Elfen Lied 8. díl

14. května 2014 v 22:54 | Sandra Rašínová |  Elfen Lied
ÚPLNÝ ZAČÁTEK

Poklidné živobytí Kouty a Yuky dostávalo silné lekce. Příchod Nyu a Mayu přečkali hrdě a zdálo se, jakoby už nemohlo nic jejich klidný život narušit. To vše se ale změnilo v osudný večer, kdy Mayu potkala Nanu a přivedla ji k nim domů. Setkání Nany a Nyu bylo tragické. Všichni byli v šoku, když první uvítání Nany byla agresivní rána, jenž Nyu schytala do obličeje. Nicnetušící dívka odlétla, zády narazila do dřevěné almary, která se rozlétla na třísky, a zůstala nehnutě ležet.
,,Nyu!!" Vykřikla zděšeně Yuka a ihned nebohou dívku brala do náruče.
,,Nyu?" dívka se malátně posadila a nechápavě pohlédla na běsnící Nanu. ,,Kouta!" vzlykala Nyu.
,,Neser mě! Nenechám se napálit jako minule!" křičela Nana a vztekle zahodila svou kabelku. Nyu jen nešťastně sklopila hlavu a mlčela.
,,Jsi v pořádku Nyu?" přiběhla okamžitě Mayu.
,,Nyu odpověz." naléhala Yuka, ale Nyu ztratila vědomí. Nepromluvila ani slovo, neotevřela ani oči.
,,Proč?" vzdychla Nana a nechápala co se děje. Proč na ní Lucy nezaútočila, proč se chovala tak jinak? A proč se o ní všichni tak starají?
,,Hej." promluvil Kouta k Naně. Jen co k němu zvedla tvář, dostala od Kouty facku.
,,Co to do tebe vjelo?" křikl na ni.
,,Je to mé poslání." odpověděla Nana.
,,O co se to snažíš?!" křičel stále Kouta velmi naštvaně.
,,Omlouvám se..." rozplakala se náhle Mayu, která za to cítila vinu. ,,Nechtěla jsem, aby se to stalo. Omlouvám se, omlouvám se."
,,Proč? Proč se každý zlobí?" naříkala Nana, když viděla co se děje. ,,Proč každý Lucy brání? Lucy je opravdu moc zlá!!"
,,Lucy?" podivila se Mayu.
,,Já jsem neudělala nic špatného. Já nejsem zlá." Nana se náhle rozplakala. Cítila se tak ukřivděně. Nechtěla jim přece ublížit.
,,Nyu! Odpověz mi!" lomcovala Yuka s Nyu, ale ta nereagovala.
,,Je jí něco?" Kouta neváhal a přispěchal k Nyu.
,,Myslím, že omdlela." pravila Yuka.
,,Nyu, vydrž!" volal zoufale Kouta.
Nikdo si Nany ani nevšiml. Jen malá Mayu, která se cítila provinile, jak vůči Nyu a ostatním, tak vůči Naně.
,,Um... Nano..." koktala Mayu se slzami v očích.
Nana se ale obrátila ke dveřím a s pláčem vyběhla ven. Utíkala pryč z domu, bežela po schodech co jí síly stačily. Pak se na chvli zastavila, zalykala se pláčem a cítila se tak sklíčeně.
,,Nana neudělala nic špatného! A i kdybych udělala..." naříkala dívka. V zádech zaslechla kroky, které spěchaly ze schodů k ní a štěkot psa. Mayu přispěchala k Naně a s přátelským úsměvem jí podávala její kabelku.
,,Zapomněla jsi tašku."
,,Já jí nepotřebuju! Vichni jsou proti mě!" křičela Nana a chtěla odejít. Mayu ji ale uchopila za ruku.
,,Pusť mě!"
,,Ne!"
,,Pusť mě!" Nana se snažila vyprostit z mayunina sevření. Náhle se její uměla ruka odtrhla a Mayu se zřítila k zemi, zatímco Nana utekla. Jakmile Mayu spatřila, že svírá Naninu paži začala křičet. Rychle se zvedla a spěchala za Nanou.
