IV. kapitola 2. část

21. března 2014 v 23:27 | Sandra Rašínová |  Final Fantasy VIII
V tu ránu ostří meče zazářilo bledě modrým světlem. Squall opřel špičku Gunbladu o zem a celý meč i Squall byli následně zahaleni rudou září. Meč, jakoby ze země načerpal energii, začal šlehat paprsky a zářit jako hvězda. Squall se rozeběhl na nepřítele, vyskočil do vzduchu a začal svým zářivým Gunbladem zasazovat Grieverovi jednu ránu za druhou. Při každém úderu se meč rozzářil a vše bylo zaplaveno jasným světlem. Rány padaly tak rychle, že se jim Griever ani Ultimecia nedokázali bránit. Squall se náhle ve vzduchu zastavil, zvedl meč nad hlavu a na špičce ostří se začala tvořit jasná hvězda, která stále nabývala ohromnou září. Nakonec se všude rozprostřelo bílo, po němž hvězda zhasla a Squallův meč proťal Grieverovo tělo. V ráně po meči zazářilo ještě světlo, které vybouchlo a srazilo tak Grievera hlavou k zemi.
Tenhle pád už ale Griever nevydržel. Začal sebou bolestivě klátit na všechny strany a v Ultimeciině tváři mohli zpozorovat zklamání i zlobu. Griever mohutně zařval, až se země pod jejich nohama otřásla. Z jeho hrudníku, kde byla Ultimecia, začaly šlehat paprsky všech barev. Nato se Griever s ohromným řevem rozplynul na prach i s Ultimeciou. Obrovský výbuch zaplavil celé místo oslepujícím světlem, po němž z nepřítele zbyl jen hvězdný prach. Nebe zmizelo a pevnina pod jejich nohama také. Octli se teď v úplné tmě. Kolem nich poletoval jen drobný hvězdný prach. Stáli na místě, nevěděli kde jsou ani kam mají jít. Pod nohama měli jen prázdnotu a tmu. Je to konec? Co se stalo s Ultimeciou? Je snad už mrtvá? Jejich srdce jim říkala, že to ještě neskončilo. Co se tedy stane? Byli plni napětí, zvědavosti, ale zároveň i strachu. Hvězdný prach zmizel a sním i ta trocha světla, kterou poskytoval. Stáli ve tmě a hleděli do tiché temnoty. Napjatě čekali co se teď stane. Tu se před nimi zjevila záře, která postupně rostla. Netušili co se děje. Záře sílila, až z ní nakonec vyplula obrovská tajemná postava. To co před nimi stálo ještě nikdy neviděli. Postava v nich doslova probouzela nesnesitelný pocit strachu a úzkosti. Běhal jim z toho mráz po zádech. Tma kolen nich se náhle proměnila v temný vesmír plný hvězd. Postava, jež patřila ženě, byla přímo gigantického vzrůstu. Nejděsivější však byla její tvář, žádnou totiž neměla. Místo obličeje měla jen tmu, v níž žhnulo bílé světélko. Z hlavy jí trčel pár černých křídel a dva stříbrné pramínky vlasů. Byla oděna pouze v dlouhatánské rudé sukni, která tvořila součást vesmíru, a pod níž neměla žádné nohy. Z pod sukně jí viselo jen malátné tělo Ultimecii, která se klátila jako hadrová panenka. Bylo to tělo snad jen další Ultimeciin převlek? Dlouhé ruce měla složené podél těla a její ňadra byla obnažena. Na zádech se jí tyčilo šest kostnatých výrůstků, jakoby to byly jen zbytky křídel. Obrovská postava stála před nimi a upírala na ně svou prázdnou tvář.
"Já jsem Ultimecia." Řekla náhle strašidelným hlasem. "Čas bude stlačen... Veškerá existence zanikne."
Tu se světlo v její tváři rozzářilo a obklopilo ji ohnivou září. Ultimecia rozhodila ruce a do vzduchu vzlétlo mnoho černých pírek. Záře zmizela a oni nyní stáli tváří v tvář skutečné čarodějce Ultimecii. Všichni na ni hleděli s úžasem v očích a připadali si, jakoby je svou prázdnou tváří hypnotizovala. Nedokázali dělat nic jiného, než na ni užasle zírat. Ultimecia vypadala, jakoby nechtěla zaútočit, ovšem opak byl pravdou. Hned využila situace, kdy byli všichni nepřipraveni a zaútočila. Zamával dlouhýma rukama a seslala na ně pekelné kouzlo. Pod jejich nohama se náhle utvořil obrovský ohnivý kruh. Začal z něj proudit silný žár a velké plameny. Nedalo se z toho kruhu uniknout. Oheň je obklopil kolem dokola a horký žár je dusil. Nemohli nic dělat. Ani jejich ochranné štíty už nefungovaly. Cítili, jak je plameny pomalu pohlcují. Nesnesitelným horkem už ani neviděli. Oči se jim zavíraly, dýchací cesty se zužovaly a přicházely na ně mdloby.
Nedokázali se již udržet na nohou. Věděli, že tímto jejich cesta končí. Nedokážou to. Plameny žhnuly stále víc a jim se dýchalo stále hůř. Před očima se jim promítl celý jejich život. Nejvíc je však mrzelo to, že nesplnili své poslání, nedokázali zachránit svět. Ultimecia ovládne všechny světy a veškerá existence zanikne. Když plameny opadly, zůstali všichni ležet bezvládně na zemi. Nikdo se nehýbal. Squall, Zell, Irvine, Selphie i Quistis leželi mlčky na zemi a oči měli zavřené. Vypadali jako mrtví. Jediná Rinoa měla oči otevřené. Nehybně ležela a nešťastnýma očima pozorovala bezvládná těla svých přátel. Všude vládlo ticho. Chtělo se jí náhle brečet, křičet, ale namohla dělat nic. Cítila se mizerně. Přála si pro své přátele něco udělat, pomoct jim, ale byla příliš slabá. Tolikrát už jí pomohli, zachránili jí život a nyní si přála zachránit život ona jim. Musela jim pomoct. Nemohla dopustit, aby Utlimecia zvítězila a ovládla svět. Nakonec se Rinoa ze všech svých sil postavila na nohy. Vytáhla z kapsy krásné ohnivé pírko, jež patřilo bájnému ptákovi Fénixovi, pohrdavě se podívala do Ultimeciiny prázdné tváře a pak hodila pírko před Ultimeciu. Vtom se v zemi před čarodějkou začala rýsovat ohnivá silueta obrovského ptáka. Kolem se rozprostřelo oranžové světlo a ze siluety vyšlehly vysoké plameny. A najednou z čista jasna, z plamenů vykoukl krásný ohnivý pták Fénix. Jeho mohutné tělo bylo porostlé ohnivě rudým peřím, ocas měl Fénix dlouhý jako páv a na hlavě mu vyrůstala vznešená chocholka. Fénix hlasitě zařval, vylétl do vzduchu a zaplavil tak Ultimeciu ohnivým žárem. Krásný a vznešený pták proletěl nad padlými těly a spustil na ně zlatý prach znovuzrození. Pak Fénix odletěl a zmizel. Ultimecia jen zavrávorala a zůstala stát. Fénixův oheň čarodějce sice ublížil, ale ne dost. Jeho uzdravovací moc však pomohla v něčem jiném. Rinoa pohlédla na své přátele a její smutné oči se rázem rozjasnily. Squall, Zell, Irvine, Slephie i Quistis se pomalu zcela zdrávi zvedali ze země. Všichni byli Rinoe velmi vděční. Jen díky ní jsou naživu. Svitla v nich nová naděje a odhodlání dokončit své poslání. Musí zachránit svět a změnit minulost. Když ale Ultimecia viděla, že jsou všichni naživu a úplně v pořádku, hrozně se rozčílila. Už byla tak blízko vítězství a teď se to takhle pokazilo. Přála si je zabít víc, než kdy jindy. Rostla v ní obrovská zloba. Zdvihla ruce nad hlavu a zvolala to nejhorší zaklínadlo, jaké vůbec existovalo a jaké uměla jen ona. Znělo "Apocalypse". V tu chvíli ve všech nepříjemně zamrazilo. Jestli na ně pošle Apocalypsu, jsou všichni v tu ránu mrtví. To už ale Selphie co nejrychleji přiskočila před své přátele a vykouzlila před každým neviditelný štít, jež odrážel kouzla na protivníka. Pak už jen čekali na onu Apocalypsu. Vtom se kolem nich utvořila jasná mlhavá koule, která se náhle vpila do jejich těl. Kolem se rozprostřela krvavá a posléze zelená záře, jež vyústila v ohromný výbuch, který měnil barvy. Ze země vylétlo několik žhnoucích světel, která spalovala jejich kůži. Pod nohama se jim vytvořily zelené a modré kruhy s různými vzory a hieroglyfy, které vypadaly spíše jako terče. Zářivá světla se nad jejich hlavami srazila a následující výbuch byl natolik silný a žhavý, až je doslova obklopil a oni se tak octli v jeho středu. Mohutná vlna výbuchu se přehnala přes veliký kus vesmíru a jediný kdo nebyl zasažen, byla Ultimecia. Všude kolem šlehaly paprsky a nakonec vše ustalo. Ultimecia však byla v šoku. Nikomu se totiž nic nestalo. Kouzlo Apocalypse se od štítu odrazilo a vypuklo znovu. Ovšem tentokrát to odnesla zmatená Ultimecia. Vesmírem se opět přehnala mohutná vlna výbuchu, která čarodějce velmi ublížila. Jediný kdo vyvázl bez zranění byli Squall a jeho tým. Tohle Ultimecia nečekala. Když kouzlo pominulo, Ultimecia svěsila ruce a celé její tělo se chvělo. Cítila, že její zranění je smrtelné. Tohle je její konec.
"Uvažujte o svém dětství..." Pravila Ultimecia zmateně. "Vaše city... vaše slova... vaše emoce... čas... nepočká... Nezáleží na tom, jak pevně se ho držíte. Utíká vám... a..."

To už však Ultimecia nedořekla. Náhle se začala prudce zmítat bolestí. Z jejího obrovského těla sršely rudé blesky. Najednou se uprostřed její hrudi utvořila mohutná záře, jež na všechny vrhala své paprsky a oslňovala je. Tu se záře rozprostřela v tak mohutný výbuch, jaký nezažili ani při Apocalypse. Ultimecia se rozpadla na prach a zmizela. Bylo po všem. Nejobávanější čarodějka všech dob byla mrtvá. Jejich posláni bylo splněno. Svět byl zachráněn. Co se ale stane s minulostí? Jak se změní? A jak se vrátí do svého času? Tma, která dosud všude panovala zmizela a nyní ji vystřídala bílá prázdnota. Netušili, kde jsou a co se stane dál. Bloudili v jasně bílém světle a nevěděli kam jít. Kde jsou? Jak se dostanou zpátky? Co když uvízli v čase. Každý z nich se toulal nicotou a kromě bíla nic neviděli. Byli zmateni.
"Je to konec?" Ptal se vyčerpaný Irvine. "Pojďte! Vrátíme se zpátky do našeho času!"
Nato Irvine malátně padl na kolena a vyčerpáním se nemohl ani hnout.
"Buď zticha!" Okřikl ho nervozní Zell, který zmateně pobíhal v prázdnotě. "Zklidni se a přemýšlej kam máme jít!"
"Opatrně hoši!" Volala na ně Selphie kdesi z prázdnoty. "Nesmíte zvolit špatný čas!"
"Udělejte cokoliv," Povídá jim Quistis. "jen nespadněte do časové odchylky!"
"Čas... místo..." Ozval se náhle hlas Rinoy, která pospíchala prázdnotou na místo, kde se měla sejít se Squallem. "S kým chci být. Chci tam jít! Kde je Squall a slib co mi dal?"
Rinoa hledala to místo, kde si tenkrát se Squallem dala slib. Slib, že tu na sebe počkají. Rozhlížela se všude okolo, ale viděla jen bílo. Neviděla ani rozkvetlou louku ani Squalla. Zůstala stát na místě a rozhlížela se. Squall tu však nikde nebyl. Jakoby se po něm země slehla. Rinoa sklopila své smutné oči a uchopila do dlaně oba prstýnky, které jí visely na krku. Bylo jí smutno.
"Squalle!" Volala Rinoa, ale marně. Squall tu nebyl.
Všichni bloudili v bílé prázdnotě, jen Squall byl ztracen kdesi v černočerné tmě. Bloudil zoufale temnotou a netušil kde je. Nevěděl kde jsou jeho přátele. Byl sám. Sám ztracen uprostřed temnoty. Měl strach. Bál se, že tu už navždy zůstane sám bloudit, že už nikdy nespatří své přátele a Rinou. Co se stalo? Kde je? Kde jsou ostatní? Spatří ještě někdy denní světlo? Pobíhal zmateně sem a tam, když vtom odkudsi zaslechl hlas. Byla to Rinoa, která ho zoufale hledala.
"Squalle! Pojďme domů! Kde jsi! ?"
"Kde jsem?" Podivil se Squall a rozhlížel se okolo. Rinou ale neviděl.
"Squalle! Kudy chodíš!?" Volal hlas nešťastné Rinoy.
Vtom Squall za sebou zaslechl kroky. Rychle se ohlédl v domnění, že je to Rinoa, ale spatřil jen malého blonďatého chlapce v oranžovém tričku.
"Nemohu najít Sis!" Volal chlapec. Proběhl kolem Squalla a zmizel.
Squall toho chlapce okamžitě poznal. Byl to on sám, když byl ještě malý. Že by se snad octl ve své minulosti?
Tu se ozval ženský hlas, který na malého chlapce volal: "Squalle!"
Ale chlapec už byl pryč. Squall se prudce ohlédl na dotyčnou osobu, která pospíchala za chlapcem. Spatřil krásnou mladou ženu s černými vlasy, dlouhými až po pas, oděnou v šedivých šatech.
"Matron." Pravil Squall a užasle hleděl na ženu. Byla to skutečně ona. Ta milující tvář jeho vychovatelky Matron. Černá temnota rázem zmizela a Squall stál na kamenné cestičce před kamenným domkem Edey. Vše tu vypadalo krásně, jako tehdy, kdy tu žil. Starobylé sloupy byly obrostlé zelení a v dáli šuměl oceán. Byl v minulosti. Tohle byla ta chvíle z minulosti, kterou musel Squall změnit. Chvíle, kdy se objevila Ultimecia, ovládla Edeu a tím vzniklo všechno to zlo, které se pak odehrálo. Edea pomalu přikráčela ke Squallovi a milým hlasem ho oslovila: "Promiňte. Neviděl jste malého chlapce?"
"Tím se nemusíš trápit." Odpověděl Squall. "Ten chlapec nikam neuteče."
"Také si to myslím. Ubožák..." Edea se smutně podívala na místo, kam zmizel chlapec. Bylo jí ho líto.
Vtom se ale ozvala děsivá rána, po níž následoval záblesk. Nechápali co se děje, když tu se na kamenné cestě zjevila čarodějka Ultimecia ve svých dlouhých červených šatech.
"Ty jsi naživu!?" Polekal se Squall, když Ultimeciu viděl.
"Čarodějka?" Podivila se zmatená Edea.
"Ano, Matron. My jsme ji porazili." Pravil Squall rozhořčeně a vytasil meč. "Matron, drž se zpátky."
"To je v pořádku." Uklidňovala ho Edea. "Není tu zapotřebí boje. Čarodějka hledá jen někoho, komu by předala svou moc. Aby zemřela v míru, musí být její síla osvobozena. Převezmu tu sílu."
"Já... nesmím přece zmizet." Řekla Ultimecia a pomalu se blížila k nicnetušící Edee. Vtom Ultimecia rozevřela svá černá křídla a vzlétla do výše. Vyšlehl z ní zářivý fialový paprsek a zasáhl Edeu. Ultimecia se jí pokusila ovládnout, ovšem nedokázala to. Její život byl na pokraji smrti a ona nemohla přemístit svou moc do Edey. To byl její konec. Upadla na zem, její tělo se rozplynulo a zmizelo. Čarodějka Ultimecia byla mrtvá. Tím, že jí porazili v jejím vlastním světě, v budoucnosti, nemohla být tedy ani v minulosti, ani v současnosti. Zabitím Ultimecii dosáhli toho, že se minulost změnila. Vše špatné co Ultimecia způsobila, se tedy jakoby nestalo. Ve skutečném světe nyní žili všichni v míru a netušili, že nějaká Ultimecia někdy existovala. Jakoby se prostě žádná z těch zlých věcí nestala.
Edea zmateně stála na místě a malátně se klátila ze strany na stranu. Nechápala co se vlastně stalo. Cítila se najednou tak slabá, až upadla na zem.
"Matron!" Křičel Squall vylekaně. Schoval si svůj meč a rozeběhl se k Edee. Poklekl k ní a zadíval se do její zmatené tváře.
"Je to... konec?" Zeptala se tiše Edea, klečící na kamenné cestě.
"Pravděpodobně." Odpověděl Squall.
"Nazval jsi mě Matron. Kdo jsi?" Edea zvedla tázavě oči a chytla Squalla něžně za ruku.
"SeeD ze zahrady Balamb." Odvětil Squall.
"SeeD? Zahrada?" Divila se nevěřícně Edea.
"Zahrada i SeeDi byli tvůj nápad." Povídá jí Squall. "Zahrada vychovává SeeDy a ti jsou trénováni, aby zničili čarodějku."
"Co říkáš? Ty jsi chlapec z budoucnosti?" Edea se rychle zvedla ze země a nevěřila vlastním uším.
"Matron." Pravil Squall tiše a vstal ze země.
"Prosím vrať se. Ty sem nepatříš." Prosila ho Edea.
V tu chvíli k nim opět přiběhl malý Squall a tvářil se nešťastně.
"Nemohu najít Sis. Jsem... všemi opuštěn?" Fňukal chlapec a zvedal své uslzené oči k Edee. Ta se k němu s úsměvem sehnula a něžně ho pohladila po vlasech. Tu se chlapec zahleděl na Squalla.
"Kdo je to?" Zeptal se zvědavě.
"Nikdo. Nemusíš to vědět." Řekla na to Edea a pak se obrátila zpátky na Squalla. "Víš kam se máš vrátit? Víš jak?"
"Budu v pořádku, Matron." Ujistil ji Squall a postavil se do SeeDského pozdravu. V tu ránu Edea i malý Squall zmizeli. Kamenný domek se rozplynul a všude nastala opět tma. Squall se zmateně rozhlížet okolo, ale viděl jen černotu.
"Já nejsem sám. Nejsem sám." Pomyslel si. "Když zavolám, oni mi odpoví."
Rozeběhl se tou černou tmou a zoufale volal: "Je tu někdo!? Rinou! Kde jsi!? Zelle, Quistis, Selphie, Irvine! Rinou!"
Nikdo však neodpovídal. Křičel marně. Nebylo slyšet už ani hlásek. V tu chvíli se opět cítil sám. Byl opuštěn uprostřed temné prázdnoty a nevěděl, jak se dostat zpátky.
"Jsem sám?" Pomyslel si smutně. "Rinou! Chci slyšet tvůj hlas! Najdu někoho z nich? Nedokážu se vrátit sám. Rinou? Jsem opět všemi opuštěn? Kde jsem?"
Squall byl zoufalý. Přál si být se svými přáteli, s Rinou. Chtěl se vrátit domů. Zůstal stát kdesi v té temnotě a ztrácel naději. Už se nikdy nevrátí zpátky. Nikdy už nespatří živou duši. Tohle byl jeho konec. Zůstane navždy uvězněn v čase. Pomalu už přestával doufat, když vtom se stalo cosi neuvěřitelného. Černá tma se rozplývala a zanedlouho se již Squall octl na denním světle. Nebe však bylo smutné, šedivé a všude kolem byla hustá mlha. Tohle místo ale Squall neznal. Octl se kdesi ve vyprahlé pustině. Nikde nebylo vidět ani rostlinku, ani živáčka, jen písčitou zem rozpraskanou horkem. Netušil kde je. Rozhlížel se okolo, ale skrz šedivou mlhu nic neviděl. Kam má jít? Rozhodl se, že půjde tam, kam ho nohy zanesou. Nic jiného dělat nemohl. Třeba dojde na nějaké místo, které zná. Vydal se tedy na nekonečnou cestu pustinou a doufal, že najde nějakou záchranu.
Celou dobu míjel jen písčité pahorky a nic víc. Všude bylo mrtvo. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky o všem, co se v poslední chvíli událo. Bylo toho na něj až příliš. Boj s Adel, časová komprese, záchrana Rinoy, setkání s Lagunou, zničení Ultimecii, šokující odhalení, to všechno se mu teď honilo hlavou. Přemýšlel o těch věcech tak intenzivně, že úplně ztratil pojem o čase. Uplynula již dlouhá doba a cesta stále nekončila. Jakoby nikam nevedla. Všude byla jen samá pustina a mlha. Squall už byl ale vyčerpán. Hlava se mu motala, nohy pletly a z ničeho nic pocítil hroznou únavu. Bylo mu na omdlení. Dlouho to už asi nevydrží, už nemůže jít dál. Nejspíš tu někde padne vyčerpáním a zemře. Ještě chvíli se přemáhal k chůzi a doufal, že najde alespoň kapku vody, nebo někoho kdo mu pomůže. V tu chvíli si ale všiml něčeho nečekaného. Jakoby země před ním dál nepokračovala. Udělal nejistě pár kroků a zjistil, že stojí na kraji pevniny. Před ním se rozprostírala jen šedivá mlha a prázdnota. Squall se rozhlédl okolo a s hrůzou zpozoroval, že stojí jen na malém kusu vyprahlé pevniny, obklopené jen hustou mlhou. To není možné. Ušel takový kus cesty a přitom stojí na malém kousku země. Co se to děje? Kde je? Přál si dostat se z té letící pevniny dolů, ale nevěděl jestli tam dole něco je. Octl se sám kdesi v nicotě. Nemohl nikam jít. Byl velmi vyčerpaný a nedokázal už nikam jít. Tu se mu zamotala hlava, až se vyčerpáním svezl k zemi. Seděl na okraji se svěšenou hlavou a cítil, jak mu dochází síly.
Chtělo se mu omdlít. I přesto všechno musel stále myslet na své přátele a obzvlášť na Rinou. Kde jsou? Kde je Rinoa? Uvidí je ještě někdy? Hluboce se zadíval do husté mlhy a vzpomínal na Rinou. Co asi teď dělá? Myslí na něj také?

Skutečnost však byla taková, že Rinoa na něj myslela mnohem víc, než myslel. Její srdce po něm toužilo a strachovalo se. Rinoa byla sama, pobíhala po rozkvetlé louce a marně Squalla hledala. Nebe bylo zamračené a tmavě modré mraky vrhaly na louku stín. Rinoa však hledala dál. Squall jí přece slíbil, že zde, na tomto místě, bude čekat. Bohužel tu nikde nebyl. Rinoa zoufale utíkala dál po louce, až nakonec pocítila vyčerpání. Už nemohla běžet dál a tak se zastavila. V tu chvíli si vzpomněla na hroznou věc. Přesně takhle to bylo i v jejím ošklivém snu. Bloudila v něm po krajích a hledala Squalla. Měli se někde sejít, ale ona si najednou nemohla vzpomenout kde. Přála si Squalla vidět, ale nenašla ho. Když mu ten sen tehdy vyprávěla, řekl jí, že ho nemohla najít proto, že si dosud žádný slib nedali. Uklidňoval ji, že to byl jen zlý sen a slíbil jí, že příště na sebe budou čekat právě na této louce. Rinou tu však Squalla nenašla. Měla strach. Byla ale pevně rozhodnuta, že tu počká. I kdyby měla čekat celou věčnost. Stále věřila, že Squall svůj slib splní a přijde. Uchopila do dlaně své dva prstýnky na řetízku a se smutnýma očima se zahleděla do tmavé oblohy. Její srdce zalétlo až ke Squallovi.
Squall byl však stále ztracen kdesi v pustině. Seděl sláb na okraji pevniny a nedokázal se zvednout. Už se o to ani nesnažil. V tu chvíli mu bylo všechno jedno. Stejně věděl, že se odsud nikdy nedostane. Vzdal to. Nebude to trvat dlouho a on tu zemře. Musel se pomalu smiřovat se smrtí a s tím, že Rinou ani své přátele už nikdy neuvidí. Vtom ho ale upoutala zvláštní věc. Zahleděl se do mlhavého nebe a spatřil cosi malého bílého, jak se pomalu snáší dolů. Bylo to bílé pírko. V tu chvíli mu v očích svitla nová naděje.
Pírko se lehce snášelo ke Squallovi a pak mu jemně slétlo do dlaně. V ten moment Squall pochopil, že je to vzkaz od Rinoy. Jistě na něho čeká. Vždyť jí slíbil, že se k ní vrátí. Moc si přál jít za ní na smluvené místo, ale nevěděl jak. Z celého srdce si přál být s ní. Hleděl na bílé pírko a pevně ho sevřel v dlani. V tu chvíli pocítil, jak ho pírko něžně hřeje. Náhle se mu zatočila hlava, zavřel oči a připadal si jako ve snu. Jakoby cítil Rinoinu přítomnost a dokonce i viděl její jasný obraz. Stála na louce zády k němu a na zádech měla krásná bílá křídla. Vypadala jako anděl.
Squall otevřel oči a vskutku stál na rozkvetlé louce. Před ním stála Rinoa, otočena zády k němu, ale bílá křídla na zádech neměla. Tentokrát se to Squallovi nezdálo, opravdu viděl Rinou.
"Rinou!" Zavolal na ni, ale ona ho neslyšela.
"Rinou! Zavolal znovu, ale nic.
Rinoa nereagovala. Na chvíli váhal, jestli se mu to přece jen nezdá. Ale nezdálo.
Rinoa se konečně ohlédla na Squalla a v její tváři rázem zazářil úsměv. Squall chtěl jít k ní, ale najednou nemohl. Začalo se dít cosi divného. Hleděl Rinoe do tváře a vtom viděl její obraz rozmazaně. Cítil v hlavě nevýslovnou bolest. Před očima se mu zatmělo. V tu ránu se mu začala v mysli přemítat celá minulost. Viděl jasně různé úryvky z minulosti, které se mu před očima promítaly jako film. Nejprve spatřil Rinou na zahradní slavnosti, kde ji tenkrát poprvé potkal. Stála tam v krásných bílých mini šatech, mile se na něj usmívala a při tom prstem ukazovala na padající hvězdu. Viděl tento okamžik stále dokola a dokola. Pořád se mu to opakovalo před očima. Slyšel dokonce i hudbu, která hrála falešně, a i Rinou viděl jen jako tmavou siluetu. Pak spatřil vesmír a v něm umírající Rinou, která byla unášena kamsi do neznáma. Dále uviděl i Rinoin stříbrný řetízek se dvěma prstýnky. Následovaly další úseky z minulosti: Mechanické monstrum z města Dollet, jež ho pronásledovalo ulicemi; Quistis, která střílela na monstrum z kulometu; Ragnarok, sápající se na Šílenou Pandoru; Irvine s puškou na rameni; Zell, pobízející ho ke skoku do transportní lodě; Rinoa, pozorující racky na letící Balamb; Seifer, který odváděl Rinou k Adel; Selphii, která se s ním setkala na SeeDský zkoušce v Dolletu; Rinoa, omámená čarodějkou Edeou; Přehlídka ve městě Deling; Edea, která po něm vrhla ostré bodce a křičící Rinoa. Viděl dokonce i sám sebe, jak jede v autě a řítí se na zamřížovanou bránu, za níž stála Edea se Seiferem. Tu se mu opět vyobrazil zahradní ples a tančící Rinoa. Scénka se znovu opakovala a tmavá silueta Rinoy před ním tančila stále dokola. Pak se mu před očima rychle míhaly tváře všech, které znal: Rinoa, Zell, Quistis, Selphie, Irvine, Seifer, Edea, Ultimecia a mnoho dalších, až se mu z toho motala hlava. Obraz byl najednou velmi rozmazaný, až zmizel úplně a chvíli bylo vidět jen bílo. To se ale vynořila Rinoa v Pomníku čarodějky a padala Squallovi do náruče. Prostředí se náhle změnilo v nekonečný vesmír a Squall viděl vystrašenou tvář umírající Rinoy. Vtom se sklo u jejího skafandru roztříštilo a Rinoa zemřela.
V tu chvíli, jakoby Squall pocítil tu hroznou bolest. Do očí mu vytryskly slzy a hlava se mu prudce zatočila. Najednou ho obklopila znovu hustá mlha. Zavřel oči, zaklonil hlavu a naprosto mimo sebe padl na zem.
Louka zmizela a jeho tělo leželo na chladné kamenné zemi. Bílé pírko, které před tím svíral v dlani, se lehce sneslo na pustou zem přímo vedle jeho bezvládného těla. Jeho tušení se vyplnilo. Věděl, že se nikdy nevrátí zpátky a zemře tady. Teď už bylo všechno ztraceno. Jeho osud byl zpečetěn.
Daleko v mlze se najednou objevila čísi postava. Byla oděna v modrém a pomalu kráčela na místo, kde Squall padl. Tu se z šedivé mlhy vynořila Rinoa. Došla až na ono místo a spatřila Squallovo tělo. Měl bledou tvář a nedýchal. Její tvář pohasla a v očích měla velkou bolest.
Poklekla ke Squallovi, zvedla mu hlavu a něžně ho pohladila po tváři. Byl však studený, jakoby byl mrtvý.
"Squalle." Vzlykala Rinoa a oči se jí zalily slzami. Nemohla tomu uvěřit. Nemohl být přece mrtví. Nedokázala bez Squalla žít. Hleděla do jeho mrtvé tváře a pak ho láskyplně objala.
V tu ránu je opět obklopila krásná, rozkvetlá louka. Do nebe se vznesly miliony růžových, okvětních lístků. Černé marky se rozplynuly a odhalily tak jasně modrou oblohu. Rinoa hleděla s úžasem v očích na poletující kvítka a přála si, aby mohla pro Squalla něco udělat. Pohlédla opět do jeho tváře a její uslzené oči se náhle rozzářily. V obličeji měla úsměv. V tuhle chvíli se cítila jako ten nejšťastnější člověk na světě. Ke štěstí jí už nic nechybělo.

Svět byl zachráněn, všechna města žila v míru a nikde se neválčilo. Po zlých čarodějkách nezůstala ani stopa. Ale co se stalo s ostatními? Kam se poděl Seifer?
Kdesi v poklidném přístavním městečku Balamb seděl Seifer na molu a se svými přáteli Raijinem a Fujin chytal ryby. Už zase byl jako dřív, ten starý, známý Seifer. Raijin s Fujin byli šťastní, že mají zase zpátky svého starého přítele. Všichni tři seděli mlčky na molu a pozorovali splávky na vodě. Tu se Raijinův splávek začal hýbat. Rychle se chopil prutu, prudce s ním trhl a vytáhl velkou rybu. Samou radostí začal poskakovat po molu s rybou visící na prutu. Zato Seifer byl rozčilen, že ještě nic nechytil. Popadl svůj prut a vzteky s ním praštil o zem.
Fujin spatřila zuřícího Seifera a řekla si, že ho trochu rozveselí. Otočila se na jásajícího Raijina a nakopla ho do zadku. Ten se rázem skácel do vody i s prutem a rybou. Když to Seifer uviděl, vyprskl smíchy. Dokonce i Fujin se začala smát, zatímco se Raijin snažil vyškrábat ven z vody. Stáli tam spolu a smáli se, když tu se přes ně přehnal obrovský stín. Zvedli hlavy nahoru a spatřili mohutnou zahradu Balamb, která se v plné kráse vznášela na nebi. Seifer na ni hleděl s úžasem, rád by věděl kam letí. Na jeho tváři se najednou rozzářil úsměv. Nebyl to ale úsměv mizery jako dřív, nýbrž úsměv přátelský. Necítil už k zahradě nenávist i když Squall bude jeho rival vždycky. Nehodlá s ním však soupeřit jako tenkrát, když byl očarován Ultimeciou. Bude si žít svůj vlastní život.
Zahrada prolétla nad městem Balamb a zamířila přes oceán nad Galbadský kontinent. Města zde již žila v míru a klidu, jako ještě nikdy před tím. Dollet, Timber, Deling a dokonce i malé městečko Winhill, do něhož se vrátil Laguna. Chtěl začít nový život. Přál si zapomenout na všechna svá trápení a vzpomínat na krásné chvíle, které tu prožil s Raine. Tolik litoval toho, že tu nemohl být ve chvíli, kdy mu porodila syna a zemřela. Chyběla mu Až do této chvíle o svém synovi nevěděl, nemohl se mu věnovat. Nyní už je Squallovi sedmnáct a Laguna si přál, všechno mu to nějak vynahradit. Promluvit si s ním a říct mu, že ho má moc rád, stejně jako Ellone.
Laguna se procházel po krásné zelené louce a přemýšlel o svém životě. Došel až ke kamennému pomníku uprostřed louky, na němž byl vyryt kříž a nápis 'Raine Loire'. Tolik mu chyběla ta krásná tvář ženy, kterou velmi miloval. Kéž by mohl vrátit čas a něco pro ni udělat. Věděl ale, že to nejde. Prožili spolu tolik krásných chvil.
Stál tam u jejího hrobu a vzpomínal na okamžik, kdy se právě na této louce zasnoubili. Zadíval se na svůj snubní prsten na ruce a jasně si vybavil tu chvíli.
Byl tenkrát krásný večer, jen velký měsíc ozařoval louku. Laguna stál pod noční oblohou ve své galbadské uniformě. Tu k němu přišla krásná Raine, dlouhé hnědé vlasy měla stažené žlutou čelenkou a byla oblečena v tmavě modrých kalhotách a bílém svetříku. Něžně ho uchopila za rameno a Laguna se k ní otočil. Byl trochu zaskočen. Dal ruce za záda, jakoby něco schovával. Raine se na něj mile usmála a při tom očkem zvědavě pokukovala Lagunovi za záda. Chtěla vědět co před ní schovává. Vtom ji Laguna uchopil za ruku a navlékl jí na prst stříbrný prstýnek. Raine si ho s úžasem prohlížela a v očích jí svitla jiskra. Cítila se velmi šťastná. Laguna jí ukázal svou ruku a na jeho prstu se také třpytil stříbrný prstýnek. V tu chvíli byla Raine ten nejšťastnější člověk. Do očí jí vtrhly slzy štěstí. Samou radostí Lagunu objala a on jí obětí opětoval. Stáli tam spolu pod širým nebem, drželi se v obětí a přáli si zůstat navždy spolu. Osud jim to však nepřál. Laguna musel odjet a Raine zemřela. Už se to nedalo vrátit zpátky.
Laguna se sklonil k Raininýmu hrobu a jemně přes vytesaný nápis přejel prstem. Bylo mu smutno. Nikdy na ni nezapomene, neboď Ellonina tvář mu ji bude stále připomínat. A navíc tu byl jejich syn, Squall. Laguna se ohlédl a spatřil v dáli Ellone, Warda a Kirose. Ellone se rozeběhla po louce, mávala na Laguna a láskyplně se usmívala. Měla Lagunu ráda, jakoby byl její vlastní otec. Laguna jí také zamával a usmál se na ni. I on ji měl rád, jakoby byla jeho vlastní dcera.
Tu se přes louku přehnal obrovský stín a vzduchem se rozlétla spousta růžových kvítků. Všichni zvedli hlavy a spatřili nádhernou zahradu Balamb, která plula oblohou. Nikdo však netušil kam letí. Zahrada zamířila k obzoru a mizela v dáli. Nyní už na světě nebylo žádného zla, které by bylo zapotřebí zlikvidovat. SeeDi své poslání splnili a nyní mohli žít v klidu. Svět byl zachráněn.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama