Bílá Laň

1. března 2011 v 0:25 | Sandra Rašínová |  Bílá Laň
Bílá Laň

Kdysi dávno, v jednom království, se stal velice zvláštní příběh. Bylo to celkem malé království, ale za to s bohatou přírodou, lesy, řeky, pole a louky, to vše tvořilo krásnou zemi. A zde, v královském rodu, žila dívka, jejíž krása byla nepopsatelná. Říkali jí Elenna. Byla velmi hodná, obdivovala ráda krásy přírody, květiny, zvěř. Nosívala často bílé šaty a své dlouhé ohnivé vlasy měla rozpuštěné, podobala se víle. Po čase však i ona, jako každá dívka, začala toužit po lásce, a svými city k jednomu z králových bojovníků se netajila. Byl to mladý hoch, silný bojovník a navíc velmi pohledný. Jeho černé vlasy a oči Elennu doslova učarovali. Jmenoval se Sirion. Avšak jeho srdce po lásce moc netoužilo, byl to vášnivý bojovník a bitvy byly pro něj na prvním místě. Rád jezdíval na lovy a na hradě se skoro nezdržoval. Ale Elenna byla zamilovaná a věřila, že i Sirion její city opětuje. Snažila se mu být stále na blízku, chodila za ním do stáje kde se staral o koně krále, ale on s ní vždy prohodil pár slov a pospíchal zase na lov. Elenna si přála jet někdy s ním, ovšem on byl proti.
Spolu se Sirionem chodíval do stájí mladý bojovník jménem Rúmil. Každý den co do stájí Elenna přicházela, nespouštěl z ní oči. Jeho srdce prahlo jen po její lásce, byl ochoten pro ni udělat vše, bláhově ji miloval a přál si být jen s ní. Občas se s Elennou bavil, ale ona ho brala jako svého dobrého přítele. Každý den ji nosil květiny, ale ona měla stále oči jen pro Siriona.
Tak plynul čas, Elenna stále bojovala za svou lásku, ale zdálo se, že už si konečně začala uvědomovat, že Sirion její city neopětuje.
"Vezmeš mě dnes s sebou na lov?" ptala se jednoho slunného odpoledne Elenna.
"Nezlob se, to není nic pro tebe." Odvětil Sirion.
"Moc prosím, přála bych si, abys mě vezl na svém koni a…"
"Možná jednou." Řekl nakonec Sirion.
"Jednou? Třeba zítra? Moc prosím." Žadonila stále Elenna.
"No…jo … tak dobrá." Svolil nakonec Sirion.
Následující den Elenna netrpělivě čekala u stáje na Siriona a těšila se, až spolu pojedou krajinou a ona mu vyzná lásku. Avšak po dlouhém čekání se Sirion neukázal. Vešla tedy do stáje, ale jeho kůň tam nebyl. Pouze Rúmil se svým koněm.
"Copak tě sem přivádí krásná vílo?" oslovil ji mile Rúmil.
"Kde je Sirion?" vyhrkla hned.
"Ten už…odjel na lov." Pravil sklesle Rúmil, neboť doufal, že Elenna přišla za ním.
"Ach, slíbil přeci, že mě vezme sebou…" zesmutněla Elenna.
"Jestli chceš, krásná vílo, můžeš jet se mnou." Povídá jí Rúmil s nadějí v hlase.
Elenna však neřekla ani slovo a v mžiku zmizela ze stáje.
Dny ubíhaly a Elenna se cesty se Sirionem nedočkala. Byla smutnější a smutnější, nevěděla co udělat, aby si ji její láska všimla. Až pak dostala nápad.
Na večerní slavnosti, kterou král pořádal, měla připraven malý plán jak Siriona získat. Věřila, že to vyjde. Když zrovna dohrála hudba, Elenna toho využila a obrátila se ke svému otci, králi Elendurovi.
"Otče…" promluvila hlasitě a rázem vše utichlo. Lidé přestali mluvit, dokonce i Sirion se nyní k ní obrátil.
"…učinila jsem veliké rozhodnutí…" pokračovala.
"Poslouchám tě, má dcero." Usmál se král Elendur.
"Jsem už dospělá a…chtěla bych se vdát." Kolem dokola se lidé náhle hlasitě ulekli. Elenna koutkem oka pohlédla na Siriona, který postával ve společnosti svých druhů, mezi nimiž byl i Rúmil.
"Elenno, má nejdražší dcero, jsi si jistá tím co říkáš ? Je tu snad někdo…" Pravil král Elendur poněkud zaskočeně.
"Ne otče, nerozumíš mi." Povídá opět Elenna. "Toužím po lásce a chci se vdát. Proto svou ruku dám tomu, kdo si o ni první řekne."
"Ach Elenno…važ svá slova." Zděsil se král Elendur.
"Na svém trvám. Nechť láska v mém srdci je naplněna." Dořekla Elenna co měla na srdci a hluboce se podívala na Siriona. Teď ji již musí říct, že ji miluje. On ji určitě miluje a nenechá promarnit čas a jistě ji ihned požádá.
Druhý den ráno si Elenna trochu přivstala. Ihned pospíchala ke svému otci, s nadějí, že tu už Sirion byl a požádal o její ruku.
"Elenno, dítě zlaté, tys tomu dala." praví král sklesle jakmile uviděl Elennu. "Dole před branami tě čeká tvůj nastávající na koni."
Elenna neváhala ani minutu a s úsměvem a radostí běžela k branám za Sirionem. Avšak, když přišla na místo, její úsměv zmizel. U brány seděl na koni Rúmil.
"Kde…kde je Sirion?" optala se nervozně Elenna.
"Na lovu, proč se na něj ptáš ?"
"Na..lovu? Ale vždyť…on…má tu na mě čekat můj milý." Zalykala se Elenna.
"Ano čeká, tady jsem, krásná vílo." Usmál se mile Rúmil.
"Ach…ty.." Elenně se do očí draly slzy, poklekla na zem a srdce jí bolelo.
"Copak má krásná princezno, nejsi šťastná ?" Rúmil slezl z koně a poklekl k Elenně. "Přála sis lásku, svatbu…miluji tě Elenno a chci ti tvé přání splnit."
Na to se Elenna rozplakala. Co mohla dělat? Tolik věřila, že ji Sirion miluje, tolik byla zaslepená…a teď? Dala slovo, jež se nedá porušit. Pochopila, že Sirion ji nemiluje, a že by ji milovat nemohl. Vdá se za Rúmila, rvalo jí to srdce, přála si lásku a dostala jen utrpení. Vezme si někoho, koho nemiluje. Dala mu však své slovo a to bylo silnější než cokoliv.
A tak plynuly dny, týdny. Rúmil jezdíval na lovy spolu se svými druhy a Sirionem, avšak většinu času chtěl věnovat Elenně. Chtěl ji někdy vzít na lov, ale ona odmítala. Představa, že by spatřila Siriona, jí ničila.
A jednou na lovu se stalo, že Rúmil nalezl na kraji lesa zraněnou bílou laň. Byla ještě mladá, měla celý život před sebou. Vzal zraněnou laň, postavil ji hluboko v lese přístřešek, aby ji lovci nenašli a nezabili. Každý den ji nosíval jídlo a ošetřoval ji a ona mu na oplátku slíbila, že mu svou vděčnost jednou oplatí. A v den, kdy se laň uzdravila, obrátila se za odcházejícím Rúmilem.
"Až na úkor sebe daruješ lásku, pro tu sličnou krásku, pak tvá duše zmizí ze světa, zazní píseň z daleka." Zazpívala bílá laň a kolem dokola se rozprostřelo ticho. Rúmil její písni nerozuměl a nejspíš ani rozumět nechtěl. Považoval její slova za nedůležitá.
Uplynulo dalších pár dní, které Elenna proseděla ve svém pokoji. Smutek jí sžíral a její srdce se stále nedokázalo smířit s tím, co mělo přijít. Každý den ji Rúmil utěšoval, nosil dary, snažil se být s ní. Avšak po jisté době si uvědomil, že Elenna je s ním nešťastná. Nemilovala ho, její srdce stále toužilo po Sirionovi.
"Má milá vílo, snesl bych ti modré z nebe, dal bych ti vše, co mám, jen abys mi obětovala alespoň jediný úsměv." Pravil jí jednoho dne Rúmil, když se mu podařilo přinutit Elennu zajít k řece. Avšak ona mlčela.
"Má drahá, donesl jsem ti květiny…" a podával ji krásná polní kvítí. Elenna si je vzala, ale ani se na ně nepodívala.
"Dnes jsem viděla…Siriona." Pravila náhle se slzami v očích. "Ani mě nepozdravil. Usmála jsem se na něj a on se odvrátil. Promluvila jsem na něj a on začal mluvit o tom, jak skolil dva jeleny." Zabořila oči do dlaní a začala plakat. V tu chvíli bylo Rúmilovi smutno. Chápal již, že jeho snaha získat si Elenninu lásku je marná. Nikdy ho nebude milovat.
Každý den i noc chodila jako tělo bez duše, tajně pozorovala Siriona, ale on byl až příliš zabrán do svých bitev a lovů. Procházela se často sama u řeky a přála si do ní spadnout a utopit se. Proč musí dávat lásku někomu, koho neumí milovat?
"Má krásná vílo, udělám pro tebe cokoliv, abys byla zase šťastná." Řekl jí jednou Rúmil se slzami v očích.
A jednoho osudného dne byla Elenna úplně osamocena. Rúmil brzy ráno beze slov odešel a nedal jí ani slůvkem vědět kam. Celý den ho hledala. Večer se šla opět projít k řece. Na mysl jí zase přicházely myšlenky pochmurné a smutné. Slzy se jí kutálely po tvářích. A tu zjistila, že kdosi k řece přišel. Někdo stojí za jejími zády. Obrátila se a nevěřila svým očím. Hleděla do tváře Sirionovi, který se na ni mile usmíval.
"Ach vylekal jsi mě…co tu děláš?" zeptala se ho.
"Elenno..já, já ti přišel říct…" koktal Sirion a uchopil Elennu za ruce. "nemohu již déle skrývat své city k tobě, miluji tě."
"Oh, ale…na to už je teď pozdě." Zesmutněla Elenna.
"Vždy jsem tě miloval."
"Tak proč..jsi mě nepřišel požádat? Čekala jsem na tebe."
"Už na to nemysli, chci být s tebou, jsi má jediná láska, umřel bych bez tebe…" klekl si k jejím nohám a políbil ji na ruku. A v tu chvíli se Elenna cítila šťastná. Zlé myšlenky přešli a jediné co si nyní přála, bylo být s ním. Ačkoli stále nechápala, kde se to v něm vzalo, byla ráda. Věděla, že slovo, které před časem dala, jí nezabrání v tom, být šťastná.
"Ráda budu s tebou, navěky." Usmála se Elenna a Siriona políbila. A v tu chvíli vše utichlo. Řeka přestala šumět, vítr foukat. Daleko od lesa se nesl něžný, tichý a velmi krásný zpěv.
"Zpívám píseň od lesu, že duši čistou si odnesu. Pro lásku i život dal, štěstí svého se vzdal…" píseň se nesla krajem, a ačkoli jí nikdo nerozuměl, všichni byli šťastni. Elenna měla to, po čem toužila. A Rúmil…už nikdy ho nikdo neviděl. Tolik Elennu miloval, že nesnesl pohled na její utrpení. Vzdal se své lásky i života. A nyní bílá laň stojí u lesa a zpívá píseň, jež tiše zní do noci. To Rúmil ji vyhledal a vyměnil svůj život za to, aby Elenna mohla být šťastná. Mohl si klidně přát, aby ho začala milovat, ale věděl, že to není správné. A tak poprosil laň, aby v Sirionovi vzbudila lásku k Elenně a mohli být spolu. Avšak za její štěstí musel dát svou duši. Od onoho dne nikdo neviděl jak Rúmila tak ani bílou laň. A Elenna i Sirion byli spolu navěky šťastni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama