Elfen Lied 13. díl

19. května 2014 v 2:18 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
Osvícení

Bylo již pozdě večer, když ředitel Kurama našel na břehu vyplavenou Nanu. Byla promrzlá na kost, ale zdála se, že se ze střetu s Mariko trochu zotavila. Kurama zabalil Nanu do svého saka, aby ji nebyla zima a vzal ji do náruče.
,,Tati?" rozzářila se překvapeně Nana, když otevřela oči a objala ho okolo krku. ,,Tatínku! To je tatínek!"
Byl tak moc rád, že byl konečně s ní. Měl o ni strach. Když s Bandou přijížděl na pobřeží, spatřil Nanu padat z mostu. Nechtěl ani pomyslet, co by se stalo, kdyby ji nenašel, nebo přijel pozdě.
,,Kdybych dorazil později… Neříkal jsem ti, abys utekla a žila někde hodně, hodně daleko?" pravil ustaraně ředitel Kurama.
,,No… Ale, co tady tatínek dělá?" otázala se ho Nana.
Kurama jí vysvětlil důvod, proč sem přišel. Že odešel z laboratoře a snaží se zničit Mariko. Naně se ulevilo, byla ráda, že jí její milovaný tatínek přišel zachránit.

Bando mezitím pronásledoval Lucy tak daleko, až mu síly docházely. Lucy měla nad ním navrch a podařilo se jí Banda dostat k zemi.
,,To je docela špatné." Usmála se pohrdavě Lucy, když stála nad zkrvaveným Bandou a jeho zbraň ležela opodál.
,,Ty jsi… moje kořist." Řekl Bando nebojácně, ale sotva se hýbal. ,,Určitě… tě sejmu!"
,,Nemožné." Nesouhlasila Lucy.
,,Cože?!" křikl Bando a chystal se krvavou rukou chytnout Lucy za nohu. Ta mu ji však přidupla k zemi.
,,Nikdy už mě neuvidíš." Řekla Lucy, otočila se a odcházela pryč.
,,Počkej" Počkej kurva chvilku!" volal za ní Bando.
Lucy ho však ignorovala. Měla na starosti jiné věci.

Yuka s Mayu byly už vystrašené. Venku byla tma a domů se stále nikdo nevracel. Ani Kouta, ani Nana, ani Nyu. Měly strach a netušily, co se stalo.
,,Něco se muselo stát." prolomila ticho Mayu, která hleděla z okna.
,,Víš…" pravila Yuka smutně. ,,Koutův otec… a sestřička, Kanae… byli zavražděni. Přímo před jeho očima. Proto strávil rok v nemocnici. Tehdy jsme byli ještě děti. Slyšela jsem to až dlouho potom."
,,Kdo to mohl udělat?" ptala se Mayu s vyděšenýma očima.
,,Byla tam spousta mrtvých. Policie to dlouho vyšetřovala, ale…" Yuka se smutně odmlčela.
,,Něco takového…" Mayu netušila, co na to říct. Bylo ji z toho smutno.
,,Zdá se, že si z té doby vůbec nic nepamatuje." Pokračovala Yuka. ,,Když jsi mi řekla svůj příběh… myslím, že to může být důvod, proč je tak milý k děvčatům. Připomínají mu Kanae. Ale stejně… vždycky žárlím." Yuka zanořila oči do dlaní a rozplakala se. ,,Naštvala jsem se na něj a křičela jsem. Nikdy… nikdy bych nebyla dobrá matka."
,,Yuko… ty jsi… do něj opravdu zamilovaná, že?" zeptala se jí Mayu s úsměvem. Yuka jen přikývla a zanořila oči ještě více do dlaní. Bylo to tak. Byla do něj zamilovaná, ale cítila, že on má rád Nyu. Měla o něj strach. I přesto, že se v jeho minulosti stalo to, co se stalo, nemohla přestat žárlit.

Osud pro ně pro všechny chystal velké změny a ne jen pro Yuku. Mariko odpočívala v posteli do doby, než bude schopná zase používat své vektory. Vědec zatím volal generálnímu řediteli, aby mu předal informace z místa dění.
,,Shirakawa je mrtvá… Lucy ji zabila." Pravil do telefonu. ,,Ano… Proč přijela? Já taky. Další věc, nevím proč, ale… Číslo 35 už nedokáže používat vektory. Byl to absolutní propadák. Ale přece jen… nemáme jiné i priority?"
,,I když 35 nedokáže použít vektory, pořád je nám užitečná." Sděloval mu generální ředitel do telefonu.
,,Ano, pane. Rozumím." Souhlasil vědec a zavěsil telefon. ,,Někdy se mi zdá… že spíš on není člověk." Řekl vědec naštvaně. Ani on někdy rozkazy generálního ředitele nechápal. Pak se obrátil na malou Mariko, která potichu odpočívala ve své posteli.
,,Taková příšera… a Kuramova dcera? To je snad osud." Pak se vědec otočil a odešel z místnosti.
Mariko celý telefonát slyšela, i včetně toho, co říkal vědec. Má otce?
,,Ku… ra… ma…" špitla Mariko a pak usnula.
Kdyby jen tak věděla, že by si ji její vlastní otec byl přál raději zabít. Mariko nebyla jako Nana. Laskavá a milá… Mariko byla zrůda. Kurama s Nanou dorazili k vysokému útesu, na němž bylo udajné sídlo Mariko. Nana stále dokázala vycítit, její sílu.
,,Jsi si jistá, že je tady?" ptal se Kurama a upíral zrak nahoru na útes.
,,Opravdu." Ujistila ho Nana. ,,Když zavřu oči… Ale proč? Proč ji chceš zabít, tatínku?"
,,Protože ona je moje opravdová dcera." Odpověděl Kurama.
,,Tomu nerozumím!" vyděsila se Nana. Jak to myslí opravdová dcera? Když v tom zpozorněla. Cítila, že se někdo blíží.
,,Co je?" ptal se jí Kurama.
,,Lucy. Blíží se." pravila Nana.
,,Lucy, říkáš?"
Bylo to tak. Lucy se pomalu blížila k místu, kde sídlila Mariko. Měla momentálně jediný cíl, zničit Mariko jednou pro vždy. I Mariko pocítila přítomnost Lucy. Velice brzy se s ní už setká.
,,Všimla si mě." Špitla Lucy, když pocítila, že o ni Mariko ví.
,,To mě vážně tak strašně moc chceš zabít?" zněla slova Mariko v Lucyně hlavě. Nemohla si pomoct, ale už se na setkání s Lucy těšila. Právě ve chvíli, kdy se vracel vědec, spatřil jak se dveře od pokoje Mariko rozlétly a ven vyletělo rozpůlené tělo ochranky. Mariko pomalu vyjela na svém kolečkovém křesle ze dveří a vědec se ulekl, když ji spatřil.
,,Že bych se uzdravila?" usmála se Mariko, když mohla opět používat své vektory. ,,Fungují perfektně… hned, jak jsem na ně pomyslela… Lucy se blíží."
Její radost ze setkání s Lucy byla nepopsatelná. I přes roztomilou tvářičku malé holčičky, to byla krvelačná bestie.
Lucy pomalu stoupala po schodech, směrem k sídlu Mariko a netušila, že už se na ní chystá nejen Mariko. Vědec nechal ihned zavolat posily.
,,Posily tu budou za 30 minut." Sdělil mu jeden muž z jednotky.
,,Když se dva perou… ať si to zrůdy vyřídí. Už nemůžeme blafovat. Jestli to bude moc špatné… " řekl vědec a ukázal přístroj, který dokázal aktivovat výbušniny v těle Mariko.
Nyní bylo vše v rukou Lucy. Když konečně vystoupala až nahoru na střešení, Mariko už ji s úsměvem očekávala.
,,Proč jsi tady?" ptala se hned Mariko.
,,Tak hlavně… já jsem byla jejich cíl." Řekla Lucy.
,,To si fandíš." Usmála se Mariko.
,,Teď už do toho nikdo nebude kecat." Prohlásila chladně Lucy a pak bez váháni vypálila po Mariko své telekinetické ruce. Mariko útok pohotově opětovala. Jejich vektory se střetly. Ruce Mariko byly však až překvapivě dlouhé a bylo jich nečekaně moc. Lucy se jen tak tak vyhnula hrozivým rukám a dala se na útěk. Mariko se však bez váháni vznesla i s křeslem do vzduchu a pomocí rukou se přenesla rovnou za Lucy.
,,Co je zač?" špitla překvapeně Lucy, která se ukrývala za sloupem.
Mariko se rozhlížela po okolí a hledala, kde Lucy spatří. Ta se však vznesla pomocí svých rukou do vzduchu a vší silou vyslala své ruce na Mariko, když to nejmíň čekala. Ruce Mariko zasáhly a ta s výkřikem vyletěla ze svého křesla. Prudce se skutálela na zem a její protéza, kterou měla místo ruky, odpadla.
,,Zbavím tě tvého utrpení." Řekla hrozivě Lucy a pomalu se blížila k Mariko, která se snažila sebrat ze země. Místo strachu se však Mariko hlasitě rozesmála.
,,Myslíš jako zabít mě? Ty mě chceš zabít? To si snad děláš srandu. Nikdo mě nedokáže zabít!" Mariko dlouhé ruce se prudce vytasily jako lana a odhodily Lucy pryč. Všech 26 dlouhých vektorů přimáčklo bezbrannou Lucy na zábradlí a začaly jí bičovat, že nebyla schopná cokoliv udělat. V tu chvíli pocítila ostrou bolest na hlavě a nepříjemný pocit, který projel jejím tělem. Co způsobilo ten nepříjemně lámavý zvuk? Lucy jen viděla, jak jeden z jejích rohů odlétá pryč. Síla Mariko rukou ulomila Lucy jeden z jejích rohů. Zlostné biče však neustávaly, bily tak rychle a silně až Lucy plivala krev. Ozvala se ohlušující rána a zábradlí se zlomilo. Lucy ležela v bezvědomí, propletená v rozbitém zábradlí a oči měla v sloup.
,,Dostala ji! Teď můžeme Lucy zajmout." Křikl ihned vědec, když viděl bezvládné tělo Lucy. ,,Dokázali jsme to! Teď už jen tohle…" vědec vzal přístroj, do kterého chtěl zadat kód na odpálení náloží. Lucy ležela bezvládně a z místa, kde měla před tím roh, jí vytékala krev.
,,Tohle byla ta Lucy, ze které měli všichni strach?" smála se Mariko.
,,Mariko!" promluvil náhle do tmy čísi hlas.
,,Kdo je?" otázala se Mariko a hleděla směrem do tmy. Před jejím zrakem se objevil ředitel Kurama s Nanou po boku.
,,Řediteli Kuramo!" zvolal vědec.
,,Kurama?" ulekla se Mariko. To byl ten muž, který byl její otec? ,,Tatínek?"
,,Jsi to ty, Mariko?" ředitel Kurama stál s vytřeštěnýma očima. Tohle byla skutečně jeho dcera? Ta malá holčička, kterou viděl naposledy v porodnici jako novorozence?
,,Tati!" zvolala radostně Mariko a oči se jí rozzářily radostí. Dívenka se malátně postavila na nohy a plouživým krokem se blížila k němu. ,,Tati! Chtěla jsem tě vidět!" v očích měla slzy, jakoby se z ní opět stala jen obyčejná malá holka, která chtěla vidět svého tátu. Nohy se jí však podlomily a Mariko upadla na zem.
,,Tati…" natahovala k němu ruku uslzená dívka. Ten pohled do jejích očí Kuramu bolel. Byla to jeho malá dcerka, kterou si kdysi tak přál. Nesměl odolat té rozkošné tvářičce. Do očí mu vtrhly slzy, namířil proti Mariko zbraň. Mariko úsměv zmizel. Z očí jí kanuly slzy, když viděla, že její otec na ni míří pistolí.
,,Víš, já… jsem se na tohle vždycky těšila. Tam v té tmě… já… vždycky jsem věděla… že jednou… jednou si pro mě moje maminka a tatínek… že si pro mě přijdou a odvedou mě odtud. A pak budeme už vždycky spolu… jen my tři. Proto jsem… proto jsem… Konečně jsi tady, tati! Tati!" Mariko se dala do hlasitého pláče. Tak srdcervoucího, že to zabolelo i Nanu.
,,Já… tolik lidí zemřelo. Kvůli mé dceři… Protože jsem tě nedokázal zabít… Jen já jsem vinen." Pravil Kurama tiše.
,,Tak proč jsem teda… musela celý život tolik trpět?" plakala stále Mariko.
,,Pozor! Tatínku, musíme utéct!" začala Nana s Kuramou lomcovat.
,,Tatínku?" vyděsila se Mariko. ,,Proč?! Proč ti ta holka říká tatínku? Nikdy jsi za mnou nepřišel! Proč?" na to Mariko vyslala své telekinetické ruce a odstrčila Nanu pryč.
,,Nano!" vyděsil se Kurama. Dlouhá ruka držela Nanu okolo krku a silně ji svírala.
,,Tatínku, utí…" slova se však ztratila. Nana se začala dusit.
,,Řekni mi, tatínku. Budeš smutný, až ji zabiju?" promluvila Mariko bezcitně. ,,Jestli neodpovíš, tak to asi budu muset zjistit sama." K Naně už se přihnaly další telekinetické ruce a začaly Nanu bičovat tak, jako před tím Lucy. Kurama s bolestí odhodil pistoli a vykročil k Mariko, klečící na zemi. Bylo jen jediné, co mohl udělat, aby Nanu ochránil.
,,Nepřibližuj se. Nechoď blíž!" křikla Mariko. Kurama však její slova ignoroval. Klekl si k ní a objal ji.
,,Lásku a něhu… Nikdy jsem nebyl schopen ti je dát. Mariko… Já… nikdy jsme na tebe nepřestal myslet, ani na jeden jediný malý okamžik." Kurama hladil svou dceru po vlasech.
,,Tati…" špitla Mariko.
,,Je mi to líto, Mariko. Odteď už budeme pořád spolu." Kurama vzal Mariko do náruče.
,,Vážně?"
,,Určitě. Jestli budeš chtít."
,,Řediteli!" zvolal vyděšený vědec, třímající v ruce přístroj k odpálení Mariko. ,,Vy jste tohle plánoval celou dobu?"
,,Nezajímá mě, co si myslí Generální ředitel… pro mě už to nemá vůbec žádný význam." Odvětil Kurama a odcházel i s Mariko pryč. Pak se ještě na chvíli zastavil u třesoucí se Nany.
,,Nano… běž a žij šťastný život." Řekl jí.
,,Tatínku?" ohlédla se na něj nešťastná Nana, její tvář byla špinavá a plná podlitin. ,,Tatínku!" volala za odcházejícím Kuramou. Možná to teď nechápala, ale byl to jediný způsob, jak ji ochránit. Nana shlížela dolů z dlouhých schodů, ale Kurama i s Mariko byl pryč.
,,Jestli nesplním rozkazy, budu to já, kdo přijde o krk. Prosím… nezlobte se na mě." Řekl vědec s tíhou u srdce. Vzal přístroj na detonaci a začal zadávat kód.
,,Tatínku!" volala stále smutná Nana.
Kurama už byl však pryč. Kráčel přes most a nesl si Mariko v náručí. Neměl určený cíl cesty, prostě jen šel. Věděl, co se stane. Věděl, že má Mariko v sobě nálože a budou ji muset na rozkaz generálního ředitele odpálit.
,,Tati?" promluvila Mariko.
,,Mariko… musím ti něco říct. Chci, abys to věděla. Tvoje matka… tě milovala až do konce. Opravdu… jsme tě milovali." Kurama cítil, jak mu po tváři stékají slzy. Mariko se k němu láskyplně přitiskla. Kurama nikdy neodkázal svou dceru zabít a nedokázal by to ani teď. Měl ji rád i přesto, že věděl, že by její smrt byla lepší. Možná to takhle bude nejlepší. Cítil se vinen za vše, co se stalo. Bylo už jen na něm, aby to ukončil, jak se patří. Dal najevo Mariko svou lásku a přitom i zachránil Nanu. Byl to jediný způsob. Odpočítávání na přístroji pro detonaci dosáhlo konce. Ozvala se ohlušující rána a objetí Kuramy a Mariko bylo u konce. Z mostu, kde stály se ozvala rána a most byl zahalen kouřem. Nálože v těle Mariko vybouchly. Bylo po všem. Když Nana viděla, co se stalo, podlomila se jí kolena. Do oči se jí vehnaly slzy. Muselo to takhle být?
,,Ne… Tohle… Tohle ne! Tati!" vzlykala Nana.
,,Teď už zbýváš jen ty!" křikl náhle vědec a namířil na Nanu zbraň. ,,Potom budu mo…" co chtěl říct však už nedořekl. Jeho tělo se rozlétlo na kousky a jeho krev potřísnila okolí. Nana se ohlédla směrem nahoru na schody a spatřila na nich seděl Lucy.
,,Lucy?"
,,Lidi jsou… vážně hlupáci." Řekla Lucy.
,,To není pravda! Tatínek byl… Tatínek ne!" rozplakala se opět Nana.
,,Běž zpátky a žij s ním a tvými kamarády." Promluvila tiše Lucy a přišla k Naně. ,,Chci abys udělala to… co já nemůžu."
,,Lucy?" podivila se Nana. Takovouhle Lucy ještě neznala. Bylo vidět v jejích očích, že je smutná.

Bylo to ovšem tak. Lucy věděla, že honba za její hlavou ještě neskončila. Mariko byla sice mrtvá, ale generální ředitel si na Lucy stále brousil zuby. Do rukou jeho pomocnice Otsukare, bývalé kolegyně jeho syna, se dostala fotografie Kouty, chlapce, s ním měla být údajně Lucy. Kdyby to však viděl generální ředitel, mohl by tne chlapec být v nebezpečí. Vzpomínala si, že když se s ním setkala tenkrát ve škole, byl to milý chlapec. Zmuchlala tedy fotografii a schovala ji do kapsy. Generální ředitel Ihned zburcoval svou jednotku a vyhlásil nový hon na Lucy.
,,Vyhlašuji kompletní mobilizaci SAT. Zajměte Lucy." Pravil generální ředitel. ,,Pokud to nepůjde, zabijte ji. Dostane, co si zaslouží."
,,No… nemohla bych se jít konečně osprchovat?" zeptala se Otsukare. Na to se však generální ředitel jen usmál a poté si z hlavy sundal bílo vlasou paruku, kterou doteď nosil. Na jeho hlavě se odhalily dva hrůzné rohy. Otsukare se ulekla. Takže ne jen syn, i otec byl zasažen touto šíleností udělat ze sebe jednoho z nich.
,,Projekt teprve začíná… Nepotřebujeme spěchat." Usmál se škodolibě generální ředitel. Vyděšená Otsukare se pomalu vzdálila z jeho pracovny, aby se šla konečně osprchovat. Tahle šílenost zneužívat DNA dicloniů ji děsila.

Kouta tiše seděl na schodech, vedoucím k jeho domu. Nechtělo se mu ale jít domů. Nevěděl ani, co říct ostatním. Jen tiše hleděl do tmy a čekal, že za ním Lucy přijde, jak slíbila. V tom si všiml, že stojí hned kousek od něj.
,,Jsi zraněna…" polekal se, když viděl její zakrvácenou ránu na hlavě.
,,To nic není." Špitla Lucy.
,,Ta holčička, se kterou jsem si hrál…" vyprávěl Kouta, když si Lucy k němu přisedla na schody. ,,Když jsem byl malý kluk… a Nyuu… To jsi všechno byla ty?"
,,Já… se narodila, abych zabíjela lidi." Řekla Lucy smutně. ,,Pět let… Do pěti let… bude většina narozených dětí… jako já. Svět se změnil. Nebudeš už v něm moct žít. Tak najednou… objevil ses přede mnou. V tom pekle… Prchavý sen. Já celou dobu chtěla… až se znovu potkáme… chtěla jsem…" Lucy cítila, jak se jí do očí derou slzy a slova se vytrácejí. ,,Vždycky, celou tu dobu… chtěla jsem se ti omluvit. Všechno jsem to vydržela jen z tohohle důvodu. Žila jsem jen proto." Lucy na Koutu pohlédla uslzenýma očima. Tolik jí bolelo, co udělala a zároveň se jí ulevilo, že mohla Koutovi konečně vše říct. Že mohla konečně udělat to, kvůli čemu byla ochotná žít v tom pekle jejího života. Zvedla se ze schodů a chystala se odejít.
,,Nechoď!" křikl Kouta a objal Lucy zezadu okolo ramen.
,,Proč? Tvoje rodina…" nechápala Lucy. Nechová k ní snad nenávist za to, že mu zavraždila rodinu? Proč ji nechce pustit?
,,Já nevím proč!" křikl Kouta a z očí se mu kanuly slzy. ,,Kanae… nikdy ti neodpustím, žes zabila mého otce a Kanae. Ale stejně… Kdybys zase někomu ublížila… určitě bych toho litoval navždycky. Ta smutná holka tehdy… stejně jako Nyuu. Obě vás miluju."
,,Kouto…" Lucy se rozplakala. Tolik si celý život přála, tohle slyšet. Tolik si přála tohle cítit. Lásku, z upřímného srdce. Obrátila se ke Koutovi a pohlédla mu do očí, do těch krásných očí. Měsíční svit a šumící moře jim bylo svědkem, kdy se poprvé políbili. Krásný a láskyplný polibek, pro který si museli oba tolik vytrpět. Ať se stalo, co se stalo, Kouta na tu holku z dětství nikdy nezapomněl. Nezáleželo kým byla, miloval ji vždy.
,,Prosím, zapomeň na všechno. Jen jsem chtěla být s tebou." Řekla Lucy s vřelým úsměvem a pohladila Koutu po tváři.
,,Nyuu…"
,,Je mi líto, že jsem ti přivodila tolik smutných vzpomínek."
,,Mně taky. Taky… nemáš kvůli mně dost smutných vzpomínek?"
Lucy se mile usmála. Možná to tehdy bolelo, ale důležité je to, co je právě teď. Její splněný sen, kdy mohla být aspoň chvíli s ním. Kouta Lucy ještě jednou pevně objal. Pevně se k ní tiskl a přál si, aby tato chvíle nikdy neskončila. Lucy kanuly po tváři slzy. Upřímné slzy štěstí. I ona by si přála s Koutou zůstat. Ale bála se, že by to nebylo možné. Jistě ji přijdou hledat.

Začal foukat studený vítr, když se ubohá Nana vracela do domy k Yuce a Koutovi. Zahalená jen v saku svého otce Kuramy, tiše kráčela tmou a vzpomínala na chvíle, kdy mohla být se svým otcem. Zachránil ji život a sám o svůj přišel. I přesto, že byla Mariko taková, jaká byla, stále to byla jen malá holka, která toužila po rodičovské lásce. Jako každý jiný. Nakonec, možná se dicloniové zas tolik od lidí nelišili.
,,Musím jít domů… Zpátky k ostatním…" špitla Nana. Bylo jí smutno. Dokonce jí bylo i líto Lucy. Byla jiná, než si myslela. Byla to citlivá holka, která chtěla jen svobodně žít. Ale splní se jí tento sen?
Armáda povolaná generálním ředitelem už stála připravená na zlikvidování Lucy. Bylo jasné, že zajmout se jí nepodaří. Lucy stála přímo před namířenými zbraněmi a chystala se vydat vstříc svému osudu.
,,Pal!" ozval se výkřik velitele a následovala palba. Měsíc jasně zářil a tichou nocí se rozléhalo burácení zbraní. I přesto, že Lucy bojovala, s bolestí ztratila i svůj druhý roh. Jedna z kulek si našla cíl, a roh z její hlavy odletěl. Co bude dál? Dokáže bez svých rohů vůbec ještě používat telekinetické ruce? Její boj zde byl u konce. Z celého svého srdce si nejvíc přála, vrátit se ke Koutovi.

Nastal druhý den. Den byl zalitý sluncem a v domě Kouty a Yuky se opět všichni sešli. Povyprávěli si o svých zážitcích a o tom, co se stalo minulého večera. Lucy odešla postavit se svému osudu a oni museli žít dál. Yuka zrovna chystala večeři.
,,Proboha! To se stalo jen kvůli tomu, že tu už dlouho nikdo pořádně neuklidil." Nadávala. ,,Pohněte, nebo nedostanete večeři."
,,Chjo… už jdu." Zvolal na ni Kouta otráveně. Faktem bylo, že neměl moc na nic náladu. Ani na uklízení ani na jídlo. Seděl v pokoji na zemi, poslouchal Lilium z hrací skříňky a v dlani třímal mušličku, kterou mu nedávno dala Lucy. Bylo mu smutno. Rád by ji ještě někdy viděl.
,,Co je?" zeptala se ho Yuka, když viděla jeho nepřítomný výraz.
,,Ale nic." Odpověděl Kouta a choval mušli do hrací skříňky.
Mayu zatím učila Nanu v kuchyni krájet brambory. Nana však nikdy nic takového nedělala, natož s protézami.
,,Zdá se, že už ti to s nimi jde líp, Nano." Usmála se na ni Mayu.
,,Ale… to by dokázal každý." Pravila Nana.
,,No, tentokrát nejsou úplně na popel." Ušklíbla se Mayu.
,,To bylo škaredé!" obořila se na ni Nana. No, tak jednou připálila jídlo, snad se toho tolik nestalo.
Yuka už prostírala stůl a všichni se chystali zasednout.
,,Yuko? Je tu jedna miska navíc." Prohlásil náhle Kouta, když si všiml kolik misek prostřela.
,,Určitě by si dala taky." Usmála se Yuka a pomyslela na Nyu.
,,Máš pravdu…" souhlasil s úsměvem Kouta.
Všichni zasedli ke stolu a těšili se na dobře vypadající jídlo.
,,Děkujeme za jídlo!" popřáli si všichni společně a pak se do toho pustili.
,,Je to vynikající!" vykřikla hned nadšeně Nana.
,,To je poprvé, co jíš soumen?" zeptala se jí Yuka.
,,Jasně. Doteď jsem… nemohla." Naniny oči náhle zesmutněly. ,,Je tu tolik krásných věcí… Tolik…" její slova však pohltil pláč. Myšlenky jí zalétaly ke Kuramovy, k Mariko a k Lucy. Tolik jí bolelo, co se v posledních chvílích stalo.
,,Nano?" otázala se starostlivě Mayu.
,,Omlouvám se! Takže jezme!" řekla rychle Nana, když si všimla všech těch ustaraných výrazů.
,,Jen si dej! Jestli nebudeš jíst, nevyrosteš." Usmála se na ni Yuka.
Ale Nana nebyla jediná, kdo měl slzy v očích. Kouta chápal, jak se cítí. I on měl v srdci stesk. Ti je však od večeře vyrušilo Wantovo štěkání.
,,Co to? Návštěva?" podivila se Yuka.
,,Jdu se mrknout." Řekl ihned Kouta a vstal od stolu. Když došel na dvorek, spatřil malého Wantu jak radostně vrtí ocáskem a štěká směrem k bráně. Za branou byla čísi silueta… dívčí postava. Když však Kouta vykročil směrem k bráně, ozvaly se staré hodiny. Odbíjely.
,,Rozběhly se?" podivil se Kouta. Tak že by je Nyu nakonec opravdu spravila? Ale proč se spustily zrovna teď? Kouta hleděl k bráně, čí je ta silueta? Kdo je ta dívka, co stojí před domem. Že by se vrátila… Koutovo srdce radostí zaplesalo.

Od toho dne spolu žili všichni šťastně. Nebylo už žádných starostí ani bolesti. Žili život tak pěkný, jaký si ho zasloužili.

KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama