bandou darebáků, jí otevíral novou cestu a lákal. V tu chvíli i zapomněla na své rodiče, kteří měli strach.
A dnes Mayu čekala její veliká zkouška. Brzy ráno ji tedy vůdce tlupy vzbudil a spolu s ostatními vyšla ven před Pyramidu, kde ještě na nebi podřimoval měsíc.
"Mayo, co bys byla ochotna udělat pro to, abychom tě přijali mezi sebe?" zeptal se jí vůdce.
"Cokoliv." odvětila.
" I krást?"
"Ano."
"Nuže dobrá, Mayo, slyšela jsi někdy o Mravenčím pokladu?" vyzvídal vůdce.
"Ne, nikdy."
"Je to poklad ukrytý hluboko pod zemí uprostřed pouště, který střeží velká Mravenčí královna. Najdeš to místo a doneseš alespoň kus z onoho pokladu?"
"Ano.." odpověděla Maya hned bez váhání.
"Cože?!" vykřikl náhle Moel. "To nemůžeš myslet vážně. Mravenčí poklad je posvátný, střeží ho královna a nikdo se ho nesmí dotknout. Navíc je to velmi nebezpečné."
"Sklapni. Nebuď takovej srab a nezastávej se jí. Buď to udělá, nebo nic." řekl vůdce rázně.
"Mayo, nedělej to prosím…" obrátil se Moel na Mayu.
"Sklapni ti říkám.!!!" okřikl ho vůdce.
"Udělám to." souhlasí Maya.
Tak padlo poslední slovo. Maya odešla a aniž by věděla, kde hledat střed pouště, šla kam jí nohy vedly. Slunce už ohřívalo písek a pálilo do zad, když Maya konečně dorazila k obrovské temné jámě, u níž stála otlučená dřevěná cedule s nápisem Mravenčí Peklo. Maya hluboce oddechla a sestoupila dolů. Ihned pocítila teplo. Malé gejzírky teplého plynu zahřívaly podzemní jeskyni a Maya se pomalu vydávala na cestu. V hlavě jí vířilo nespočetně myšlenek, ani nevěděla, kde hledat poklad, půjde prostě nakonec.
Po chvíli už si musela samým vedrem utírat z čela pot, když v tom momentu se zastavila a upírala svůj zrak před sebe. V jejích očích se třpytilo zlato. Veliká hromada zlatých hrnků a všelijakých nádob se před ní v plné kráse rozzářila. Maya ihned vyndala veliký pytel a začala do něj vkládat jednu nádobu za druhou. Když naplnila pytel pár kousky zlatých nádob, přehodila si svou kořist přes záda a spěchala ven. Byla šťastná, že to dokázala, nyní ji vezmou mezi sebe, byla na sebe hrdá. Když však vyběhla ven, čekalo jí nemilé překvapení.
"Mayo, spěchal jsem za tebou…." Moel celý udýchaný beze slov náhle stanul před Mayou.
"Podívej, dokázala jsem to." sundala z ramen pytel a pokládala mu jej k nohám.
"Mayo..jaks jen mohla." Moel poklekl do písku a zakryl si oči dlaněmi.
"Co se stalo?" ptala se Maya starostlivě.
"Mayo, ten poklad je posvátný. V těch zlatých nádobách je ukryt med samotné královny… med věčnosti. Díky němu může žít. Ztratí-li se jediný džbánek s jejím elixírem života, ona zemře a s ní zanikne celá mravenčí říše…"
"Ach..to jsem nechtěla." zesmutněla Maya. V tu chvíli si uvědomila, co udělala.
"Kašli na blbý mravence!!" Ozval se hlas právě přicházejícího vůdce.
"Mayo, vrať královně její poklad…" prosil Moel.
"Ne! Kašli na to, mravenci stejně nejsou k ničemu užiteční!" vůdce začal mít strach o svůj poklad.
Maya ale sebrala pytel se zlatem a v mžiku opět zmizela v temné díře. Utíkala co jí nohy stačily, uvědomovala si, co udělala, že pro samou touhu stát se zlodějkou a zavděčit se vůdci tlupy, nejspíš připravila o život celou mravenčí říši. Konečně dorazila na místo, kde sebrala poklad. Tam však na holé zemi leželo mohutné tělo vznešené mravenčí královny. Maya sundala pytel a poklekla.
"Odpuste mi královno, já….nechtěla jsem."
"Ukradla jsi můj poklad…" oddychla královna.
"Zhřešila jsem já vím, vracím Vám, co jsem ukradla." Maya posunula pytel ke královně.
"Již je pozdě…umírám. Tvá slepota a sobecká touha mě zahubila."
"Ne! Prosím, je mi vše líto, prosím!!" Maya se rozplakala a bezmocně se připlazila k tělu umírající královny.
"Jsem ochotna za svůj hřích nést následky, Vaše království nesmí zaniknout."
"Ano…zasloužíš si trest." královna upřela na Mayu své veliké černé mravenčí oko.
"…za tvé nezodpovědné chování, odsuzuji tě tedy, aby jsi za mě hlídala poklad i celé království, abys navěky žila zde a už nikdy nespatřila světlo…."
"Co? Ah…to ne…" Maya ani nestačila nic říci, když tu pocítila ostrou bolest v celém těle. Mohutné tělo královny se nadzvedlo a zpoza jejího těla vylézala ohavná mravenčí klepeta. Maya nestačila ani mrknout, když ty odporné věci prudce vystřelily přímo k ní. Královna omotala Mayu svými mravenčími klepety a ty se jí zarývaly do těla.
"Ne! To bolí…dost..!" Maya už nedokázala ani křičet. Cítila jen ostrou bolest, před očima se jí zatmívalo…krk se jí svíral, že už nedokázala vypravit ze sebe ani hlásku. Klepeta se do Mayi pomalu vpíjela a její tělo se začalo měnit. Z jejích úst už vycházelo jen bezmocné chroptění. Mravenčí královna zemřela a Maya….byla nadosmrti odsouzena žít v podzemí jako napůl člověk a napůl mravenec a hlídat poklad, jenž pro ni znamenal život.

Maya

Biolab Story

1. března 2011 v 0:31 | Sandra Rašínová |  Biolab Story (Ragnarok Online)
Biolab Story

Příběh Seyrena a Cecil

Je tomu již pár desítek let. Ve městě zvané Prontera se narodil malý chlapec, jedné poměrně bohaté rodině. Dostal jméno Seyren, neboť jeho rodiče věřili, že se z něj stane silný a udatný rytíř. Seyren rostl, učil se a zdokonaloval v šermířském boji a když mu bylo 16 let, nebál se už chodit sám po kraji a trénovat se sám. V jeho 20ti letech už byl silný a statečný lord rytíř. Síle jeho meče i kopí se nikdo nevyrovnal a ani jeho statečnému srdci. Tehdy Seyren odešel ze svého domova a na svém věrném Pecovi se vydal poznávat svět.
Jednoho slunného odpoledne, když zrovna projížděl payonskými planinami, zaslechl čísi hlas. Zněl tak tiše a zoufale, vydal se tedy po hlase a po chvíli zjistil, že onen hlásek patří nějaké dívce.
"Double Stra...aaaaa !! Pust mě !!" kříčela ta dívka kdesi v dáli.
Seyren pobídl Peca a spěchal za tou dívkou, která se nejspíš octla v nesnázích. Klestil si cestu mezi keři až konečně spatřil veliký starý strom. Nebyl to nikdo jiný, než starý Elder Willow, dřevnatý a rozpadlý strom. Ve své větevnaté hnátě svíral za nohu mladou hunterku a mával s ní ve vzduchu.
"Pust mě ty stará uslintaná obludo !!!" křičela zoufale a mávala rukama. Na zemi se válel její rozlámanný luk a nad její hlavou poletoval pomatený Falcon. Seyren nečekal, pobídl opět svého Peca a vyrazil vpřed.
"Clashing Spiral !" zvolal a s napřaženým kopím v mžiku nadělal z Elder Willowa třísky.
Hunterka spadla na zem až to pod ní zadunělo a její Falcon zavřeštěl.
Seyren seskočil z Peca a přispěchal k dívce. Když k ní poklekl spatřil, jak krásná a líbezná je její tvář. Dlouhé zlaté vlasy se jí třpytily jak je slunce ozařovalo. Krásné modré oči, kterými teď na něj hleděla, mu připomínaly anděla. Tak sladká byla, až se Seyren rozplýval nad její andělskou tváří a cítil, že jeho záchrana bude vlídně odměněna.
"Tos mě nemohl aspoň chytit ty pitomče ?!"
"Hmm ?"Seyren byl vytržen ze svého snění. Co že to říkal o těch andělech ?
"Ty seš ale nekňuba, víš, že sem se mohla vážně poranit ?!" zlobila se hunterka.
"Já...chtěl jsem Vám pomoct, slečno..." povídá Seyren zdvořile.
"Pomoct ? Kdo se tě vo to prosil ? Nejsem žádná lama, poradila bych si !" zuřila hunterka a mnula si modřinu na stehně.
"Vždyť Váš luk slečno, je rozbitý..." a ukázal na pár třísek, co ležely dívce u nohou.
"Au to bolí...kvůli tobě ty neschopo sem si natloukla zadek !"
Serenovi docházela trpělivost.
"Ty seš tak neomalenej, teď nemůžu ani chodit. Dělej pomož mi vstát !" hunterka k němu natahovala ruce. "Bolí mě zadek, dělej !"
Seyren ale vstal, aniž by jí pomohl.
"Co děláš ty tupče, říkám pomož mi !"
"Abych Vás slečno do toho zadku nenakopl." obrátil se ke svému Pecovi, nasedl a pomalu odjížděl.
Dívka seděla na zemi, pusu dokořán, oči vykulené. "Co...co si to dovoluješ ty nevychovanej ničemo !"
Ale Seyren ji ignoroval a kráčel dál.
"Stůj ty plechovko, ukaž, že jsi rytíř a ne jen kus šrotu !" hunterka se pomalu zvedla ze země, sebrala si své třísky a kulhala za ním.
"Počkej ! Slyšíš ? Řekni tomu přerostlému kuřeti, ať stojí, hej !" snažila se Seyrena doběhnout.
Ale ten jen dál kráčel krajinou a usmíval se. Ta malá ďáblice by potřebovala disciplínu, pomyslel si Seyren.
Už se šeřilo, Seyren ještě stále pomalu projížděl krajinou a za jeho zády pořád ještě zaznívaly nadávky rozzlobené hunterky.
"Jste vytrvalá." povídá Seyren. "To Vás ještě nebolí nohy, slečno ?"
"Nejsem žádná slečna !" obořila se.
Seyrenův Peco náhle zastavil tak prudce, až dívka do něj narazila a upadla opět na zadek.
"Tady končí má pouť." obrátil se na ni Seyren. "Payon, město, do něhož jsem měl namířeno. Obávám se, že se s Vámi musím rozloučit."
"Ehm...proč ?" dívka náhle zesmutněla.
"Slečno, že jsem Vás zachránil neznamená, že jsem se k Vám upoutal a budu Vám dělat rytíře. Pokud jste si tohle myslela, tak jste měla o nás rytířích špatné mýlky. Však jste to řekla sama, nikdo se mě o pomoc neprosil." Seyren se obrátil k městu a chystal se projet bránou.
"Ne...počkej." zarazila ho hunterka a vstala ze země. "Já...nemyslela sem to tak."
"A jak tedy, slečno ?" obrátil se k ní opět Seyren.
"Chci jít s tebou." a v tu chvíli se ty její krásné oči rozzářili nadějí.
"Pak tedy, já jsem Seyren Windsor, slečno." usmál se na ni.
"Já sem Cecil Damon." odpověděla dívka. "Ale...můj luk..." hlesla hunterka a natáhla k Seyrenovi dlaně s třískami.
"Nebojte se slečno Damon, najdem Vám nový." usmál se mile a ona mu úsměv opětovala.
Od toho dne cestovali stále spolu. Seyren pomáhal Cecil zdokonalovat se a brzy se z ní již stala silná a hbitá sniperka. Chodívali spolu všude a tvořili silný tým. A Seyren učil Cecil ne jen být šikovnou sniperkou, ale také vychovanou a slušnou dívkou.
Jednoho večera našla však Cecil Seyrena, jak smutně sedí u řeky a hluboce přemýšlí.
"Copak tě trápí ?" posadila se k němu Cecil.
"Nechtěl jsem Vám o tom říkat, slečno Damon, ale nyní nemám jinou možnost." praví Seyren zklíčeně. "Budu se muset vypravit na místo, kam se mnou nemůžete."
"Ach proč ? Kam ?" vyděsila se Cecil.
"Do města zvané Lighthalzen. V tom městě se údajně nachází biologická laboratoř, kde dělají pokusy na lidech. Jsem rytíř a mým posláním je zabránit té strašné věci."
"Ale proč nemohu s tebou ?" zoufala Cecil.
"Je to pro Vás nebezpečné, nebudu sebou brát ani svého Peca. Jste sice silná, ale tohle není pro Vás." Seyren cítil, že má o Cecil veliký strach.
"Nesmíš mě opustit...prosím !" Cecil objala Seyrena okolo paže a do očí jí vtrhly slzy.
"Odpusťte slečno Damon, ale nebojte vrátím se k Vám." utišil ji Seyren, ačkoli si sám nebyl jistý jestli se vrátí. Cecil ho stále tiskla k sobě a slzy se jí po tváří koulely dál.
Druhý den ráno Seyren odešel. Cecil ještě spala a on ji nechtěl budit a vystavovat ji bolestnému loučení. Stále však myslel na ty její uplakané oči, na její něhu. Musel ale splnit své poslání. Zabránit těch ohavných pokusů na lidech a zničit laboratoř.
Uplynulo již pár dní. Cecil každý den vyhlížela Seyrena, oči měla stále uplakané. Měla strach, že už ho nikdy neuvidí, že už mu nikdy neřekne co cítí. Během pár dní už to však Cecil nemohla déle vydržet. Rozhodla se, že pojede za ním. Neváhala a vypravila se do onoho města Lighthalzen. Zdálo se, že město není obydlené a přesto byla všude spousta domů. Lidé již zde nežijí, nyní se jejich těla ukrývají v biologické laboratoři a bůhví co se s nimi stalo. Laboratoř, budova jež se nacházela v koutku města, a Cecil nyní stála před jejím prahem. Odhodlaně vstoupila dovnitř. Všude bylo ale ticho a mrtvo. Cecil zoufale procházela patra budovy a hledala Seyrena. Když dorazila až do třetího a také posledního patra, unaveně se posadila na schody a rozesmutněla se. Kde jen je ? Snad se mu nic nestalo. Co když už byl ale dávno na cestě zpátky a ona se s ním minula ? Její zoufalé oči lítaly z kouta do kouta a hledaly Seyrena, jeho rudý plášť, jeho lesklé brnění. Povzdechla a vstala ze schodů. Než však stihla udělat pár kroků, zaslechla za vysokou zdí čísí hlasitý dech. Vystoupila až na vrcholek schodů a tu spatřila kdesi dole v malé uličce lesknout se brnění.
"Ach Seyrene !" křikla vyděšeně a rychle sbíhala schody a spěchala za Seyrenem, který bezvládně ležel na zemi a vedle něj jeho zlomený meč. Cecil spatřila, že jeho plášť je potřísněn krví, a rukou svíral hlubokou ránu v boku.
"Ach ne, co se stalo ?! Co ti udělali ?!" křičela Cecil a poklekla k němu.
"Drahá Damon, musíte odsud pryč." povídá Seyren tiše. "Nestihl jsem utéct, jsou silní. Utečte dokud můžete, než Vás zabijí a Vaše tělo jim poslouží k ohavným pokusům."
"Ne já nemohu..." rozplakala se Cecil.
"Už je slyším, už jdou !"
"Kdo ? Kdo sem jde ?" Cecil se rozhlížela, ale slyšela jen hlasité kroky.
"Umírám, slečno Damon, buďte rozumná..."
"Já zůstanu...neopustím tě, nemohu." Cecil plakala stále víc a kroky za jejími zády byly již hlasitější. "Děkuji..."
"Zač slečno ?" ptal se Seyren a jeho ruka, s níž si držel ránu, byla celá od krve.
"Děkuji ti, že jsi mě zachránil tehdy na planinách. A mrzí mě, že jsem byla tak nezdvořilá. Děkuji, že jsi mě neopustil a naučil mě, jaká mám být." její slzy stékaly na Seyrenův zkrvavený plášť.
"Neděkujte mi slečno Damon. Vy jste byla světlo mého života." pousmál se Seyren.
"Mám jedno jediné přání, poslední."
"Poslouchám Vás."
"...Nevykej mi." a na to pohladila Seyrena po tváři. Kroky za Cecilinými zády byly již tak blízko, že jim nemohli už utéct.
"Tak dlouho jsem ti to chtěla říct...lásko..." Cecil svou rukou stále hladila Seyrena po tváři.
"I já tobě Cecil...miluji Tě..." zněla Seyrenova poslední slova.
V tu chvíli se kroky zastavily. Cecil Seyrena objala, ozval se zvuk vytaseného ostří a čepel dlouhého kopí proťala těla obou milenců. Cecil poklesla ruka a z její rány vytékala krev na Seyrenovu hruď. Jejich mrtvá těla posloužila výzkumu biologické laboratoře a jejich mrtvé duše zůstaly navěky uvězněny zde ve třetím patře biologické laboratoře města Lighthalzen.



Příběh Eremese a Kathryne

Tam, kde věčně prahne slunce, tam kde věčně hřeje písek, tam, kde stromy mají žízeň, nachází se město Morroc. Ano, je to město obklopené pouštěmi. A právě zde se narodil malý chlapec, jehož rodiče ho nechali na prahu morrocké hrobky a zmizeli. Tehdy se ho ujala jedna zlodějská banda a rozhodli se, že ho vychovají. Malý chlapec dostal jméno Eremes, a příjmení podle dečky, ve které byl zabalen, to jediné mu rodiče zanechali. Bylo na ní napsáno Guile. Eremes Guile si nyní říkal chlapec, jenž se právě stal zasvěceným zlodějem, jak ho jeho klan vychoval. Neokrádal však bezbranné lidi, ale držel se pravidla "bohatým brát a chudým dávat". Eremes byl samostatný a své výpravy již podnikal sám, byťmu bylo pouhých 7 let.
Jednoho dne jeho kroky zavítaly až do města zvaného Geffen, město, které údajně vytvořili kouzelníci. Procházel se takhle po náměstí, když tu spatřil malou dívku, byla to kouzelnice a mohlo jí být zhruba tak asi jako jemu. Měla krátké blonďaté vlásky a tvář jako panenka.
"Pojď drahoušku, mám ještě nějaké jednání." pravil náhle nějaký starší muž a vedl holčičku za ruku.
"Už zase tati ?" ptá se dívenka se smutnýma očima. "Kdy už na me budeš mít konečně čas ?"
"Víš, že mám teď moc práce, tak nezlob Kathy." otec vedl svou dcerku za ruku.
Eremes se za nimi díval. Nevěděl sice kam jdou, ale tušil, že ten její otec bude zazobanej pracháč. Byl to velký a vznešený wizard.
Uplynulo pár dní. Eremes se zrovna potuloval u jezera u města Geffen, když vtom kohopak to tu vidí. Kousek u jezera si hrála ona malá kouzelnička, kterou nedávno zahlédl v Geffenu. Žeby si z ní udělal trošku srandu ? Napadlo ho. Nenápadně se potichu připlížil za její záda a nic netušící dívence vytáhl z pod ruky její kouzelnickou hůlku.
"Hej, vrať mi to !" otočila se prudce dívenka, ale Eremes odskočil. "Vrať to sem, ty zloději !"
"Ale no tak, ty máš jistě peněz dost, koupíš si novou." smál se Eremes a držel hůlku nad hlavou.
"Vrať mi ji prosím." žadonila dívenka a marně se snažila natáhnout k jeho ruce a hůlku chytit. Dřepěla na zemi a dala se do pláče. Eremes na ní chvíli shlížel a bylo mu jí líto.
"Hm, tak už neplač, to byl jen žert." nakonec jí hůlku podal zpátky. "Na vem si jí, Kathy."
"Co? Jaks mi to řekl?" zvedla k němu své uplakané oči a vzala si hůlku zpět.
"No...jmenuješ se tak ne? Slyšel jsem, jak ti tak říká tvůj otec."
"Můj....otec?" ptala se dívka.
"Nebo to nebyl tvůj otec, ten velký wizard co..."
"Ale ano byl." přerušila ho dívenka a její oči zas poklesly. "Mé jméno je Kathryne Keyron. A ten muž... můj otec, na mě už nemá vůbec čas. Pracuje na nějaký stavbě laboratoře nebo co."
"Aha to je mi líto." klekl k ní a podíval se jí do očí. "Já jsem Eremes Guile. Jestli chceš, můžu ti pomoct."
"Vážně? To bys byl moc hodný." Rozzářila se Kathryne.
A od té doby Eremes a Kathryne den co den chodívali spolu po pláních, lesích i horách a jeden druhému pomáhali. Zdokonalovali své schopnosti.
Uplynulo již 10 let. Eremes i Kathryne už byli velcí, z Kathryne se stala velká a mocná wizardka jako byl její otec a z malého zlodějíčka se stal nájemný vrah. Stál však na straně spravedlnosti, jeho cílem bylo zbavit svět zlých lidí. Jejich přátelství za ta léta rostlo a Kathryne si brzy uvědomila, že její srdce netouží po ničem jiném než po Eremesově lásce. Avšak ten byl uzavřený a své city nedával najevo. Kathryne však zářila láskou a netrvalo dlouho a její sen se splnil. Procházela se jednou takhle opět s Eremestem přírodou a jejich kroky je zavedly až k Yggrasilským vodopádům.
"Pročpak jsi mě zavedl právě sem?" Ptala se náhle Kathryne.
"Neznám hezčí místo, kde udělat to, co mám v plánu." praví Eremes.
"V plánu? O čem to mluvíš." nechápala Kathryne.
"Kathy..." Eremes se najednou zastavil. "Už dlouho vím co ke mně cítíš."
A v tu chvíli Kathryne zrudla a polilo jí horko. Cítila se trapně, teď jistě zjistí, že Eremes k ní nic necítí.
"Kathy chtěl jsem Ti říct..." Eremes poklekl k jejím nohám a něžně jí chytl za ruku. "...chtěl jsem Ti říct, jak moc Tě miluji a zeptat se Tě.." zalovil v kapse a vyndal malou krabičku. Otevřej jí a v ní se třpytil krásný diamantový prsten. "Vezmeš si mě?"
"Ach!! Ano!!" vyhrkla Kathryne bez rozmyšlení. Eremes jí navlékl prsten, pak vstal a láskyplně jí objal. Cítil se šťastně a věděl, že Katrhyne je šťastná též.
O jejich zasnoubení se ale brzy dozvěděl Kathrynin otec. Samozřejmě jejich svatbu neschvaloval a byl proti, aby si jeho dcera vzala nějakého potulného vraha. Kathrynina láska k Eremesovi byla ale tak veliká, že se svému otci vzepřela. On pro ni nikdy neměl pochopení, stále jen pracoval a nyní když byla laboratoř postavena, měl času ještě míň.
Jednoho večera, když Eremes pozval Kathryne na geffenskou vyhlídku na jezero, všimla si že její snoubenec je zamlklý a něco ho trápí. "Kathy, má lásko..." začal Eremes, když se usadili na lavičku. "Dostal jsem svou první práci."
"Takže tě najali abys někoho zabil?" vyptávala se Kathryne.
"Ano..." odpověděl Eremes zklesle.
"Vždyť to je skvělé, zbavíš svět zla." usmívala se Kathryne a byla na něj hrdá. Ale Eremes se stále tvářil zklamaně.
"Ty to nechápeš má drahá... mám zabít tvého otce."
"Oh bože proč?!" vykřikla Kathryne.
"Lásko, tvůj otec se podílel na stavbě laboratoře viď?"
"Ano, ale.." Kathryne nebyla schopná slova.
"V té laboratoři dělají odporné pokusy na lidech. Tvůj otec společně s dalšími lidmi vyvraždili celé město Lighthalzen, v němž se laboratoř nachází."
"Ne to nemůže být pravda." Kathryne se rozplakala.
"Ano, tvůj otec je ohavný vrah. A já se teď musím rozhodnout. Zabiju ho a s ním ty co se na tom podílejí a tak přijdu o tebe, a nebo ho nechám být a ty věci se budou dít dál."
"Udělej to..." povídá Kathryne tiše.
"Cože? Svoluješ, abych zabil tvého otce?" podiví se Eremes.
"Už dávno to není můj otec." To byla Kathrynina poslední slova.
Den jejich svatby se neprodleně blížil. Oba se moc těšili. V onen slavnostní den se oba snoubenci nesměli vidět. Eremes už byl nedočkavý, celý den se připravoval a konečně, v ten slavný večer, přišel do kostela, kde ho již očekávali svědci a kněz. Každou minutou měla přijít Kathryne v krásných bílých šatech. Začala hrát hudba a Eremes netrpělivě čekal před oltářem. Minuty však plynuly jak voda a jeho nevěsta nikde. Hodina utekla již, hudba dohrála, kněz i svědci odešli. Eremes se posadil na lavici a smutně přemýšlel.
"Ach Kathy, lásko má, kde jsi..." v ruce třímal svatební kytici.
Odbíjela půlnoc a Eremes nenašel Kathryne ani doma. Toulal se na jejich místech, ale nikde ji nenašel. A třeba se na něj přeci jen zlobí a utelka někam daleko. Ještě to ráno se Eremes vydal do města Lighthalzen. Všude bylo mrtvo, nikde ani človíček. Vyhledal onu biologickou laboratoř a překročil její práh. Musí najít Katharyninýho otce, a všechny ty co tuhle hnusnou budovu postavili. Avšak bylo to tam velké a mělo to více pater. Když procházel první dvě patra, spatřil to utrpení. Všude byla mrtvá zohavená těla, děti, ženy, muži. Celé město bylo pobité. Dorazil do třetího patra, tam však neviděl ani mrtvoly ani živého človíčka. Procházel podél zdí a hledal, když v tom zaslechl hlasy. To budou jistě oni.
"Cloaking!!" špitl Eremes a v tu chvíli mohl být na pár okamžiků neviditelný a plížit se chodbami ze těmi hlasy. Už se blížil, cítil však podivnou úzkost. Děsilo ho to, ale nechápal proč. Avšak po pár minutách to zjistil. Dorazil až k jakési vodě co se rozlévala po zemi a v tu chvíli stanul až krev mu ztuhla v žilách. Spatřil klec a na ní přivázaná Kathryne. Hlavu měla sklopenou, v těle několik hlubokých bodných ran, ze kterých sršila krev. Stékala po pramínkách do vody a zbarvovala ji do ruda.
"Kathryne!!" vykřikl Eremes a jeho zneviditelňovací kouzlo akorát vyprchalo. Chtěl se za ní rozběhnout, ale tu ho cosi tvrdého udeřilo do zad. Eremes padl na kolena do vody.
"Kohopak to tu máme? Já věděl, že přijdeš." ozval se neznámý hlas.
Eremes zvedl oči a spatřil Katharyninýho otce v bílém plášti, po jeho boku stála další spousta mužů se zbraněmi.
"Jaks jen mohl?!" křikl Eremes.
"Nemůžu dovolit, aby si Katharyne vzala někoho jako jsi ty." povídá Katharynin otec.
"A co víc, byla to silná kouzelnice, hodí se pro můj výzkum." pousmál se.
"Cože? Tys svojí jedinou dceru obětoval pro výzkum? To je tak ohavný." rozčiloval se Eremes.
"Ohavný? A od ní to není ohavný, když dovolila, abys mě zabil?"
"Ani ses k ní jako otec nechoval, místo toho ses bavil mučením a týráním nevinných lidí. Ona věděla, že si zasloužíš umřít!!"
"Jak patetické. Rozluč se se svou Kathryne." řekl naposled, povolit řetětzy co Kathryne svazovaly ruce a její bezvládné zkrvavené tělo padlo do vody. Eremes k ní přiběhl, klekl k ní a vzal její zmáčené tělo do náruče. Tak rád by jí ještě naposled řek, že jí miluje. Nahnul se k jejím ústům a naposled jí políbil. Kathrynin otec pokynul mužům a v okamžiku, kdy Eremes líbal svou mrtvou nevěstu, pocítil na svém krku studené ostří meče, které mu následně sťalo hlavu. Obě jejich těla padla do vody a ta zrudla ještě víc. Omýval jejich mrtvá těla, která nyní budou zneužita pro další odporné pokusy. A tesknící duše Eremese a Kathryne, zůstali navždy bloudit tam co padly.




Příběh Howarda a Margarethy

Je tomu již pár let, kdy existovalo a vlastně stále existuju město jménem Lighthalzen. Bylo to krásné město, obydlené lidmi, bylo tu spoustu trhů a obchodů. Město jen kvetlo. A právě zde se narodila holčička, jež dostala jméno Margaretha. I netrvalo dlouho, povyrostla a stala se malou ale šikovnou léčitelkou. Své blonďaté vlásky nosila stále sepnuté v culíku a čím byla starší tím byla krásnější. Často se procházela po městě, prohlížela obchody a nejraději chodila okukovat jednoho mladého obchodníčka, který vždy sedával na náměstí a prodával jablka, ale i věci jako čelenky a mašle. Margarethě se velmi líbil, ale nikdy nenašla odvahu za ním jít a oslovit ho. A přeci jednou se překonala. Zatímco nicnetušící mladík opět prodával na svém oblíbeném místě, přistoupila k němu Margretha.
"Ahoj..." povídá náhle dívenka.
"Čau." zvedl k ní oči mladík a přitom narovnával zboží.
"Um... to je pro tebe..." Margaretha natáhla ruce a podávala mu krásné luční květiny.
"Eh... no díky, a čím jsem si to zasloužil?" ptal se mladík a vzal si od dívenky kytky.
"Já jsem Margaretha... Margaretha Sorin." zčervenala dívka.
"Já jsem Howard Alt-Eisen, rád tě poznávám." podával dívce ruku. "A teď mi vysvětli nač ty květiny."
"Huh... no já, už musím běžet, ahoj." a na to Margaretha odběhla.
Čas letěl, Margaretha téměř denně nosila Howardovi květiny, avšak nikdy mu neřekla, že se jí líbí. Z Howarda se brzy stal kovář a Margaretha se stala kněžkou, jejím posláním bylo léčit lidi. Za tu dobu obchody ve městě jen kvetly, neboť se zde stavěla jakási laboratoř a tak přijela spousta lidí. A za tu dobu Howard nikdy nestačil Margarethě říct nic víc než "Ahoj" a "Jak se máš." Vždy tak rychle utekla.
Jedné osudné noci, kdy celé město poklidně spalo, vzbudil Margarethu hluk a křik co se z města ozýval. Běsnící nářek lidí a zvuky zbraní. Margaretha pohlédla z okna a spatřila tu zkázu. Lidé utíkali ulicemi a křičeli, po zemi se válela mrtvá těla, mezi nimiž procházeli muži v bílých pláštích. Margaretha se zděsila a jediné nač pomyslela, byl Howard. Oblékla se a odhodlaně vyběhla ven, do těch temných ulic, jež se právě proměnily v popraviště. Plížila se podél zdí, aby ji muži neviděli. Dorazila až k místu, odkud mohla krásně vidět na náměstí. Spatřila tam ale jen pár zubožených těl. Ať se dívala jak mohla, Howarda neviděla. Zamířila tedy k jeho domku, který stál nedaleko od náměstí. Městem se stále rozlíhal křik, vzduch který ještě před chvílí voněl klidnou nocí, byl nyní cítit krví. Zavládl strach. A tu Margaretha dorazila k Howardovu domku, polila jí úzkost. Howard ležel na zemi před prahem svého domu. Nehýbal se a z boku mu vytékala hustá krev. Margaretha nečekala a ihned k němu přiběhla. Klekla k jeho tělu, objala ho a zjistila, že je ještě stále naživu.
"Zabijte ji!!" volaly hlasy.
Margaretha zvedla hlavu a spatřila tři muže s meči, jak míří rychle k ní. Co teď ? Margaretha se snažila nezmatkovat, vyhlídla si prázdné místo vedle nich a zvolala:
"Warp Portal!!" Tu se vedle nich na zemi rozzářil modrý kruh, z něhož modré světlo vrhalo své paprsky ke hvězdám. Muži se již blížili, Margaretha chytla Howarda za paže a táhla jeho bezvládné tělo k portálu. A když muži doběhli na místo, Howard zmizel v modrém světle a Margaretha s ním. Portál se za nimi zavřel a muži neměli ani nejmenší tušení, kam zmizeli.
Portál poslal Howarda i Margarethu do míst, jež se nacházelo nedaleko města Prontera. Zde se budou muset schovat, neboť muži je budou jistě hledat. Margaretha našla v lese přístřeší, uložila Howarda do měkké postele v dřevěné chajdě, kterou tu našla. A tak plynuly dny, Margaretha se o Howarda starala a za nedlouho se jeho rána téměř zahojila.
"Margaretho..." povídá jí jednou Howard, když mu zrovna převazovala jizvu. "Zachránila jsi mi život. Proč?"
"Umíral jsi." odpověděla.
"Mohla jsi zachránit jen sebe aniž by tě někdo viděl. Ale ty jsi mě vyhledala a riskovala život. A nyní ses odsoudila žít v úkrytu. Proč?"
"Jsi ještě slabý, neunavuj se těmi otázkami." odbyla ho Margaretha.
"Denně jsi mi nosívala květiny a já se tě táži, proč?" Howard chytl Margarethu něžně za ruku a tázavě se jí zahleděl do očí.
"Teď ne. Možná to jednou pochopíš." odbyla ho opět Margaretha a místností se rozlehlo ticho.
Howard se už uzdravil úplně, byl však Margarethě zavázán a cítil, že jí to musí vynahradit. A tak jednoho krásného dne ji zavedl až do města zvané Alberta. Bylo to přístavní město u moře, kde kotvila spousta lodí. Zde našel malý domek, kde by mohli přebývat, aby nemuseli být schováni stále v hlubokém lese. Zde si mohl Howard najít práci. Prodával a koval zbraně a jeho výrobky byly oblíbené a dobře se prodávaly. Howard vydělával peníze a tak mohl konečně Margarethu odměnit za záchranu života tím, že jí poskytl domov a ochranu. Margaretha mu byla sice vděčná, avšak brala to od něj jako závazek, který si Howard umanul splatit. Ovšem bylo to jinak. Možná jen její láska k Howardovi otupěla a vzdala se snahy stát se jeho dívkou. Ale on jí tímto chtěl říci, že jeho počínání není pouhý závazek, ale dělá to z lásky k ní.
Dlouhá doba již uplynula, Howard si stále uvědomoval, že Margaretha jeho city nepoznala. Za tu dobu se z Howarda již stal pracovitý klempíř a z Margarethy velká kněžka, jejíž léčivou moc každý obdivoval. A tu jednoho dne Howard učinit rozhodnutí a navštívil Margarethu v kostele, kde sloužila.
"Co tu děláš?" ptala se ho zaskočeně, když ho spatřila stát v uličce mezi lavicemi.
"Tohle je místo Boží a já považuji za nejlepší, říct to zde. Třeba to konečně budeš brát vážně." Praví Howard.
"Ano, je to svaté místo, a proto považuji za drzost, aby si sem takhle vpadl a..."
"....a vyznal ti svou lásku?" přerušil rozzlobenou Margarethu Howard.
V tu chvíli se kostelem rozhostilo ticho. Margaretha se otočila k soše Pany Marie a z očí jí vytryskly slzy.
"No tak... nemáš mi co říct?" povídá Howard odhodlaně. "Právě jsem ti vyznal lásku a ty zůstáváš chladná? Řekla jsi, že to jednou pochopím a já pochopil. Zachránila jsi mi život, trpěla schovaná v lese, nosila mi květiny, a to vše z lásky, je to tak?"
Margaretha ale mlčela dál. Věděla, že Howard má pravdu.
"Margaretho, řekni už něco. Miluji tě...."
"Ale já tebe ne...." špitla Margaretha a slzy se jí kutálely z očí ještě víc.
"Ne... to je lež..." nevěří Howard.
"Mýlíš se...je mi líto, pokud sis to myslel. Nyní odejdi."
Howard nebyl schopen už nic říci. Jako by mu právě někdo vyrazil dech, jakoby jeho srdce někdo rozkrájel na kousíčky. Obrátil se a se slzami vyběhl z kostela. Byl tak přesvědčený, že ho Margaretha miluje. Co je tedy špatně? Snažil se svou bolest skrýt, ale i dny pro něj ubíhaly pomalu.
Jednu chladnou noc však Howard Margarethu vzbudil.
"Margaretho vstávej!!"
"Co se děje?" ptala se napůl spící Margaretha.
"Našli nás!"
"Cože? Kdo?" Margaretha byla v tu ránu vzhůru.
"Lidé z laboratoře, vědí, že jsme tu. Honem pojď!!!!"
Margaretha rychle vstala a oblékla se do své kněžské róby.
"Kam jdeme?" ptala se.
"Pojedem lodí, pospěš."
Howard s Margarethou se tiše vyplížili z domu a chladnou nocí spěchali k přístavu, kde nastoupili na palubu jedné lodi, která právě odjížděla. Muži v bílých pláštích a se zbraněmi v rukách již došli až k domu, ze kterého před chvílí Howard a Margaretha utekli. Loď vyplula. Po tichém moři se nesla až k ostrovu jménem Byalan.
Už se šeřilo, když loď dorazila k ostrovu. Howard a Margaretha, aniž by věděli kam jdou, kráčeli ostrovem až je jejich nohy zavedly k jeskyni.
"Honem pojď." pobídl Howard dívku.
Oba vběhli do jeskyně a tu je zahltil chlad a vlhko. Za nedlouho se jim už cesta zdála dlouhá.
"Já už nemůžu..." poklesla Margaretha k zemi.
"Vstávej, ještě kousek." zvedal ji Howard.
"Ne prosím, jsem unavená už nemůžu jít dál."
Jen co to dořekla, tu se za jejich zády ozvaly hlasy: "Tady jsou.!!!"
Ohlédli se a spatřili muže se zbraněmi a bílými plášti. Ach ne jak je našli?! Howard chytl Margarethu za ruku a dali se na útěk. Jen zázrak je teď zachrání. Margaretha ale z kapsy vytáhla pár modrých kamínků a zvolala "Warp Portal!!"
Než se ale stačilo něco stát, Margaretha klopýtla a upadla. Kamínky se jí vysypaly z dlaní. Snažila se je rychle sebrat, ale muži už byli tak blízko, že by jim neutekli.
"Margaretoh, co teď?!" zoufal Howard.
"Basilica!!" zvolala náhle Margaretha a kolem ní i Howarda se rozprostřela zářivá čtvercová zeď, jež nepropustila nic a nikoho. Muži do ní narazili a záhy byli odmrštěni do dáli. Ovšem oba věděli, že Basilica nevydrží věčně.
"Co bude dál?" ptal se zoufale Howard.
"Odpust mi.." špitla Margaretha a smutně seděla na zemi.
"Co ti mám odpustit?" nechápal Howard.
"Odpust, že jsem ti lhala..."
"V čem jsi mi lhala?"
"Tehdy v tom kostele...řekla jsem, že tě nemiluji."
"Ach...ale proč?!" vykřikl Howard.
"Nechápeš....když jsi byl zraněn, neměls žádnou naději že to přežiješ. Ta rána byla smrtelná. Tehdy jsem šla do kostela a modlila se za tebe. Byla jsem zoufalá a z celého srdce jsem si přála, abys žil. A to tak moc, že jsem se zařekla Bohu. Daruje-li ti život vzdám se i lásky k tobě. A proto jsem musela své city tajit. Odpust mi."
Margaretha se dala do hlasitého pláče. Howard k ní poklekl, objal ji a utřel slzy.
"Věděl jsem, že mě miluješ." usmál se na ni a její pláč utichl. A v tu chvíli, která se pro ně stala tak krásnou a zároveň osudnou, stěny Basilicy opadly. V ten okamžik nastala tma.
Ticho a nářek odkudsi dolíhal, Howard pomalu otevřel oči. Bolela ho hlava, nejspíš ztratil vědomí. Když se rozhlédl, spatřil jen potemělé chodby. Jeho tělo bylo spoutané řetězy ke stěně. Jeho oči však strnuly na protější stěně. Řetězy svázaná a z šatů svlečená, visela naproti němu Margaretha. Tiše plakala, ruce i nohy jí krvácely jak jí řetězy poutaly.
"Lásko...co ti udělali?" strachoval se Howard.
Margaretha, ale plakala dál, její nahé tělo se chvělo zimou a strachem. A tu již přicházeli muži, zbraně se jim třpytily v rukách.
"Co jste jí udělali vy hnusný svině?!" křičel Howard. "Pusťte nás, barbaři."
Howard i Margaretha naprosto přesně věděil, kde jsou. V oné biologické laboratoři, v jejím třetím a nejvyšším patře. Muži přistoupili k plačící Margarehtě.
"Nechte jí být!!" křičel zoufale Howard.
Tu však jeden z mužů tasil dýku a s ní poté prořízl Margarethě hrdlo. Krev vytryskla a stekla po jejím nahém těle. Nyní už muž kráčel k Howardovi.
"Nee!!Svině!!"
Jeho křik však rázem utichl, když dýka projela jeho hrdlem. Nyní už nebylo slyšet ani Margarethin pláč ani Howardův křik. Bylo ticho. Biologická laboratoř tak získala své další oběti. Duše plačící Margarethy a běsnícího Howarda, ale bloudí chudobami navěky.


Tajemná Zima

1. března 2011 v 0:29 | Sandra Rašínová |  Tajemná Zima
Tajemná Zima

Tak daleko, jak si jen umíme představit, rozléhá se lidmi neobydlená krajina. Byla tak krásná a nedotčená člověkem, že byla až posvátná. Ovšem kraj nebyl tak opuštěný, jak se zdál. Žili zde tvorové nikdy neobjevení a navěky nepoznaní. Jedním z nich byly bytosti žijící v lesích a na sluncem prohřátých loukách. Byli to takzvaní 'Elfové slunce'. Jejich obydlí tvořily husté koruny stromů a dokonce i jejich mohutné kmeny. Každé jaro i léto protancují dny mezi květinami, starají se o přírodu a libují si v teple slunečních paprsků.
I nastala v kraji zima jako každý rok. Elfové se ukládali k zimnímu spánku do svých skrýší a krásy krajiny pomalu mizely pod bílým sněhem. Tohle vždy bývalo smutné obdoví. Všude bylo ticho, klid, prázdno, a přesto všechno krajina neztrácela svůj půvab.
Jednoho mrazivého zimního dne se přihnala do kraje vichřice, jakou tu ještě nikdo nezažil. Koruny stromů se ohýbaly v poryvech větru a mnohé stromy byly i poničeny. A stalo se, že pří této bouřlivé vichřici bylo jedno ze stromových obydlí Elfů trochu poškozeno. Žila v něm rodina Elfů, která nicnetušíc poklidně dřímala ve větvích. Avšak ne tak docela. Vichřice polámala větve stromu a jedna nebohá Elfka se v tu ránu ocitla na zemi na chladném sněhu. Byla to ještě malá a nezkušená Elfka, v lidském věku jí mohlo být tak 7 let. Měla krásné dlouhé plavé vlásky a říkali ji Eleonora.
Vichřice pominula a děvčátko, ležící zapadlé ve sněhu, se pomalu probíralo. Její lehké letní bílé šatičky i její vlasy byly zmáčené sněhem. Eleonora otevřela své modré oči a rozhlédla se. Kolem sebe neviděla nic než bílo. Zvedla se pomalu ze studícího sněhu a stále se rozhlížela. Pořád nechápala, kde je.
,,Zima?" špitla Eleonora. ,,Jaktože jsem vzhůru?"
Nechápavě zvedla hlavu ke stromu, ze kterého spadla, a spatřila polámané větve, na nichž spala. Když se však opět rozhlédla po lese, pohled na třpytící se sníh v ní vzbuzoval zvědavost. Nikdy ještě sníh neviděla, nikdy nepoznala zimu. V jejich dětských očích se náhle rozzářila radost.
,,Je zima!!" křikla radostí a rozeběhla se ven z lesa. Když však vstoupila na místo, kde kdysi byla louka posetá květinami a kde se pásla zvěř, uviděla jen ponurou bílou plochu. Avšak sníh jí natolik fascinoval, že ji všechno přišlo tak nové a krásné, cítila neskonalou radost. Rozeběhla se na bílou plochu a drobnýma nožkama se brodila ve sněhu. Náhle se ale zastavila. Co to cítí ve svých nohách? Štípe to. Zvedla svou bosou nožku a viděla, že je celá promrzlá.
,,Ten sníh studí..." zafňukala Eleonora. Když tu si naproti u vstupu do lesa povšimla malé tmavé postavičky, která zmizela mezi stromy. V tu chvíli zapomněla na své zeboucí nožky a spěchala za tou postavičkou. Když se ale opět octla v lese, nikoho neviděla, jen pár stop od číchsi malých nožek. Šla podle nich, ale u jednoho vysokého stromu náhle zmizely. Vzhlédla do koruny, ale byla tam tma. Co to jen bylo za tvora? Zkoumave si prohlížela strom, když tu se za jejími zády ozval hlas: ,,Eleonoro?"
Dívka se prudce obrátila a očíčka se jí opět rozzářila radostí.
,,Soro!!"
Sora byla Eleonořin kamarád. Nebyl to Elf a vlastně ani nic co by se Elfům podobalo. Byl to tvor jménem Suru. Surové byli malé chlupaté bytosti trochu podobné menším medvědům. Pyšnili se svou huňatou tmavou srstí a silnýma tlapama. Od přírody byli velmi přátelští, ale neměli rádi samotu. Surové narozdíl od Elfů přes zimu nespali.
,,Eleonoro co tu děláš? Jaktože nespíš?" ptal se Sora své kamarádky.
,,Probudila mě ta vichřice, rozbourala mi pelíšek." odpověděla Eleonora.
,,Ale vždyť jsi celá promzrlá, pojď se mnou, nedaleko máme postavený ohýnek, zahřeješ se." Sora vzal Eleonoru oklo ramen a jráčeli zasněženým lesem. Eleonora opět ve sněhu spatřila ony malé stopičky, které uchvátily její pozornost.
,,Soro, čí jsou ty stopy?" zeptala se Eleonora.
,,Ty patří Mimikům." odpověděl jí Sora.
,,Mimikům? Co to je?" podivila se Eleonora.
,,Jsou to malé chlupaté bytosti, vypadají trochu jako 'veverky', můžeš je spatřit ale jen v zimě, v létě spí."
,,A dají se chytit?"
,,Co tě to napadá, to víš, že nedají. Dokoce se o nich říká, že pěkně kouškou."
Eleonořina zvědavost byla prozatím uspokojena. Tiše kráčeli dál a Eleonora stále obdivovala krásu zimy a litovala, že na zimu musí vždy spát. Bylo tu tolik tajemných věcí co neznala, začínala děkovat tomu, kdo vichřici přinesl.
,,Eleonoro, ještě bych ti měl říci jednu věc." přerušil ticho Sora. ,,Zima není tak krásná jak se ti zdá. Skrývá se v ní mnoho nebezpečí."
,,Jaká nebezpečí?" vyzvídala Eleonora.
,,krom malých Mimiků se v zimě budí i Zimní Orkové."
,,Orkové? Myslíš Orkové jako je má kamarádka Mia?"
,,Ne tihle Orkové, Ele. Mia patří mezi jiný a mírumilovný druh Orků. Ale Zimní Orkové jsou zlí a krutí a zabijí každého, kdo se jim postaví do cesty."
Eleonora se už raději dále nevyptávala. Ani myšlenka na zlé Orky jí nekazila tu radost, kterou jí zima přinášela.
Po nějaké chvíli již konečně dorazili k plápolajícímu ohni, okolo něhož seděli další Sorovi druzi a k Eleonořinýmu překvapení spatřila i svou kamarádku Miu. Byla to vznešená žena z rodu Lesních Orků, byla vysoká, statná, její kůže byla šedivá a dlouhé tmavé vlasy měla spletené do copu. Seděla tam u ohně, o nohu si opírala svou sekeru a hleděla do plamenů.
,,Prátelé..." povídá Sora. ,,někoho jsem přivedl." Všichni Sorovi druzi i Mia zvedli své oči, aby se podívali, kdo přišel.
,,Eleonoro, ahooooj!!" zamávala šťastně vypadající Mia.
,,Elf? Jak je to možné?" podivil se jeden ze Surů.
,,Ta velká vichřice jí zbourala přístřešek." povída Sora.
,,Pojď mezi nás." pobídla ji Mia a uvolnila ji vedle se e na dřevěné lavičce místo. Eleonora se posadila, plameny ohně jí v tu ránu začaly hřát. Opět pocítila ten silný pocit štěstí co jí tak hřál u srdce.
,,Eleonoro, co hodláš dělat do konce zimy?" zeptal se jí jeden Suru.
,,No já...nevím..." zaváhala Eleonora.
,,Mohla bys tu být s námi, ale bude to dost nebezpečné."
,,Já vím, už jsem slyšela jak o Mimicích tak o Zimních Orcích." praví Eleonora.
,,Mimiků se bát nemusíš, oni se bojí nás. Ale jestli nás najdou Orci, budeme muset utíkat a nevím jak to zvládneš ty."
,,Já to zvládnu, slibuju!" Eleonora byla plně odhodlaná zůstat mezi Sury. Pro svou slepou radost neviděla, jaké nebezpečí jí může hrozit.
,,Ele, tady máš něco, aby ti nebyla zima." Sora jí podával teplý kožich a boty, aby se oblékla.
,,Děkuji, Soro."
,,Nuže, Eleonora zůstane s námi, kdyby se něco dělo, ochráním ji," vložila se do debaty Mia.
A tak Eleonora zůstala se Sury a svou kamarádkou.
Uplynulo již mnoho dní. Jednou takhle v noci Eleonora ležela ve svém pelechu z kožešin a naslouchala praskání větví v ohni. Pozorovala nad sebou hvězdy a špičky stromů, když v tom si všimla dvou malinkých žlutých očiček v koruně stromu, které na ni shlížely. Eleonora hned poznala malinkého Mimika. Dlouhou dobu se jen tak na sebe dívali a Eleonora cítila, že je to jen malinký, vyplašený tvoreček, kterého se nemusí bát. Vtom se ale kdesi z lesa ozval hlasitý zvuk. Znělo to jako kácení stromu. Hluk sílil a Eleonora začala mít strach. Malá očička Mimika zmizela a Surové se začaly probouzet. Hluk se přibližoval a krom hlasitých ran do stromů byly nyní slyšet i čísi hlasy.
,,Orkové! Zimní Orkové!" Křičela náhle Mia.
Surové rychle zadupali oheň do sněhu a začali sbírat důležité věci, co pobrali.
,,Eleonoro, musíme utéct, zvládneš to?" Ptala se Mia dívenky.
,,Já... nevím, snad ano." zaváhala Eleonora.
,,Pojď, vyskoč mi na záda, ponesu tě!" Eleonora vyšplhala své kamarádce na hřbet a spolu se všemi Sury spěchali pryč. Utíkali, co jim nohy stačily, ale hluk Zimních Orků jim byl stále v patách. Jejich hlučné dupání se blížilo. Eleonora poprvé za tu zimu pocítila strach. Pevně se držela Mii okolo krku, která se spolu se všemi Sury hnala lesem. A v tom se ozvalo hlasíté vřeštění. Přímo před nimi se na cestě vynořila banda krvelačných Orků. Surové se rozprchli do stran, aby utekli Orkům z dosahu jejich seker. Tu se ale přes cestu objevil natažený provaz a podrazil nohy těm, kteří nestačili z cesty utéct. Mia upadla těžce na zem a Eleonora se skutálela z cesty přímo k nohám dvou Orků.
,,Ele, uteč!" křičel náhle Sora, který se jí hnal pomoct. Skočil jednomu Orkovi na hřbet a zaryl do něj své drápy. Eleonora se snažila odplazit, když tu si jí druhý Ork všiml a vykročil k ní s napřaženou sekerou. Vycenil své odporné tesáky a řval.
,,Eleonoro!" křičela Mia, která se zvedala ze země a spěchala své kamarádce na pomoc. Uchopila Eleonoru za ruku a odtáhla ji pryč. Uslintaný Ork zabořil čepel své sekery do sněhu, kde ještě před chvílí ležela Eleonora. Tu už ale táhla Mia za ruku a utíkala pryč.
,,Eleonoro běž! Utíkej!" křičela Mia, když zaslechla dunící klusot Orka v zádech. Eleonora se pevně Mii držela za ruku a hnala se vpřed, když v tom jí ruka vyklouzla. Eleonora se zastavila a ohlédla. Mia stála na místě a za jejími zády stál Ork, který ji držel za cop.
,,Mio!!" vykřikla dívka.
Ork pustil Mijin cop a ona se bezvládně svezla k zemi. Surové se zastavili a pohlédli k Mie ležící na zemi. Teprve teď si všimli zkrvavené sekery, kterou Ork třímal v ruce.
,,Mio! Mio!!" Eleonora se rozeběhla ke své kamarádce a snažila se ji zvednout. Jen naivně si myslela, že tak malá uzvedne tělo raněbé Orkyně.
,,Eleonoro ne! Uteč!!" křičel Sora.
Běsnící Ork už napřahoval proti Eleonoře krvavou sekeru, když v tom se v korunách stromů ozval hluk. Orkové se zastavili a pohlédli vzhůru. A vtom se ze stromů z čista jasna spustily malinké chlupaté vytůstky s huňatými ocásky. Byla to spousta maličkých Mimiků, kteří se svými ostrými drápky zaryli Orkům do obličeje a nepřestávali škrábat a kousat. Všichni Orkové byli obsypáni chlupatými zvířátky, zběsile pobíhali po lese a marně se snažili Mimiky setřást.
,,Eleonoro honem, utíkej!!" křičel Sora.
,,A co Mia?!"
,,Je mrtvá, pojď než si nás zase všimnou!"
Jen stěží Eleonora opouštěla svou kamaárdku. Nebyla ale jiná možnost. Eleonora i všichni Surové utíkali pryč z lesa a ještě z dáli se ozýval běsnící řev Orků.
Nastal večer. Skupinka si našla své nové útočistě v jednom lese pod skalami. Eleonora seděla zabalená v kožichu na skalním útvaru a dívala se jak padá sníh. Ve vzduchu byl cítit tajemný klid a krajina okolo se náhle Eleonoře zdála smutná. Ta radost ze zimy se z jejího srdíčka náhle vytratila. Už neměla touhu poznávat krásy zimy ani se procházet v třpytivém sněhu. Přála si, aby se bývala žádná vichřice nepřihnala a neprobudila ji. Padající sněhové vločky ji studěly na tváři a do očí jí vtrhly slzy. To myšlenka na Miu, která teď někde odpočívá pod sněhem mrtvá, jí působila bolest. Všechno jí přišlo smutné a opuštěné. A možná, že kdyby se bývala neprobudila ze zimního spánku, Mia by ještě žila.
,,Už aby bylo jaro." povzdechla si Eleonora. ..Tak ráda bych zase viděla své rodiče."
,,Ele, netrap se tím." povída právě přicházející Sora.
Ale Eleonora už nenacházela nic, co by jí v této zimě těšilo. Přála si vrátit se a usnout, ale nemohla. Přála si jít za Miou a najít ji živou a usměvavou jako vždy. A aby nezapomněla, vzhlédla k nejbližšímu stromu, zahleděla se do koruny a pravila: ,,Děkuji vám." v koruně se mihla malá žlutá očička a Eleonora alespoň na malou chvilku pocítila štěstí.
Dny plynuly jako voda a zima se chýlila ke konci. Sníh roztával, letní zvěř se probouzela. Bylo jaro. Eleonora se pomalu vracela ke svému domečku. Zimní Orkové o Mimici už zmizeli z kraje a ulehli ke spánku. První jarní květiny již opět začaly zkrášlovat kraj.
,,Eleonoro!" zaslechla dívenka volání když čekala pod svým Stromem.
,,Mami, tati!!" její rodiče se již probrali ze zimního spánku a konečně opět mohla pocítit jejich milovanou náruč. Vyprávěla jim o všem, co se stalo a po nějakém čase, už i její zimní bolístka ze srdíčka zmizela. Na svou kamarádku Miu však nikdy nezapomněla a doposud jí na místo, kde padla, nosí krásné květiny.


Les Stínů

1. března 2011 v 0:28 | Sandra Rašínová |  Les Stínů
Les Stínů

Příběh pojednává o dvou mladých lidech…19tileté dívce jménem Feanor a 21letém chlapci jménem Manwe. Znali se již něco přes rok a měli se opravdu moc rádi. Feanor byla moc krásná dívka, měla černé vlasy dlouhé až do pasu a Manwe byl zase pohledný mladík s delšími blonďatými vlasy.
Kraj, z něhož oba pocházeli se jmenoval Valinor. Byl to kraj proslulý překrásnou krajinou, lesy a lány, valinorské království bylo jedno z nejušlechtilejších. Feanor byla princeznou krále Amana a královny Yavanny. Manwe byl jejich věrný přítel, který pocházel též z šlechtického rodu. Zde ve Valinoru se staral o lodě kotvící v přístavu. Často spolu Manwe a Feanor chodívali na procházky po kraji, poznávali přírodu a zvěř. Jejich láska byla neskutečné veliká a krásná.
Bylo zrovna léto, to, jehož datum se vepsalo do dějin, kdy se na hradě pořádala slavnost. Přišlo mnoho lidí z různých království a přišli i Manweho přátelé. Celý den a večer spolu klábosili, zatímco Feanor seděla ve stínu velkého stromu a tiše naslouchala, co si kdo povídá. Cítila se trochu osamělá. Neměla žádné přátele, znala jen Manweho. Ovšem ten večer o ní moc nejevil zájem. Nevydržela to a přikráčela tedy za Manwem a jeho druhy.
"Můj drahý…" pravila jemným hláskem, avšak nikdo ji neslyšel.
"Můj drahý…" řekla hlasitěji a tu se na ni obrátili všichni krom Manweho. "Já…ráda bych se s tebou prošla krajinou v měsíčním světle."
Tu se rozlehl hlasitý smích, až to Feanor trochu zamrzelo…čemu se smějí? Manwe zčervenal.
"Hele kdo je ta holka?" smáli se jeho přátele. "To je tvoje holka?"
"No…tak nějak.." promluvil Manwe tiše do země aby ho Feanor neslyšela. Ale ona slyšela každičké slovo. Ve tváři měla úzkost, nerozuměla tomu.
"Drahý…?" podívala se na Manweho tázavě.
"Ano…půjdu…čekej mne před bránou až měsíc ozáří Velký Strom." Řekl Manwe s pohledem na Feanor a pak se opět zahleděl do země a dělal, že smích svých druhů neslyší.
Feanor beze slov odešla, převléct se do krásných nočních šatů.
Měsíční paprsky již osvěcovaly korunu Velkého Stromu a Feanor netrpělivě čekala před bránou hradu. Hleděla na hvězdy a čekala na svého milého. Uplynula už dlouhá chvíle a Manwe nikde. Paprsky měsíce už zašly na kopce a okolo Feanor se rozprostřela hustá tma. Čekala a čekala ale nikdo nepřicházel. Sedla si pod Strom a cítila se velmi smutně. Cítila se tak zvláštně, ještě nikdy na ní Manwe nezapomněl. Cítila že se jí do očí derou slzy… musí být silná, nesmí plakat, jistě se něco stalo a nemohl přijít, ještě chvíli počká.
Sluneční paprsky již ohřívaly hory, a nežně šimraly Feanor na tváři. Když však otevřela oči, zjistila, že usnula. Běžela rychle do hradu, ale tam nikdo. Musela ihned vidět Manweho. Neváhala tedy a rychle pospíchala za ním do přístavu, kde měl svou chatu.
"Proč jsi včera nepřišel?" Zeptala se Feanor jakmile Manwe otevřel dveře.
"Včera…?" Zapřemýšlel Manwe, když tu spatřil Feanořin smutný výraz. "Oh, promiň já zapomněl."
"Zapomněl?" Zesmutněla Feanor.
"Neboj, dnes ti to vše vynahradím." Slíbil ji Manwe a Feanor se zase pousmála.
Odpoledne měla Feanor přijít k Manwemu a on ji měl vzít na jejich místo, na krásnou vyhlídku. Celá šťastná kráčela k Manwemu přes krásnou louku, trhala mu květiny, zpívala něžnou písničku a ladně tančila. Na včerejší večer již zapomněla a cítila se nyní velmi šťastná, těšila se na Manweho.
Když dorazila k němu, podala mu své květiny. "Ty jsou pro tebe, trhala jsem je z lásky." Usmála se mile Feanor.
"Um..jo diky…dej je někam..tamhle…" kývl Manwe ke stolu, aniž by si květiny od Feanor vzal.
"Ty nemáš radost?" Zesmutněla Feanor.
Tu se z chajdy vyřítili Manweho společníci. "Tak deme? Nedaleko je bezvadnej hostinec !" křičeli.
"Ach…ty nejdeš se mnou na naše místo?" Pohlédla Feanor smutně na Manweho.
"Ale jo..jen..přijdu pak, za chvíli." Obrátil se a pospíchal pryč.
Feanor poklesla víčka a do očí se jí vehnaly slzy. Stála tam sama a křik Manweových společníků utichal, jak mizeli v dáli. Květina jí upadla z rukou. Obrátila se a odcházela pryč. Počká tedy na Manweho na vyhlídce sama. Bylo to jejich zamilované místo, kde si poprvé vyznali lásku. Tam na vysoké skále s krásným výhledem na divokou řeku a lesy kolem ní. Feanor seděla na kraji, hleděla do řekly a potichu si zpívala písničku, už ne ale tak veselou. Slunce pomalu zacházelo za mraky, foukal vítr a pohrával si s jejími havraními vlasy. Krom šumu řeky nebylo slyšet nic. Ptáci utichli, jen Feanor zpívala smutnou písničku a čekala na svého milého. Slunce již zapadalo za hory, a když Feanor ozářila červánková barva, tehdy si uvědomila, že už je pozdě. Rozhlédla se okolo sebe ale Manwe nikde. Sklopila oči a rozplakala se.
"Proč jen se cítím tak zle a smutně? Proč si přijdu tak sama?" naříkala Feanor.
Jakoby v ní cosi chtělo, aby provedla něco ošklivého, ale nemohla…naslouchala jen svému pláči. Věřila, že se všechno jistě nějak vysvětlí. Stmívalo se a tak se Feanor odebrala zpátky domů. Tentokrát jí už louka nepřišla tak veselá jako když po ní přicházela k Manwemu, byla tak smutná, květiny uvadlé…Proč? Šla lesem, který jí už nepřišel tak krásný a voňavý jako před tím. Hrůzné stíny stromů jí děsily a zvuky nočních zvířat. Přišla si tak sama. A tu jakoby zaslechla něčí hlas.
"Feanor…." Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Znělo to tak tiše a tajemně. Musela se jen přeslechnout, otočila se a kráčela po cestě dál.
"Feanor…" ozvalo se znova hlasitěji až se Feanor lekla a zastavila. "Brzy přijde čas…"
Feanor se vyděsila a dala se do běhu. Rychle utíkala pryč z toho lesa až domů.
Nastolo ráno. Bylo však pochmurné a zamračené. Feanor se cítila stále více smutněji, přála si jít za Manwem ale měla strach. Ležela v posteli a přemýšlela nad Manwem a nad tím co se stalo. Spánek ji opět zmohl. Feanor se ponořila hloubš do svého podvědomí a nechala se unášet krásným snem. Seděla s Manwem na vyhlídce, držel ji v objetí a oba hleděli na řeku.
"Nikdy tě neopustím má drahá…nikdy…vždy budeš mým kvítečkem, co dává sílu mému srdci." Povídá Manwe milým hlasem. "Vždy tě budu milovat a nedovolím nikomu, aby ti ublížil."
"Ani já můj drahý, vždy tu budu na tebe čekat." Přitulila se Feanor.
"Nikdy ti neublížím, má lásko." Řekl Manwe a sen se rozplynul.
Feanor se probudila s úsměvem, vzpomíná si na tuhle chvíli kdy se takto k sobě tulili na vyhlídce a on jí řekl tato krásná slova. Stále si dávala naděje, že to co se stalo bylo jistě oprávněné a že za to Manwe nemohl. Ale pak si vzpomněla na onen les…na ty hlasy a stíny stromů. Úsměv její se opět vytratil. Musí jít za Manwem a říct mu vše co cítí, jistě ji rád vyslechne jako kdysi. Feanor se vydala opět lesem, který se zdál být tichý avšak zamračený. Jakoby les znal její náladu a snažil se jí napodobit, stejně tak i ona louka…květiny byly uvadlé a slunce na ně nesvítilo. Proč ? Přišla k Manweho chajdě a zaklepala.
"Feanor…co ty tu?" Ptal se překvapeně Manwe.
Vtom ale Feanor nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.
"Ty jsi….." zakoktala se Feanor. "..zapomněl na naše…setkání."
Manwe neřekl však ani slovo, hleděl do země a přemýšlel.
"Kdysi si mi řekl, že mě budeš vždy milovat a…"
"Ale vždyť já tě miluji." Podíval se na ni Manwe.
Pozval ji dál, sedli si spolu a mlčeli. Feanor jakoby cítila, že se něco děje, že se něco změnilo.
"Už nezapomenu, slibuj." Řekl Manwe a chytl Feanor za ruku.
Na tváři se jí opět objevil úsměv, objala ho. A vtom do oken zazářilo jasné slunce, smutné ráno se proměnilo v krásný slunný den a Feanor i Manwe byli oba zase šťastni.
Louka byla rozkvetlá, květiny zářily barvami a les voněl a ozýval se z něj zpěv ptáků. Feanor pevně držela Manweho a cítila, že ho moc miluje, že mu věří a že chce být navždy jen s ním.
"Můj drahý..ráda bych Ti něco dala." Povídá náhle Feanor. Svlékla ze svého prstu diamantový prstýnek a podala ho Manwemu. "Ráda bych, kdybys ho nosil, nechť Ti vždy připomíná naši velkou lásku. Dokud bude na tvém prstě zářit, bude zářit i mé srdce pro tebe Manwe."
Feanor se usmívala a pak vyběhla z chaloupky. Manwe nemohl uvěřit tomu co Feanor udělala, darovala mu svůj zamilovaný prstýnek. Byl šťastný, nikdy ho z prstu nesundá.
Uplynulo již pár dní a Manwe jednou dorazil na hrad. Tento den se stal z celého léta nejosudovějším. Neboť tento den se změnil Feanor život. V hradě se zrovna slavilo a Manwe opět seděl se svými přáteli. Feanor seděla opodál a naslouchala, co si povídají.
"Probůh co to máš na prstě? Ty nosíš šperky?" posmívali se Manweho jeho kamarádi.
"Ach ale ne..to je jen taková cetka." Pousmál se Manwe jakoby mu na prstenu ani trochu nezáleželo.
Avšak Feanor to ranilo. Cítila se dotčeně. Nechápala proč ale opět si přišla tak bezvýznamně a nepotřebně, tak osamocená. Možná přeci jen ji v dušičce něco trápilo, ale nedokázala to Manwemu říct.
"Drahý pojďme se projít." Pravila Feanor když byl Manwe chvíli sám.
Manwe ji vzal za ruku a odešli spolu do nedalekého lesa. Hezky si spolu povídali avšak Feanor se zdála smutná. "Manwe, mám na srdci trápení." Pravila nakonec.
"Tak povídej." Řekl nejistě Manwe.
"Víš, trápíš mě." Začala Feanor vyprávět. "Pokaždé když jsi s nimi chováš se ke mně chladně a ošklivě, odměřeně. Proč?"
"To není pravda." Otočil se na ni Manwe a tvářil se nyní velmi zle.
"Ach…věčně na mně zapomínáš a…"
"To si jen myslíš, vidíš vše špatně já jsem nic neudělal !" Křičel Manwe na dívku.
"Prosím poslouchej mě." Žadonila Feanor. "Dala jsem ti prstýnek a ty ani nedokážeš přiznat, že je ode mne. Stydíš se za mě?"
"To si špatně vykládáš, vidíš věci, co nejsou." Obhajoval se Manwe.
"Ne já vidím věci, které se dějí a co mě zraňují."
"Tak si to mysli a nech mě být!" okřikl ji Manwe a odešel pryč.
"Ne vrať se!" volala Feanor, ale v té tmě nic neviděla. "Prosím neopouštěj mě."
Feanor klekla na zem a rozplakala se. Jak jen může být tak zlý a slepý. Copak nevidí své špatné chování? Plakala a bylo jí tak mizerně, až zapomněla i na to kde je.
"Feanor…." Ozval se temný hlas.
Ach ten les. Feanor zbystřela, nikde ale nikoho neviděla.
"Feanor…už brzy to přijde…"
"Přijde co?!" křikla Feanor.
"Nevěř mu…zničí tě…již brzy pocítíš chlad…"
"Kdo jsi?!" volala, ale už se nikdo neozval. Vyběhla rychle z lesa a bylo ji do pláče.
Druhý den ráno bylo opět zamračeno a lezavo. Slunce se schovalo za mraky a Feanor byla smutná. Nedokázala dělat nic než procházet se po uvadlé louce a kropit ji slzami.
"Feanor!" Zazněl něčí hlas. Byl to Manwe.
"Lásko má odpust co jsem řekl, já to tak nemyslel odpust mi prosím, slibuji, že už se to nestane." Pravil Manwe a chytl Feanor za ruce.
"Vážně ne?" Feanor nevěděla, zda-li má Manwemu znova uvěřit. Objala ho. Doufala, že jeho slova tentokrát budou pravdivá. Ale i když byla ráda v hloubi duše ji cosi užíralo, cosi temného a děsivého a ona měla strach.
"Feanor co tě trápí? Proč květiny nerozkvetou? Proč vždy když se trápíš, trápí se i celá krajina?"
Feanor jen smutně sklopila oči, ta bolest v ní ji užírala…nedokázala se toho zbavit. Od toho dne už nebylo hezkého rána ani dne. Každý den byl smutnější a zamračenější. Louka uvadala, les temněl, zvířata zmizela z kraje. Feanor sedávala sama na vyhlídce a každý den čekala na Manweho který nepřicházel jak slíbil, a vždy měl dobrou výmluvu na to, proč nepřišel.
"Odpust musel jsem pracovat, odpust musel jsem tohle a tamto." Feanor však jeho slovům nevěřila a cosi v ní jí říkalo, že Manwe dělá něco co se jí nelíbí. Půjde tedy za ním. Došla až do jeho chatky ale Manwe tam nebyl. Počká tedy na něj zde. Slunce už zapadalo když nedaleko se ozývaly hlasy. Byl to Manwe se svými přáteli. Feanor byla překvapená, myslela že pracuje, ale on si užíval s těmi pohany co tak zkazili jeho duši.
"Manwe jaks jen mohl?" Pravila Feanor jakmile dorazili všichni k chatě.
"Co jako?"
"Lhal si mi…lhal si mi každý den, zrazoval si mě a podrážel." Feanor nedokázala udržet slzy.
"Uklidni se nic sem neudělal." Obhajoval se opět Manwe.
"Slíbil jsi mi, že už se to nestane." Plakala Feanor.
"Zase si něco domýšlíš, jsi přecitlivělá."
"Ne ty jsi mi lhal Manwe !"
Ostatní jen přihlíželi a nebyli sto ani promluvit.
"Pořád si něco vymýšlíš, nic sem neprovedl. Uklidni se!"
"Manwe prosím, poslouchej mě. Ten les…ty stíny…mluví ke mně hlasy, ať ti nevěřím, prosím pomoz mi." Prosila Feanor.
Ale Manwe nebral její slova vážně. "Já sem ti nic neudělal ! Myslíš si že mě dojmeš nějakými hlasy z lesa??! To ty se uklidni!"
"Ach..Manwe jaks jen mohl…" Feanor si zakryla oči a běžela pryč.
"Jdi si, já tě nepotřebuju!!!" Křičel za ní Manwe.
Feanor bežela loukou div neupadla, běžela lesem a plakala. Tu ji opět zastavil onen hlas.
"Feanor…už přišel tvůj čas…"
Feanor se zastavila…hleděla do tmy před sebou a nemohla se ani pohnout. Jen dvě bíle zářivé oči jí hleděly do tváře. Vnikaly jí do mysli a Feanor nedokázala se ani pohnout.
"Neposlechla jsi Nás a nyní budeš trpět." Řeklo to něco před ní.
A tu se ze tmy vynořila temná postava, byla to dívka. Tvář měla bledou až šedivou. Dlouhé černé vlasy byly zplihlé a mokré, zakrývali jí tvář. Jen ty oči zářily.
"Chtěli jsme tě varovat, ale nebrala jsi Nás vážně…teď poznáš jak sem umřela…"
Ach..Feanor poznala tu temnou dívku před sebou..byla to ona sama….dívka šla k ní, ale Feanor se nebránila, necítila náhle vůbec nic, byla jako kámen. Když však dívka k ní přistoupila blíž, Feanor pocítila chlad…"Neeeee nech mě být !" vykřikla náhle a chtěla utéct.
Tu však jakoby les ožil, stromy se hýbaly, jejich větve se plazily po zemi přímo k Feanor…kořeny stromů ji omotaly nohy a ona nemohla utíkat. Nyní už cítila strach, křičela, ale nikdo ji neslyšel. Drželi ji ruce i nohy, omotali se jí kolem krku…dusila se. Dívka stála před ní, dívala se na ní pronikavě zářivýma očima a usmívala se. A tu pocítila ostrou bolest v těle. Větve se jí zaryly do těla. Skrz na skrz prožíraly její tělo a ona se nedokázala bránit. Jen cítila tu bolest, nedokázala ani křičet jak jí větve dusily. Další a další větve se jí zarývaly do těla, krev tekla všude okolo a ona se utápěla v bolesti. Z lesa se ozýval běsnící nářek a nikdo netušil co se děje. Od toho dne Feanor nikdo neviděl, nikdo o ní neslyšel. Manwe ji hledal po celém kraji, ale nikde nenašel ani stopu. Toho letního dne byla obloha tak zamračená, že se spustil sníh. Ano sníh v létě. Květiny na louce zmrzly a opadaly. Manwe nosil v srdci Feanor a její sladký hlas a litoval toho co udělal, pozdě si své činy uvědomil. Tu si všiml, že prstýnek od Feanor zčernal..už nezáří.
"Dokud bude na tvém prstě zářit, bude i mé srdce zářit pro tebe." Vzpomínal Manwe na Feanořiny slova…proč nezáří ?
"Feanor kde jsi?" Hledal ji všude ale jakoby se po ní zem slehla, nikdo o ní nic nevěděl. A tu si všiml na cestě krvavé stopy. Byla čerstvá, a táhla se až k vrcholu na vyhlídku. Manwe pospíchal po stopě až dorazil nakone. A tam spatřil Feanor.
"Feanor, lásko!!" křikl, ale tu se zarazil.
Byla celá od krve, stála na okraji útesu a hleděla dolů. Nevnímala nereagovala….
"Feanor odpust…"
Již pozdě bylo na omluvy. Pro Feanor přestal vítr vát, přestalo slunce svítit, přestali ptáci zpívat…jen šum řeky ji táhl. Zavřela oči krvavé a jemně se naklonila přes okraj. Jako pírko zlehka se sneslo její zohavené tělo, ze skály se řítilo do řeky.
"Feanor neee…lásko odpust!!" Manwe se nahl přes okraj ale Feanor už byla pryč.
Toho dne už v kraji Valinor nebylo nikdy krásně, léta byla chladná a zimy kruté. Lesu stínů se každý vyhýbal, neb se z něj stále ozývaly Feanořiny běsnící výkřiky.
A Manwe…zmizel..už nikdy o něm nikdo neslyšel….


Svatební Dar

1. března 2011 v 0:27 | Sandra Rašínová |  Svatební Dar
Svatební Dar

V zemi, vždy osvícené sluncem, která nesla jméno Lindon...se udál příběh jedné moc krásné dívky jménem Lorellin a velmi milého chlapce jménem Melkor. Oba byli velmi mladí a moc se milovali. A přišel den kdy Melkor požádal Lorellin o ruku, tehdy na rozkvetlé stráni pod jasnou letní oblohou. Ano tehdy mu řekla své Ano…a oba se těšili na den, kdy budou svoji.
Bylo krásné letní ráno, obloha bez mráčku a Lorellin se zrovna procházela po krajině se svou kamarádkou Niennou.
Lorellin byla nejkrásnější dívka z kraje, každá jí záviděla její krásné zlaté vlasy a každý hoch o ni stál. Měla tak krásnou milou tvář, tak jemnou že se i květiny za ní otáčely. Nienna měla oproti ní krátké černé vlasy a nebyla tak půvabná.
Melkor byl pohledný mladík, vlasy měl na ramena a zářily jako slunce. Byl velmi hodný a Lorellin opravdu od srdce miloval.
Často Melkor se svou snoubenkou chodíval na procházky k jezeru, kde se tak rádi koupávali, nebo na toulky po kopcích a stráních.
"Nemohu se dočkat, až budeš mou ženou." Pravil jednoho letního odpoledne Melkor, když byl s Lorellin u jezera.
"I já se nemohu dočkat, má lásko." Pravila s milým úsměvem Lorellin. "Nikdy bych si nemohla vybrat lepšího, než jsi ty."
"Až budeme mít po svatbě, vezmu tě sem k jezeru a zde strávíme naši svatební noc. Je to krásné místo."
"To je krásné, můj miláčku. Těším se na ten den, těším se, až ti budu moct dát svou lásku." Lorellin plná nadšení padla Melkorovi do náruče a políbila ho.
Tu se však za jejich zády ozval v křoví podivný zvuk. Zapraskalo to a větve se zatřásly, ale nikoho neviděli. Asi se jim to zdálo.
Každý den spolu chodívali k jezeru a vyprávěli si o svém budoucím životě, o svatební noci, o lásce, jež k sobě chovali. Avšak den co den měla Lorellin pocit, že v křoví někdo je a dívá se na ně. Nikoho ovšem nikdy neviděla a tak tomu nevěnovala pozornost.
Uplynulo již pár dní a jejich svatba se neprodleně blížila. Lorellin trávila více času s Melkorem a její kamarádka Nienna se cítila smutná a nepotřebná, že si jí už Lorellin tolik nevšímá. A když už spolu ty dvě někde byly, Lorellin nemluvila o ničem jiném než o svatbě a lásce k Melkorovi, až to často Nienně vhánělo slzy do očí. Měla ale svou kamarádku ráda a nikdy jí to neřekla, i když jí to bolelo. Každá jejich schůzka však končila tím, že se Lorellin omluvila, že musí za Melkorem a Niennu opustila uprostřed jejich cesty a odešla.
Jednou ráno, když se Lorellin probudila a celá šťastná se těšila, až opět uvidí Melkora, netušila však co jí tento den čeká a možná kdyby to věděla, byla by se raději nevzbudila. Pospíchala za Melkorem ale nenašla ho, nikde nebyl ani ve svém pokoji. Jistě se brzy vrátí. Lorellin čekala tedy a zatím se procházela po stráni. Bylo už pozdě odpoledne ale Melkora nikde nebylo. Lorellin se cítila sama a potřebovala s někým prohodit aspoň pár slov. Mohla by zajít za Niennou. Avšak ani ona nebyla ve svém pokoji, ani nikde jinde.
Nastal večer, Lorellin čekala před Melkorovou ložnicí. Konečně se ho dočkala.
"Kde jsi byl celý den, hledala jsem tě a čekala…" začala Lorellin.
"Já měl něco na práci, drahá." Povídal "um…to víš svatba se blíží a…mám spoustu práce."
"Práce? Kvůli svatbě?" udivila se Lorellin.
Na to jí však Melkor neodpověděl a odešel do své ložnice, aniž by se s ní rozloučil.
Druhý den byl Melkor opět pryč…Lorellin už se neobtěžovala ho někde hledat, má přeci práci, to už ví. Procházela se sama po kraji, jelikož ani její kamarádka Nienna nebyla k nalezení. Rozhodla se, že se podívá sama k jezeru. Vždy milovala, jak tam spolu chodívali a Melkor jí vyprávěl o svatební noci, o lásce…tak krásně jí vždy bylo. Bylo jí nyní smutno, že Melkor na ní nemá čas, ale když si vzpomněla na jeho slova vždy jí to zvedlo náladu.
Jakmile dorazila k jezeru…nemohla uvěřit vlastním očím. To není možné, přála si, aby jí nyní její oči klamaly. U jezera stála Nienna a Melkor. Stáli proti sobě a o něčem se bavili. Tu si všimla, že Melkor cosi drží v ruce.
"Co…tu děláte…?" pravila Lorellin vyděšeným hlasem.
"Ach, lásko…to je milé, že jsi přišla…" začal Melkor. "Tady Nienna mi..tedy nám…právě dala svatební dar." Pozvedl ruku, v níž držel stříbrnou dýku. To je ta věc so Lorellin viděla, že drží.
"Dýku…?" podivila se Lorellin.
"Ano dýku, Lorellin, aby vás mohla chránit od zlého a od nepřátel." Pravil Nienna s úsměvem.
"Ale proč…jste tady kvůli tomu?" ptala se nevěřícně Lorellin.
"Mysleli jsme, že tady nás nenajdeš, mělo to být překvapení…víme totiž, že se ráda touláš po kraji a mysleli jsme, že sem nepůjdeš." Vysvětlovala Nienna.
Avšak Lorellin se to moc nezdálo.
A tak šel čas, a Melkor se stále Lorellin někam ztrácel nebo se jí vyhýbal. Lorellin byla velmi smutná, ale stále si říkala, že to vše jistě musí mít nějaké vysvětlení a že to bude dobrý.
Konečně přišel onen den, kdy se konala svatba. Lorellin byla moc šťastná, neboť dnes se stane Melkorovou ženou a i on sám se tvářil velmi šťastně. Lorellin byla oděna do překrásných bílých šatů a Melkkor do krásného elegantního bílého hábitu. Všude byly vysázené květiny, vlály závoje a lidé se radovali. Všichni přišli na jejich svatbu dokonce i Nienna, která se netvářila moc vesele. A ve chvíli kdy se Lorellin a Melkor drželi za ruce a řekli si své ANO, sluneční paprsky je ozářily. Navlékli si prsteny a políbili se…a lidé začali tleskat a radovat se. Celý odpoledne trvala bohatá hostina a radovánky. A když nastal večer Melkor konečně využil chvíle, kdy byla Lorellin sama.
"Má lásko, rád bych tě vzal na to nejkrásnější místo v celém kraji." Vzal svou ženu do náruče a jeji líčka se rozzářila radostí. Nesl jí krajinou a říkal ji něžná slova.
"Nyní se, má princezno, změní život nás obou." Pravil. "Konečně se splní náš sen, má milovaná lásko."
"Těšila jsem se tolik na tuto chvíli, že ani nemohu uvěřit, že je to tady." Usmívala se Lorellin.
Nebe bylo poseto hvězdami, když konečně dorazili k jezeru. Tam Melkor svou ženu postavil na nohy a oba se zadívali do vody.
"Je tak krásná a klidná." Pravila Lorellin zasněně. "Celé ty dny jsem chodívala po kraji samotinká a snila o této chvíli. Čekala na tebe a těšila se, až mě vezmeš jako svou ženu a odneseš k jezeru, kde si řekneme tolik krásných slov. A kde si dokážeme svou lásku."
Melkor nic neříkal, zdálo se, že Lorellina zasněná slova poslouchá a tak pokračovala dál.
"Od tohoto dne budeme již navždy spolu, spojeni velkou laskou a dvěma prstýnky, jež symbolizují naši lásku…." Pak se na chvíli odmlčela. "Miláčku, posloucháš mě?" otočila se k Melkorovi a pohlédla do jeho tváře zahleděné do země. A v tu chvíli pocítila ostrou bolest v břiše. Oči se jí zalily slzami a tma se jí náhle zdála ještě temnější. Co se stalo ? Ta bolest prostupovala jejím tělem tak silně, až se jí podlamovala kolena. Melkor stále hleděl do země a mlčel, ruku měl natáhlou k Lorellin a stříbrná dýka se zarývala do jejího těla. Lorellin si teprve teď uvědomila co se vlastně stalo.
"P-proč?" vyhrkla Lorellin s bolestivým výrazem.
"Protože ty jsi ta, co tu překáží, Lorellin!" ozval se hlas od jezera.
Lorellin se ani neohlédla, neb poznala hlas kamarádky Nienny.
"Proč, Nienno?" ptala se Lorellin a v tu chvíli z ní Melkor vyndal dýku. Lorellin poklekla na zem a držela si krvácející ránu.
"To ty…to tys nás každý den sledovala u jezera viď?" Pohlédla Lorellin na Niennu, která se ve svitu měsíce blížila k ní.
"Ano ty hloupá, to jsem byla já !" rozkřikla se Nienna. "Tak naivně si uvěřila té lži o svatebním daru a dýce. Tak naivně si věřila Melkorovi, když ti lhal, že důvodem jeho mizení je práce ! To za mnou se každý den ztrácel. To já mu tehdy dala u jezera dýku, aby tě zabil! Aby si mi už jednou provždy ty proradná mrcho zmizela z života! A chudák Melkor podlehl té moci co ona dýka má, omámila jeho mysl a on pak dělal vše, co jsem mu nakázala. To já mu poručila, aby byl se mnou a tebe zabil!!!"
"Ach ne…Nieno, jaks jen mohla, byla si má přítelkyně." Hlesla smutně Lorellin, která tomu všemu nemohla uvěřit.
"Ale ano to ty jsi ten nepřítel, co stojí v cestě, před tebou měla chránit ta dýka." Pravila Nienna zlostně. "A nyní je na čase dokončit to, co jsem začala."
Tu Melkor popadl Lorellin za paži a opět se rozmáchl dýkou. Lorellin se do očí draly slzy ještě víc, nesnesla tu bolest. Ne bolest opakovaného vnikání dýky do jejího těla, ale tu bolest nad ztrátou lásky, nad zradou. Její bílé svatební šaty se změnily v cáry krvavé roby a i Melkorův bílý plášť byl potřísněn krví. Lorellin nedokázala potlačit křik, dýka jí rvala hluboko a Melkor nepřestával.
"Prosím….miluji tě…." Vzlykala Lorellin tichým hláskem.
"Ty jsi ta zloba." Řekl Melkor a pokračoval dál, zaryl jí dýku do hrudi.
Tu se k němu přihnala Nienna a dýku mu vytrhla, Lorellin upadla na zem, celá zkrvavená.
"Ještě já…milá Lorellin, nyní už neřekneš ani hlásku, už nebudeš nadále mi stát v cestě." Při těchto slovech zabodla dýku Lorellin do krku. Už se neozýval ani nářek, Lorellin už nevnímala, už nic necítila, nic neslyšela. Na nebi zářil oranžově zbarvený měsíc, jakoby ho někdo polil krví. Ozařoval celé jezero a byl jediným svědkem toho jak Lorellin umírala a jak Nienna s Melkorem ji ubodali k smrti. Melkor vzal Lorenino zohavené tělo a hodil ho do jezera, které se v tu ránu zbarvilo krví. Tu noc to byla Nienna kdo si s Melkorem vyznali lásku u jezera, a nikdo se nikdy nedozvěděl pravdu. Nikdo už o Lorellin neslyšel a jezero už navždy bylo osamělé a rudé, lidé se ho báli. Nikdo k jezeru nechodil a duch Lorellin byl nucen žít sám uvězněn na dně jezera a vyplakávat si slzy pro svou lásku.
A Melkor s Niennou po pár týdnech propadli moci stříbrné dýky a oba zemřeli.


Bílá Laň

1. března 2011 v 0:25 | Sandra Rašínová |  Bílá Laň
Bílá Laň

Kdysi dávno, v jednom království, se stal velice zvláštní příběh. Bylo to celkem malé království, ale za to s bohatou přírodou, lesy, řeky, pole a louky, to vše tvořilo krásnou zemi. A zde, v královském rodu, žila dívka, jejíž krása byla nepopsatelná. Říkali jí Elenna. Byla velmi hodná, obdivovala ráda krásy přírody, květiny, zvěř. Nosívala často bílé šaty a své dlouhé ohnivé vlasy měla rozpuštěné, podobala se víle. Po čase však i ona, jako každá dívka, začala toužit po lásce, a svými city k jednomu z králových bojovníků se netajila. Byl to mladý hoch, silný bojovník a navíc velmi pohledný. Jeho černé vlasy a oči Elennu doslova učarovali. Jmenoval se Sirion. Avšak jeho srdce po lásce moc netoužilo, byl to vášnivý bojovník a bitvy byly pro něj na prvním místě. Rád jezdíval na lovy a na hradě se skoro nezdržoval. Ale Elenna byla zamilovaná a věřila, že i Sirion její city opětuje. Snažila se mu být stále na blízku, chodila za ním do stáje kde se staral o koně krále, ale on s ní vždy prohodil pár slov a pospíchal zase na lov. Elenna si přála jet někdy s ním, ovšem on byl proti.
Spolu se Sirionem chodíval do stájí mladý bojovník jménem Rúmil. Každý den co do stájí Elenna přicházela, nespouštěl z ní oči. Jeho srdce prahlo jen po její lásce, byl ochoten pro ni udělat vše, bláhově ji miloval a přál si být jen s ní. Občas se s Elennou bavil, ale ona ho brala jako svého dobrého přítele. Každý den ji nosil květiny, ale ona měla stále oči jen pro Siriona.
Tak plynul čas, Elenna stále bojovala za svou lásku, ale zdálo se, že už si konečně začala uvědomovat, že Sirion její city neopětuje.
"Vezmeš mě dnes s sebou na lov?" ptala se jednoho slunného odpoledne Elenna.
"Nezlob se, to není nic pro tebe." Odvětil Sirion.
"Moc prosím, přála bych si, abys mě vezl na svém koni a…"
"Možná jednou." Řekl nakonec Sirion.
"Jednou? Třeba zítra? Moc prosím." Žadonila stále Elenna.
"No…jo … tak dobrá." Svolil nakonec Sirion.
Následující den Elenna netrpělivě čekala u stáje na Siriona a těšila se, až spolu pojedou krajinou a ona mu vyzná lásku. Avšak po dlouhém čekání se Sirion neukázal. Vešla tedy do stáje, ale jeho kůň tam nebyl. Pouze Rúmil se svým koněm.
"Copak tě sem přivádí krásná vílo?" oslovil ji mile Rúmil.
"Kde je Sirion?" vyhrkla hned.
"Ten už…odjel na lov." Pravil sklesle Rúmil, neboť doufal, že Elenna přišla za ním.
"Ach, slíbil přeci, že mě vezme sebou…" zesmutněla Elenna.
"Jestli chceš, krásná vílo, můžeš jet se mnou." Povídá jí Rúmil s nadějí v hlase.
Elenna však neřekla ani slovo a v mžiku zmizela ze stáje.
Dny ubíhaly a Elenna se cesty se Sirionem nedočkala. Byla smutnější a smutnější, nevěděla co udělat, aby si ji její láska všimla. Až pak dostala nápad.
Na večerní slavnosti, kterou král pořádal, měla připraven malý plán jak Siriona získat. Věřila, že to vyjde. Když zrovna dohrála hudba, Elenna toho využila a obrátila se ke svému otci, králi Elendurovi.
"Otče…" promluvila hlasitě a rázem vše utichlo. Lidé přestali mluvit, dokonce i Sirion se nyní k ní obrátil.
"…učinila jsem veliké rozhodnutí…" pokračovala.
"Poslouchám tě, má dcero." Usmál se král Elendur.
"Jsem už dospělá a…chtěla bych se vdát." Kolem dokola se lidé náhle hlasitě ulekli. Elenna koutkem oka pohlédla na Siriona, který postával ve společnosti svých druhů, mezi nimiž byl i Rúmil.
"Elenno, má nejdražší dcero, jsi si jistá tím co říkáš ? Je tu snad někdo…" Pravil král Elendur poněkud zaskočeně.
"Ne otče, nerozumíš mi." Povídá opět Elenna. "Toužím po lásce a chci se vdát. Proto svou ruku dám tomu, kdo si o ni první řekne."
"Ach Elenno…važ svá slova." Zděsil se král Elendur.
"Na svém trvám. Nechť láska v mém srdci je naplněna." Dořekla Elenna co měla na srdci a hluboce se podívala na Siriona. Teď ji již musí říct, že ji miluje. On ji určitě miluje a nenechá promarnit čas a jistě ji ihned požádá.
Druhý den ráno si Elenna trochu přivstala. Ihned pospíchala ke svému otci, s nadějí, že tu už Sirion byl a požádal o její ruku.
"Elenno, dítě zlaté, tys tomu dala." praví král sklesle jakmile uviděl Elennu. "Dole před branami tě čeká tvůj nastávající na koni."
Elenna neváhala ani minutu a s úsměvem a radostí běžela k branám za Sirionem. Avšak, když přišla na místo, její úsměv zmizel. U brány seděl na koni Rúmil.
"Kde…kde je Sirion?" optala se nervozně Elenna.
"Na lovu, proč se na něj ptáš ?"
"Na..lovu? Ale vždyť…on…má tu na mě čekat můj milý." Zalykala se Elenna.
"Ano čeká, tady jsem, krásná vílo." Usmál se mile Rúmil.
"Ach…ty.." Elenně se do očí draly slzy, poklekla na zem a srdce jí bolelo.
"Copak má krásná princezno, nejsi šťastná ?" Rúmil slezl z koně a poklekl k Elenně. "Přála sis lásku, svatbu…miluji tě Elenno a chci ti tvé přání splnit."
Na to se Elenna rozplakala. Co mohla dělat? Tolik věřila, že ji Sirion miluje, tolik byla zaslepená…a teď? Dala slovo, jež se nedá porušit. Pochopila, že Sirion ji nemiluje, a že by ji milovat nemohl. Vdá se za Rúmila, rvalo jí to srdce, přála si lásku a dostala jen utrpení. Vezme si někoho, koho nemiluje. Dala mu však své slovo a to bylo silnější než cokoliv.
A tak plynuly dny, týdny. Rúmil jezdíval na lovy spolu se svými druhy a Sirionem, avšak většinu času chtěl věnovat Elenně. Chtěl ji někdy vzít na lov, ale ona odmítala. Představa, že by spatřila Siriona, jí ničila.
A jednou na lovu se stalo, že Rúmil nalezl na kraji lesa zraněnou bílou laň. Byla ještě mladá, měla celý život před sebou. Vzal zraněnou laň, postavil ji hluboko v lese přístřešek, aby ji lovci nenašli a nezabili. Každý den ji nosíval jídlo a ošetřoval ji a ona mu na oplátku slíbila, že mu svou vděčnost jednou oplatí. A v den, kdy se laň uzdravila, obrátila se za odcházejícím Rúmilem.
"Až na úkor sebe daruješ lásku, pro tu sličnou krásku, pak tvá duše zmizí ze světa, zazní píseň z daleka." Zazpívala bílá laň a kolem dokola se rozprostřelo ticho. Rúmil její písni nerozuměl a nejspíš ani rozumět nechtěl. Považoval její slova za nedůležitá.
Uplynulo dalších pár dní, které Elenna proseděla ve svém pokoji. Smutek jí sžíral a její srdce se stále nedokázalo smířit s tím, co mělo přijít. Každý den ji Rúmil utěšoval, nosil dary, snažil se být s ní. Avšak po jisté době si uvědomil, že Elenna je s ním nešťastná. Nemilovala ho, její srdce stále toužilo po Sirionovi.
"Má milá vílo, snesl bych ti modré z nebe, dal bych ti vše, co mám, jen abys mi obětovala alespoň jediný úsměv." Pravil jí jednoho dne Rúmil, když se mu podařilo přinutit Elennu zajít k řece. Avšak ona mlčela.
"Má drahá, donesl jsem ti květiny…" a podával ji krásná polní kvítí. Elenna si je vzala, ale ani se na ně nepodívala.
"Dnes jsem viděla…Siriona." Pravila náhle se slzami v očích. "Ani mě nepozdravil. Usmála jsem se na něj a on se odvrátil. Promluvila jsem na něj a on začal mluvit o tom, jak skolil dva jeleny." Zabořila oči do dlaní a začala plakat. V tu chvíli bylo Rúmilovi smutno. Chápal již, že jeho snaha získat si Elenninu lásku je marná. Nikdy ho nebude milovat.
Každý den i noc chodila jako tělo bez duše, tajně pozorovala Siriona, ale on byl až příliš zabrán do svých bitev a lovů. Procházela se často sama u řeky a přála si do ní spadnout a utopit se. Proč musí dávat lásku někomu, koho neumí milovat?
"Má krásná vílo, udělám pro tebe cokoliv, abys byla zase šťastná." Řekl jí jednou Rúmil se slzami v očích.
A jednoho osudného dne byla Elenna úplně osamocena. Rúmil brzy ráno beze slov odešel a nedal jí ani slůvkem vědět kam. Celý den ho hledala. Večer se šla opět projít k řece. Na mysl jí zase přicházely myšlenky pochmurné a smutné. Slzy se jí kutálely po tvářích. A tu zjistila, že kdosi k řece přišel. Někdo stojí za jejími zády. Obrátila se a nevěřila svým očím. Hleděla do tváře Sirionovi, který se na ni mile usmíval.
"Ach vylekal jsi mě…co tu děláš?" zeptala se ho.
"Elenno..já, já ti přišel říct…" koktal Sirion a uchopil Elennu za ruce. "nemohu již déle skrývat své city k tobě, miluji tě."
"Oh, ale…na to už je teď pozdě." Zesmutněla Elenna.
"Vždy jsem tě miloval."
"Tak proč..jsi mě nepřišel požádat? Čekala jsem na tebe."
"Už na to nemysli, chci být s tebou, jsi má jediná láska, umřel bych bez tebe…" klekl si k jejím nohám a políbil ji na ruku. A v tu chvíli se Elenna cítila šťastná. Zlé myšlenky přešli a jediné co si nyní přála, bylo být s ním. Ačkoli stále nechápala, kde se to v něm vzalo, byla ráda. Věděla, že slovo, které před časem dala, jí nezabrání v tom, být šťastná.
"Ráda budu s tebou, navěky." Usmála se Elenna a Siriona políbila. A v tu chvíli vše utichlo. Řeka přestala šumět, vítr foukat. Daleko od lesa se nesl něžný, tichý a velmi krásný zpěv.
"Zpívám píseň od lesu, že duši čistou si odnesu. Pro lásku i život dal, štěstí svého se vzdal…" píseň se nesla krajem, a ačkoli jí nikdo nerozuměl, všichni byli šťastni. Elenna měla to, po čem toužila. A Rúmil…už nikdy ho nikdo neviděl. Tolik Elennu miloval, že nesnesl pohled na její utrpení. Vzdal se své lásky i života. A nyní bílá laň stojí u lesa a zpívá píseň, jež tiše zní do noci. To Rúmil ji vyhledal a vyměnil svůj život za to, aby Elenna mohla být šťastná. Mohl si klidně přát, aby ho začala milovat, ale věděl, že to není správné. A tak poprosil laň, aby v Sirionovi vzbudila lásku k Elenně a mohli být spolu. Avšak za její štěstí musel dát svou duši. Od onoho dne nikdo neviděl jak Rúmila tak ani bílou laň. A Elenna i Sirion byli spolu navěky šťastni.