Začal foukat silný vítr, když obě dívky seděly u schodů. Nana mlčela a přemýšlela nad tím vším co se stalo.
,,Nano, opravdu nejsi zlá? i když jsi tak náhle uhodila Nyu?" promluvila konečně Mayu, které vrtalo hlavou, proč to Nana udělala. Musela k tomu mít nějaký důvod.
,,To proto, že ona je opravdu zlá!" obrátila se k ní Nana s vážnou tváří.
,,Nejdřív mi řekni o Nyu, ty jí říkáš Lucy, že jo?" vyptávala se Mayu.
Nana se nadechla a prozradila Mayu vše, co o Lucy věděla. Nebo alespoň co si myslela, že ví.
,,Vůbec ne, tak to nemůže být." vytřeštila Mayu ustrašeně oči.
,,Je to pravda. Ona utekla z laboratoře a zabila mnoho lidí. Tak jak jsi to viděla s mou nohou a rukou, když jsi přišla na hřbitov."
,,Takové věci. Tomu nemůžu uvěřit!" Mayu si nechtěla připustit, že by Nyu byla krvelačný vrah. Byla tak milá a hloupoučká. Nana se náhle postavila před Mayu, odepnula si svou pravou ruku a odhodila ji.
,,Nejsme obyčejní lidé. Tohle nejsou jen rohy." Nana vyslala své neviditelné ruce a nechala je volně kroužit okolo Mayu.
,,Co to je?" ptala se Mayu stále více vyděšeně.
,,Vysvětlím ti to." Nana prudce vyslala své ruce k jedné soše a ta se jak po úderu velmi ostrou břitvou rozpůlila. Mayu se vyděsila a její pejsek se rozštěkal.
,,Od narození máme jiné ruce než vy." vysvětlovala Nana.
,,Ruce?" vyptávala se Mayu stále s děsem v očích. Nana svýma neviditelnýma rukama sebrala svou protézu a nasadila si ji zpět. Mayu na ni užasle hleděla a nemohla uvěřit vlastním očím.
,,Teď mám čtyři ruce, díky nimž mohu hýbat zbraněmi. A nohu, kterou mi dal tatínek."
,,Tak to nebyl sen, jak jsem si myslela. To co mi říkal ten muž, byla..." zamyslela se Mayu.
,,Jsi překvapená? Ale já nejsem jako Lucy, já bych to neudělala." Nana se posadila vedle Mayu, když v tom si něco uvědomila. ,,Aaah, tatínek říkal, ať nikomu neprozradím své tajemství. Ale já ho prozradila, co jsem to provedla."
Mayu nechápavě zírala jak se Nana zlobí sama na sebe. Všechno to co právě slyšela a viděla nemůže ale tak být. Znala Nyu dobře, pomáhala jí, starala se o ní a o ostatní. Možná si ji jen Nana spletla.
,,Nyu není vůbec zlá." pravila Mayu. ,,Ona je opravdu normální bytost, je srandovní a když jsem s ní já, je s ní vždycky legrace. A ty ruce, o kterých jsi mluvila, z ní nevylézají. Je to tak, nyu není ta, o které jsi mi vyprávěla."
,,Zajímalo by mě, že i když není pochyb o tom, že je to Lucy, proč ji necítím? Ona je jiná, než Lucy kterou znám. Ale s tím teď nic nenadělám." Nanina tvář jakoby náhle pohasla.
,,Nano."
,,Nevím co mám dělat. Nevím! Nechci bojovat s někým, kdo může mít emoce. Tati, co mám udělat?" Nana se rozplakala. Cítila se opět tak bezmocně. Jak je možné, že byla Lucy tak jiná. Jakoby to pomalu ani nebyla ona. Jen pohled na ni a nedalo se věřit, že by kdy někoho zabila. Nana cítila, že nechce s Lucy bojovat pokud je taková milá. Co má ale dělat? Jak má žít, když jí nikdo nedal žádné cíle.

Ještě téhož večera si ředitel Kakuzawa nechal povolat kolegyni jeho zesnulého syna, Otsukare. Když ji přivážela helikoptéra do ústavu, kde Kakuazwa sídlil, cítila se nervozní. Co jí asi chce? Jistě se chtěl optat na podrobnosti smrti jeho syna. Z letu helikoptérou se jí zvedal žaludek, chvíli nevěděla jestli si má prostě sednout na zem a počkat až to přejde.
,,Už na vás čekáme." promluvil k ní náhle vřelý ženský hlas. Otsukare zvedla oči a spatřila Shirakawu, přátelsky vypadající ženu s černýma vlasama a brýlema.
Shirakawa zavedla Otsukare do budovy a jak tak kráčely chodbami, cítila se Otsukare stále více nervozní. A ne jen z téhle budovy, ale i ze zavazadla, které celou cestu nesla.
,,Proč jsem to musela celou cestu nést?" pravila a pozvedla tašku, v níž se ukrývala utržená hlava syna ředitele Kakuzawy. ,,Nestačilo řediteli jen zavolat, než abych sem jezdila? Je to nesmysl."
Shirakawa nepromluvila ale jediné slovo. Jak by si Otsukare teď přála být raději doma, mít klid, naložit se do vany.
,,Ah, kolik je to dnů kdy jsem se naposled koupala." řekla si potichu. Konečně dorazili k velkým ddveřím, kde se zastavily.
,,Generální ředitel Kakuzawa už čeká." pravila Shirakawa a obě vstoupily dovnitř. Vskutku, ředitel již čekal a netvářil se zrovna přívětivě. A když Otsukare rozložila na stůl rohatou hlavu jeho syna, tvářil se ještě hůř. Byl v šoku, když spatřil rohy na hlavě jeho syna.
,,Opravdu. Tohle to, to lecos vysvětluje." zamyslel se generální ředitel a vzpomněl si na poslední telefonát s jeho synem. Zdálo se mu, že má něco zalubem.
,,Můžu už jít domů?" zeptala se netrpělivě Otsukare.
,,Jít domů?" rozčílil se ředitel.
,,Mám pro ledacos pochopení, ale odvézt mě kvůli tomuhle z domu, to už je i na mě moc." pravila Otsukare bez zábran.
,,Ten, kdo má pro všechno pochopení, jsem já!" křikl ředitel. Jeho tvář zbledla vzteky. Zalovil pod sakem, vytáhl pistoli a namířil ji na Otsukare.
,,Hej, počkat. To je nebezpečné, dejte ru zbraň dolů." ulekla se Otsukare. Ale když spatřila, že pistole je stále namířená na ni, zmocnil se jí strach. Zoufale pohlédla na Shirakawu, která stála opodál, ale ta jen odvrátila zrak.
,,Hej, proč se tváříte tak bezmocně." mluvila k ní Otsukare a v jejím hlase byl slyšet strach.
,,Vy jste to viděla?" zeptal se ředitel Kakuzawa vážným tónem.
,,Viděla co?" nechápala Otsukare.
,,Ty zatracené rohy? Já vás nemohu nechat jen tak odejít."
,,To si děláte srandu?" Otsukare se rozklepala kolena, otočila se ke dveřím a rozeběhla se k nim. Místností zaburácel výstřel.
,,Vy jste opravdu vystřelil." špitla Otsukare a držela si zkrvavené rameno, kam jí zasáhla kulka.
,,vy nechcete zemřít, že?" pravil ředitel a stále držel zbraň namířenou na Otsukare.
,,Neptejte se mě na samozřejmosti! Propána, tolik krve." panikařila Otsukare, když se její bílý rukáv stále více zbravoval do červena.
,,V tom případě mi pravdivě odpovězte! Nejdřív mi odpovíte na pár dotazů." mluvil ředitel vážně a dost rozčileně. ,,Kdo tam ještě byl?"
,,O čem to mluvíte?" Otsukare zvedla k řediteli nechápavě tvář.
,,Kdo byl ten další, co viděl mrtvolu mého syna? Bylo nám oznámeno, že tam byly i stopy, které nejsou od vás."
,,Samozřejmě, že tam ještě někdo byl. Student, co přišel za profesorem." odpověděla pravdivě Otsukare a začala cítit jak jí bolest v rameni zmáhá.
,,Jméno?" naléhal generální ředitel.
,,Pokud se mě na tohle chcete ptát. Sotva si pamatuji jak vypadal, natož jak se jmenoval. Není mi dobře!" Otsukare se začala motat hlava. Krev z jejího ramene stékala po ruce až na zem. Náhle se jí podlomila kolena a upadla na kolena.
,,Rozumím. Můj syn mi říkal, že jste byla i výborná chemička." prohlásil ředitel. Na to se Otsukare bezmocně svezla k zemi. Ředitel Kakuzawa dal konečně dolů zbraň. Shirakawa úzkostně pohlédla na bezmocnou Otsukare. Tak ráda by jí pomohla, ale nemohla.
,,Pamatuji si... že ten kluk jen přišel zkontrolovat děvče, které mělo být s profesorem." vypravila ze sebe ještě Otsukare."
,,Děvče říkáš?" ředitele tahle informace zaujala.
,,Ale když jsme tam přišli, už tam nebyla. Vy si myslíte, že holku v situaci jako jsem já musíte umlčet. Ale já vám vyhověla, i přestože...." vydechla ještě Otsukare a pak ztichla.
,,Shirakawo." promluvil k ní ředitel.
,,Ano?" Shirakawa zalovila pro telefon, aby zavolala pomoc. Pokud se ještě Otsukare vůbec pomoct dalo. ,,Tady kancelář generálního ředitele, pošlete sem lékařský tým."
,,Vy mě chcete zachránit?" zvedla svou zakrvácenou hlavu Otsukare a v bolestných očích jí blýskla naděje.
,,Nicméně, budete mi pomáhat místo mého syna." pravil ředitel Kakuzawa naposled.

Ubohá Nyu zatím ležela nehnutě v posteli, a Yuka s Koutou o ni pečovali. Její tváře byly rudé z horečky a tělo se jí chvělo zimnicí.
,,Horečka neustupuje, co buedme dělat?" ptala se zoufale Yuka, když pokládala Nyuu obklad na čelo.
,,Vypadá to, že to není jen tou ranou." uvažoval Kouta.
,,Jestli je nemocná, neměli bychom ji raději vzít do nemocnice?" navrhla Yuka.
V tom si ale Kouta vzpomněl na slova Otsukare. Co se stane s lidmi s rohy... zavřou je do karantény a zabijí. To by nemohl dopustit.
,,Ale, nemocnice je..." Kouta se odmlčel a zesmutněl. Sám neměl tušení, co dělat.
V tu chvilí Nyu konečně otevřela oči, které žhnuly horečkou.
,,Vzbudila se!" vykřikla radostně Yuka.
,,Nyuu!" zvedl k ní radostně hlavu i Kouta. ,,Díky Bohu! Poznáváš mě?"
,,Kouto." špitla Nyu a upřela ke Koutovi svůj zrak.
Jeji probuzení však mělo znepokojivou reakci na Nanu, která stále seděla venku s Mayu a plakala. Jakoby cítila, že se Lucy právě probudila.
,,Nano?" vylekala se Mayu, když viděla Nanin ustrašený výraz. ,,Nano? Co se děje?"
,,Vzbudila se!" vyhrkla ze sebe Nana. Věděla, že i Lucy ví o ní.

Ředitel Kurama byl právě předvolán ke generálnímu řediteli Kakuzawovi. Zrovna se dověděl o smrti jeho syna a také o spolupráci s jeho podřízenou Otsukare.
,,Nezáleží na tom, jestli to byla Kakuzawowa podřízená. Když sem budeme vodit cizince, tak..." začal ředitel Kurama vyjadřovat svůj nesouhlas. ,,Co myslite, generální řediteli?"
,,Ví toho hodně o výzkumu mého syna." pravil generální ředitel.
,,Vnější výzkumné centrum toho ví hodně o vývoji vakcíny proti viru." pokračoval Kurama, nebť nechápal, nač je zapotřebí dalších lidí pro výzkum.
,,Vakcíny?" pousmál se generální ředitel. ,,Já přece nechci vakcínu... Já chci virus samotný!"
,,Takže... se chytáte příležitosti." vyděsil se ředitel Kurama.
,,Lucy je klíč ke znovuzrození lidstva." odvětil chladně generální ředitel.
,,Řediteli, vy..." Kurama byl stále více šokován. Takže bláznovství syna přeskočilo i na otce?
,,Lidstvo bude čelit své záhubě. Ne, neexistuje žádně jiné východisko! Samotná existence Lucy je toho důkazem. Já jsem posel Boží!" pokračoval generální ředitel ve svých krutých slověch.
,,To je šílené!" odmítal Kurama tuto hrůznou myšlenku generálního ředitele.
,,O tom už jsem mluvil! Neudělej zase chybu, Kuramo! Nebo jsi zapomněl, že máš u mě vroubek? Nemáš jinou možnost, než poslouchat, co ti rozkážu. Zdá se, že jsi nechal číslo 7 uniknout." v tu chvíli se Kurama vyděsil. Měl o Nanu strach. ,,Použijeme číslo 35 k eliminaci Sedmičky a chycení Lucy. Tvá neposlušnost jen zvýšila dluh, který ke mně máš."
Zatímco generální ředitel Kakuzawa vrhal skrz brýle na Kuramu hrozivý pohled, Kurama v hloubi srdce zuřil. Jak šílený plán, vyhladit lidstvo a nahradit ho za novou rasu. Byl stejně šílený, jako jeho syn. Nechtěl, aby se Naně něco stalo, byla pro něj, jako jeho dcera. Co jen teď bude dělat?

Mezitím Nyuu tiše s horečkou hleděla na Koutu a Yuku a cítila uvnitř svého srdce, že nebezpečí se brzy dostane blízko.
,,Nyuu, bolí tě něco?" ptal se ustaraně Kouta.
Nyu však beze slova vstala z postele a odcházela pryč, její výraz ve tváři byl děsivý. Kam zmizela ta štěněčí očka roztomilé Nyu?
,,Hej... kam jdeš?" ptal se nechápavě Kouta.
Nyu se ani neohlédla, odcházela dveřmi pryč z pokoje a hlava jí bolela jako střep.
,,Zase jsem ztratila vědomí..." špitla Lucy a chytla se za hlavu.
,,Že by šla na záchod?" ohledla se za ní nechápavě Yuka.
Kouta i Yuka se vydali za dívkou, která se malátnou chůzí potácela pryč.
,,Tam přece není záchod." pravil Kouta.
,,Jdu zabít tu blbou holku." špitla Lucy chladně. Bolest hlavy se jí ale zmohla a dívka se skácela k zemi. Kouta k ní ihned přispěchal a snažil se jí pomoct.
,,Ty jsou hloupá. Měla bys klidně ležet a odpočívat." pravil starostlivě Kouta.
,,Kouto..." Lucy na něj vytřeštila oči. Jakoby to bylo poprvé po dlouhé době co ho vidí. Její oči vypadaly velice překvapeně. Nikdo však nepoznal, že Nyu je pryč a Lucy opět nabyla vědomí.
,,Dobrá, jjá přinesu nějaké léky od nás z domu." řekla Yuka po té, co nemocnou dívku opět zavrtali pod peřinu, aby odpočívala.
,,Jestli jí to pomůže srazit horečku..." souhlasil ustaraný Kouta.
,,Jasně. Postarej se tu o ní." usmála se Yuka, i když nerada nechávala Koutu s Nyu osamotě.
,,Dobře, díky." poděkoval Kouta.
,,Nyuu, nedělej prosím zase něco úchylnýho, ano?" zvolala na dívku Yuka a odešla. Dívka se však jen ušklíbla.
Lucy nemohla uvěřit tomu, že vidí Koutovu tvář. Tu milovanou tvář. Její tváře se nyný červenaly ne jen z horečky.
,,Budu tady, dobře? Prospi se." uklidnil ji Kouta. ,,Musíme srazit tu horečku."
Koutova poslední slova zněla Lucy v uších jako zvon. Kdy tato slova jenom slyšela? Tenkrát... když byla malá. Lucy zavřela oči a pomalu usínala se vzpomínkami na mysli. Byla malá dívenka, žila v sirotčinci a tehnkrát také dostala horečku. Její opatrovnice jí zrovna ukládala do postele a říkala ta samá slova jako Kouta: ,,Musíme srazit tu horečku."
Žena odešla z pokoje a zavřela dveře. Malá Lucy se rozhlédla po ponurém pokoji a naslouchala rozhovoru z vedlejší místnosti.
,,Zase už má teplotu." pravila žena druhé osobě. ,,Už by to mělo přestat. Slíbila jsem to... Vůbec není jako dítě... Taková... Děsivá. A co mají znamenat ty rohy? Jiné děti s ní jsou nerady v jedné místnosti."
Lucy to bylo líto. Byla jiná, děti si s ní nechtěly hrát a byly na ni ošklivý. Lucy pomalu vstala z pokoje, utřela si slzy a vypravila se ven do tmy. Nebylo příliš teplo, ale Lucy byla tak smutná, že to nevnímala. Kráčela tiše noční stezkou ani sama nevěděla kam, chtěla být jen sama. Po chvíli smutně klekla na kolena a plácla sebou na zem. Kdyby tu tak zůstala ležet, všiml by si toho vůbec někdo? Její smutek byl na chvíli přerušen. Tichoučký kňučící zvuk ji vytrhl z přemýšlení. Zvedla hlavu ze země a spatřil před obličejem maličkého pejska. Rozkošné drobné štěňátko vesele zaštěkalo, když k němu Lucy zvedla oči a olízlo ji tvář.
,,Bojíš se o mě?" pohladila ho Lucy. ,,To je v pořádku! Já jsem zvyklá být sama. Nevadí mi to. Ne, nevadí... mi to." její slova se opět ztrácela v pláči. Ať říkala co chtěla, věděla, že jí to vadí. Nechce být opuštěná.
Malé štěňátko byl jediný přítel, kterého Lucy měla. Na druhý den si z ní děti opět utahovaly. Byla všem akorát pro smích.
,,Hej, ty, Rohatá! Jo, přesně ty!" zvolal na Lucy jeden chlapec. ,,Co to máš s tím báglem?"
Lucy se ohlédla na svůj batoh a všimla si, že jí ho děti polily mlékem.
,,Máš ho od mléka a smrdí!" křikl na ní jeden ze tří chlapců, kteří Lucy obestoupili, když si chtěla uklidit batoh.
,,Umíš mluvit?" otázal se chladně druhý chlapec a strčil do Lucy, až upadla na zem. Všichni tři chlapci se hlasitě rozesmáli, zatímco Lucy cítila slzy v očích.
,,Slyšel jsem, že tě našli někdě v křoví. No, s takovýma rohama se ani nedivím..." posmívali se ji nadále chlapci. Lucy se pomalu snažila zvednou ze země, když jeden z chlapců vzal deštník a rukojetí chytl Lucy za nohu.
,,Jejda!" křikl, když se Lucy opět natáhla na zemi.
,,Nejsi člověk. Spíš vypadáš jako démon!" křišeli chlapci a hlasitě se smáli. ,,Vychovatelé to také říkají! Jsi havárka."
V tom se otevřely dveře a do místnosti vešla dívenka. Když spatřila Lucy ležet na zemi ulekla se.
,,Paní vychovatelko! Tomou zase někoho bije!" zavolala dívenka, když viděla co se děje.
,,Sakra, zdrháme!" kříkli chlapci a dali se na úprk.
,,To je hnusné!" křičela za nimi dívenka. Všichni tři kluci už byli ale pryč.
,,Hej, jsi v pořádku?" zeptala dívka bezmocné Lucy. ,,Máš tašku nasáklou mlékem...To naštve..."
,,Všechny děti tady jsou nešťastné." pravila Lucy, když se postavila na nohy.
,,Uh... cože?" zeptala se nechápavě dívka.
,,Když jsi nešťastná, potřebuješ vidět, jak někdo trpí ještě víc, než ty." odvětila Lucy, sebrala svůj zmáčený batoh a utekla pryč.
,,Počkej na mě!" bežela za ní dívka. Vzala Lucy do umývárny a pomohla jí vyčistit batoh od mléka.
,,Až to uschne, bude to v pořádku." pravila dívka mile. ,,Ty... pořád se všech straníš... Jestli tě něco trápí, můžeš se mi svěřit. Určitě se budeš cítit líp."
Lucy byla zaskočená. Je to poprvé, kdy na ní je někdo takto milý.
Nastal večer a Lucy šla opět potichu ven, na místo, kde našla malé štěně. Poslušně tam na ní čekalo s veselýma očíčkama a radostně vrtělo ocáskem, když Lucy přišla.
,,Asi jsi měl opravdový hlad." řekla Lucy a dala pejskovi kousek od oběda. ,,Kdybys tu nebyl... Nemyslím, že bych to takhle dál zvládla."
Pejsek vděčně olizoval Luy dlaň a vesele štěkal.
,,Promiň, nemám už nic k jídlu. Myslím, že ani mně půlka obědu nestačila." usmála se Lucy, když jí zakručelo v břiše.
,,Ale i kdybys měl hlad, nechoď tam! Taky by tě chytili, a pak..." Lucy ukázala směrem k sirotčinci. ,,Kdybych byla silnější... mohla bych tě před nimi ochránit."
Kdyby tak jen byla silnější... ta slova jí stále zněla v hlavě. Jak se jen má bránit?
,,Kdybych jen byla silnější." stále zněl hlas v hlavě Lucy, když se snažila usnout. Ten pocit beznaděje, který v ní výřil, kdyby jí tak dal sílu natáhnout ruce k tomu světlu, které ve své mysli viděla. A náhle jakoby to skutečně šlo, jakoby její ruce byly najednou delší a mohli dosáhnout dál. Lucy se probudila spocená s tíživým pocitem, že se něco děje. Něco cítí ve svém nitru. Jakoby se něco hýbalo a ovládalo jí to.
,,Něco se... ve mně hýbe... zase." sténala Lucy. Jakoby cítila ty dlouhé ruce, které viděla ve své mysli. Tu však vylekaně vytřeštila oči. Na stropě přímo nad její hlavou byly otisky dlaní. Jejích dlaní. Byly dokonce i po celém pokoji. Co se to stalo? Co si s tím má počít?

Hned ráno se Lucy vydala za svou kamarádkou, která se četla knížku ve společenské místnosti.
,,Copak?" otázala se dívka, když k ní Lucy přišla s vážnou tváří.
,,Musím ti něco říct." Lucy byla rozhodnutá, že své kamarádce řekne o nalezeném štěňátku.
,,Jéé! Tys našla pejska!" rozzářila se nadšeně dívka.
,,Pssst!"
,,Ah, promiň." dívka si dala ruku před pusu. Jasný, nesmí se to nikdo dozvědět. ,,Kdyby ho Tomou a ostatní našlu, mohli by mu taky něco udělat. To je v pořádku. Taky mu nenechám něco od oběda. Stejně mi vždycky něco zbude."
Lucy vzala svou kamarádku ven, aby jí ště%nátko ukázala.
,,Jéé, ten je roztomilý." rozplývala se dívka.
,,Nikomu o něm neříkej!"
,,Jasně. Budu mlčet jako hrob, neboj." ujistila ji dívka.
Lucy své kamarádce plně důvěřovala. Bohužel ne vše dopadlo tak, jak čekala.
Když zrovna seděla ve společenské místnosti u stolu a přemýšlela nad svým nalezeným štěňátkem, přisli za ní chlapci.
,,Hej, Rohatá!" křičel jeden z nich. Lucy na něj vrhla naštvaný pohled.
,,Nějaká drzá na to, že ani nejsi člověk, ne?"
Když však spatřila co kluci drří v ruce, s úlekem vstala u stolu. Drželi malého kňučícího pejska, který se očividně bál.
,,Proč?! Sakra!" křičela vyděšená Lucy a vyběhla za chlapci, aby jim pejska vzala. Jeden z chlapců však Lucy chytil zezadu za paže a pevně ji svíral.
,,Nechte ho jít! Přestaňte!" křičela zoufale Lucy.
,,To je poprvé, co jsi vůbec naštvaná!"
,,Nikdy se nesměješ ani nebrečíš... to mě děsilo."
,,Teď breč! Breč a pros o odpuštění. Jestli ne... budeme muset místo tebe zmlátit čokla." Ta slova Lucy tak naštvaně, že jednoho chlapce kopla do břicha.
,,Proč... Hej, zmlať toho čokla! Pořádně!" přikázal chlapec rozzuřeně kamarádovi.
,,Přestaňte!" prosila Lucy. Chlapec však pejska silně nakopl, až sebou s hlasitým kvýknutím plácl o zeď a upadl na zem. Oči Lucy se zalily zlobou a vztekem, když viděla svého pejska trpět.
,,Místo toho, aby tě zmlátil... Takhle to je mnohem účinnější!" smál se chlapec. Poté sebral ze stolu vázu a vysypal z ní kytky.
,,Drž ho." přikázal kamarádovi, který na to pejska pevně sevřel.
Lucyno srdce hlasite tlouklo když se začaly ozývat rány a bezmocné kvýlení malého pejska. Padala rána za ránou a Lucy kanuly slzy z očí, když viděla zkrvavenou vázu.
,,Ne... to přece... proč? Proč?" plakala.
,,Přestaňte!!" ozval se výkřik a do místnosti vtrhla Lucyna kamarádka.
,,Jak 'přestaňte'? Tys nám přece o tom čoklovi řekl." pravil k ní chlapec, který držel zkrvavenou vázu. Lucy to velice zasáhlo. Takže kamarádka, které důvěřovala jí zradila?
,,Ale, já... Takhle přece..." koktala dívka, když spatřila co provedla. ,,Promiň! To já jim o tom všem řekla."
Lucy jen žalostně zklopila hlavu. Nakonec není nikdo, komu by mohla věřit.
,,Hej, už se nehýbe." pravil chlapec, který pejska ubil.
,,To bylo rychlé." smál se škodolibě druhý chlapec.
Lucy neviděla za stůl na mrtvé tělo pejska, spatřila jen kaluž krve, která se linula po podlaze. Bolelo to. Tak moc to bolelo.
,,Když se cítíte zle... potřebujete někoho, kdo bude trpět ještě víc, než vy. Ti, kdo nejsou lidé... Ty zrůdy... JSTE VY!!!!!" Vykřikla Lucy tak nahlas, až se všichni lekli. Následoval hlasitý výkřik všech čtyř dětí v místnosti a jejich krev se rozcákla všude po okolí. Strop, stěny, podlaha... vše bylo zbarveno krví a kusy těl se válely okolo Lucy. Všichni tři chlapci i dívka byli mrtvi. Lucy stála nehnutě uprostřed místnosti. Cítila, jak se v ní ty dlouhé ruce opět hýbou. Vzala bezvládné tělíčko pejska a odnesla ho ven pohřbít. Nakonec to byl ten jediný přítel, kterého měla.
,,Omlouvám se. Je to moje chyba. Protože jsem jiná, než ostatní. Proč se to muselo stát? Proč?" Lucy stála nad hrobečkem a plakala. Cítila obrovské výčitky, ne proto, že zabila ty děti. Ale protože důvěřovala a díky tomu její pejsek umřel. Lucy se s pláčem chytla za rohy a snažila si je vší silou urvat. Už nechce být jiná, chce být normální jako všichni ostatní, aby ji měli lidi rádi. Aby nemusel nikdo trpět jen proto, že je jiná. Do sirotčince už se vrátit nemůže, po tom, co se stalo.
Tu však zaslechla jakousi hudbu. Byla tichá a příjemná, jako ukolébavka. Ohlédla se a patřila chlapce. V ruce držel hrací skříňku, která vydávala tu překrásnou hudbu. Chlapec na Lucy upřeně hleděl s překvapenýma očima. Kdo to byl?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama