Biolab Story

1. března 2011 v 0:31 | Sandra Rašínová |  Biolab Story (Ragnarok Online)
Biolab Story

Příběh Seyrena a Cecil

Je tomu již pár desítek let. Ve městě zvané Prontera se narodil malý chlapec, jedné poměrně bohaté rodině. Dostal jméno Seyren, neboť jeho rodiče věřili, že se z něj stane silný a udatný rytíř. Seyren rostl, učil se a zdokonaloval v šermířském boji a když mu bylo 16 let, nebál se už chodit sám po kraji a trénovat se sám. V jeho 20ti letech už byl silný a statečný lord rytíř. Síle jeho meče i kopí se nikdo nevyrovnal a ani jeho statečnému srdci. Tehdy Seyren odešel ze svého domova a na svém věrném Pecovi se vydal poznávat svět.
Jednoho slunného odpoledne, když zrovna projížděl payonskými planinami, zaslechl čísi hlas. Zněl tak tiše a zoufale, vydal se tedy po hlase a po chvíli zjistil, že onen hlásek patří nějaké dívce.
"Double Stra...aaaaa !! Pust mě !!" kříčela ta dívka kdesi v dáli.
Seyren pobídl Peca a spěchal za tou dívkou, která se nejspíš octla v nesnázích. Klestil si cestu mezi keři až konečně spatřil veliký starý strom. Nebyl to nikdo jiný, než starý Elder Willow, dřevnatý a rozpadlý strom. Ve své větevnaté hnátě svíral za nohu mladou hunterku a mával s ní ve vzduchu.
"Pust mě ty stará uslintaná obludo !!!" křičela zoufale a mávala rukama. Na zemi se válel její rozlámanný luk a nad její hlavou poletoval pomatený Falcon. Seyren nečekal, pobídl opět svého Peca a vyrazil vpřed.
"Clashing Spiral !" zvolal a s napřaženým kopím v mžiku nadělal z Elder Willowa třísky.
Hunterka spadla na zem až to pod ní zadunělo a její Falcon zavřeštěl.
Seyren seskočil z Peca a přispěchal k dívce. Když k ní poklekl spatřil, jak krásná a líbezná je její tvář. Dlouhé zlaté vlasy se jí třpytily jak je slunce ozařovalo. Krásné modré oči, kterými teď na něj hleděla, mu připomínaly anděla. Tak sladká byla, až se Seyren rozplýval nad její andělskou tváří a cítil, že jeho záchrana bude vlídně odměněna.
"Tos mě nemohl aspoň chytit ty pitomče ?!"
"Hmm ?"Seyren byl vytržen ze svého snění. Co že to říkal o těch andělech ?
"Ty seš ale nekňuba, víš, že sem se mohla vážně poranit ?!" zlobila se hunterka.
"Já...chtěl jsem Vám pomoct, slečno..." povídá Seyren zdvořile.
"Pomoct ? Kdo se tě vo to prosil ? Nejsem žádná lama, poradila bych si !" zuřila hunterka a mnula si modřinu na stehně.
"Vždyť Váš luk slečno, je rozbitý..." a ukázal na pár třísek, co ležely dívce u nohou.
"Au to bolí...kvůli tobě ty neschopo sem si natloukla zadek !"
Serenovi docházela trpělivost.
"Ty seš tak neomalenej, teď nemůžu ani chodit. Dělej pomož mi vstát !" hunterka k němu natahovala ruce. "Bolí mě zadek, dělej !"
Seyren ale vstal, aniž by jí pomohl.
"Co děláš ty tupče, říkám pomož mi !"
"Abych Vás slečno do toho zadku nenakopl." obrátil se ke svému Pecovi, nasedl a pomalu odjížděl.
Dívka seděla na zemi, pusu dokořán, oči vykulené. "Co...co si to dovoluješ ty nevychovanej ničemo !"
Ale Seyren ji ignoroval a kráčel dál.
"Stůj ty plechovko, ukaž, že jsi rytíř a ne jen kus šrotu !" hunterka se pomalu zvedla ze země, sebrala si své třísky a kulhala za ním.
"Počkej ! Slyšíš ? Řekni tomu přerostlému kuřeti, ať stojí, hej !" snažila se Seyrena doběhnout.
Ale ten jen dál kráčel krajinou a usmíval se. Ta malá ďáblice by potřebovala disciplínu, pomyslel si Seyren.
Už se šeřilo, Seyren ještě stále pomalu projížděl krajinou a za jeho zády pořád ještě zaznívaly nadávky rozzlobené hunterky.
"Jste vytrvalá." povídá Seyren. "To Vás ještě nebolí nohy, slečno ?"
"Nejsem žádná slečna !" obořila se.
Seyrenův Peco náhle zastavil tak prudce, až dívka do něj narazila a upadla opět na zadek.
"Tady končí má pouť." obrátil se na ni Seyren. "Payon, město, do něhož jsem měl namířeno. Obávám se, že se s Vámi musím rozloučit."
"Ehm...proč ?" dívka náhle zesmutněla.
"Slečno, že jsem Vás zachránil neznamená, že jsem se k Vám upoutal a budu Vám dělat rytíře. Pokud jste si tohle myslela, tak jste měla o nás rytířích špatné mýlky. Však jste to řekla sama, nikdo se mě o pomoc neprosil." Seyren se obrátil k městu a chystal se projet bránou.
"Ne...počkej." zarazila ho hunterka a vstala ze země. "Já...nemyslela sem to tak."
"A jak tedy, slečno ?" obrátil se k ní opět Seyren.
"Chci jít s tebou." a v tu chvíli se ty její krásné oči rozzářili nadějí.
"Pak tedy, já jsem Seyren Windsor, slečno." usmál se na ni.
"Já sem Cecil Damon." odpověděla dívka. "Ale...můj luk..." hlesla hunterka a natáhla k Seyrenovi dlaně s třískami.
"Nebojte se slečno Damon, najdem Vám nový." usmál se mile a ona mu úsměv opětovala.
Od toho dne cestovali stále spolu. Seyren pomáhal Cecil zdokonalovat se a brzy se z ní již stala silná a hbitá sniperka. Chodívali spolu všude a tvořili silný tým. A Seyren učil Cecil ne jen být šikovnou sniperkou, ale také vychovanou a slušnou dívkou.
Jednoho večera našla však Cecil Seyrena, jak smutně sedí u řeky a hluboce přemýšlí.
"Copak tě trápí ?" posadila se k němu Cecil.
"Nechtěl jsem Vám o tom říkat, slečno Damon, ale nyní nemám jinou možnost." praví Seyren zklíčeně. "Budu se muset vypravit na místo, kam se mnou nemůžete."
"Ach proč ? Kam ?" vyděsila se Cecil.
"Do města zvané Lighthalzen. V tom městě se údajně nachází biologická laboratoř, kde dělají pokusy na lidech. Jsem rytíř a mým posláním je zabránit té strašné věci."
"Ale proč nemohu s tebou ?" zoufala Cecil.
"Je to pro Vás nebezpečné, nebudu sebou brát ani svého Peca. Jste sice silná, ale tohle není pro Vás." Seyren cítil, že má o Cecil veliký strach.
"Nesmíš mě opustit...prosím !" Cecil objala Seyrena okolo paže a do očí jí vtrhly slzy.
"Odpusťte slečno Damon, ale nebojte vrátím se k Vám." utišil ji Seyren, ačkoli si sám nebyl jistý jestli se vrátí. Cecil ho stále tiskla k sobě a slzy se jí po tváří koulely dál.
Druhý den ráno Seyren odešel. Cecil ještě spala a on ji nechtěl budit a vystavovat ji bolestnému loučení. Stále však myslel na ty její uplakané oči, na její něhu. Musel ale splnit své poslání. Zabránit těch ohavných pokusů na lidech a zničit laboratoř.
Uplynulo již pár dní. Cecil každý den vyhlížela Seyrena, oči měla stále uplakané. Měla strach, že už ho nikdy neuvidí, že už mu nikdy neřekne co cítí. Během pár dní už to však Cecil nemohla déle vydržet. Rozhodla se, že pojede za ním. Neváhala a vypravila se do onoho města Lighthalzen. Zdálo se, že město není obydlené a přesto byla všude spousta domů. Lidé již zde nežijí, nyní se jejich těla ukrývají v biologické laboratoři a bůhví co se s nimi stalo. Laboratoř, budova jež se nacházela v koutku města, a Cecil nyní stála před jejím prahem. Odhodlaně vstoupila dovnitř. Všude bylo ale ticho a mrtvo. Cecil zoufale procházela patra budovy a hledala Seyrena. Když dorazila až do třetího a také posledního patra, unaveně se posadila na schody a rozesmutněla se. Kde jen je ? Snad se mu nic nestalo. Co když už byl ale dávno na cestě zpátky a ona se s ním minula ? Její zoufalé oči lítaly z kouta do kouta a hledaly Seyrena, jeho rudý plášť, jeho lesklé brnění. Povzdechla a vstala ze schodů. Než však stihla udělat pár kroků, zaslechla za vysokou zdí čísí hlasitý dech. Vystoupila až na vrcholek schodů a tu spatřila kdesi dole v malé uličce lesknout se brnění.
"Ach Seyrene !" křikla vyděšeně a rychle sbíhala schody a spěchala za Seyrenem, který bezvládně ležel na zemi a vedle něj jeho zlomený meč. Cecil spatřila, že jeho plášť je potřísněn krví, a rukou svíral hlubokou ránu v boku.
"Ach ne, co se stalo ?! Co ti udělali ?!" křičela Cecil a poklekla k němu.
"Drahá Damon, musíte odsud pryč." povídá Seyren tiše. "Nestihl jsem utéct, jsou silní. Utečte dokud můžete, než Vás zabijí a Vaše tělo jim poslouží k ohavným pokusům."
"Ne já nemohu..." rozplakala se Cecil.
"Už je slyším, už jdou !"
"Kdo ? Kdo sem jde ?" Cecil se rozhlížela, ale slyšela jen hlasité kroky.
"Umírám, slečno Damon, buďte rozumná..."
"Já zůstanu...neopustím tě, nemohu." Cecil plakala stále víc a kroky za jejími zády byly již hlasitější. "Děkuji..."
"Zač slečno ?" ptal se Seyren a jeho ruka, s níž si držel ránu, byla celá od krve.
"Děkuji ti, že jsi mě zachránil tehdy na planinách. A mrzí mě, že jsem byla tak nezdvořilá. Děkuji, že jsi mě neopustil a naučil mě, jaká mám být." její slzy stékaly na Seyrenův zkrvavený plášť.
"Neděkujte mi slečno Damon. Vy jste byla světlo mého života." pousmál se Seyren.
"Mám jedno jediné přání, poslední."
"Poslouchám Vás."
"...Nevykej mi." a na to pohladila Seyrena po tváři. Kroky za Cecilinými zády byly již tak blízko, že jim nemohli už utéct.
"Tak dlouho jsem ti to chtěla říct...lásko..." Cecil svou rukou stále hladila Seyrena po tváři.
"I já tobě Cecil...miluji Tě..." zněla Seyrenova poslední slova.
V tu chvíli se kroky zastavily. Cecil Seyrena objala, ozval se zvuk vytaseného ostří a čepel dlouhého kopí proťala těla obou milenců. Cecil poklesla ruka a z její rány vytékala krev na Seyrenovu hruď. Jejich mrtvá těla posloužila výzkumu biologické laboratoře a jejich mrtvé duše zůstaly navěky uvězněny zde ve třetím patře biologické laboratoře města Lighthalzen.



Příběh Eremese a Kathryne

Tam, kde věčně prahne slunce, tam kde věčně hřeje písek, tam, kde stromy mají žízeň, nachází se město Morroc. Ano, je to město obklopené pouštěmi. A právě zde se narodil malý chlapec, jehož rodiče ho nechali na prahu morrocké hrobky a zmizeli. Tehdy se ho ujala jedna zlodějská banda a rozhodli se, že ho vychovají. Malý chlapec dostal jméno Eremes, a příjmení podle dečky, ve které byl zabalen, to jediné mu rodiče zanechali. Bylo na ní napsáno Guile. Eremes Guile si nyní říkal chlapec, jenž se právě stal zasvěceným zlodějem, jak ho jeho klan vychoval. Neokrádal však bezbranné lidi, ale držel se pravidla "bohatým brát a chudým dávat". Eremes byl samostatný a své výpravy již podnikal sám, byťmu bylo pouhých 7 let.
Jednoho dne jeho kroky zavítaly až do města zvaného Geffen, město, které údajně vytvořili kouzelníci. Procházel se takhle po náměstí, když tu spatřil malou dívku, byla to kouzelnice a mohlo jí být zhruba tak asi jako jemu. Měla krátké blonďaté vlásky a tvář jako panenka.
"Pojď drahoušku, mám ještě nějaké jednání." pravil náhle nějaký starší muž a vedl holčičku za ruku.
"Už zase tati ?" ptá se dívenka se smutnýma očima. "Kdy už na me budeš mít konečně čas ?"
"Víš, že mám teď moc práce, tak nezlob Kathy." otec vedl svou dcerku za ruku.
Eremes se za nimi díval. Nevěděl sice kam jdou, ale tušil, že ten její otec bude zazobanej pracháč. Byl to velký a vznešený wizard.
Uplynulo pár dní. Eremes se zrovna potuloval u jezera u města Geffen, když vtom kohopak to tu vidí. Kousek u jezera si hrála ona malá kouzelnička, kterou nedávno zahlédl v Geffenu. Žeby si z ní udělal trošku srandu ? Napadlo ho. Nenápadně se potichu připlížil za její záda a nic netušící dívence vytáhl z pod ruky její kouzelnickou hůlku.
"Hej, vrať mi to !" otočila se prudce dívenka, ale Eremes odskočil. "Vrať to sem, ty zloději !"
"Ale no tak, ty máš jistě peněz dost, koupíš si novou." smál se Eremes a držel hůlku nad hlavou.
"Vrať mi ji prosím." žadonila dívenka a marně se snažila natáhnout k jeho ruce a hůlku chytit. Dřepěla na zemi a dala se do pláče. Eremes na ní chvíli shlížel a bylo mu jí líto.
"Hm, tak už neplač, to byl jen žert." nakonec jí hůlku podal zpátky. "Na vem si jí, Kathy."
"Co? Jaks mi to řekl?" zvedla k němu své uplakané oči a vzala si hůlku zpět.
"No...jmenuješ se tak ne? Slyšel jsem, jak ti tak říká tvůj otec."
"Můj....otec?" ptala se dívka.
"Nebo to nebyl tvůj otec, ten velký wizard co..."
"Ale ano byl." přerušila ho dívenka a její oči zas poklesly. "Mé jméno je Kathryne Keyron. A ten muž... můj otec, na mě už nemá vůbec čas. Pracuje na nějaký stavbě laboratoře nebo co."
"Aha to je mi líto." klekl k ní a podíval se jí do očí. "Já jsem Eremes Guile. Jestli chceš, můžu ti pomoct."
"Vážně? To bys byl moc hodný." Rozzářila se Kathryne.
A od té doby Eremes a Kathryne den co den chodívali spolu po pláních, lesích i horách a jeden druhému pomáhali. Zdokonalovali své schopnosti.
Uplynulo již 10 let. Eremes i Kathryne už byli velcí, z Kathryne se stala velká a mocná wizardka jako byl její otec a z malého zlodějíčka se stal nájemný vrah. Stál však na straně spravedlnosti, jeho cílem bylo zbavit svět zlých lidí. Jejich přátelství za ta léta rostlo a Kathryne si brzy uvědomila, že její srdce netouží po ničem jiném než po Eremesově lásce. Avšak ten byl uzavřený a své city nedával najevo. Kathryne však zářila láskou a netrvalo dlouho a její sen se splnil. Procházela se jednou takhle opět s Eremestem přírodou a jejich kroky je zavedly až k Yggrasilským vodopádům.
"Pročpak jsi mě zavedl právě sem?" Ptala se náhle Kathryne.
"Neznám hezčí místo, kde udělat to, co mám v plánu." praví Eremes.
"V plánu? O čem to mluvíš." nechápala Kathryne.
"Kathy..." Eremes se najednou zastavil. "Už dlouho vím co ke mně cítíš."
A v tu chvíli Kathryne zrudla a polilo jí horko. Cítila se trapně, teď jistě zjistí, že Eremes k ní nic necítí.
"Kathy chtěl jsem Ti říct..." Eremes poklekl k jejím nohám a něžně jí chytl za ruku. "...chtěl jsem Ti říct, jak moc Tě miluji a zeptat se Tě.." zalovil v kapse a vyndal malou krabičku. Otevřej jí a v ní se třpytil krásný diamantový prsten. "Vezmeš si mě?"
"Ach!! Ano!!" vyhrkla Kathryne bez rozmyšlení. Eremes jí navlékl prsten, pak vstal a láskyplně jí objal. Cítil se šťastně a věděl, že Katrhyne je šťastná též.
O jejich zasnoubení se ale brzy dozvěděl Kathrynin otec. Samozřejmě jejich svatbu neschvaloval a byl proti, aby si jeho dcera vzala nějakého potulného vraha. Kathrynina láska k Eremesovi byla ale tak veliká, že se svému otci vzepřela. On pro ni nikdy neměl pochopení, stále jen pracoval a nyní když byla laboratoř postavena, měl času ještě míň.
Jednoho večera, když Eremes pozval Kathryne na geffenskou vyhlídku na jezero, všimla si že její snoubenec je zamlklý a něco ho trápí. "Kathy, má lásko..." začal Eremes, když se usadili na lavičku. "Dostal jsem svou první práci."
"Takže tě najali abys někoho zabil?" vyptávala se Kathryne.
"Ano..." odpověděl Eremes zklesle.
"Vždyť to je skvělé, zbavíš svět zla." usmívala se Kathryne a byla na něj hrdá. Ale Eremes se stále tvářil zklamaně.
"Ty to nechápeš má drahá... mám zabít tvého otce."
"Oh bože proč?!" vykřikla Kathryne.
"Lásko, tvůj otec se podílel na stavbě laboratoře viď?"
"Ano, ale.." Kathryne nebyla schopná slova.
"V té laboratoři dělají odporné pokusy na lidech. Tvůj otec společně s dalšími lidmi vyvraždili celé město Lighthalzen, v němž se laboratoř nachází."
"Ne to nemůže být pravda." Kathryne se rozplakala.
"Ano, tvůj otec je ohavný vrah. A já se teď musím rozhodnout. Zabiju ho a s ním ty co se na tom podílejí a tak přijdu o tebe, a nebo ho nechám být a ty věci se budou dít dál."
"Udělej to..." povídá Kathryne tiše.
"Cože? Svoluješ, abych zabil tvého otce?" podiví se Eremes.
"Už dávno to není můj otec." To byla Kathrynina poslední slova.
Den jejich svatby se neprodleně blížil. Oba se moc těšili. V onen slavnostní den se oba snoubenci nesměli vidět. Eremes už byl nedočkavý, celý den se připravoval a konečně, v ten slavný večer, přišel do kostela, kde ho již očekávali svědci a kněz. Každou minutou měla přijít Kathryne v krásných bílých šatech. Začala hrát hudba a Eremes netrpělivě čekal před oltářem. Minuty však plynuly jak voda a jeho nevěsta nikde. Hodina utekla již, hudba dohrála, kněz i svědci odešli. Eremes se posadil na lavici a smutně přemýšlel.
"Ach Kathy, lásko má, kde jsi..." v ruce třímal svatební kytici.
Odbíjela půlnoc a Eremes nenašel Kathryne ani doma. Toulal se na jejich místech, ale nikde ji nenašel. A třeba se na něj přeci jen zlobí a utelka někam daleko. Ještě to ráno se Eremes vydal do města Lighthalzen. Všude bylo mrtvo, nikde ani človíček. Vyhledal onu biologickou laboratoř a překročil její práh. Musí najít Katharyninýho otce, a všechny ty co tuhle hnusnou budovu postavili. Avšak bylo to tam velké a mělo to více pater. Když procházel první dvě patra, spatřil to utrpení. Všude byla mrtvá zohavená těla, děti, ženy, muži. Celé město bylo pobité. Dorazil do třetího patra, tam však neviděl ani mrtvoly ani živého človíčka. Procházel podél zdí a hledal, když v tom zaslechl hlasy. To budou jistě oni.
"Cloaking!!" špitl Eremes a v tu chvíli mohl být na pár okamžiků neviditelný a plížit se chodbami ze těmi hlasy. Už se blížil, cítil však podivnou úzkost. Děsilo ho to, ale nechápal proč. Avšak po pár minutách to zjistil. Dorazil až k jakési vodě co se rozlévala po zemi a v tu chvíli stanul až krev mu ztuhla v žilách. Spatřil klec a na ní přivázaná Kathryne. Hlavu měla sklopenou, v těle několik hlubokých bodných ran, ze kterých sršila krev. Stékala po pramínkách do vody a zbarvovala ji do ruda.
"Kathryne!!" vykřikl Eremes a jeho zneviditelňovací kouzlo akorát vyprchalo. Chtěl se za ní rozběhnout, ale tu ho cosi tvrdého udeřilo do zad. Eremes padl na kolena do vody.
"Kohopak to tu máme? Já věděl, že přijdeš." ozval se neznámý hlas.
Eremes zvedl oči a spatřil Katharyninýho otce v bílém plášti, po jeho boku stála další spousta mužů se zbraněmi.
"Jaks jen mohl?!" křikl Eremes.
"Nemůžu dovolit, aby si Katharyne vzala někoho jako jsi ty." povídá Katharynin otec.
"A co víc, byla to silná kouzelnice, hodí se pro můj výzkum." pousmál se.
"Cože? Tys svojí jedinou dceru obětoval pro výzkum? To je tak ohavný." rozčiloval se Eremes.
"Ohavný? A od ní to není ohavný, když dovolila, abys mě zabil?"
"Ani ses k ní jako otec nechoval, místo toho ses bavil mučením a týráním nevinných lidí. Ona věděla, že si zasloužíš umřít!!"
"Jak patetické. Rozluč se se svou Kathryne." řekl naposled, povolit řetětzy co Kathryne svazovaly ruce a její bezvládné zkrvavené tělo padlo do vody. Eremes k ní přiběhl, klekl k ní a vzal její zmáčené tělo do náruče. Tak rád by jí ještě naposled řek, že jí miluje. Nahnul se k jejím ústům a naposled jí políbil. Kathrynin otec pokynul mužům a v okamžiku, kdy Eremes líbal svou mrtvou nevěstu, pocítil na svém krku studené ostří meče, které mu následně sťalo hlavu. Obě jejich těla padla do vody a ta zrudla ještě víc. Omýval jejich mrtvá těla, která nyní budou zneužita pro další odporné pokusy. A tesknící duše Eremese a Kathryne, zůstali navždy bloudit tam co padly.




Příběh Howarda a Margarethy

Je tomu již pár let, kdy existovalo a vlastně stále existuju město jménem Lighthalzen. Bylo to krásné město, obydlené lidmi, bylo tu spoustu trhů a obchodů. Město jen kvetlo. A právě zde se narodila holčička, jež dostala jméno Margaretha. I netrvalo dlouho, povyrostla a stala se malou ale šikovnou léčitelkou. Své blonďaté vlásky nosila stále sepnuté v culíku a čím byla starší tím byla krásnější. Často se procházela po městě, prohlížela obchody a nejraději chodila okukovat jednoho mladého obchodníčka, který vždy sedával na náměstí a prodával jablka, ale i věci jako čelenky a mašle. Margarethě se velmi líbil, ale nikdy nenašla odvahu za ním jít a oslovit ho. A přeci jednou se překonala. Zatímco nicnetušící mladík opět prodával na svém oblíbeném místě, přistoupila k němu Margretha.
"Ahoj..." povídá náhle dívenka.
"Čau." zvedl k ní oči mladík a přitom narovnával zboží.
"Um... to je pro tebe..." Margaretha natáhla ruce a podávala mu krásné luční květiny.
"Eh... no díky, a čím jsem si to zasloužil?" ptal se mladík a vzal si od dívenky kytky.
"Já jsem Margaretha... Margaretha Sorin." zčervenala dívka.
"Já jsem Howard Alt-Eisen, rád tě poznávám." podával dívce ruku. "A teď mi vysvětli nač ty květiny."
"Huh... no já, už musím běžet, ahoj." a na to Margaretha odběhla.
Čas letěl, Margaretha téměř denně nosila Howardovi květiny, avšak nikdy mu neřekla, že se jí líbí. Z Howarda se brzy stal kovář a Margaretha se stala kněžkou, jejím posláním bylo léčit lidi. Za tu dobu obchody ve městě jen kvetly, neboť se zde stavěla jakási laboratoř a tak přijela spousta lidí. A za tu dobu Howard nikdy nestačil Margarethě říct nic víc než "Ahoj" a "Jak se máš." Vždy tak rychle utekla.
Jedné osudné noci, kdy celé město poklidně spalo, vzbudil Margarethu hluk a křik co se z města ozýval. Běsnící nářek lidí a zvuky zbraní. Margaretha pohlédla z okna a spatřila tu zkázu. Lidé utíkali ulicemi a křičeli, po zemi se válela mrtvá těla, mezi nimiž procházeli muži v bílých pláštích. Margaretha se zděsila a jediné nač pomyslela, byl Howard. Oblékla se a odhodlaně vyběhla ven, do těch temných ulic, jež se právě proměnily v popraviště. Plížila se podél zdí, aby ji muži neviděli. Dorazila až k místu, odkud mohla krásně vidět na náměstí. Spatřila tam ale jen pár zubožených těl. Ať se dívala jak mohla, Howarda neviděla. Zamířila tedy k jeho domku, který stál nedaleko od náměstí. Městem se stále rozlíhal křik, vzduch který ještě před chvílí voněl klidnou nocí, byl nyní cítit krví. Zavládl strach. A tu Margaretha dorazila k Howardovu domku, polila jí úzkost. Howard ležel na zemi před prahem svého domu. Nehýbal se a z boku mu vytékala hustá krev. Margaretha nečekala a ihned k němu přiběhla. Klekla k jeho tělu, objala ho a zjistila, že je ještě stále naživu.
"Zabijte ji!!" volaly hlasy.
Margaretha zvedla hlavu a spatřila tři muže s meči, jak míří rychle k ní. Co teď ? Margaretha se snažila nezmatkovat, vyhlídla si prázdné místo vedle nich a zvolala:
"Warp Portal!!" Tu se vedle nich na zemi rozzářil modrý kruh, z něhož modré světlo vrhalo své paprsky ke hvězdám. Muži se již blížili, Margaretha chytla Howarda za paže a táhla jeho bezvládné tělo k portálu. A když muži doběhli na místo, Howard zmizel v modrém světle a Margaretha s ním. Portál se za nimi zavřel a muži neměli ani nejmenší tušení, kam zmizeli.
Portál poslal Howarda i Margarethu do míst, jež se nacházelo nedaleko města Prontera. Zde se budou muset schovat, neboť muži je budou jistě hledat. Margaretha našla v lese přístřeší, uložila Howarda do měkké postele v dřevěné chajdě, kterou tu našla. A tak plynuly dny, Margaretha se o Howarda starala a za nedlouho se jeho rána téměř zahojila.
"Margaretho..." povídá jí jednou Howard, když mu zrovna převazovala jizvu. "Zachránila jsi mi život. Proč?"
"Umíral jsi." odpověděla.
"Mohla jsi zachránit jen sebe aniž by tě někdo viděl. Ale ty jsi mě vyhledala a riskovala život. A nyní ses odsoudila žít v úkrytu. Proč?"
"Jsi ještě slabý, neunavuj se těmi otázkami." odbyla ho Margaretha.
"Denně jsi mi nosívala květiny a já se tě táži, proč?" Howard chytl Margarethu něžně za ruku a tázavě se jí zahleděl do očí.
"Teď ne. Možná to jednou pochopíš." odbyla ho opět Margaretha a místností se rozlehlo ticho.
Howard se už uzdravil úplně, byl však Margarethě zavázán a cítil, že jí to musí vynahradit. A tak jednoho krásného dne ji zavedl až do města zvané Alberta. Bylo to přístavní město u moře, kde kotvila spousta lodí. Zde našel malý domek, kde by mohli přebývat, aby nemuseli být schováni stále v hlubokém lese. Zde si mohl Howard najít práci. Prodával a koval zbraně a jeho výrobky byly oblíbené a dobře se prodávaly. Howard vydělával peníze a tak mohl konečně Margarethu odměnit za záchranu života tím, že jí poskytl domov a ochranu. Margaretha mu byla sice vděčná, avšak brala to od něj jako závazek, který si Howard umanul splatit. Ovšem bylo to jinak. Možná jen její láska k Howardovi otupěla a vzdala se snahy stát se jeho dívkou. Ale on jí tímto chtěl říci, že jeho počínání není pouhý závazek, ale dělá to z lásky k ní.
Dlouhá doba již uplynula, Howard si stále uvědomoval, že Margaretha jeho city nepoznala. Za tu dobu se z Howarda již stal pracovitý klempíř a z Margarethy velká kněžka, jejíž léčivou moc každý obdivoval. A tu jednoho dne Howard učinit rozhodnutí a navštívil Margarethu v kostele, kde sloužila.
"Co tu děláš?" ptala se ho zaskočeně, když ho spatřila stát v uličce mezi lavicemi.
"Tohle je místo Boží a já považuji za nejlepší, říct to zde. Třeba to konečně budeš brát vážně." Praví Howard.
"Ano, je to svaté místo, a proto považuji za drzost, aby si sem takhle vpadl a..."
"....a vyznal ti svou lásku?" přerušil rozzlobenou Margarethu Howard.
V tu chvíli se kostelem rozhostilo ticho. Margaretha se otočila k soše Pany Marie a z očí jí vytryskly slzy.
"No tak... nemáš mi co říct?" povídá Howard odhodlaně. "Právě jsem ti vyznal lásku a ty zůstáváš chladná? Řekla jsi, že to jednou pochopím a já pochopil. Zachránila jsi mi život, trpěla schovaná v lese, nosila mi květiny, a to vše z lásky, je to tak?"
Margaretha ale mlčela dál. Věděla, že Howard má pravdu.
"Margaretho, řekni už něco. Miluji tě...."
"Ale já tebe ne...." špitla Margaretha a slzy se jí kutálely z očí ještě víc.
"Ne... to je lež..." nevěří Howard.
"Mýlíš se...je mi líto, pokud sis to myslel. Nyní odejdi."
Howard nebyl schopen už nic říci. Jako by mu právě někdo vyrazil dech, jakoby jeho srdce někdo rozkrájel na kousíčky. Obrátil se a se slzami vyběhl z kostela. Byl tak přesvědčený, že ho Margaretha miluje. Co je tedy špatně? Snažil se svou bolest skrýt, ale i dny pro něj ubíhaly pomalu.
Jednu chladnou noc však Howard Margarethu vzbudil.
"Margaretho vstávej!!"
"Co se děje?" ptala se napůl spící Margaretha.
"Našli nás!"
"Cože? Kdo?" Margaretha byla v tu ránu vzhůru.
"Lidé z laboratoře, vědí, že jsme tu. Honem pojď!!!!"
Margaretha rychle vstala a oblékla se do své kněžské róby.
"Kam jdeme?" ptala se.
"Pojedem lodí, pospěš."
Howard s Margarethou se tiše vyplížili z domu a chladnou nocí spěchali k přístavu, kde nastoupili na palubu jedné lodi, která právě odjížděla. Muži v bílých pláštích a se zbraněmi v rukách již došli až k domu, ze kterého před chvílí Howard a Margaretha utekli. Loď vyplula. Po tichém moři se nesla až k ostrovu jménem Byalan.
Už se šeřilo, když loď dorazila k ostrovu. Howard a Margaretha, aniž by věděli kam jdou, kráčeli ostrovem až je jejich nohy zavedly k jeskyni.
"Honem pojď." pobídl Howard dívku.
Oba vběhli do jeskyně a tu je zahltil chlad a vlhko. Za nedlouho se jim už cesta zdála dlouhá.
"Já už nemůžu..." poklesla Margaretha k zemi.
"Vstávej, ještě kousek." zvedal ji Howard.
"Ne prosím, jsem unavená už nemůžu jít dál."
Jen co to dořekla, tu se za jejich zády ozvaly hlasy: "Tady jsou.!!!"
Ohlédli se a spatřili muže se zbraněmi a bílými plášti. Ach ne jak je našli?! Howard chytl Margarethu za ruku a dali se na útěk. Jen zázrak je teď zachrání. Margaretha ale z kapsy vytáhla pár modrých kamínků a zvolala "Warp Portal!!"
Než se ale stačilo něco stát, Margaretha klopýtla a upadla. Kamínky se jí vysypaly z dlaní. Snažila se je rychle sebrat, ale muži už byli tak blízko, že by jim neutekli.
"Margaretoh, co teď?!" zoufal Howard.
"Basilica!!" zvolala náhle Margaretha a kolem ní i Howarda se rozprostřela zářivá čtvercová zeď, jež nepropustila nic a nikoho. Muži do ní narazili a záhy byli odmrštěni do dáli. Ovšem oba věděli, že Basilica nevydrží věčně.
"Co bude dál?" ptal se zoufale Howard.
"Odpust mi.." špitla Margaretha a smutně seděla na zemi.
"Co ti mám odpustit?" nechápal Howard.
"Odpust, že jsem ti lhala..."
"V čem jsi mi lhala?"
"Tehdy v tom kostele...řekla jsem, že tě nemiluji."
"Ach...ale proč?!" vykřikl Howard.
"Nechápeš....když jsi byl zraněn, neměls žádnou naději že to přežiješ. Ta rána byla smrtelná. Tehdy jsem šla do kostela a modlila se za tebe. Byla jsem zoufalá a z celého srdce jsem si přála, abys žil. A to tak moc, že jsem se zařekla Bohu. Daruje-li ti život vzdám se i lásky k tobě. A proto jsem musela své city tajit. Odpust mi."
Margaretha se dala do hlasitého pláče. Howard k ní poklekl, objal ji a utřel slzy.
"Věděl jsem, že mě miluješ." usmál se na ni a její pláč utichl. A v tu chvíli, která se pro ně stala tak krásnou a zároveň osudnou, stěny Basilicy opadly. V ten okamžik nastala tma.
Ticho a nářek odkudsi dolíhal, Howard pomalu otevřel oči. Bolela ho hlava, nejspíš ztratil vědomí. Když se rozhlédl, spatřil jen potemělé chodby. Jeho tělo bylo spoutané řetězy ke stěně. Jeho oči však strnuly na protější stěně. Řetězy svázaná a z šatů svlečená, visela naproti němu Margaretha. Tiše plakala, ruce i nohy jí krvácely jak jí řetězy poutaly.
"Lásko...co ti udělali?" strachoval se Howard.
Margaretha, ale plakala dál, její nahé tělo se chvělo zimou a strachem. A tu již přicházeli muži, zbraně se jim třpytily v rukách.
"Co jste jí udělali vy hnusný svině?!" křičel Howard. "Pusťte nás, barbaři."
Howard i Margaretha naprosto přesně věděil, kde jsou. V oné biologické laboratoři, v jejím třetím a nejvyšším patře. Muži přistoupili k plačící Margarehtě.
"Nechte jí být!!" křičel zoufale Howard.
Tu však jeden z mužů tasil dýku a s ní poté prořízl Margarethě hrdlo. Krev vytryskla a stekla po jejím nahém těle. Nyní už muž kráčel k Howardovi.
"Nee!!Svině!!"
Jeho křik však rázem utichl, když dýka projela jeho hrdlem. Nyní už nebylo slyšet ani Margarethin pláč ani Howardův křik. Bylo ticho. Biologická laboratoř tak získala své další oběti. Duše plačící Margarethy a běsnícího Howarda, ale bloudí chudobami navěky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama