Elfen Lied 10. díl

15. května 2014 v 17:43 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
Kojenec

Lucy se dívala na Nanu pohrdavým výrazem, ze kterého šel strach.
,,Nyuu…" pravila nejistě Mayu, když v tom pocítila, jak se po ní vrhly Lucyny neviditelné ruce a shodily Mayu na zem.
,,Nyuu?" odívala se na ni nechápavě Mayu.
,,Neopovažuj se dotknout Mayu!" rozkřikla se na Lucy Nana.
,,Takže se mnou pořád chceš bojovat?" pousmála se Lucy s arogancí v hlase. ,,I když nemáš žádnou šanci."
Nana se nenechala slovy Lucy zastrašit a rozeběhla se proti ní.
,,Nano!" vykřikla vyděšeně Mayu.

V domě zatím Yuka s Koutou poklidně chystali večeři a neměli nejmenší tušení o tom, co se děje venku u domu.
,,Au!" vykřikl náhle Kouta, který se právě řízl nožem, když krájel pórek.
,,Mrknu se na to." Přiběhla k němu vystrašená Yuka.
,,Nic to není." Uklidňoval ji Kouta.
,,Ne, dáme na to náplast." Yuka se ovšem tvářila neodbytně. ,,To ani nedokážeš nakrájet pórek?"
,,Já se stydím." Začervenal se Kouta nad svou nešikovností.
,,Chviličku počkej." Řekla Yuka a odešla pro náplast.
,,Říkal jsem jí, že to neumím." Postěžoval si Kouta, když Yuka zmizela z kuchyně.
V tu chvíli se ozvala rána, která Koutu vytrhla z přemýšlení nad vařením večeře.
,,Co to?" podivil se.
Onu ránu způsobila Lucy, kterou právě Nana odhodila na zeď domu. Lucy se svezla k zemi a vypadala, že jí to ani nebolí.
,,To byla tvoje nejlepší rána?" Lucy se opět pohrdavě podívala na Nanu a pomalu se postavila na nohy. ,,To jsi opravdu čekala, že mě zabiješ takhle ubohým úderem?"
Lucyny dlouhé ruce prudce vylétly z jejího těla a letěly přímo směrem k Naně a Mayu.
,,Utíkej!" křikla Nana na Mayu a postavila se Lucy do rány. Rychle proti Lucy natáhla své ruce a vystřelila je proti Lucy. Zatímco se obě protézy rozlétly vpřed, vyrazila Nana za nimi.
Když Naniny protézy udeřily svůj cíl, Nana se s úlekem zastavila. Ruce totiž netrefily Lucy, ale Mayu, která se před Lucy postavila a objala ji.
,,Prosím… přestaň…" vzlykala Mayu a držela se Lucy okolo pasu.
,,Tohle bylo těsně." Usmála se nakonec Nana, když viděla, že je Mayu v pořádku a má jen potrhané šaty na zádech.
,,Co to děláš?" zeptala se Lucy malé Mayu, která se k ní tiskla.
,,Nyuu… ty tohle opravdu chceš?" Lucy se rozhlédla a pak Mayu odstrčila.
,,Náš boj ještě neskončil." Řekla Lucy Naně a pomalu přikráčela k ní.
,,Já vím." Odvětila Nana nebojácně.
,,Nyuu, přestaň už!" křikla Mayu se slzami v očích, vběhla Lucy do cesty a chytla ji za ramena. V ten moment, jakoby si Lucy na něco vzpomněla. Ta slova… spatřila ve své mysli ubohou tvář malého Kouty, který na ní křičel ta samá slova. Lucy cítila, jak jí rozbolela hlava. Chytla se za své rohy a upadla na zem.
,,Nyuu?" strachovala se Mayu.
,,Co se děje?" nechápala ani Nana.

Mezitím se Yuka vracela za Koutou s lékárničkou a spatřila, že Lucy není ve své posteli.
,,Hej, Kouto! Kam šla Nyuu?" zvolala ke kuchyni, když viděla prázdnou postel.
,,Cos říkala?" když si uvědomil, že Lucy je pryč bežel urychleně i s Yukou ven.
Před domem spatřili Lucy klečet na zemi, jak se s hlasitým vzlykáním drží za hlavu.
,,Nyuu!" vykřikla Yuka, když spatřila ubohou dívku.
,,Co dělaš tady venku?" volal ustaraně Kouta a rychle k dívce přispěchal.
,,Ne!" vykřikla Nana.
,,Kouto…" ozval se milý hlásek, když se dívka podívala do Koutovy ustarané tváře. Zdálo se, že Lucy opět ztratila vědomí a probudila se Nyu.
,,Tvoje horečka vůbec neklesla." Pravil Kouta, když uplakané dívce sáhl na čelo. Tu se mu Nyuu s hlasitým pláčem vrhla do náruče.
,,Kouto, Kouto! Ráda! Mám tě ráda, Kouto! Kouto!" plakala hlasitě Nyu.
,,Možná by sis tohle měla nasadit, než půjdeme dovnitř, abys je nevystrašila." Pravila Mayu, která Naně podávala její ruce.
,,Tohle už není Lucy." Špitla Nana, když viděla nebohou dívenku, jak se s pláčem tiskne ke Koutovi jako miminko. Nechápala sice, co se s pravou Lucy stalo. Ale v tuto chvíli z ní necítila žádné nebezpečí.

Všichni se tedy odebrali do domu na večeři. Usedli ke stolu a Yuka všem naservírovala misky s jídlem.
,,Promiň, máme jen rýžovou kaši." Pravila Yuka, když podávala porci Nyuu.
Do ticha se rozlehlo hlasité kručení Naninýho žaludku. Nevzpomíná si, kdy takhle někdy zasedla s někým u stolu.
,,Nestyď se, dlouho jsi nejedla, ne?" usmála se na ni mile Yuka.
,,Nyuuu!" křikla Nyu a začala do sebe hltavě ládovat kaši.
,,Tak já… možná trošičku." Odhodlala se nakonec Nana, když viděla, jak se Nyu cpe.

Mayu se zrovna chystala za ostatními zasednout ke stolu, převlékla do svého pyžama a zadívala se na své potrhané šaty. Netušila co se tu děje, proč Nyu chvíli mluví jako dospělá a chce se s Nanu prát, a v další chvíli je zas jak batole. Ani nechápala, proč z ní má Nana takový strach. Věděla jen to, že má obě dívky ráda a trochu se bála, že Kouta s Yukou budou proti, aby bydlela Nana u nich.
,,Kamarádka Mayu?" podivil se Kouta, když mu ten večer před domem Mayu říkala o Naně a jestli by mohla být u nich.
,,Ano." Souhlasila Mayu. ,,Nana je moje kamarádka a… nemá kam jít, jako já."
,,Ale proč napadla Nyuu?" zeptal se ustaraně Kouta.
,,Noo… Nana byla opravdu hladová a přestala se ovládat." Vysvětlovala Mayu a doufala, že jí tuto malou lež uveří. ,,Potřebuje jen něco sníst, pak bude zase hodná holka."
,,Zrovna jsme se chystali večeřet." Pravila Yuka s úsměvem.
,,No, myslím, že jednu porci navíc zvládneme." Souhlasil Kouta.
,,Já… já…" koktala Nana, ale to se na ni Mayu mile usmála, aby věděla, že se nemá čeho bát.
Mayu byla moc ráda, že nakonec svolili, aby Nana mohla zůstat a že Nana nabídku na večeři přijala. Z jídelny se už ozývalo burácivé výskání Nany, která prosila o další porci rýže. A tak se Mayu vypravila za ostatními povečeřet. Když dorazila do jídelny, spatřila Nanu, jak do sebe doslova hází jídlo. Nikdy asi takové dobré jídlo neměla. Všichni na ni nevěřícně zírali, dokonce i Nyuu.
,,Musela opravdu dlouho hladovět." Řekla po chvíli zírání Yuka.
,,Vypadá to tak." Souhlasil Kouta.
,,Ještě!" křikla Nana a natahovala k Yuce prázdnou misku.
,,Promiň, ale už nic nemáme." Omlouvala se Yuka.
Nana smutně sklopila oči do prázdné misky. Všechno to snědla. Tu se ve dveřích objevila Mayu.
,,Nana teď nemá kam jít, mohla by tu zůstat přes noc?" zeptala se Mayu.
,,Nemá kam jít?" podivil se Kouta.
,,Skoro to vypadá, že žádní lidé s rohy dnes nemají kam jít." Prohlásila Nana se smutnýma očima.
,,Co bychom měli dělat?" obrátila se tázavě Yuka ke Koutovi.
,,Je spousta věcí, na které bych se jí rád zeptal." Řekl Kouta tiše, aby to slyšela jen Yuka. Pak se obrátil k Naně a pravil: ,,Dobrá, zatím tu můžeš zůstat."
,,V žádném případě!" odmítla Nana rázně.
,,Nano…" obrátila se na ni Mayu a chtěla ji přesvědčit.
,,Všichni si myslíte, že já jsem ta zlá!" křikla Nana.
,,No, co bys čekala? Tys udeřila Nyuu první." Rozzlobil se na ni Kouta.
,,Ale to bylo…" Nanina slova byla přerušena Nyuu, která k ní vztáhla ruku s miskou plnou rýžové kaše. Nana se nechápavě zadívala na Nyuu. Ty milé štěněčí oči… ty přece nemohou patřit Lucy. Nyuu s úsměvem nabízela Naně svou porci večeře.
,,Pro mě?" otázala se Nana.
,,Nyuuu." Kývla Nyuu a podávala Naně misku.
,,Nyuu… ty…" koktal Kouta a díval se nechápavě na gesto Nyuu.
,,No, Mayu říkala, že Nana byla naštvaná, protože měla opravdu hlad." Usmála se Yuka.
,,Ale Nyuu, ty musíš taky jíst." Pravil jí Kouta káravě. Nyuu smutně sklopila oči do misky.
,,Ještě jsem se toho nedotkla, dáš si?" usmála se Yuka a nabídla Naně svou porci.
Nana se však tvářila smutně. Možná se opravdu nezachovala hezky. Postavila se a chystala se něco upřímného říct.
,,Copak je?" ptal se jí Kouta.
,,Omlouvám se. Bylo to ode mne opravdu zlé, najednou ji udeřit. Je mi to líto." Nana se hluboce uklonila, aby se omluvila.

Na svou malou Nanu stále myslel ředitel Kurama, který ji bral jako svou dceru. Měl o ni starosti a poté, co mu generální ředitel pohrozil, že zaplatí za svou neposlušnost, se o Nanu bál ještě víc. Jen při vzpomínce na ta slova zuřil. Nechtěl, aby Nanu eliminovali. Brali ji jen jako pokusné zvířátko, ale on ji měl rád. Kdysi dávno měl svou vlastní dceru. Bohužel se tehdy stala nehoda. Jasně si vzpomínal na chvíli, kdy mu tehdy Kakuzawa, syn generálního ředitele, poprvé řekl o výzkumu a laboratoři.
,,Zůstaneš tu až do závěrečných zkoušek?" ptal se tenkrát Kakuzawa Kuramy, coby studenta.
,,Jo." Odvětil Kurama. ,,Budu pokračovat ve výzkumu… jen pro klid v duši."
,,Chci, abys tohle držel v tajnosti…" povídá Kakuzawa.
,,To o laboratoři tvého otce?" otázal se Kurama.
,,Jasně. Národní projekt je držen v naprostém utajení. Kvůli tomu nemůžeme používat skoro žádné nováčky."
,,Naprosté utajení a vysoký stupeň klasifikace… Strč si všechny ty tajnosti někam." Odvětil chladně Kurama s naprostým nezájmem.
,,Potřebuji tvoje schopnosti." Přemlouval ho Kakuzawa.
,,Promiň. Najdi si někoho jiného, Kakuzawo." Odmítl Kurama a odcházel pryč.
,,Kuramo!" volal za ním Kakuzawa, sedící na lavičce. ,,Ty vážně nechceš vidět nástupce lidstva?"
Kurama se zastavil. Nástupce lidstva? Co tím myslí?

Tehdy vše začalo nálezem jedné dívky z rasy diclonius. Byla nalezena utržená hlava v košíku dětského kola a policie tehdy podnikla zátah na dům, kde se údajně měl nacházet vrah. Byl deštivý večer a bylo prolito mnoho krve.
,,Tady policie! Vyjděte s rukama nad hlavou!" volali policisté k obklíčenému domu.
Speciální jednotka zatím vpadla do domu s přesvědčením, že najdou onoho zákeřného vraha.
,,Nehýbejte se!" křičeli muži z jednotky, když vtrhli do domu.
V zakrváceném domě však našli jen malou holčičku v pyžamu a spací čepici. Holčička šla s pláčem pomalu k mužům. Vypadala bezmocně.
,,Koushiro…" otočil se jeden muž na svého kolegu.
,,To bude v pořádku, už neplač." Utěšoval ji muž jménem Koushiro. ,,Jsou uvnitř nějací zlí lidé?"
Uplakaná holčička přikývla.
,,Jdeme dovnitř!" zavolali muži dolů k policistům. Několik mužů vběhlo do domu a rychle prohledali všechny zakrvácené místnosti. Našli však jen zmasakrovaná těla.
,,Tady čisto!" volal z domu jeden z mužů. Prohledali však celý dům, ale nikde nenašli ani živáčka. Dokonce ani nic, kudy by mohl utéct. ,,Cože? Jiný východ tu není." Divili se muži a pevně tiskli své zbraně.
,,Kde jsou ti zlí lidé?" ptal se Koushiro holčičky. Dívenka ukázala prstem na něj a v ten moment se jeho hlava s hlasitým křupnutím oddělila od krku. Když to spatřili muži v domě, vyděsili se. Nikdo nečekal, že by tím vrahem byla malá holka. Jeden z mužů na dívku namířil zbraň, ale než něco stihl udělat, jeho ruce byly odtrženy. Muž hlasitě křičel, až vzbudil pozornost svých kolegů.
,,Palte!!" Křičeli muži a začali po dívce střílet. Z domu se ozýval výstřel za výstřelem a několik kulek dívku zasáhlo. Co se s ní však stalo?

,,Před čtyřmi lety se ve městě Kanagawa narodila dívka s výrůstky na hlavě." Vyprávěl Kakuzawa Kuramovi. ,,Zkoušeli jsme zjistit, jaké mají úmysly, ale nebylo to vůbec tak jednoduché."

Dívka byla tehdy umístěna do výzkumné laboratoře, kde na ní prováděli testy a zkoumali existenci rasy Diclonius. Dívka byla nahá připoutána za ruce řetězy a umístěna do karantény, kde nemohla nikomu ublížit. Tehdy se nechal Kurama přemluvit, aby se šel podívat na onu bytost, která má být nástupcem lidstva.
,,Ne!" křičela dívenka, když spatřila velkou mechanickou hlaveň, namířenou přímo na ní.
,,Jdeme na to." Poručil Kakuzawa. Z hlavně byla vystřelena nálož o velikosti tenisového míčku. Dívka se však ráně vyhnula
,,Energie 270 joulů, potvrzuji." Hlásil jeden z vědců. ,,Stoupám až na 300 joulů."
,,Ne… Nedělejte to… Bojím se!" skuhrala bezmocná dívka. ,,Bojím se! Prosím, už to nedělejte! Já se bojím!" Běsnící pláč dívky však nikdo neposlouchal. Vyletěla další nálož a zasáhla dívku přímo do nohy.
,,Skončili jsme na 270?" ptal se Kakuzawa vědce.
,,Tento měsíc nedělá žádné pokroky." Odpověděl vědec, jakoby mluvil o nějaké pokusné kryse.
,,S dospíváním by měla sílit… nechápu to." Zamyslel se Kakuzawa. ,,Jsou tu velké rozdíly mezi jednotlivci. Ohledně vektorů nás čeká ještě velká spousta výzkumu."
Kurama se na tohle utrpení však nedokázal dívat. Bylo mu té dívky líto. Zacházeli s ní jako s krysou. Sebral se a znechuceně odešel do své pracovny.
,,Co je, Kuramo?" ptal se právě přicházející Kakuzawa. ,,Nezdá se, že bys měl nějak zvlášť dobrou náladu."
,,Je mi líto, že jsem se vůbec do tohohle nechal zatáhnout." Prohlásil Kurama naštvaně.
,,Náš výzkum zahrnuje vzorky, které nikde jinde na světě nezískáš." Kakuzawa měl však spoustu dobrých argumentů, obhájit si svou práci. ,,Příští generace budou těžit z výsledků našeho výzkumu. Věř mi, Kuramo."
,,Proč se tohle děje na stejném místě v tu samou dobu? Tohle potřebujeme zjistit. Proč musíme být tak krutí?" protestoval stále Kurama.
,,Ty si myslíš, že to jsou lidé?"
,,Cože?"
,,Když diclonius dosáhne třetího roku věku, je odhalena jeho pravá povaha. Hned po vyvinutí vektorů se promění v krvežíznivé vraždící maniaky. Jak jsme zatím viděli, diclonii neváhají zabít ani vlastní rodiče. Jediné zaznamenané oběti jsou zatím do jednoho lidé. Ale proč? To znamená, že doclonii jsou nepřátelé lidstva."
,,Tohle místo je čím dál tím depresivnější." Prohlásil rozzuřený Kurama a odcházel pryč. Nic ho nepřesvědčí o tom, že zacházet takto s dětmi je kruté, ať jsou to lidé nebo ne.
,,Pozdravuj ode mě manželku, ó milosrdný vladaři!" usmál se škodolibě Kakuzawa na odcházejícího Kuramu.
,,Profesore Kakuzawo…" přerušil ho náhle jeden z vědců, který právě pracoval na svém laptopu.
,,Co je?" ptal se Kakuzawa.
,,U čísla Tři je doba krmení, ale děje se něco divného…" pravil vědec znepokojeně. Nedostali jsme pravidelné hlášení a zámek zůstal otevřen."
Jedna z dívek, která byla v laboratoři vystavena pokusům, unikla. V době, kdy jí bylo podáváno jídlo, se jí podařilo utéct. Jeden z mužů se snažil dívku střelit, ale zdálo se, jakoby se všechny kulky dívce vyhnuly.
,,Nemůžeš mířit líp?" napomenul ho muž, který s ním přinesl jídlo.
,,Kulky se odrážejí!" panikařil muž z ochranky.
,,Teď vám udělám to samé." Prohlásila dívenka s uslzenýma očima, plnýma nenávisti. Na to se hlavy obou mužů odkroutily od krku a krev se rozstříkla po podlaze. Oba muži byli mrtvi.
Jejich smrt vehnala do laboratoře paniku. Museli rychle jednat a dívku udržet zavřenou, než uteče.
,,Uzavřete hlavní bránu! Vyšlete tam jednotku! Zajistěte to patro!" přikázal Kurama do telefonu ochrance. ,,Oomori, uzavři všechna ostatní patra!" obrátil se k jednomu vědci u laptopu.
,,Ano!" přikývl a rychle běžel vykonat rozkaz. Když však vyšel ze dveří, cosi chladného se dotklo jeho čela. S úlekem spatřil onu dívku, jak stojí přímo u dveří.
,,Ty nejsi tamten." Řekla dívka.
Kurama rychle přispěchal ke dveřím, když spatřil Oomoriho, jak se strachy div neskácel na prahu. U dveří stála dívenka s hrozivýma očima, vedle ní leželo zakrvácené tělo bez hlavy. Hlavu dívka třímala v ruce, a když spatřila Kuramu, usmála se.
,,Konečně se setkáváme. Muž z opačné strany skla." Její dlouhé chladné ruce se napřáhly Kuramovi přímo k čelu. Pocítil chlad, který vnikal až na kost. ,,Já… ti chci poděkovat. Děkuji ti."
Víc už dívka neřekla. Ozval se výstřel a dívka se s ránou v hlavě skácela k zemi. Kurama, potřísněn krví, s hrůzou hleděl na bezvládnou dívku na zemi, s poraněnou hlavou. Opodál se ozýval Kakuzawův smích.
,,Kulky z pistole jsou odraženy, ale… ještě se nedokáže bránit protipancéřové munici." Ušklíbl se Kakuzawa. ,,Kuramo, tak to vypadá, že jsem ti zachránil koule. Myslel jsem si, že předstírala zastavení vývoje."
,,Už dokázala zastavit kulky." Pravil vědec Oomori.
,,Možná byla dítě, ale jejich krev je silná. Nepřestávej si dávat pozor." Varoval Kakuzawa Kuramu. Ten však stále zděšeně hleděl na nehybné tělo dívky. Co tím chtěla říct, když mu chtěla poděkovat? Jak?
,,Co tím myslela?" pomyslel si Kurama. Stále jakoby cítil tu chladnou neviditelnou ruku, která pronikla jeho čelem.
Po tomto incidentu se Kurama i profesor Kakuzawa sešli u generálního ředitele. Bylo zapotřebí probrat situaci.
,,Protože je nedokážeme použít hned po narození… počet dicloniů, které vlastnímu, roste." Pravil generální ředitel. Tohle zařízení má své limity."
,,Všech dětí, které se odteď narodí, se musíme zbavit?" otázal se Kurama.
,,Všech, kromě těch s dědičnými chromozomy." Odpověděl generální ředitel. ,,Je v pořádku, když tyhle děti rozvinou své vrozené schopnosti. Tohle zařízení mělo původně takový účel."
,,Rozumím." S těžkým srdcem Kurama souhlasil.

Nyní bylo zapotřebí, aby se Kakuzawa a Kurama zbavili všech dětí, které jsou nepotřebné a navíc. Nerad Kurama dělal tuto špinavou práci. Ale neměl na výběr. Bude to těžké ne jen pro něj, ale i pro rodiny těch dětí. Jedním z otců takového dítěte byl zrovna Oomori zaměstnanec z laboratoře, jehož se nedávno dotkla vektory ta dívka. Narodila se mu dcera s rohy.
,,Nepřibližujte se!" křičel rozčilený Oomori, za kterým Kakuzawa s Kuramou přišli, aby zlikvidovali jeho právě narozené dítě. Narodilo se s rohy, a oni dostali rozkaz všechny děti bez dědičných chromozomů zničit. ,,Co chcete dělat? I když má rohy, je to moje dcera!"
,,Oomori! Co se stane s diclonii, když vyrostou? To bys zrovna ty měl vědět!" káral ho Kakuzawa.
,,Ale tohle je moje dcera!"
,,Za tři roky budeš první, kdo zemře." Snažil se ho Kakuzawa přesvědčit. ,,Prostě na to zapomeň. Neměl jsi jednoduše štěstí."
,,Profesore Kuramo… vy taky?" pohlédl vzlykající Ooromi ke Kuramovi a doufal v podporu.
,,Přemýšlej o její budoucnosti." Pravil Kurama s očima sklopenýma k zemi. Přemýšlej o tom, čím by odteď musela procházet. Čím bys ty musel procházet. Je lepší, když zemře teď."
,,Jak po mě můžete chtít, abych se takhle rozhodl?!"
,,Já rozhodnu." Uklidňoval ho Kurama. ,,Už jsem to rozhodl. Nech mě to udělat."
Ooromi padl na kolena a dal se do hlasitého pláče. Jak jen může vykonat takové rozhodnutí? Má nechat zabít vlastní dceru?
,,Opravdu to musíš dělat sám?" otázal se Kakuzawa Kurami, když se opět sešli v pracovně. Kurama byl ale rozhodnut to vykonat vlastníma rukama, než se dívat na ty utrápené tváře rodičů. Bylo to tak těžké.
,,Už jsem jich zabil víc než deset." Pravil Kurama. ,,Není potřeba, aby si kdokoli jiný špinil ruce."
,,V každém případě, ty to máš na starost… nebudu se hádat…" odvětil Kakuzawa. ,,Musí to být těžké, když je tvá žena v posledním měsíci těhotenství, vždyť víš…"
Pracovnou se rozlehla rána a hlasitý ženský výkřik. Dveřmi proletěla nešikovná Kisaragi, rozplácla se na zemi a rozlila kávu, kterou nesla.
,,Kisaragi…" obrátil se k ní vystrašeně Kurama.
,,Já… omlouvám se!" fňukala nemotorná Kisaragi a cítila se trapně. ,,Hned přinesu hadr!" rychle posbírala ze země nepořádek a běžela pryč. Vtom ale zazvonil telefon a Kisaragi sebou opět plácla na zem. Ach ta holka nemotorná.
,,Ona je tu nová?" zeptal se Kakuzawa.
,,Myslím, že vystudovala univerzitu Toudai." Odpověděl Kurama.
,,Ona? Fakt?" Podivil se Kakuzawa. Nechápal, jak takové nemotorné stvoření mohlo vystudovat takovou univerzitu. Kisaragi se celá rudá pomalu sebrala ze země a zvedla telefon.
,,Dobrý den, tady je profesorova kancelář."
,,Děláme tohle všechno, abychom pomohli lidem, jako je ona." Usmál se Kurama a snažil se trošku povzbudit jak sebe tak Kakuzawu.
,,Nic o tom netuší." Poznamenal Kakuzawa.
Nikdo však nic netušil, ani to, co mělo následovat. Kisaragi celá ustrašená Kuramovi podávala telefon z porodnice. Jeho žena právě porodila holčičku. Kurama neváhal a ihned spěchal za svou ženou do porodnice. Snad se nestalo nic vážného.
,,Po diagnóze rakoviny děložního krčku jsme museli okamžitě provést zákrok." Vysvětlovala doktorka Kuramovi situaci.
,,Jak je mojí ženě? A moje dcera?" vyzvídal hned Kurama.
,,Obě jsou v pořádku." Ujistila ho doktorka.
Kurama okamžitě přispěchal za svou ženou, která ležela na lůžku na kapačkách a vedle lůžka byla malá postýlka s miminkem. Žena se vřele usmívala a zdálo se, že je spokojená.
,,Podívej se, je to holčička!" pravila žena s úsměvem. ,,Měli bychom pro ni vymyslet jméno."
Kurama však stál jak opařený. Radost se svou ženou rozhodně nesdílel. Hleděl do malé postýlky a sotva dýchal. V postýlce ležela krásná malá holčička… s rohy. V ten moment si s bodnutím u srdce vzpomněl na Ooromiho slova: ,,I když má rohy, je to moje dcera!" Tehdy Ooromimu řekl, že bude lepší, když zemře hned. Že za tři roky bude první, kdo bude mrtvý. Je tohle snad trest za to vše? Sám teď stojí v pozici, v jaké byl Ooromi. To utrpení. Co teď? Měl na vybranou? Bude muset zabít svou vlastní dceru. Když to vše řekl své ženě, velice se rozčílila. Popadla novorozence do náruče a začala křičet.
,,Vypadni! Nic takového nechci slyšet!"
,,Prosím, pochop mě! Ani pro mě to není lehké!" prosil ji Kurama.
,,Proč by měla umřít?"
,,Co to děláte, paní Kuramová?" zvolala právě příchozí sestřička, kterou znepokojil hluk v pokoji.
Žena držící nemluvně se však zhroutila k zemi. Kurama k ní ihned přispěchal.
,,Doktora!" volala sestřička a vyběhla z pokoje.
Doktor ihned ženu prohlédl a uložil na lůžko. Poté si vzal Kuramu stranou, aby ho pokáral.
,,To bylo nebezpečné! Neměla by vstávat tak brzo po operaci!"
,,Jak je jí?" strachoval se Kurama.
,,Potřebuje absolutní klid, nesmíte ji za žádnou cenu rozčilovat. Ztratila vědomí vinou velké ztráty krve. Další krvácení by ohrozilo její život."
,,A moje dcera? Kde je?" zajímal se Kurama a hleděl skrz sklo do pokoje na svou ženu, která byla připojená na přístrojích a tvář ji zakrývala kyslíková maska.
,,Na novorozeneckém oddělení." Odpověděl doktor. ,,Můžete se za ní podívat zítra."
Tu noc Kurama ani nespal. Byl rozhodnut, že musí něco udělat, ale co? Druhý den se vydal opět do porodnice, aby se podíval na svou dceru. Malá roztomilá holčička odpočívala v postýlce. Jak se to mohlo stát? Kurama si vzpomněl na tu dívku tenkrát… tak tohle mu chtěla? Takhle mu chtěla poděkovat? Diclonius se dokáže rozmnožovat svými vektory, kterými dokáže přenášet svou DNA. Když se tenkrát dotkla jeho čela… proto se mu narodilo dítě s rohy.
,,Tehdy to bylo! Proto Ooromi taky…" vzpomněl si Kurama jasně. Tehdy se dotkla vektory i Ooromiho, i jemu se narodilo dítě s rohy. ,,Už to chápu. Takhle to funguje…" Kurama cítil silnou úzkost, kolena se mu podlomila a on klekl k zemi. ,,Stalo se to přímo před mýma očima a já si toho ani nevšiml. Nikdy ti neodpustím." Proklínal tu dívku, která mu zničila život. Tehdy poprvé zakusil na vlastní kůži, jací dicloniové skutečně jsou. Vstal ze země a s velkou bolestí k malému novorozenci natáhl ruce…
,,Proč?" ozval se náhle hlas. Byla to Kuramova žena. V jejích očích byly slzy. Košilku měla celou od krve a nepřestávala krvácet. ,,Proč ji chceš tak moc zabít? Přece ses na ni tak těšil, ne? Já už niky nebudu mít děti. Proč?" žena se pomalými kroky přibližovala ke svému manželovi. ,,Jen kvůli nějakým rohům… to z ní přece nedělá zrůdu? Prosím! Nech ji… žít… Prosím…" žena se zhroutila přímo Kuramovi k nohám.
,,Dobře… tak se vzbuď." Špitl Kurama s vyděšenýma očima. Žena ale mlčela. Kurama se sehnul a vzal ženu do náruče. Byla už mrtvá. Do očí mu vtrhly slzy. ,,Já vím… Prosím, vzbuď se."
Byl konec. Žena zemřela a Kurama zůstal sám. Hořce bude po zbytek života litovat, že se vůbec do této práce pustil. Práce, která mu vzala všechno…
Následující den se Kurama a Kakuzawa setkali opět s generálním ředitelem, aby si vyslechli následovné informace.
,,Výsledky vyšetřování jsou následující: Jak jsme očekávali, všichni otcové měli podobné problémy, jako Kurama. Není pochyb. Vektory jsou používány jako transmiter k přenosu viru." Sdělil jim generální ředitel.
,,To je pěkná ironie. Díky tobě jsme byli schopni zastavit stoupání porodnosti dicloniů." Pohlédl Kakuzawa ke Kuramovi.
,,Já se tady budu věnovat výzkumu viru." Pravil Kurama.
,,S tím jsem chtěl už dávno začít." Souhlasil Kakuzawa.
,,V pořádku. Kurama bude ředitelem výzkumu." Rozhodl generální ředitel.
,,Ano." Souhlasil Kurama.
,,Dobrá tedy, učiníme nezbytné přípravy." Řekl Kakuzawa naposled a pak opustil místnost.
,,Musí existovat něco jako královna." Uvažoval generální ředitel.
,,Královna?" podivil se Kurama.
,,Musí existovat diclonius, který je původním nositelem viru. Minulé události musí být znovu a pečlivě prozkoumány. Musíme najít originál."
,,Ale…!"
,,O tvou dceru jsem se už postaral." Zpražil generální ředitel Kuramu pohledem. ,,Původně byla určena k likvidaci. Nepovolím žádnou formu neposlušnosti."
To by ředitelova poslední slova. Kuramova dcera byla mrtvá. Kurama se stal ředitelem výzkumu a generální ředitel se snažil najít původního diclonia, který celý tento kolotoč započal. Co bude ale dál?

Ředitel Kurama hleděl na fotografie své ženy na svém stolku. Hořké to vzpomínky na minulost ho užíraly a doufal, že alespoň Nana bude v pořádku. Kromě ní, už nikoho neměl.
,,Alespoň tys unikla." Vzdychl Kurama s pohledem upřeným na fotografii Nany.

Bylo ráno, když malou Mayu vzbudilo Nanino sténání ze spaní. Zdál se jí děsivý sen, že jí chtěli ukřižovat papírové bankovky, za to, že je spálila. Mayu se snažila Nanu z noční můry vzbudit.
,,Nano? Nano!" cloumala s ní Mayu. Nana se vzbudila a prudce se posadila. Když se rozhlédla, s klidem zjistila, že je v bezpečí.
,,Už to chápu… včera…" zavzpomínala Nana na spálené peníze.
,,Snídaně je hotová." Usmála se Mayu.
,,Za to můžeš ty, Mayu!" obořila se na ni Nana. To jen díky ní měla výčitky, že spálila peníze.
Nana se oblékla a společně s Mayu zasedla ke snídani. Stůl byl plný dobře vypadajícího jídla.
,,Jéé, co to je?" podivila se Nana a nabrala hůlkami osmaženou uzeninu. ,,Je to vynikající! To jsi dělala ty, Mayu?"
,,Ano." Odpověděla Mayu s úsměvem.
,,Jsi ohromná, Mayu! Opravdový génius!" chválila ji Nana s pusou plnou jídla.
,,Omlouvám se, že vás dva takhle využívám…" pohlédla Mayu ke Koutovi a Yuce.
,,To je v pořádku… i kdyby tu bylo víc lidí, pořád se nic neděje." Usmála se Yuka.
,,Jasně… no, zajímalo by mě…" zamyslel se Kouta.
,,Jo! Jestli tu bude ještě víc lidí, můžeme se přestěhovat na ostrov!" přerušila ho Yuka s geniálním nápadem.
,,Víc… lidí?!" Koutovi se to však zas tak vtipné nezdálo.
,,To by bylo hezké, Wanta by byl rád." Souhlasila Mayu.
,,Sice to moc nechápu, ale je to… docela milé." Usmála se Nana.

Ve vědecké laboratoři se mezitím chystali vypustit pokusného diclonia číslo 35, který měl dostat za úkol eliminovat Nanu a přivést Lucy. Jeden z vědců zrovna se svou kolegyní Shirakawou vešel do karantény, kde mělo být číslo 35 drženo. Byl to jeden z vyjímečných dicloniů. Kurama a vlastně ani nikdo jiný, doposud neměli tušení, že zde takového diclonia zadržují.
,,Číslo 35 není obyčejný slipelit." Pravil vědec své kolegyni, když vstupovali do karantény. ,,Je si vědoma vlastní existence, takže ji musíme udržovat v izolaci."
,,Ani já jsem o tomhle neměla potuchy." Pravila Shirakawa. ,,Jsou to rozkazy generálního ředitele."
,,I když je uzavřena v téhle hrobce, snaží se ze všech sil utéct." Pravil vědec. ,,Z lidského úhlu pohledu je číslo 35 konečný slipelit, který zabije úplně každého. Je jediná bytost třetí generace, kterou jsme nechali naživu, kdyby ne…"
Shirakawa stiskla tlačítko k otevřený obrovských pancéřových dveří, které vedly do oné hrobky čísla 35. Dveře se s mohutným hlukem otevřely a za nimi se objevily další dveře, na nichž bylo číslo 35. Skrze ně bylo vidět mnoho temných rukou, jako by jimi dveře byly doslova prošpikovány. Ze dveří se linul vánek, způsobující nepatrnou mlhu. Chladný a děsivý.
,,Je to pravda… vidíte to?" pravil vědec, když vidět ruce vlající skrz dveře jako závoj. ,,Opravdu se neřídí pokyny. A to není všechno. Ten vánek… způsobuje ho 26 vektorů. Tahle věc je ještě strašnější nestvůra, než Lucy. Dokonalý diclonius!"
Z obrovských dveří s číslem 35 se linula hrůza. Co se za nimi ukrývá tak hrozného?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama