Svatební Dar

1. března 2011 v 0:27 | Sandra Rašínová |  Svatební Dar
Svatební Dar

V zemi, vždy osvícené sluncem, která nesla jméno Lindon...se udál příběh jedné moc krásné dívky jménem Lorellin a velmi milého chlapce jménem Melkor. Oba byli velmi mladí a moc se milovali. A přišel den kdy Melkor požádal Lorellin o ruku, tehdy na rozkvetlé stráni pod jasnou letní oblohou. Ano tehdy mu řekla své Ano…a oba se těšili na den, kdy budou svoji.
Bylo krásné letní ráno, obloha bez mráčku a Lorellin se zrovna procházela po krajině se svou kamarádkou Niennou.
Lorellin byla nejkrásnější dívka z kraje, každá jí záviděla její krásné zlaté vlasy a každý hoch o ni stál. Měla tak krásnou milou tvář, tak jemnou že se i květiny za ní otáčely. Nienna měla oproti ní krátké černé vlasy a nebyla tak půvabná.
Melkor byl pohledný mladík, vlasy měl na ramena a zářily jako slunce. Byl velmi hodný a Lorellin opravdu od srdce miloval.
Často Melkor se svou snoubenkou chodíval na procházky k jezeru, kde se tak rádi koupávali, nebo na toulky po kopcích a stráních.
"Nemohu se dočkat, až budeš mou ženou." Pravil jednoho letního odpoledne Melkor, když byl s Lorellin u jezera.
"I já se nemohu dočkat, má lásko." Pravila s milým úsměvem Lorellin. "Nikdy bych si nemohla vybrat lepšího, než jsi ty."
"Až budeme mít po svatbě, vezmu tě sem k jezeru a zde strávíme naši svatební noc. Je to krásné místo."
"To je krásné, můj miláčku. Těším se na ten den, těším se, až ti budu moct dát svou lásku." Lorellin plná nadšení padla Melkorovi do náruče a políbila ho.
Tu se však za jejich zády ozval v křoví podivný zvuk. Zapraskalo to a větve se zatřásly, ale nikoho neviděli. Asi se jim to zdálo.
Každý den spolu chodívali k jezeru a vyprávěli si o svém budoucím životě, o svatební noci, o lásce, jež k sobě chovali. Avšak den co den měla Lorellin pocit, že v křoví někdo je a dívá se na ně. Nikoho ovšem nikdy neviděla a tak tomu nevěnovala pozornost.
Uplynulo již pár dní a jejich svatba se neprodleně blížila. Lorellin trávila více času s Melkorem a její kamarádka Nienna se cítila smutná a nepotřebná, že si jí už Lorellin tolik nevšímá. A když už spolu ty dvě někde byly, Lorellin nemluvila o ničem jiném než o svatbě a lásce k Melkorovi, až to často Nienně vhánělo slzy do očí. Měla ale svou kamarádku ráda a nikdy jí to neřekla, i když jí to bolelo. Každá jejich schůzka však končila tím, že se Lorellin omluvila, že musí za Melkorem a Niennu opustila uprostřed jejich cesty a odešla.
Jednou ráno, když se Lorellin probudila a celá šťastná se těšila, až opět uvidí Melkora, netušila však co jí tento den čeká a možná kdyby to věděla, byla by se raději nevzbudila. Pospíchala za Melkorem ale nenašla ho, nikde nebyl ani ve svém pokoji. Jistě se brzy vrátí. Lorellin čekala tedy a zatím se procházela po stráni. Bylo už pozdě odpoledne ale Melkora nikde nebylo. Lorellin se cítila sama a potřebovala s někým prohodit aspoň pár slov. Mohla by zajít za Niennou. Avšak ani ona nebyla ve svém pokoji, ani nikde jinde.
Nastal večer, Lorellin čekala před Melkorovou ložnicí. Konečně se ho dočkala.
"Kde jsi byl celý den, hledala jsem tě a čekala…" začala Lorellin.
"Já měl něco na práci, drahá." Povídal "um…to víš svatba se blíží a…mám spoustu práce."
"Práce? Kvůli svatbě?" udivila se Lorellin.
Na to jí však Melkor neodpověděl a odešel do své ložnice, aniž by se s ní rozloučil.
Druhý den byl Melkor opět pryč…Lorellin už se neobtěžovala ho někde hledat, má přeci práci, to už ví. Procházela se sama po kraji, jelikož ani její kamarádka Nienna nebyla k nalezení. Rozhodla se, že se podívá sama k jezeru. Vždy milovala, jak tam spolu chodívali a Melkor jí vyprávěl o svatební noci, o lásce…tak krásně jí vždy bylo. Bylo jí nyní smutno, že Melkor na ní nemá čas, ale když si vzpomněla na jeho slova vždy jí to zvedlo náladu.
Jakmile dorazila k jezeru…nemohla uvěřit vlastním očím. To není možné, přála si, aby jí nyní její oči klamaly. U jezera stála Nienna a Melkor. Stáli proti sobě a o něčem se bavili. Tu si všimla, že Melkor cosi drží v ruce.
"Co…tu děláte…?" pravila Lorellin vyděšeným hlasem.
"Ach, lásko…to je milé, že jsi přišla…" začal Melkor. "Tady Nienna mi..tedy nám…právě dala svatební dar." Pozvedl ruku, v níž držel stříbrnou dýku. To je ta věc so Lorellin viděla, že drží.
"Dýku…?" podivila se Lorellin.
"Ano dýku, Lorellin, aby vás mohla chránit od zlého a od nepřátel." Pravil Nienna s úsměvem.
"Ale proč…jste tady kvůli tomu?" ptala se nevěřícně Lorellin.
"Mysleli jsme, že tady nás nenajdeš, mělo to být překvapení…víme totiž, že se ráda touláš po kraji a mysleli jsme, že sem nepůjdeš." Vysvětlovala Nienna.
Avšak Lorellin se to moc nezdálo.
A tak šel čas, a Melkor se stále Lorellin někam ztrácel nebo se jí vyhýbal. Lorellin byla velmi smutná, ale stále si říkala, že to vše jistě musí mít nějaké vysvětlení a že to bude dobrý.
Konečně přišel onen den, kdy se konala svatba. Lorellin byla moc šťastná, neboť dnes se stane Melkorovou ženou a i on sám se tvářil velmi šťastně. Lorellin byla oděna do překrásných bílých šatů a Melkkor do krásného elegantního bílého hábitu. Všude byly vysázené květiny, vlály závoje a lidé se radovali. Všichni přišli na jejich svatbu dokonce i Nienna, která se netvářila moc vesele. A ve chvíli kdy se Lorellin a Melkor drželi za ruce a řekli si své ANO, sluneční paprsky je ozářily. Navlékli si prsteny a políbili se…a lidé začali tleskat a radovat se. Celý odpoledne trvala bohatá hostina a radovánky. A když nastal večer Melkor konečně využil chvíle, kdy byla Lorellin sama.
"Má lásko, rád bych tě vzal na to nejkrásnější místo v celém kraji." Vzal svou ženu do náruče a jeji líčka se rozzářila radostí. Nesl jí krajinou a říkal ji něžná slova.
"Nyní se, má princezno, změní život nás obou." Pravil. "Konečně se splní náš sen, má milovaná lásko."
"Těšila jsem se tolik na tuto chvíli, že ani nemohu uvěřit, že je to tady." Usmívala se Lorellin.
Nebe bylo poseto hvězdami, když konečně dorazili k jezeru. Tam Melkor svou ženu postavil na nohy a oba se zadívali do vody.
"Je tak krásná a klidná." Pravila Lorellin zasněně. "Celé ty dny jsem chodívala po kraji samotinká a snila o této chvíli. Čekala na tebe a těšila se, až mě vezmeš jako svou ženu a odneseš k jezeru, kde si řekneme tolik krásných slov. A kde si dokážeme svou lásku."
Melkor nic neříkal, zdálo se, že Lorellina zasněná slova poslouchá a tak pokračovala dál.
"Od tohoto dne budeme již navždy spolu, spojeni velkou laskou a dvěma prstýnky, jež symbolizují naši lásku…." Pak se na chvíli odmlčela. "Miláčku, posloucháš mě?" otočila se k Melkorovi a pohlédla do jeho tváře zahleděné do země. A v tu chvíli pocítila ostrou bolest v břiše. Oči se jí zalily slzami a tma se jí náhle zdála ještě temnější. Co se stalo ? Ta bolest prostupovala jejím tělem tak silně, až se jí podlamovala kolena. Melkor stále hleděl do země a mlčel, ruku měl natáhlou k Lorellin a stříbrná dýka se zarývala do jejího těla. Lorellin si teprve teď uvědomila co se vlastně stalo.
"P-proč?" vyhrkla Lorellin s bolestivým výrazem.
"Protože ty jsi ta, co tu překáží, Lorellin!" ozval se hlas od jezera.
Lorellin se ani neohlédla, neb poznala hlas kamarádky Nienny.
"Proč, Nienno?" ptala se Lorellin a v tu chvíli z ní Melkor vyndal dýku. Lorellin poklekla na zem a držela si krvácející ránu.
"To ty…to tys nás každý den sledovala u jezera viď?" Pohlédla Lorellin na Niennu, která se ve svitu měsíce blížila k ní.
"Ano ty hloupá, to jsem byla já !" rozkřikla se Nienna. "Tak naivně si uvěřila té lži o svatebním daru a dýce. Tak naivně si věřila Melkorovi, když ti lhal, že důvodem jeho mizení je práce ! To za mnou se každý den ztrácel. To já mu tehdy dala u jezera dýku, aby tě zabil! Aby si mi už jednou provždy ty proradná mrcho zmizela z života! A chudák Melkor podlehl té moci co ona dýka má, omámila jeho mysl a on pak dělal vše, co jsem mu nakázala. To já mu poručila, aby byl se mnou a tebe zabil!!!"
"Ach ne…Nieno, jaks jen mohla, byla si má přítelkyně." Hlesla smutně Lorellin, která tomu všemu nemohla uvěřit.
"Ale ano to ty jsi ten nepřítel, co stojí v cestě, před tebou měla chránit ta dýka." Pravila Nienna zlostně. "A nyní je na čase dokončit to, co jsem začala."
Tu Melkor popadl Lorellin za paži a opět se rozmáchl dýkou. Lorellin se do očí draly slzy ještě víc, nesnesla tu bolest. Ne bolest opakovaného vnikání dýky do jejího těla, ale tu bolest nad ztrátou lásky, nad zradou. Její bílé svatební šaty se změnily v cáry krvavé roby a i Melkorův bílý plášť byl potřísněn krví. Lorellin nedokázala potlačit křik, dýka jí rvala hluboko a Melkor nepřestával.
"Prosím….miluji tě…." Vzlykala Lorellin tichým hláskem.
"Ty jsi ta zloba." Řekl Melkor a pokračoval dál, zaryl jí dýku do hrudi.
Tu se k němu přihnala Nienna a dýku mu vytrhla, Lorellin upadla na zem, celá zkrvavená.
"Ještě já…milá Lorellin, nyní už neřekneš ani hlásku, už nebudeš nadále mi stát v cestě." Při těchto slovech zabodla dýku Lorellin do krku. Už se neozýval ani nářek, Lorellin už nevnímala, už nic necítila, nic neslyšela. Na nebi zářil oranžově zbarvený měsíc, jakoby ho někdo polil krví. Ozařoval celé jezero a byl jediným svědkem toho jak Lorellin umírala a jak Nienna s Melkorem ji ubodali k smrti. Melkor vzal Lorenino zohavené tělo a hodil ho do jezera, které se v tu ránu zbarvilo krví. Tu noc to byla Nienna kdo si s Melkorem vyznali lásku u jezera, a nikdo se nikdy nedozvěděl pravdu. Nikdo už o Lorellin neslyšel a jezero už navždy bylo osamělé a rudé, lidé se ho báli. Nikdo k jezeru nechodil a duch Lorellin byl nucen žít sám uvězněn na dně jezera a vyplakávat si slzy pro svou lásku.
A Melkor s Niennou po pár týdnech propadli moci stříbrné dýky a oba zemřeli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama