Tajemná Zima

1. března 2011 v 0:29 | Sandra Rašínová |  Tajemná Zima
Tajemná Zima

Tak daleko, jak si jen umíme představit, rozléhá se lidmi neobydlená krajina. Byla tak krásná a nedotčená člověkem, že byla až posvátná. Ovšem kraj nebyl tak opuštěný, jak se zdál. Žili zde tvorové nikdy neobjevení a navěky nepoznaní. Jedním z nich byly bytosti žijící v lesích a na sluncem prohřátých loukách. Byli to takzvaní 'Elfové slunce'. Jejich obydlí tvořily husté koruny stromů a dokonce i jejich mohutné kmeny. Každé jaro i léto protancují dny mezi květinami, starají se o přírodu a libují si v teple slunečních paprsků.
I nastala v kraji zima jako každý rok. Elfové se ukládali k zimnímu spánku do svých skrýší a krásy krajiny pomalu mizely pod bílým sněhem. Tohle vždy bývalo smutné obdoví. Všude bylo ticho, klid, prázdno, a přesto všechno krajina neztrácela svůj půvab.
Jednoho mrazivého zimního dne se přihnala do kraje vichřice, jakou tu ještě nikdo nezažil. Koruny stromů se ohýbaly v poryvech větru a mnohé stromy byly i poničeny. A stalo se, že pří této bouřlivé vichřici bylo jedno ze stromových obydlí Elfů trochu poškozeno. Žila v něm rodina Elfů, která nicnetušíc poklidně dřímala ve větvích. Avšak ne tak docela. Vichřice polámala větve stromu a jedna nebohá Elfka se v tu ránu ocitla na zemi na chladném sněhu. Byla to ještě malá a nezkušená Elfka, v lidském věku jí mohlo být tak 7 let. Měla krásné dlouhé plavé vlásky a říkali ji Eleonora.
Vichřice pominula a děvčátko, ležící zapadlé ve sněhu, se pomalu probíralo. Její lehké letní bílé šatičky i její vlasy byly zmáčené sněhem. Eleonora otevřela své modré oči a rozhlédla se. Kolem sebe neviděla nic než bílo. Zvedla se pomalu ze studícího sněhu a stále se rozhlížela. Pořád nechápala, kde je.
,,Zima?" špitla Eleonora. ,,Jaktože jsem vzhůru?"
Nechápavě zvedla hlavu ke stromu, ze kterého spadla, a spatřila polámané větve, na nichž spala. Když se však opět rozhlédla po lese, pohled na třpytící se sníh v ní vzbuzoval zvědavost. Nikdy ještě sníh neviděla, nikdy nepoznala zimu. V jejich dětských očích se náhle rozzářila radost.
,,Je zima!!" křikla radostí a rozeběhla se ven z lesa. Když však vstoupila na místo, kde kdysi byla louka posetá květinami a kde se pásla zvěř, uviděla jen ponurou bílou plochu. Avšak sníh jí natolik fascinoval, že ji všechno přišlo tak nové a krásné, cítila neskonalou radost. Rozeběhla se na bílou plochu a drobnýma nožkama se brodila ve sněhu. Náhle se ale zastavila. Co to cítí ve svých nohách? Štípe to. Zvedla svou bosou nožku a viděla, že je celá promrzlá.
,,Ten sníh studí..." zafňukala Eleonora. Když tu si naproti u vstupu do lesa povšimla malé tmavé postavičky, která zmizela mezi stromy. V tu chvíli zapomněla na své zeboucí nožky a spěchala za tou postavičkou. Když se ale opět octla v lese, nikoho neviděla, jen pár stop od číchsi malých nožek. Šla podle nich, ale u jednoho vysokého stromu náhle zmizely. Vzhlédla do koruny, ale byla tam tma. Co to jen bylo za tvora? Zkoumave si prohlížela strom, když tu se za jejími zády ozval hlas: ,,Eleonoro?"
Dívka se prudce obrátila a očíčka se jí opět rozzářila radostí.
,,Soro!!"
Sora byla Eleonořin kamarád. Nebyl to Elf a vlastně ani nic co by se Elfům podobalo. Byl to tvor jménem Suru. Surové byli malé chlupaté bytosti trochu podobné menším medvědům. Pyšnili se svou huňatou tmavou srstí a silnýma tlapama. Od přírody byli velmi přátelští, ale neměli rádi samotu. Surové narozdíl od Elfů přes zimu nespali.
,,Eleonoro co tu děláš? Jaktože nespíš?" ptal se Sora své kamarádky.
,,Probudila mě ta vichřice, rozbourala mi pelíšek." odpověděla Eleonora.
,,Ale vždyť jsi celá promzrlá, pojď se mnou, nedaleko máme postavený ohýnek, zahřeješ se." Sora vzal Eleonoru oklo ramen a jráčeli zasněženým lesem. Eleonora opět ve sněhu spatřila ony malé stopičky, které uchvátily její pozornost.
,,Soro, čí jsou ty stopy?" zeptala se Eleonora.
,,Ty patří Mimikům." odpověděl jí Sora.
,,Mimikům? Co to je?" podivila se Eleonora.
,,Jsou to malé chlupaté bytosti, vypadají trochu jako 'veverky', můžeš je spatřit ale jen v zimě, v létě spí."
,,A dají se chytit?"
,,Co tě to napadá, to víš, že nedají. Dokoce se o nich říká, že pěkně kouškou."
Eleonořina zvědavost byla prozatím uspokojena. Tiše kráčeli dál a Eleonora stále obdivovala krásu zimy a litovala, že na zimu musí vždy spát. Bylo tu tolik tajemných věcí co neznala, začínala děkovat tomu, kdo vichřici přinesl.
,,Eleonoro, ještě bych ti měl říci jednu věc." přerušil ticho Sora. ,,Zima není tak krásná jak se ti zdá. Skrývá se v ní mnoho nebezpečí."
,,Jaká nebezpečí?" vyzvídala Eleonora.
,,krom malých Mimiků se v zimě budí i Zimní Orkové."
,,Orkové? Myslíš Orkové jako je má kamarádka Mia?"
,,Ne tihle Orkové, Ele. Mia patří mezi jiný a mírumilovný druh Orků. Ale Zimní Orkové jsou zlí a krutí a zabijí každého, kdo se jim postaví do cesty."
Eleonora se už raději dále nevyptávala. Ani myšlenka na zlé Orky jí nekazila tu radost, kterou jí zima přinášela.
Po nějaké chvíli již konečně dorazili k plápolajícímu ohni, okolo něhož seděli další Sorovi druzi a k Eleonořinýmu překvapení spatřila i svou kamarádku Miu. Byla to vznešená žena z rodu Lesních Orků, byla vysoká, statná, její kůže byla šedivá a dlouhé tmavé vlasy měla spletené do copu. Seděla tam u ohně, o nohu si opírala svou sekeru a hleděla do plamenů.
,,Prátelé..." povídá Sora. ,,někoho jsem přivedl." Všichni Sorovi druzi i Mia zvedli své oči, aby se podívali, kdo přišel.
,,Eleonoro, ahooooj!!" zamávala šťastně vypadající Mia.
,,Elf? Jak je to možné?" podivil se jeden ze Surů.
,,Ta velká vichřice jí zbourala přístřešek." povída Sora.
,,Pojď mezi nás." pobídla ji Mia a uvolnila ji vedle se e na dřevěné lavičce místo. Eleonora se posadila, plameny ohně jí v tu ránu začaly hřát. Opět pocítila ten silný pocit štěstí co jí tak hřál u srdce.
,,Eleonoro, co hodláš dělat do konce zimy?" zeptal se jí jeden Suru.
,,No já...nevím..." zaváhala Eleonora.
,,Mohla bys tu být s námi, ale bude to dost nebezpečné."
,,Já vím, už jsem slyšela jak o Mimicích tak o Zimních Orcích." praví Eleonora.
,,Mimiků se bát nemusíš, oni se bojí nás. Ale jestli nás najdou Orci, budeme muset utíkat a nevím jak to zvládneš ty."
,,Já to zvládnu, slibuju!" Eleonora byla plně odhodlaná zůstat mezi Sury. Pro svou slepou radost neviděla, jaké nebezpečí jí může hrozit.
,,Ele, tady máš něco, aby ti nebyla zima." Sora jí podával teplý kožich a boty, aby se oblékla.
,,Děkuji, Soro."
,,Nuže, Eleonora zůstane s námi, kdyby se něco dělo, ochráním ji," vložila se do debaty Mia.
A tak Eleonora zůstala se Sury a svou kamarádkou.
Uplynulo již mnoho dní. Jednou takhle v noci Eleonora ležela ve svém pelechu z kožešin a naslouchala praskání větví v ohni. Pozorovala nad sebou hvězdy a špičky stromů, když v tom si všimla dvou malinkých žlutých očiček v koruně stromu, které na ni shlížely. Eleonora hned poznala malinkého Mimika. Dlouhou dobu se jen tak na sebe dívali a Eleonora cítila, že je to jen malinký, vyplašený tvoreček, kterého se nemusí bát. Vtom se ale kdesi z lesa ozval hlasitý zvuk. Znělo to jako kácení stromu. Hluk sílil a Eleonora začala mít strach. Malá očička Mimika zmizela a Surové se začaly probouzet. Hluk se přibližoval a krom hlasitých ran do stromů byly nyní slyšet i čísi hlasy.
,,Orkové! Zimní Orkové!" Křičela náhle Mia.
Surové rychle zadupali oheň do sněhu a začali sbírat důležité věci, co pobrali.
,,Eleonoro, musíme utéct, zvládneš to?" Ptala se Mia dívenky.
,,Já... nevím, snad ano." zaváhala Eleonora.
,,Pojď, vyskoč mi na záda, ponesu tě!" Eleonora vyšplhala své kamarádce na hřbet a spolu se všemi Sury spěchali pryč. Utíkali, co jim nohy stačily, ale hluk Zimních Orků jim byl stále v patách. Jejich hlučné dupání se blížilo. Eleonora poprvé za tu zimu pocítila strach. Pevně se držela Mii okolo krku, která se spolu se všemi Sury hnala lesem. A v tom se ozvalo hlasíté vřeštění. Přímo před nimi se na cestě vynořila banda krvelačných Orků. Surové se rozprchli do stran, aby utekli Orkům z dosahu jejich seker. Tu se ale přes cestu objevil natažený provaz a podrazil nohy těm, kteří nestačili z cesty utéct. Mia upadla těžce na zem a Eleonora se skutálela z cesty přímo k nohám dvou Orků.
,,Ele, uteč!" křičel náhle Sora, který se jí hnal pomoct. Skočil jednomu Orkovi na hřbet a zaryl do něj své drápy. Eleonora se snažila odplazit, když tu si jí druhý Ork všiml a vykročil k ní s napřaženou sekerou. Vycenil své odporné tesáky a řval.
,,Eleonoro!" křičela Mia, která se zvedala ze země a spěchala své kamarádce na pomoc. Uchopila Eleonoru za ruku a odtáhla ji pryč. Uslintaný Ork zabořil čepel své sekery do sněhu, kde ještě před chvílí ležela Eleonora. Tu už ale táhla Mia za ruku a utíkala pryč.
,,Eleonoro běž! Utíkej!" křičela Mia, když zaslechla dunící klusot Orka v zádech. Eleonora se pevně Mii držela za ruku a hnala se vpřed, když v tom jí ruka vyklouzla. Eleonora se zastavila a ohlédla. Mia stála na místě a za jejími zády stál Ork, který ji držel za cop.
,,Mio!!" vykřikla dívka.
Ork pustil Mijin cop a ona se bezvládně svezla k zemi. Surové se zastavili a pohlédli k Mie ležící na zemi. Teprve teď si všimli zkrvavené sekery, kterou Ork třímal v ruce.
,,Mio! Mio!!" Eleonora se rozeběhla ke své kamarádce a snažila se ji zvednout. Jen naivně si myslela, že tak malá uzvedne tělo raněbé Orkyně.
,,Eleonoro ne! Uteč!!" křičel Sora.
Běsnící Ork už napřahoval proti Eleonoře krvavou sekeru, když v tom se v korunách stromů ozval hluk. Orkové se zastavili a pohlédli vzhůru. A vtom se ze stromů z čista jasna spustily malinké chlupaté vytůstky s huňatými ocásky. Byla to spousta maličkých Mimiků, kteří se svými ostrými drápky zaryli Orkům do obličeje a nepřestávali škrábat a kousat. Všichni Orkové byli obsypáni chlupatými zvířátky, zběsile pobíhali po lese a marně se snažili Mimiky setřást.
,,Eleonoro honem, utíkej!!" křičel Sora.
,,A co Mia?!"
,,Je mrtvá, pojď než si nás zase všimnou!"
Jen stěží Eleonora opouštěla svou kamaárdku. Nebyla ale jiná možnost. Eleonora i všichni Surové utíkali pryč z lesa a ještě z dáli se ozýval běsnící řev Orků.
Nastal večer. Skupinka si našla své nové útočistě v jednom lese pod skalami. Eleonora seděla zabalená v kožichu na skalním útvaru a dívala se jak padá sníh. Ve vzduchu byl cítit tajemný klid a krajina okolo se náhle Eleonoře zdála smutná. Ta radost ze zimy se z jejího srdíčka náhle vytratila. Už neměla touhu poznávat krásy zimy ani se procházet v třpytivém sněhu. Přála si, aby se bývala žádná vichřice nepřihnala a neprobudila ji. Padající sněhové vločky ji studěly na tváři a do očí jí vtrhly slzy. To myšlenka na Miu, která teď někde odpočívá pod sněhem mrtvá, jí působila bolest. Všechno jí přišlo smutné a opuštěné. A možná, že kdyby se bývala neprobudila ze zimního spánku, Mia by ještě žila.
,,Už aby bylo jaro." povzdechla si Eleonora. ..Tak ráda bych zase viděla své rodiče."
,,Ele, netrap se tím." povída právě přicházející Sora.
Ale Eleonora už nenacházela nic, co by jí v této zimě těšilo. Přála si vrátit se a usnout, ale nemohla. Přála si jít za Miou a najít ji živou a usměvavou jako vždy. A aby nezapomněla, vzhlédla k nejbližšímu stromu, zahleděla se do koruny a pravila: ,,Děkuji vám." v koruně se mihla malá žlutá očička a Eleonora alespoň na malou chvilku pocítila štěstí.
Dny plynuly jako voda a zima se chýlila ke konci. Sníh roztával, letní zvěř se probouzela. Bylo jaro. Eleonora se pomalu vracela ke svému domečku. Zimní Orkové o Mimici už zmizeli z kraje a ulehli ke spánku. První jarní květiny již opět začaly zkrášlovat kraj.
,,Eleonoro!" zaslechla dívenka volání když čekala pod svým Stromem.
,,Mami, tati!!" její rodiče se již probrali ze zimního spánku a konečně opět mohla pocítit jejich milovanou náruč. Vyprávěla jim o všem, co se stalo a po nějakém čase, už i její zimní bolístka ze srdíčka zmizela. Na svou kamarádku Miu však nikdy nezapomněla a doposud jí na místo, kde padla, nosí krásné květiny.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama