Les Stínů

1. března 2011 v 0:28 | Sandra Rašínová |  Les Stínů
Les Stínů

Příběh pojednává o dvou mladých lidech…19tileté dívce jménem Feanor a 21letém chlapci jménem Manwe. Znali se již něco přes rok a měli se opravdu moc rádi. Feanor byla moc krásná dívka, měla černé vlasy dlouhé až do pasu a Manwe byl zase pohledný mladík s delšími blonďatými vlasy.
Kraj, z něhož oba pocházeli se jmenoval Valinor. Byl to kraj proslulý překrásnou krajinou, lesy a lány, valinorské království bylo jedno z nejušlechtilejších. Feanor byla princeznou krále Amana a královny Yavanny. Manwe byl jejich věrný přítel, který pocházel též z šlechtického rodu. Zde ve Valinoru se staral o lodě kotvící v přístavu. Často spolu Manwe a Feanor chodívali na procházky po kraji, poznávali přírodu a zvěř. Jejich láska byla neskutečné veliká a krásná.
Bylo zrovna léto, to, jehož datum se vepsalo do dějin, kdy se na hradě pořádala slavnost. Přišlo mnoho lidí z různých království a přišli i Manweho přátelé. Celý den a večer spolu klábosili, zatímco Feanor seděla ve stínu velkého stromu a tiše naslouchala, co si kdo povídá. Cítila se trochu osamělá. Neměla žádné přátele, znala jen Manweho. Ovšem ten večer o ní moc nejevil zájem. Nevydržela to a přikráčela tedy za Manwem a jeho druhy.
"Můj drahý…" pravila jemným hláskem, avšak nikdo ji neslyšel.
"Můj drahý…" řekla hlasitěji a tu se na ni obrátili všichni krom Manweho. "Já…ráda bych se s tebou prošla krajinou v měsíčním světle."
Tu se rozlehl hlasitý smích, až to Feanor trochu zamrzelo…čemu se smějí? Manwe zčervenal.
"Hele kdo je ta holka?" smáli se jeho přátele. "To je tvoje holka?"
"No…tak nějak.." promluvil Manwe tiše do země aby ho Feanor neslyšela. Ale ona slyšela každičké slovo. Ve tváři měla úzkost, nerozuměla tomu.
"Drahý…?" podívala se na Manweho tázavě.
"Ano…půjdu…čekej mne před bránou až měsíc ozáří Velký Strom." Řekl Manwe s pohledem na Feanor a pak se opět zahleděl do země a dělal, že smích svých druhů neslyší.
Feanor beze slov odešla, převléct se do krásných nočních šatů.
Měsíční paprsky již osvěcovaly korunu Velkého Stromu a Feanor netrpělivě čekala před bránou hradu. Hleděla na hvězdy a čekala na svého milého. Uplynula už dlouhá chvíle a Manwe nikde. Paprsky měsíce už zašly na kopce a okolo Feanor se rozprostřela hustá tma. Čekala a čekala ale nikdo nepřicházel. Sedla si pod Strom a cítila se velmi smutně. Cítila se tak zvláštně, ještě nikdy na ní Manwe nezapomněl. Cítila že se jí do očí derou slzy… musí být silná, nesmí plakat, jistě se něco stalo a nemohl přijít, ještě chvíli počká.
Sluneční paprsky již ohřívaly hory, a nežně šimraly Feanor na tváři. Když však otevřela oči, zjistila, že usnula. Běžela rychle do hradu, ale tam nikdo. Musela ihned vidět Manweho. Neváhala tedy a rychle pospíchala za ním do přístavu, kde měl svou chatu.
"Proč jsi včera nepřišel?" Zeptala se Feanor jakmile Manwe otevřel dveře.
"Včera…?" Zapřemýšlel Manwe, když tu spatřil Feanořin smutný výraz. "Oh, promiň já zapomněl."
"Zapomněl?" Zesmutněla Feanor.
"Neboj, dnes ti to vše vynahradím." Slíbil ji Manwe a Feanor se zase pousmála.
Odpoledne měla Feanor přijít k Manwemu a on ji měl vzít na jejich místo, na krásnou vyhlídku. Celá šťastná kráčela k Manwemu přes krásnou louku, trhala mu květiny, zpívala něžnou písničku a ladně tančila. Na včerejší večer již zapomněla a cítila se nyní velmi šťastná, těšila se na Manweho.
Když dorazila k němu, podala mu své květiny. "Ty jsou pro tebe, trhala jsem je z lásky." Usmála se mile Feanor.
"Um..jo diky…dej je někam..tamhle…" kývl Manwe ke stolu, aniž by si květiny od Feanor vzal.
"Ty nemáš radost?" Zesmutněla Feanor.
Tu se z chajdy vyřítili Manweho společníci. "Tak deme? Nedaleko je bezvadnej hostinec !" křičeli.
"Ach…ty nejdeš se mnou na naše místo?" Pohlédla Feanor smutně na Manweho.
"Ale jo..jen..přijdu pak, za chvíli." Obrátil se a pospíchal pryč.
Feanor poklesla víčka a do očí se jí vehnaly slzy. Stála tam sama a křik Manweových společníků utichal, jak mizeli v dáli. Květina jí upadla z rukou. Obrátila se a odcházela pryč. Počká tedy na Manweho na vyhlídce sama. Bylo to jejich zamilované místo, kde si poprvé vyznali lásku. Tam na vysoké skále s krásným výhledem na divokou řeku a lesy kolem ní. Feanor seděla na kraji, hleděla do řekly a potichu si zpívala písničku, už ne ale tak veselou. Slunce pomalu zacházelo za mraky, foukal vítr a pohrával si s jejími havraními vlasy. Krom šumu řeky nebylo slyšet nic. Ptáci utichli, jen Feanor zpívala smutnou písničku a čekala na svého milého. Slunce již zapadalo za hory, a když Feanor ozářila červánková barva, tehdy si uvědomila, že už je pozdě. Rozhlédla se okolo sebe ale Manwe nikde. Sklopila oči a rozplakala se.
"Proč jen se cítím tak zle a smutně? Proč si přijdu tak sama?" naříkala Feanor.
Jakoby v ní cosi chtělo, aby provedla něco ošklivého, ale nemohla…naslouchala jen svému pláči. Věřila, že se všechno jistě nějak vysvětlí. Stmívalo se a tak se Feanor odebrala zpátky domů. Tentokrát jí už louka nepřišla tak veselá jako když po ní přicházela k Manwemu, byla tak smutná, květiny uvadlé…Proč? Šla lesem, který jí už nepřišel tak krásný a voňavý jako před tím. Hrůzné stíny stromů jí děsily a zvuky nočních zvířat. Přišla si tak sama. A tu jakoby zaslechla něčí hlas.
"Feanor…." Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Znělo to tak tiše a tajemně. Musela se jen přeslechnout, otočila se a kráčela po cestě dál.
"Feanor…" ozvalo se znova hlasitěji až se Feanor lekla a zastavila. "Brzy přijde čas…"
Feanor se vyděsila a dala se do běhu. Rychle utíkala pryč z toho lesa až domů.
Nastolo ráno. Bylo však pochmurné a zamračené. Feanor se cítila stále více smutněji, přála si jít za Manwem ale měla strach. Ležela v posteli a přemýšlela nad Manwem a nad tím co se stalo. Spánek ji opět zmohl. Feanor se ponořila hloubš do svého podvědomí a nechala se unášet krásným snem. Seděla s Manwem na vyhlídce, držel ji v objetí a oba hleděli na řeku.
"Nikdy tě neopustím má drahá…nikdy…vždy budeš mým kvítečkem, co dává sílu mému srdci." Povídá Manwe milým hlasem. "Vždy tě budu milovat a nedovolím nikomu, aby ti ublížil."
"Ani já můj drahý, vždy tu budu na tebe čekat." Přitulila se Feanor.
"Nikdy ti neublížím, má lásko." Řekl Manwe a sen se rozplynul.
Feanor se probudila s úsměvem, vzpomíná si na tuhle chvíli kdy se takto k sobě tulili na vyhlídce a on jí řekl tato krásná slova. Stále si dávala naděje, že to co se stalo bylo jistě oprávněné a že za to Manwe nemohl. Ale pak si vzpomněla na onen les…na ty hlasy a stíny stromů. Úsměv její se opět vytratil. Musí jít za Manwem a říct mu vše co cítí, jistě ji rád vyslechne jako kdysi. Feanor se vydala opět lesem, který se zdál být tichý avšak zamračený. Jakoby les znal její náladu a snažil se jí napodobit, stejně tak i ona louka…květiny byly uvadlé a slunce na ně nesvítilo. Proč ? Přišla k Manweho chajdě a zaklepala.
"Feanor…co ty tu?" Ptal se překvapeně Manwe.
Vtom ale Feanor nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.
"Ty jsi….." zakoktala se Feanor. "..zapomněl na naše…setkání."
Manwe neřekl však ani slovo, hleděl do země a přemýšlel.
"Kdysi si mi řekl, že mě budeš vždy milovat a…"
"Ale vždyť já tě miluji." Podíval se na ni Manwe.
Pozval ji dál, sedli si spolu a mlčeli. Feanor jakoby cítila, že se něco děje, že se něco změnilo.
"Už nezapomenu, slibuj." Řekl Manwe a chytl Feanor za ruku.
Na tváři se jí opět objevil úsměv, objala ho. A vtom do oken zazářilo jasné slunce, smutné ráno se proměnilo v krásný slunný den a Feanor i Manwe byli oba zase šťastni.
Louka byla rozkvetlá, květiny zářily barvami a les voněl a ozýval se z něj zpěv ptáků. Feanor pevně držela Manweho a cítila, že ho moc miluje, že mu věří a že chce být navždy jen s ním.
"Můj drahý..ráda bych Ti něco dala." Povídá náhle Feanor. Svlékla ze svého prstu diamantový prstýnek a podala ho Manwemu. "Ráda bych, kdybys ho nosil, nechť Ti vždy připomíná naši velkou lásku. Dokud bude na tvém prstě zářit, bude zářit i mé srdce pro tebe Manwe."
Feanor se usmívala a pak vyběhla z chaloupky. Manwe nemohl uvěřit tomu co Feanor udělala, darovala mu svůj zamilovaný prstýnek. Byl šťastný, nikdy ho z prstu nesundá.
Uplynulo již pár dní a Manwe jednou dorazil na hrad. Tento den se stal z celého léta nejosudovějším. Neboť tento den se změnil Feanor život. V hradě se zrovna slavilo a Manwe opět seděl se svými přáteli. Feanor seděla opodál a naslouchala, co si povídají.
"Probůh co to máš na prstě? Ty nosíš šperky?" posmívali se Manweho jeho kamarádi.
"Ach ale ne..to je jen taková cetka." Pousmál se Manwe jakoby mu na prstenu ani trochu nezáleželo.
Avšak Feanor to ranilo. Cítila se dotčeně. Nechápala proč ale opět si přišla tak bezvýznamně a nepotřebně, tak osamocená. Možná přeci jen ji v dušičce něco trápilo, ale nedokázala to Manwemu říct.
"Drahý pojďme se projít." Pravila Feanor když byl Manwe chvíli sám.
Manwe ji vzal za ruku a odešli spolu do nedalekého lesa. Hezky si spolu povídali avšak Feanor se zdála smutná. "Manwe, mám na srdci trápení." Pravila nakonec.
"Tak povídej." Řekl nejistě Manwe.
"Víš, trápíš mě." Začala Feanor vyprávět. "Pokaždé když jsi s nimi chováš se ke mně chladně a ošklivě, odměřeně. Proč?"
"To není pravda." Otočil se na ni Manwe a tvářil se nyní velmi zle.
"Ach…věčně na mně zapomínáš a…"
"To si jen myslíš, vidíš vše špatně já jsem nic neudělal !" Křičel Manwe na dívku.
"Prosím poslouchej mě." Žadonila Feanor. "Dala jsem ti prstýnek a ty ani nedokážeš přiznat, že je ode mne. Stydíš se za mě?"
"To si špatně vykládáš, vidíš věci, co nejsou." Obhajoval se Manwe.
"Ne já vidím věci, které se dějí a co mě zraňují."
"Tak si to mysli a nech mě být!" okřikl ji Manwe a odešel pryč.
"Ne vrať se!" volala Feanor, ale v té tmě nic neviděla. "Prosím neopouštěj mě."
Feanor klekla na zem a rozplakala se. Jak jen může být tak zlý a slepý. Copak nevidí své špatné chování? Plakala a bylo jí tak mizerně, až zapomněla i na to kde je.
"Feanor…." Ozval se temný hlas.
Ach ten les. Feanor zbystřela, nikde ale nikoho neviděla.
"Feanor…už brzy to přijde…"
"Přijde co?!" křikla Feanor.
"Nevěř mu…zničí tě…již brzy pocítíš chlad…"
"Kdo jsi?!" volala, ale už se nikdo neozval. Vyběhla rychle z lesa a bylo ji do pláče.
Druhý den ráno bylo opět zamračeno a lezavo. Slunce se schovalo za mraky a Feanor byla smutná. Nedokázala dělat nic než procházet se po uvadlé louce a kropit ji slzami.
"Feanor!" Zazněl něčí hlas. Byl to Manwe.
"Lásko má odpust co jsem řekl, já to tak nemyslel odpust mi prosím, slibuji, že už se to nestane." Pravil Manwe a chytl Feanor za ruce.
"Vážně ne?" Feanor nevěděla, zda-li má Manwemu znova uvěřit. Objala ho. Doufala, že jeho slova tentokrát budou pravdivá. Ale i když byla ráda v hloubi duše ji cosi užíralo, cosi temného a děsivého a ona měla strach.
"Feanor co tě trápí? Proč květiny nerozkvetou? Proč vždy když se trápíš, trápí se i celá krajina?"
Feanor jen smutně sklopila oči, ta bolest v ní ji užírala…nedokázala se toho zbavit. Od toho dne už nebylo hezkého rána ani dne. Každý den byl smutnější a zamračenější. Louka uvadala, les temněl, zvířata zmizela z kraje. Feanor sedávala sama na vyhlídce a každý den čekala na Manweho který nepřicházel jak slíbil, a vždy měl dobrou výmluvu na to, proč nepřišel.
"Odpust musel jsem pracovat, odpust musel jsem tohle a tamto." Feanor však jeho slovům nevěřila a cosi v ní jí říkalo, že Manwe dělá něco co se jí nelíbí. Půjde tedy za ním. Došla až do jeho chatky ale Manwe tam nebyl. Počká tedy na něj zde. Slunce už zapadalo když nedaleko se ozývaly hlasy. Byl to Manwe se svými přáteli. Feanor byla překvapená, myslela že pracuje, ale on si užíval s těmi pohany co tak zkazili jeho duši.
"Manwe jaks jen mohl?" Pravila Feanor jakmile dorazili všichni k chatě.
"Co jako?"
"Lhal si mi…lhal si mi každý den, zrazoval si mě a podrážel." Feanor nedokázala udržet slzy.
"Uklidni se nic sem neudělal." Obhajoval se opět Manwe.
"Slíbil jsi mi, že už se to nestane." Plakala Feanor.
"Zase si něco domýšlíš, jsi přecitlivělá."
"Ne ty jsi mi lhal Manwe !"
Ostatní jen přihlíželi a nebyli sto ani promluvit.
"Pořád si něco vymýšlíš, nic sem neprovedl. Uklidni se!"
"Manwe prosím, poslouchej mě. Ten les…ty stíny…mluví ke mně hlasy, ať ti nevěřím, prosím pomoz mi." Prosila Feanor.
Ale Manwe nebral její slova vážně. "Já sem ti nic neudělal ! Myslíš si že mě dojmeš nějakými hlasy z lesa??! To ty se uklidni!"
"Ach..Manwe jaks jen mohl…" Feanor si zakryla oči a běžela pryč.
"Jdi si, já tě nepotřebuju!!!" Křičel za ní Manwe.
Feanor bežela loukou div neupadla, běžela lesem a plakala. Tu ji opět zastavil onen hlas.
"Feanor…už přišel tvůj čas…"
Feanor se zastavila…hleděla do tmy před sebou a nemohla se ani pohnout. Jen dvě bíle zářivé oči jí hleděly do tváře. Vnikaly jí do mysli a Feanor nedokázala se ani pohnout.
"Neposlechla jsi Nás a nyní budeš trpět." Řeklo to něco před ní.
A tu se ze tmy vynořila temná postava, byla to dívka. Tvář měla bledou až šedivou. Dlouhé černé vlasy byly zplihlé a mokré, zakrývali jí tvář. Jen ty oči zářily.
"Chtěli jsme tě varovat, ale nebrala jsi Nás vážně…teď poznáš jak sem umřela…"
Ach..Feanor poznala tu temnou dívku před sebou..byla to ona sama….dívka šla k ní, ale Feanor se nebránila, necítila náhle vůbec nic, byla jako kámen. Když však dívka k ní přistoupila blíž, Feanor pocítila chlad…"Neeeee nech mě být !" vykřikla náhle a chtěla utéct.
Tu však jakoby les ožil, stromy se hýbaly, jejich větve se plazily po zemi přímo k Feanor…kořeny stromů ji omotaly nohy a ona nemohla utíkat. Nyní už cítila strach, křičela, ale nikdo ji neslyšel. Drželi ji ruce i nohy, omotali se jí kolem krku…dusila se. Dívka stála před ní, dívala se na ní pronikavě zářivýma očima a usmívala se. A tu pocítila ostrou bolest v těle. Větve se jí zaryly do těla. Skrz na skrz prožíraly její tělo a ona se nedokázala bránit. Jen cítila tu bolest, nedokázala ani křičet jak jí větve dusily. Další a další větve se jí zarývaly do těla, krev tekla všude okolo a ona se utápěla v bolesti. Z lesa se ozýval běsnící nářek a nikdo netušil co se děje. Od toho dne Feanor nikdo neviděl, nikdo o ní neslyšel. Manwe ji hledal po celém kraji, ale nikde nenašel ani stopu. Toho letního dne byla obloha tak zamračená, že se spustil sníh. Ano sníh v létě. Květiny na louce zmrzly a opadaly. Manwe nosil v srdci Feanor a její sladký hlas a litoval toho co udělal, pozdě si své činy uvědomil. Tu si všiml, že prstýnek od Feanor zčernal..už nezáří.
"Dokud bude na tvém prstě zářit, bude i mé srdce zářit pro tebe." Vzpomínal Manwe na Feanořiny slova…proč nezáří ?
"Feanor kde jsi?" Hledal ji všude ale jakoby se po ní zem slehla, nikdo o ní nic nevěděl. A tu si všiml na cestě krvavé stopy. Byla čerstvá, a táhla se až k vrcholu na vyhlídku. Manwe pospíchal po stopě až dorazil nakone. A tam spatřil Feanor.
"Feanor, lásko!!" křikl, ale tu se zarazil.
Byla celá od krve, stála na okraji útesu a hleděla dolů. Nevnímala nereagovala….
"Feanor odpust…"
Již pozdě bylo na omluvy. Pro Feanor přestal vítr vát, přestalo slunce svítit, přestali ptáci zpívat…jen šum řeky ji táhl. Zavřela oči krvavé a jemně se naklonila přes okraj. Jako pírko zlehka se sneslo její zohavené tělo, ze skály se řítilo do řeky.
"Feanor neee…lásko odpust!!" Manwe se nahl přes okraj ale Feanor už byla pryč.
Toho dne už v kraji Valinor nebylo nikdy krásně, léta byla chladná a zimy kruté. Lesu stínů se každý vyhýbal, neb se z něj stále ozývaly Feanořiny běsnící výkřiky.
A Manwe…zmizel..už nikdy o něm nikdo neslyšel….

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama