Vánek lásky (Koi Kaze) 2. díl

2. července 2014 v 2:01 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Předzvěst jara

Bylo krásné jarní ráno, kdy se Nanoka probudila s příjemným pocitem, jaký pocítila naposled v dětství. To nostalgické ráno, na které pomal zapomněla.
,,Mé rodné město. Můj rodný dům. Můj táta a bráška." Pomyslela si Nanoka, když pocítila svěžest jarního dne, když právě na balkóně věšela prádlo. ,,Jako bych je potkala poprvé v životě a zároveň to byli staří známí."
Nanoka byla šťastná, že může být opět ve svém rodném městě, kde se narodila. Pomáhala doma uklízet a vařit. Její otec byl nadšený, že má zase u sebe svou dcerku a Koshiro… ten byl stále ještě trochu na rozpcích.
,,Dobré ráno, bráško!" volala Nanoka radostně z kuchyně, když zpozorovala Koshira, jak se schovává za stěnou. Ten však jen polkl slova a neřekl nic. Rychle se připravil do práce a vypadl ven. Nanoka ze sebe rychle sundala zástěru na vaření a vyběhla ve školní uniformě s brašnou ven za Koshirem.
,,Bráško!" volala na něj. ,,Bráško! Počkej!"
Koshiro však nasadil otrávený výraz a na dívku se ani nepodíval. Už aby byl v práci.
Celý den však probíhal tak, jak ráno začal. Nudný, otravný a stereotypní. A večer se zas musel vrátit domů ke svému tátovi a dotěrné sestře. Jak byl z toho všeho unavený.
,,Jsem doma!" zvolal Koshiro, když večer dorazil domů z práce a na chvíli zapomněl, že je doma i jeho sestra.
,,Ahoj, bráško!" ozvalo se radostné uvítání a v tom Koshiro procitnul. No jo vlastně, Nanoka.
Tiše se tedy odebral převléct a zasedl společně s otcem a Nanokou ke stolu s večeří.
,,Je to nicuke dobré? Naučila mě ho máma." otázala se jich Nanoka, která večeři chystala. Otec se na Nanoku mile usmál a vychutnával si večeři.
Pozdě večer se Koshiro konečně chystal zalehnout do svého pokoje a nebýt ničím rušen. Když se však chystal vejít do svého pokoje, rozlétly se dveře od pokoje Nanoky, na nichž měla nalepené papírové srdíčko.
,,Bráško!" zvolala.
,,No?" odvětil Koshiro otráveně.
,,Pojďme zase do zábavního parku!" navrhla s úsměvem.
Koshiro se na to moc nadšeně netvářil. Zalezl do svého pokoje a chtěl mít klid. Bohužel jeho myšlenky mu klidu nedopřály. Seděl vedle postele s hlavou zabořenou do polštáře a byl mrzutý. Pokoj byl provoněn tabákem od cigaret, které Koshiro stihl za ten večer vykouřit a jeho myšlenky stále zalétaly do zábavního parku a k Nanoce, které tenkrát otevřel své srdce. Pak naštvaně vstal a chystal se mrsknout polštářem o zem. Je to k ničemu. Jediná dívka, která se zdála být mu blíž, a ona je to jeho sestra. Koshiro raději ulehl do postele a snažil se na nic nemyslet.

Druhý den ráno se však opakoval ten samý scénář.
,,Dobré ráno, bráško!" volala na něj opět radostně Nanoka. Pak ukázala Koshirovi krabičku s jídlem a zeptala se. ,,Co si obvykle děláš k obědu? Připravila jsem ti bentó. Pokus ti to nevadí, vezmeš si to s sebou?" Koshirův obličej zrudnul a čelo se mu zalilo potem. ,,Bráško?" ptala se ho Nanoka, když viděla jeho podivný výraz. To snad není pravda, ona mu připravila i jídlo. Koshiro cítil, že na něj jdou mdloby. Jeho velké tělo se mezi dveřmi sesunulo k zemi.
,,Bráško!" vyděsila se Nanoka a spěchala ke svému bratrovi. Co se mu jen mohlo stát. Naštěstí to nebylo nic vážného. Když se Koshirovi udělalo líp, odešla poklidně do školy.
Během školní přestávky Nanoka vyprávěla své kamarádce o ranní události, kdy se její bratr sklátil mezi dveřmi.
,,A pak?" vyzvídala kamarádka a hltala instantní nudle.
,,Říkal, že je chudokrevný." Vysvětlovala Nanoka.
,,Je často nemocný?" vyptávala se dál kamarádka.
,,V poslední době nevypadá nejlépe." Řekla Nanoka a zamyslela se nad Koshirovým chováním. ,,Chtěla bych se… s bráškou více sblížit."
,,Nevycházíte spolu?"
,,To ne, ale… Ale vypadá to, že se cítí nepříjemně."
,,Není divu, když je o dvanáct let starší než ty."
,,Ale zase… když jsme sourozenci." Nanoka přemýšlela, co udělat pro to, aby se její bratr necítil před ní tak nepříjemně. Vždyť když se potkali poprvé, a ještě nevěděli, že jsou sourozenci, tak spolu vycházeli v pořádku. Ale teď se jí spíše vyhýbá, tváří se zachmuřeně a nebo mlčí. V nejhorším případě omdlívá. Nanoka nad tím přemýšlela celý den. Chtěla by se s ním sblížit.

Zato Koshiro byl v rozpacích i v práci, když nebyl v přítomnosti Nanoky. Když otevřel krabičku s obědem a spatřil srdce vytvarované z rýže, zrudnul. A ještě horší bylo, že mu jeho kolega Odagiri a jeho nadřízená Chidori s úsměvem hleděli přes rameno.
,,V mém srdci hoří divoký plamen závisti." Špitl mu Odagiri do ucha.
,,Dobré chutnání!" usmála se na něj šibalsky Chidori.
,,Ta husa hloupá!" zoufal si Koshiro, když jeho kolegové odešli na oběd a on ronil pot nad obědem od své sestry. Myslel si, že horší už to být nemůže. Ale to si jen myslel.
Blížil se konec pracovní doby, když Chidori zrovna docházela z práce.
,,No, myslím, že půjdu domů." Cvakla si píchačky a odcházela.
,,Čest práci." Prohodil Koshiro, který ještě dodělával nějaké papíry.
,,Také by sis měl pospíšit a jít brzy domů. Nečeká na tebe tvá milá sestřička?"
,,Právě proto nechci…" řekl Koshiro nasupeně.
,,Ať ti zase udělá jídlo plné lásky! Jako dnešní bentó!" smála se na něj stále Chidori.
,,Nech si toho!" okřikl ji Koshiro naštvaně, kterého toto dobírání přestávalo bavit.
Když však Chidori vyšla z kanceláře, jejímu překvapení spatřila Koshirovu sestru, kterou právě obletoval Odagiri.
,,Bez obav, já se postarám o tvé přijetí!"
,,Umm… Nemám zájem…" snažila se ho zbavit Nanoka.
Když viděla Chidori její vystrašený výraz, flákla Odagirimu kabelkou po hlavě, až odpadl na zem.
,,Ty jsi…" zadívala se Chidori na Nanoku. To je přece ta dívka, kterou nedávno Koshiro pozval do zábavního parku. Nanoka se mile usmála a kývla.
,,Moje brýle!" volal Odagiri a plazil se po zemi.
Nanoka vešla do kanceláře za Koshirem, který byl zabrán v papírování.
,,Bráško!" zvolala radostně, až se Koshiro vyděsil.
,,Co tady děláš?!" vykřikl, když spatřil Nanoku, kterou vedla Chidori do kanceláře.
,,Přišla jsem na návštěvu." Odpověděla Nanoka s vlídným úsměvem.
,,To je, co?" usmála se Chidori. Koshiro však nebyl schopný slova. Jakoby nestačil ten dnešní oběd. ,,Co kdybychom se šli společně najíst? Rychle to dodělej." navrhla nakonec Chidori.
,,Táta říkal, že dnes přijde pozdě, takže se máme jít najíst někam ven. Bráško, na co máš chuť…" Pravila na to Nanoka. Koshiro však beze slov vstal od stolu a s naštvaným pohledem uchopil Nanoku za paži.
,,Hej, Koshiro!" volala Chidori, když táhl Nanoku pryč. Dveře práskly a Koshiro byl pryč i s Nanokou.
,,Seš pitomá?! Proč jsi šla až sem?!" rozkřikl se na ni Koshiro, když ji vyvedl ven z budovy.
,,Protože…" Nanoka trochu zesmutněla. Chtěla mu jen udělat radost.
,,Hele, nechci, abys ještě někdy přišla ke mně do práce! Rozumíš?" nepřestával ji kárat Koshiro.
,,Bráško… Co jsem…" Nanoka nenacházela slova. Bylo jí to líto. Doufala, že bude mít Koshiro radost. ,,Hej, bráško…" volala Nanoka, když se Koshiro otočil a odcházel zpět do práce.
,,A přestaň mi říkat bráško!" křikl na ni Koshiro.
,,Tak… Tak jak ti mám říkat?" Nanoce vtrhly slzy do očí. Koshiro už byl ale pryč. Co udělala špatně? Proč na ni byl bráška tak zlý?
Koshiro se však cítil naštvaně. A snad možná i trochu trapně, když za nim jeho mladší sestra, která mu dělá k obědu srdíčka do rýže, přijde až do práce. V práci na něj Chidori i s Odagirim nechápavě koukali. Co se s ním stalo? Koshiro okolo nich jen mlčky prošel.
,,Hej…" zvolala na něj Chidori, ale Koshiro za sebou jen práskl dveřma.
,,To byla šance, jak se zákonně sblížit se středoškolačkou." Řekl Odagiri. Na to mu však Chidori vrazila pěstí do brady.
Koshiro usedl ve své kanceláři a zapálil si cigaretu na uklidnění. Po chvíli však přešel k oknu a spatřil na protější ulici odcházející Nanoku. Vypadala velice smutně. Koshiro zatáhl žaluzie. Tiše doufal, že se na tohle u něj v práci brzy zapomene a nebudou si ho zase dobírat.

Druhý den ráno vypadl z domu dřív, než mohl potkat Nanoku. Ta už nebyla ani tak smutná, jako naštvaná. Byla si jistá, že neudělala nic špatného a že se její bratr nezachoval přiměřeně.
,,Choval se jako buran!" stěžovala si Nanoka ve škole své kamarádce při obědové přestávce. ,,A dneska šel naschvál do práce dříve!"
,,Neříkala jsi včera, že se s ním chceš více sblížit?" ptala se kamarádka.
,,Je mi z toho na nic." Zesmutněla Nanoka. ,,Abych pravdu řekla, chci, aby si se mnou hrál a aby mi pomáhal s úkoly. Takhle jsem si to nepředstavovala. "
,,Není to tak u většiny sourozenců? Já se pořád hádám se svou sestrou." uklidňovala ji kamarádka.
,,Nemyslela jsem si, že je takový hulvát! Už nikdy bráškovi neřeknu 'bráško'!"
,,No tak, no tak!" konejšila ji kamarádka. ,,Co kdybychom si po škole někam zašly? Ať se nám pořádně uleví! Co?"
,,Jo!" souhlasila Nanoka.
Zatímco si Nanoka ve škole plánovala skvělý dne s kamarádkou, Koshiro se v práci nudil se svou nadřízenou u třídění papírů v archivu.
,,Chudák holka!" pravila náhle Chidori. ,,Přišla tě navštívit, protože ti chtěla být bližší. Nemusel ses chovat, jak ses choval, ne?"
,,Nech toho! Teď už to vím taky." Pravil Koshiro. Dobře si uvědomoval, že to přehnal, ale nechtěl o tom pořád poslouchat.
,,Tak co? Co se ti na ní nelíbí?" vyptávala se Chidori.
,,Nic takového. Ne že bych ji neměl rád. Ale když přede mnou stojí, mám nutkání utéct."
,,Co se s tebou děje? Zbláznil ses ze zlomeného srdce?" nechápala Chidori jeho chování.
Chidori odešla. Koshiro pomalu zapomněl na ten nedávný rozchod s jeho bývalou přítelkyní. Že by měla Chidoru pravdu? Mohl snad mít jeho postoj k Nanoce něco společného s jeho zpackaným vztahem? Když nad tím tak přemýšlel, nebyl si tím vlastně vůbec jist.

Nanoka si zatím se svou kamarádkou zašla na zmrzlinu a pořádně si užívala den v cukrárně.
,,Mňam! To je dobrota!" vychvalovala si Nanoka zmrzlinu.
,,Viď, viď?" souhlasila kamarádka. ,,Čokoládová s karamelovou jsou jasně nejlepší!"
,Jo!" souhlasila Nanoka a vychutnávala si zmrzlinu.
,,Nanoko, ty obchody tady v okolí moc neznáš, viď? Příště půjdeme nakupovat. Ukážu ti to tady!" Navrhovala kamarádka.
,,Jo!" usmála se Nanoka.
Tu na její kamarádku zavolala nějaká dívka: ,,Hej, Futabo!"
,,Co se děje?" otočila se kamarádka a spatřil svou známou.
,,Zase si ji dáváš? Ty tu zdejší zmrzlinu vážně miluješ." usmála se dívka.
,,Chodila se mnou na základku." Vysvětlovala kamarádka Nanoce.
,,Jsem Oko Tamaki ze čtvrté třídy. Těší mě." Představila se dívka.
,,Nanoka Kohinata, také mě těší."
,,Hele, zrovna jdu s kámoškami na karaoke, chcete jít s námi?" zeptala se Tamaki.
Nanoka i se svou kamarádkou ochotně souhlasily. Aspoň si užijí pořádnou legraci.

Byl už večer, když se Koshiro vrátil domů. Jeho otec seděl sám u stolu nad večeří a upřeně hleděl do zdi.
,,Ahoj. Co to děláš?" otázal se ho Koshiro.
,,Nanoka říkala v telefonu, že přijde pozdě." Pravil rozmrzele otec.
,,Cože? Zavolala ti, tak je vše v pořádku." Řekl Koshiro.
,,Hlupáku!" křikl na něj otec. ,,Možná ji právě teď obklíčili cizí lidé a unesou ji! Kdyby se něco takového stalo… Já… Já bych…"
,,Zbytečně přeháníš." Odbil ho Koshiro a šel se podívat do lednice. Musel brát na vědomí, že jeho otec byl občas trošku paranoidní. Ale už si na to zvykl.

Nanoka se celá vysmátá z karaoke pomalu vracela se svými kamarádkami domů. Bylo už docela pozdě a měsíc osvěcoval oblohu.
,,Dost se připozdilo, co? Nevadí, Nanoko?" ptala se ustaraně kamarádka.
,,Pro jistotu jsem zavolala domů." Utěšila ji Nanoka.
,,Příště můžeme jít zase." Navrhovala Tamaki.
,,Jo!" souhlasila Nanoka.
,,Tak se uvidíme zítra." Rozloučila se Futaba. ,,A s bratrem se zkus usmířit."
Nanoka se klidnýma, tichýma ulicemi vracela pomalu domů. Nikde nebyla ani noha, okna baráčků svítila do tmy a vzduch byl příjemně teplý. Tu však Nanoka zaslechla v jedné ulici hluk a spatřila plechovku, která se kutálela po zemi. Vyděsilo jí to. Bude lepší, když tamtudy nepůjde a tak odběhla ulicí zpět. Možná to byla jen kočka, ale i tak bude lepší, když zavolá domů a řekne, aby jí někdo přišel naproti. Zavolala tedy z telefonní budky domů. ,,Saeki." Ozval se v telefonu její bratr.
,,Tady Nanoka." Špitla do telefonu.
,,Jsi normální?!" rozkřikl se Koshiro do telefonu, když spatřil, kolik je hodin. Pak si však vzpomněl na včerejšek, kdy na ni takto křičel. Měl by se raději uklidnit, aby neudělal stejnou chybu. ,,Ne… Kde jsi teď?"
,,V budce vedle parku."
,,Proč chodíš tamtudy? Nevíš, že se tam potulují úchylci?"
,,To mi došlo!" hněvala se Nanoka. ,,Jenom jsem vám chtěla říct, že jdu domů! Čau!" a práskla telefonem.
,,Hej! Haló?" volal Koshiro do telefonu, ale už bylo hlucho.
,,Co s ním je! Chová se povýšeně!" rozčilovala se Nanoka, když položila sluchátko. Vracela se tedy domů obklikou, přes klidnější ulici lemovanou Sakurami a bylo jí trochu smutno. Bylo jí smutno z toho, jak se její bratr hrubě chová. Kam se poděl ten milý mladík, se kterým tenkrát byla v horském kole?
,,Něvěděla jsem, proč jsi tenkrát plakal, ale…" pomyslela si Nanoka. ,,Ale díky tomu jsem se nerozbrečela já. I když si teď vzpomenu na toho hocha, kterého jsem měla ráda, je mi dobře. Ale… Proč to dopadlo takhle?"
Nanoka zpozorovala tříbarevnou kočku, která na ni hleděla z chodníku. Dřepla si k ní a podala jí dlaň. Kočička pomalu přišla blíž a očuchala Nanoce ruku. Vítr jemně foukal a okvětní lístky Sakur se opět rozlétly jako sníh.

Ozvalo se zaskřípání a kočička odběhla. Nanoka se ohlédla a spatřila Koshira na kole. Chvíli na sebe hleděli a jejich tváře se opět zdály tak klidné a plné citů. Nanoka vypadala tak krásně, když si vánek hrál s jejími vlasy, až na chvíli Koshiro zapomněl, na koho se dívá.
,,Nasedni si." špitl.
,,Ne, díky." Odmítla Nanoka uraženě.
,,Pro koho si myslíš, že jsem přijel? Dělej, nasedni si."
,,Přijel jsi, protože jsi sám chtěl, bráško!" Pak si Nanoka uvědomila, že mu tak vlastně nemá říkat. Obrátila se k němu zády a kráčela po svých.
,,Dobrá. Říkej mi, jak chceš." Ozvalo se za jejími zády a Koshiro prošel i s kolem okolo ní. ,,Táta má o tebe strach, tak ať jsme co nejdřív doma."
Nanoka se mile usmála a posadila se ke Koshirovi na kolo. Jemně se ho chytla rukou za mikinu, až Koshiro trošku znervózněl.
,,Můžu?" optal se.
,,Jo." Souhlasila Nanoka.
A tak se rozjeli. Projížděli tichými ulicemi a hvězdy na ně shlížely z nebe. Nanoka se cítila o mnoho lépe, když viděla, že je Koshiro už klidnější.
,,Bráško?" promluvila tiše.
,,Co?"
,,Vlastně nic." Odvětila nakonec Nanoka a ztichla.
Oba dva mlčeli a nechávali se unášet vánkem tiché noci, provoněné Sakurami. Koshiro se také cítil o něco lépe, ale stále ho štvalo, že se cítil tak nepříjemně.

,,Je to moje mladší sestra. Takže tohle je v pořádku. Je to normální a běžné. A tak jsem šlapal a šlapal, jako by se mi právě takové myšlenky honily hlavou." To bylo to, nač Koshiro tehdy myslel. Cítil se nepříjemně, protože je to prostě normální u sourozenců. Je to v pořádku. Ale bylo to tak, nebo se jen snažil najít omluvu pro své chování?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama