Poklad Mravenčího Pekla

1. března 2011 v 0:33 | Sandra Rašínová |  Poklad Mravenčího Pekla (Ragnarok Online)
Poklad mravenčího pekla

Někdy si připadáme méněcenný, že pro nikoho nemáme žádný význam a přejeme si dokázat něco, za co by si nás lidé vážili, za co by nás uctívali. Avšak vidina slávy, díky které bychom stoupli v očích někoho, koho si vážíme, nám zaslepuje mysl a brání v přemýšlení nad tím, co je správné. A tak často uděláme něco, čeho litujeme…něco co nás poznamená na celý život. A stejně tak je tomu i v příběhu, který vypráví o jedné mladé dívce jménem Maya.
Je to již velmi dávno, Maya byla malé děvče, které pocházelo z města Morroc. Město, které bylo stále prosluněné a obklopené pouštěmi. Maye bylo 10 let, žila se svými rodiči a vždy byla velmi milá a hlavně slušně vychovávaná. Na každého se usmívala, každému ráda pomohla. Ale i přesto neměla moc přátel, neboť v takovém poměrně malém a zapadlém městě, nebylo tolik dětí v jejím věku.
Maya rostla a její rodiče byli přesvědčeni, že jednoho dne se z Mayi stane třeba kněžka, neboť její duše byla čistá jako křišťál.
I jednoho dne, kdy opět Maya procházela ulicemi města, stalo se, že se jí do cesty postavil někdo, koho tu nečekala. V úzké ulici před ní stála banda zlodějů a zdálo se z jejich úsměvů, že mají zlomyslné úmysly.
"…Ahoj." povídá Maya trochu zaskočeně.
"Ahoj? To si z nás děláš legraci?" povídá nejstarší chlapec ze tří zlodějů.
"..Ne proč?" Maya zůstává klidná.
"Kotě, víš ty vůbec, kdo jsme?" ptá se nejmladší zloděj.
"…To netuším, ale považuji za slušnost vás pozdravit."
Na to se všichni tři chlapci rozesmáli.
"Huso! My jsme zloději, takže se moc necul a koukej navalit peníze a zlato!!" křikl prostřední ze zlodějů a vytáhl dýku.
"Kde bych vzala peníze nebo zlato." Maya stále zůstávala v klidu.
"Nedělej si srandu, kotě! Ukaž se!" nejmladší zloděj přispěchal k ní a začal jí prohledávat. Ale krom pár bezcenných ulit, knoflíků a korálků nenašel nic.
"Vždyť říkám, nic nemám, jinak bych vám dala peněz, kolik potřebujete."
"Dala?" podivil se mladý zlodějíček a vyndal ruce z jejích kapes."Jen tak dala? Proč? Vždyť jsme zloději, okrádáme lidi."
"Já vím, kdo jste. Ale chtěla bych se přátelit."
Na to se oba zloději postávající opodál opět rozesmáli.
"Ty náno hloupá, ty se chceš přátelit se zloději? To neexistuje!!" zakřičel opět prostřední ze zlodějů.
"Ano chci, připadáte mi neškodní a milí." usmála se Maya na chlapce, jenž jí nyní hleděl do očí.
"Neškodní!? My ti ukážeme, jak neškodní umíme být!" rozčílil se nejstarší ze zlodějů a spolu se svým druhem, čapli za plášť hocha, který upíral zrak na Mayu, a odcházel pryč.
"Ještě se uvidíme!" A na to zloděj srazil Mayu k zemi. Dívka se ještě chvíli dívala za třemi temnými siluetami, jež mizely ulicí.
Uplynulo již pár dní a Maya stále chodívala ulicemi v naději, že ty tři chlapce někde potká. Byl večer, když usedala na opuštěném náměstí ke kašně a máchala si nohy ve vodě ohřáté sluncem. Zadívala se do nedaleké palmy a zamyslela se.
"Ahoj…" ozval se náhle hlas za jejími zády.
"Jé ahoj!" její oči se rozzářily, když se ohlídla a spatřila mladého zloděje.
"Co…ty tady tak sama?" ptá se chlapec.
"Vlastně na vás čekám."
"Na nás? Ale proč?"
"Ráda bych se stala jednou z vás."
"Cože?Ty…?!" vyděsil se chlapec.
"Ano, máš něco proti?" zeptala se Maya.
"To ne, ale víš….taková křehká dívka jako ty a stát se zlodějkou?"
"Proč ne? A jmenuji se Maya."
"Těší mě, já jsem Moel." podával jí ruku.
"Tak co vezmete mě k vám?"
"No…pokusím se o to."
A tak Moel odvedl Mayu daleko za město, kde měla jejich tlupa sídlo. Zavedl ji až do jakési Pyramidy a tam ji představil jeho dalším dvěma druhům, se kterými se už setkala.
"Co to má znamenat?!" rozčiloval se hned nejstarší zloděj.
"Co si to sem přivedl?"
"Ona by se k nám chtěla přidat." praví Moel.
"Cože?! Upadl jsi?! Taková malá nanicovatá…."
"Udělám vše, co mi nakážete." přeruší ho Maya.
"A co tě k tomu přivádí?" ptá se náhle prostřední zloděj.
"Líbí se mi to a chci být vaše kamarádka." odpověděla Maya.
"Zloději nejsou přátelé." odvětil nejstarší zloděj.
"No tak…dejme jí šanci." přimlouval se Moel.
Na chvíli se každý odmlčel. Až nakonec po chvíli přemýšlení, velitel tlupy nejstarší ze zlodějů promluvil.
"Dobrá tedy, ale nevěřím, že by holka mohla být dobrým zlodějem. Budeš muset podstoupit zkoušku."
"Ano jsem připravena." usmála se Maya plna radosti.
Na druhý den ráno se Maya už ani nevrátila domů. Život zlodějky, co se potuluje po ulicích s bandou darebáků, jí otevíral novou cestu a lákal. V tu chvíli i zapomněla na své rodiče, kteří měli strach.
A dnes Mayu čekala její veliká zkouška. Brzy ráno ji tedy vůdce tlupy vzbudil a spolu s ostatními vyšla ven před Pyramidu, kde ještě na nebi podřimoval měsíc.
"Mayo, co bys byla ochotna udělat pro to, abychom tě přijali mezi sebe?" zeptal se jí vůdce.
"Cokoliv." odvětila.
" I krást?"
"Ano."
"Nuže dobrá, Mayo, slyšela jsi někdy o Mravenčím pokladu?" vyzvídal vůdce.
"Ne, nikdy."
"Je to poklad ukrytý hluboko pod zemí uprostřed pouště, který střeží velká Mravenčí královna. Najdeš to místo a doneseš alespoň kus z onoho pokladu?"
"Ano.." odpověděla Maya hned bez váhání.
"Cože?!" vykřikl náhle Moel. "To nemůžeš myslet vážně. Mravenčí poklad je posvátný, střeží ho královna a nikdo se ho nesmí dotknout. Navíc je to velmi nebezpečné."
"Sklapni. Nebuď takovej srab a nezastávej se jí. Buď to udělá, nebo nic." řekl vůdce rázně.
"Mayo, nedělej to prosím…" obrátil se Moel na Mayu.
"Sklapni ti říkám.!!!" okřikl ho vůdce.
"Udělám to." souhlasí Maya.
Tak padlo poslední slovo. Maya odešla a aniž by věděla, kde hledat střed pouště, šla kam jí nohy vedly. Slunce už ohřívalo písek a pálilo do zad, když Maya konečně dorazila k obrovské temné jámě, u níž stála otlučená dřevěná cedule s nápisem Mravenčí Peklo. Maya hluboce oddechla a sestoupila dolů. Ihned pocítila teplo. Malé gejzírky teplého plynu zahřívaly podzemní jeskyni a Maya se pomalu vydávala na cestu. V hlavě jí vířilo nespočetně myšlenek, ani nevěděla, kde hledat poklad, půjde prostě nakonec.
Po chvíli už si musela samým vedrem utírat z čela pot, když v tom momentu se zastavila a upírala svůj zrak před sebe. V jejích očích se třpytilo zlato. Veliká hromada zlatých hrnků a všelijakých nádob se před ní v plné kráse rozzářila. Maya ihned vyndala veliký pytel a začala do něj vkládat jednu nádobu za druhou. Když naplnila pytel pár kousky zlatých nádob, přehodila si svou kořist přes záda a spěchala ven. Byla šťastná, že to dokázala, nyní ji vezmou mezi sebe, byla na sebe hrdá. Když však vyběhla ven, čekalo jí nemilé překvapení.
"Mayo, spěchal jsem za tebou…." Moel celý udýchaný beze slov náhle stanul před Mayou.
"Podívej, dokázala jsem to." sundala z ramen pytel a pokládala mu jej k nohám.
"Mayo..jaks jen mohla." Moel poklekl do písku a zakryl si oči dlaněmi.
"Co se stalo?" ptala se Maya starostlivě.
"Mayo, ten poklad je posvátný. V těch zlatých nádobách je ukryt med samotné královny… med věčnosti. Díky němu může žít. Ztratí-li se jediný džbánek s jejím elixírem života, ona zemře a s ní zanikne celá mravenčí říše…"
"Ach..to jsem nechtěla." zesmutněla Maya. V tu chvíli si uvědomila, co udělala.
"Kašli na blbý mravence!!" Ozval se hlas právě přicházejícího vůdce.
"Mayo, vrať královně její poklad…" prosil Moel.
"Ne! Kašli na to, mravenci stejně nejsou k ničemu užiteční!" vůdce začal mít strach o svůj poklad.
Maya ale sebrala pytel se zlatem a v mžiku opět zmizela v temné díře. Utíkala co jí nohy stačily, uvědomovala si, co udělala, že pro samou touhu stát se zlodějkou a zavděčit se vůdci tlupy, nejspíš připravila o život celou mravenčí říši. Konečně dorazila na místo, kde sebrala poklad. Tam však na holé zemi leželo mohutné tělo vznešené mravenčí královny. Maya sundala pytel a poklekla.
"Odpuste mi královno, já….nechtěla jsem."
"Ukradla jsi můj poklad…" oddychla královna.
"Zhřešila jsem já vím, vracím Vám, co jsem ukradla." Maya posunula pytel ke královně.
"Již je pozdě…umírám. Tvá slepota a sobecká touha mě zahubila."
"Ne! Prosím, je mi vše líto, prosím!!" Maya se rozplakala a bezmocně se připlazila k tělu umírající královny.
"Jsem ochotna za svůj hřích nést následky, Vaše království nesmí zaniknout."
"Ano…zasloužíš si trest." královna upřela na Mayu své veliké černé mravenčí oko.
"…za tvé nezodpovědné chování, odsuzuji tě tedy, aby jsi za mě hlídala poklad i celé království, abys navěky žila zde a už nikdy nespatřila světlo…."
"Co? Ah…to ne…" Maya ani nestačila nic říci, když tu pocítila ostrou bolest v celém těle. Mohutné tělo královny se nadzvedlo a zpoza jejího těla vylézala ohavná mravenčí klepeta. Maya nestačila ani mrknout, když ty odporné věci prudce vystřelily přímo k ní. Královna omotala Mayu svými mravenčími klepety a ty se jí zarývaly do těla.
"Ne! To bolí…dost..!" Maya už nedokázala ani křičet. Cítila jen ostrou bolest, před očima se jí zatmívalo…krk se jí svíral, že už nedokázala vypravit ze sebe ani hlásku. Klepeta se do Mayi pomalu vpíjela a její tělo se začalo měnit. Z jejích úst už vycházelo jen bezmocné chroptění. Mravenčí královna zemřela a Maya….byla nadosmrti odsouzena žít v podzemí jako napůl člověk a napůl mravenec a hlídat poklad, jenž pro ni znamenal život.

Maya
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 aslinka-thesims aslinka-thesims | 1. září 2012 v 12:01 | Reagovat

To je nádherný příběh :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama