Vánek lásky (Koi Kaze) 8. díl

21. července 2014 v 23:47 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Zmrzlá rosa

Byl opět jeden z těch nudných stereotypních dní, kdy seděl Koshiro v práci, papíroval a jednal s klienty. Zrovna měl schůzku s jednou klientkou, která měla zájem o členství.
,,Klienti jsou přijímáni teprve po důkladném prověření." Vysvětloval ji Koshiro. ,,Skutečně zde nenajdete žádné takříkajíc podezřelé osoby, ani problémové lidi. Pokud se mezi klienty vyskytne jakýkoliv spor, přebíráme odpovědnost…"
Vskutku, jak nudná práce to byla. Každému pořád říkat to samé, pořádat svatební obřady a hostiny.

,,Tuhle práci jsem si zvolil jen proto, že jsem si musel vybrat z pracovních příležitostí pro absolventy třetiřadých univerzit. Nebo jsem si to myslel. Nebo jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že si to myslím. Ve skutečnosti jsem chtěl zažít lidské štěstí a chtěl jsem zažít lidský žal. Chtěl jsem se dostat někam, kde se lidé poznávají a rozcházejí. Myslel jsem si, že pak budu schopen udělat jednoho dne totéž."

Koshiro právě vyplňoval u pracovního stolu kartu nové klienty a přemýšlel. Je to tak? Dělá tu práci jen proto, že neměl na výběr, nebo si to jen namlouval? Na chvíli se hluboce zahleděl z okna a zapřemýšlel se. Vzpomínal na dobu, kdy byl ještě malý chlapec a žil i s matkou.
Tenkrát šel s matkou z nákupu, a jelikož už v té době čekala jeho sestru, pomáhal jí s nákupem.
,,Chtěla bych, abys mi odteď doma pomáhal více než dříve, ju?" usmála se matka na malého Koshira. Ten se však tvářil zamlkle. ,,Připadá mi, že to vůči tobě není úplně hezké, když mezi vámi bude takový věkový rozdíl. Co se děje? Nevypadáš příliš šťastně. Konečně z tebe bude velký bráška."
Tu je zastavila sousedka, která šla právě okolo.
,,Ale, není už na čase?" usmívala se žena.
,,Ještě měsíc." Odpověděla Koshirova matka s úsměvem.
,,Teď jsi velký bratr, viď, Kósho?" pohlédla žena na Koshira.
Koshiro však jejich radost nesdílel. Ani radost matky a otce. Očekávaný příchod jeho sestry ho nijak netěšil. Dokonce ani v den, kdy jeho matka rodila a on čekal s otcem v porodnici, nechápal, nač se všichni tak těší. Až se ozval hlasitý pláč právě narozeného dítěte.
,,Hurá! Koshiro, dokázali jsme to!" zajásal otec a ihned spěchal za svou ženou a dítětem.
,,Blahopřeji, je to holčička." Sdělovala mu zdravotní sestra a podávala mu malé zabalené novorozeňátko.
Tenkrát si Koshiro všimnul, že jeho otci ukápla slza radostí. Když tam tak stál a hleděl na malé chvějící se miminko, cítil se zvláštně. Byl to radostný a zároveň trochu děsivý pocit. Ale bylo to jedinkrát, co kdy Koshiro tento pocit cítil. Od toho dne se vše v jeho životě změnilo. Koshiro chodil do školy a jeho malá sestřička rostla. Nadšení z toho, že je velký brácha se však stále nijak nedostavilo.
,,Nazdar." Pravil Koshiro jednoho dne, když přišel domů ze školy.
Malá Nanoka zrovna s hlasitým smíchem pobíhala po domě a táhla za sebou utěrku. Když spatřila ve dveřích Koshira, zastavila se a s vážnou tvářičkou na něj upřeně hleděla.
,,Co je?" podíval se na ni nevlídně Koshiro. Malá holčička se ulekla a schovala se za roh. Nenápadně vykoukla z poza rohu a dívala se, co bude Koshiro dělat. Ten se však s otráveným výrazem vypravil po schodech do pokoje. Malá holčička se pomalu po čtyřech plížila za ním a sledovala ho až k jeho pokoji.
,,Co chceš?!" křikl na ni Koshiro. Holčička se ulekla a dala se do vřeštícího pláče.
,,No, no, co děje?" ozval se starostlivý hlas právě přicházející matky. ,,No tak, co se stalo?" Když jí však matka podala zpátky její utěrku, holčička se na chvíli opět usmála. Do doby, než se znovu podívala na Koshira.
,,Ach… Už ne." Klesl Koshiro, když se jeho sestřička dala znova do pláče.
,,No ta, no tak, neplač, neplač." Konejšila ji matka v náručí.
,,Já za to nemůžu!" bránil se Koshiro, když na něj matka vrhla přísný pohled.
Koshiro nic nechápal. Pořád se za ním to mrně plíží a když se na ni podívá, tak se rozbrečí. Dokonce i když jí v kuchyni nabídl sklenku mléka, jakmile se na Koshira podívala, dala se opět do pláče.
,,Co je zas?!" zoufal Koshiro.
Kromě toho, že brečela kdykoliv se na něj podívala, začaly mít jeho rodiče podezření, že je na ní ošklivý.
,,Nejsi na ni zlý, když tu nejsme, že ne?" ptal se ho přísně otec. ,,Vypadá to, jako by se tě Nanoka bála!"
,,No a?!" zabručel Koshiro.
Pláč jeho malé sestřičky se ale nijak nelepšil. Nechápal už, čím to je. Možná e jí prostě jen nelíbí.
,,To je beznadějné." Řekl Koshiro, když se Nanoka rozbrečela v pokojíčku. Přišel tedy k ní a začal uklízet do krabice hračky. Pak si však všiml, že se Nanoka usmívá. Do pokoje právě přišla matka.
,,Já za to nemůžu!" bránil se ihned Koshiro.
,,Proto tu nejsem." Odvětila matka a tvářila se vážně. ,,Šel bys na chvíli vedle?"
To co se však Koshirovi chystali říci, bylo opravdu vážné. Posadili se všichni ke stolu a začali vážně hovořit o tom, co mají na srdci.
,,Ne že bychom se hádali, nebo že bychom se poprali nebo tak něco." Vysvětloval otec.
,,Usoudili jsme, že bychom měli žít odděleně, než k něčemu takovému dojde." Vložila se do toho matka.
,,Přesně tak." Souhlasil otec. ,,Je nám líto, že kvůli nám musíš projít něčím tak neveselým. Opravdu nás to mrzí."
,,Ale i když budeme žít odloučeně, neznamená to, že přestanu být tvou mámou, nebo že Nanoka už nebude tvou sestřičkou. Stále budeme rodina."
,,Jo." Kývl Koshiro a pohlédl na své rodiče. Vypadali tak velice klidně a bezstarostně. Tenkrát Koshiro netušil, že rozvody jsou tak klidné, ale možná se snažili spolu rozejít tak poklidně kvůli němu. Nejspíš právě proto to dokázal přijmout.
V následujících dnech se jeho matka i s malou Nanokou sbalila a chystala se odejít.
,,Tak, měli bychom jít." Pravil otec, když byla připravená zavazadla a venku bylo připravené auto. ,,Koshiro, dohlédni na dům."
,,Zatím sbohem." Usmála se na něj vlídně matka. ,,Netvař se stále tak nabručeně. Více si věř, ju? Můžeš přijít kdykoliv."
Tenkrát to bylo naposled co matku i Nanoku viděl. Žil jen s otcem, stále se tvářil nabručeně a stále si připadal trochu sám, i když si to nechtěl připustit. A tak skončil tady… ve sňatkové agentuře.

,,Čest práci." Pravil Koshiro na rozloučenou Chidori, když odcházel z práce.
,,Co to? V poslední době odcházíš brzy. Čím to?" Podivila se Chidori.
,,Určitě chce co nejdříve vidět Nanoku. Jak já mu závidím!" Řekl na to Odagiri, když Koshiro odešel.
,,To ne. On není ty." Odbila ho Chidori.
Ve skutečnosti dnes neodcházel domů brzy kvůli Nanoce. Ale kvůli své matce. Napadlo ho, že by se za ní mohl jet podívat. Nasedl na vlak a vydal se přímo do míst, kde žila jeho matka, kterou již dlouho neviděl. V hlavě mu stále zněla Nanoky slova, když mu řekla, že ho má hrozně moc ráda. Cítil tehdy tak zvláštní pocit a nyní na to musel stále myslet. Je to snad důvod, proč se rozhodl jet za matkou, do místa kde Nanoka vyrůstala?
,,Proč tam vůbec jedu?" pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Aniž bych tomu sám rozuměl, mířil jsem do města, kde vyrůstala bez mého vědomí."
A pak ji konečně uviděl. Přímo před domem jeho matka zametala.
,,No teda!" vykřikla radostí, když ho spatřila. ,,Tak jsi za mnou konečně zašel."
Její tvář byla stále tak krásná, jako si ji pamatoval naposled a přesto už trochu poznamenaná časem. V jejím úsměvu však viděl klid a její oči zářily radostí, že ho vidí. Matka pozvala Koshira dál a pohostila ho dobrým jídlem.
,,Jak jsi mě poznala?" zeptal se Koshiro, když si zavdával matčina jídla.
,,Jak by ne?! Vždyť jsi Koshir!" usmála se matka.
,,Myslel jsem, že zapomeneš, jak vypadám."
,,Ty jsi snad zapomněl, jak vypadám já? Vidíš? A to jsme se roky neviděli. Takhle to mezi rodiči a dětmi bývá. Tak… O co jde? Stalo se něco?"
,,Proč?" podivil se Koshiro nad otázkou jeho matky.
,,Najednou jsi přijel. To musí mít nějaký důvod, ne?"
,,Žádný. Prostě mě to napadlo."
,,Opravdu?" matka stále nemohla uvěřit tomu, že po takových letech ji její syn jen tak přijel navštívit. Nicméně byla moc ráda, že ho konečně zase vidí.
Po jídle se Koshiro prošel po domě, podíval se i do Nanoky pokojíčku. Byl krásně uklizený a na zdi ho zaujal malý nakreslený medvídek.
,,To nakreslila, když byla malá. Mědvedy prostě zbožňuje. Konečně, vždyť je to tvoje mladší sestra." Pravila matka s úsměvem. ,,Slyšela jsem, že jste si vyměnili plyšáky. Nanoka z toho byla nadšená, když přijela během letních prázdnin."
,,Proč jsi ji poslala k nám domů?" zeptal se náhle Koshiro s vážným hlasem. ,,Když sis ji vzala po rozvodu, proč si ji najednou vrátila k tátovi?"
,,Protože se dostala na školu poblíž vašeho domu." Vysvětlovala matka.
,,To myslíš vážně?"
,,Necítila bych se dobře, kdyby musela každý den dvě hodiny dojíždět. Co je? Co se děje?"
,,Nic." Zabručel Koshiro.
,,Co je? To jsi sem jel jen proto, aby ses mračil?" ušklíbla se matka a prohrábla Koshirovi ofinu na čele.
,,Co to děláš?" ustrčil jí ruku Koshiro.
,,No tak, pojď se mnou." Matka ho uchopila za paži a vláčela ho z pokoje.
,,Co je?!" volal marně Koshiro.
Jelikož byla jeho matka kadeřnice a měla kadeřnictví přímo v domu, využila Koshirovy návštěvy a rovnou ho posadila do kadeřnického křesla, aby ho trochu ostříhala.
,,Kolik je to let, co jsem tě naposledy stříhala?"
,,To si nepamatuju."
,,Když se z tebe stal velký bráška, už ses ode mě nechtěl nechat stříhat. Na co vše jsi byl háklivý! Velký bráško."
,,Co?"
,,Neobtěžuje tě?" vyzvídala matka a podávala Koshirovi zrcátko. ,,Jak stále říká: Bráško, bráško, bráško…"
,,Jak to víš?"
,,No, víš…" matka si náhle vzpomněla, jak se Nanoka hrozně těšila, až k nim půjde bydlet. Jak chtěla svého brášku moc poznat a přála si, aby jí pomáhal s úkoly. ,,Nejspíše opravdu chtěla žít s vámi… nebo jen s tebou. Tak na ni dej pozor, ju? Zenzo je k ničemu, když ho skutečně potřebuješ."
,,Jo." Kývl souhlasně Koshiro. Měla pravdu, otec byl opravdu k ničemu, když ho bylo potřeba.
,,Co to? Měl bys být víc rozhodný. Jsi přece velký bráška, ne?" usmívala se matka, zatímco Koshiro se začínal červenat.
,,Hele. Co bys dělala, kdyby kvůli mně byla nešťastná?" otázal se náhle Koshiro.
,,Cože?"
,,Kdybych ji nějak udělal nešťastnou, co bys dělala?"
,,Kdyby se to stalo, nedovolila bych, aby ti to prošlo jen tak." Odpověděla matka po krátkém zaváhání. ,,Samozřejmě. Zvláštní dítko. Zdá se, že si stále příliš nevěříš."
,,Opravdu?"
,,To znamená, že jsi vůbec nedospěl. Měl bys být silnější. To je v tomhle věku nejsložitější."
Když matka dokončila kadeřnické úpravy a dala Koshira pěkně do parády, byla už tma a Koshiro se chystal domů.
,,Nechceš zůstat déle, když jsme se tak dlouho neviděli?" ptala se matka, když odcházel.
,,Nemůžu. Zítra jdu do práce."
,,Musíš pořádně jíst."
,,Dobrá."
,,Ach ano. Nanoka obvykle trochu moc koření, řekni jí, aby byla opatrná."
,,Jo, jasně."
,,A nedávej jí příliš velké kapesné."
,,Nedal bych jí nic, ani kdyby prosila."
,,A řekni jí, aby dlouho neponocovala."
,,Je mi to jasné. Ujede mi vlak." Odbil už trochu Koshiro svou matku.
,,Ale…"
,,Já vím. Chápu."
,,Děkuji, Koshiro." Usmála se matka na rozloučenou.
,,Dobrá, sbohem."
,,Vycházejte spolu jako správní sourozenci, ju?"
,,Jo."

Konečně se Koshiro vypravil na vlak. Cesta byla dlouhá a Koshiro začínal být unavený. Měl opět zas o čem přemýšlet, ale únava ho trochu zmáhala a začal ve vlaku usínat. Dozvěděl se spoustu věcí, ani nevěděl jestli mu to nějak pomohlo nebo ne. Velký brácha… vzpomínal, když byl malý a byl s malou Nanokou na pískovišti. Seděl tenkrát na lavičce a jeho sestřička si hrála na pískovišti s bábovičkami. Donesla mu tehdy celá rozzářená kelímek s pískem a vodou, jako nápoj. Musel se toho tenkrát napít, aby měla radost. Vzpomíná si, že ji pak vedl domů za ruku a v ruce stále třímal ten kelímek s tou hnusnou vodou. Dokonce ho musel nést až do svého pokoje, aby měla radost.
Vlak právě dojel do stanice a Koshiro se probudil. Pomalu se vydal tichou ulicí rovnou k domovu, okolo parku z jeho vzpomínek. Parku, kde mu tenkrát Nanoka dala ten odporný kelímek s pískem a vodou. Při té vzpomínce se musel pousmát. Chtěl tehdy ten kelímek vyhodit z okna, ale nakonec mu to bylo líto a tak si ho nechal postavený na stole. Tenkrát mu to přišlo otravné, ale teď, když si na to vzpomněl, přišlo mu to milé. Hleděl s úsměvem přímo k domovu a v hloubi duši se těšil za Nanokou.
,,Ahoj." Pozdravil, když přišel.
,,Ahoj, bráško." Pozdravila ho Nanoka.
Koshiro se vydal přímo po schodech do svého pokoje. Odhodil brašnu na postel a v poklidu se usadil ke svému stolu. Zahleděl se na Nanoky plyšového medvídka, který mu seděl na stole a zamyslel se. Na co to zase myslí. S hlasitým zabručením se plácl do hlavy a nevěděl, jak se těch pocitů zbavit. Možná by to spravila sklenka studeného mléka. Převlékl se a došel si do kuchyně pro sklenku mléka. Tu si však všiml, že se na něj ze dveří dívá Nanoka. Vždy ho tak pozorovala, jako tenkrát, když byla ještě malinká.
,,Chceš taky?" zeptal se Koshiro.
,,Ano." Kývla Nanoka a usadila se ke stolu za Koshirem.
,,Nebudeš brečet?" otázal se Koshiro, když se díval, jak pije mléko.
,,Co?" podívala se na něj nechápavě Nanoka.
,,Ne, nic." Koshiro si uvědomil, že Nanoka si asi už nevzpomíná, jak brečela pokaždé, když ho viděla.
,,Hele, bráško? Kam jsi dnes jel?" vyzvídala Nanoka.
,,Někam."
,,Cože?"
,,Jen se projít."
,,Kam?"
,,Někam."
,,Měl jsi mě vzít sebou." Nanoka se odmlčela a opět se napila mléka.
Koshiro si to nechtěl připustit, ale ty pocity, které v sobě má, jsou překážkou. Měl by udělat to, co momentálně uznal za nejlepší. Být tím dobrým a zodpovědným starším bráchou.
,,Musím se smířit s tím, že jsem starším bráchou." Pomyslel si Koshiro v duchu. ,,Sourozenci by spolu měli vycházet. Pokud je tohle moje úloha, udělám, co je třeba. Tak neříkej, že mě máš hrozně ráda."
,,Nemusíš zítra vstávat brzo?" zeptal se Koshiro, když Nanoka dopila své mléko.
,,Jo. Ale ty také, bráško."
,,Ještě si zakouřím a půjdu spát. Tak si běž lehnout."
,,Dobrá."
,,Já to udělám." Řekl, když se Nanoka chystala sklidit ze stolu.
,,Tak dobrou noc." Usmála se Nanoka a šla si lehnout.
Snad činí Koshiro správně. Chce se od něj, aby byl starším bráchou, tak jím bude. Nesmí do toho plést jiné pocity. Musí být zodpovědný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama