Vánek lásky (Koi Kaze) 13. díl

26. srpna 2014 v 0:11 | Sandra Rašínová |  Vánek lásky (Koi Kaze)
Tetelení vzduchu

Od toho dne se Nanoka a Koshiro k sobě v soukromí nechovali jen jako bratr a sestra. Ale jako dva milenci. Dokonce i na cestách, kde nemohli potkat nikoho známého, se drželi za ruce a pevně se k sobě tiskli. Jejich životy se změnily. Jednoho dne se rozhodli, že si udělají hezký výlet vlakem k matce. Nanoka chtěla Koshirovi ukázat, kde vyrůstala a kde chodila do školy. Cestou vlakem se oba drželi za ruce a cítili se příjemně. Poprvé po dlouhé době.
,,Tam jsem chodila na nižší střední." Ukazovala Nanoka Koshirovi svou školu, když kráčeli ulicemi. ,,Pojďme se tam podívat."
,,Jo." Souhlasil Koshiro.
Vydali se tedy směrem ke škole. Dívali se skrze plot na hřiště, kde právě studenti trénovali s míčem.
,,Ty jsi taky chodila v tomhle?" otázal se Koshiro a poukázal na cvičební úbor, který měli studenti na sobě.
,,Jo."
,,Vypadají jako školáci z venkova." Poznamenal Koshiro.
,,Bože." Zabručela Nanoka a šťouchla Koshira do lokte.
Vydali se tedy dál. Kráčeli veselýma, prosluněnýma ulicemi, když tu okolo projížděl na kole muž.
,,Dobrý den." Pozdravila ho Nanoka.
,,Dobrý den." Opáčil muž.
,,To je majitel zdejší čajovny." Vysvětlovala Nanoka. Zdejší čajovnu mívala opravdu ráda.
Konečně dorazili k domu jejich matky, která právě pracovala ve svém kadeřnictví. Akorát stříhala jednu zákaznici, když v okně spatřila usměvavou Nanoku s Koshirem. Takovou návštěvu nečekala. Ihned své hosty vzala dovnitř a pozvala je na šálek teplého čaje. Venku sice svítilo slunce, ale vypadalo to, že bude každou chvílí sněžit.
,,Museli jste z domova vyrazit časně, když jste tu tak brzy." Pravila matka s úsměvem, když společně usedli ke stolu.
,,Promiň. Najednou nás napadlo přijet." Usmál se Koshiro.
,,Pravda, přespala jsem u brášky doma." Odvětila Nanoka.
,,Aha. Musíte spolu vycházet opravdu dobře." Usmívala se matka a měla radost, že spolu její děti vycházejí.
,,Ah, co je tohle?" odvedl rychle Koshiro debatu a ukázal na dvě knížky, ležící opodál.
,,Jen pro trošku rozptýlení." Odpověděla matka. Tu však zaslechla z kadeřnictví zvonek dveří. Právě přišla zákaznice. ,,No, udělejte si pohodlí." Řekla matka a odešla za zákaznicí.
Jakmile matka odešla, Nanoka pohlédla na Koshira a položila svou dlaň na jeho ruku. Koshiro ji ruku stiskl. Měli by matce vše říct? Nebo bude lepší, když se o tom nedozví a nezraní to její city?
Zatímco se matka věnovala zákaznici, Nanoka šla ochotně zamést před dům, aby mámě udělala radost. Koshiro zatím odpočíval v pokoji a přemýšlel.
,,Koshiro!" volala ze zdola matka. Potřebovala ho poprosit, zda-li by se podíval na střechu, vypadalo to, že je tma rozbitá taška.
,,Nejsem prosík, takže nevím, jestli to dokážu opravit." Pravil Koshiro, když šplhal po žebříku na střechu.
,,Myslím, že je prasklá taška. Mohl bys to alespoň zkusit? Hrozně tam zatéká." Prosila matka.
,,Co mi zbývá." Koshiro vylezl nahoru a opravil rozbitou tašku. Tam na střeše bylo obzvlášť chladno a Koshiro cítil, jak mu mráz zalézá pod svetr. ,,Brrr, to je kosa." Kýchl si a slézal dolů ze střechy.
,,Opravil jsi to?" ptala se Nanoka, která právě vyndávala prádlo z pračky.
,,Snad… Vlastně vůbec netuším." Odpověděl Koshiro. No nebyl žádný kutil, ale kdo ví. Koshiro i Nanoka se tomu začali smát. Dobrá nálada jim vydržela celý den.
Matka zrovna chystala večeři a Koshiro si prohlížel fotky z Nanočina dětství.
,,Co, co? Čemu se směješ?" ptala se Nanoka, když se Koshiro při prohlížení fotek rozesmál. ,,To je kvůli tomu klukovi od vedle."
,,I kdyby, vypadá to hrozně." Smál se stále Koshiro.
,,Á! Nedívej se!" zlobila se Nanoka a snažila se Koshirovi sebrat album fotek.
,,Opravdu vypadáš jako školačka z venkova." Nepřestával se Koshiro smát.
,,Je tu tak málo tvých fotek, bráško. To není fér! Bože."
,,Ach, ano. Našla jsem také tohle." Matka zalovila ve skříňce pod televizí. ,,Sbírku tvých školních prací ze základní školy."
,,Ach, mami, to ne." Vyděsila se Nanoka.
,,Mým snem je být kosmetičkou." Předčítala matka jednu slohovku. ,,To protože má máma je kosmetička, tak ji chci následovat. Také se vdám. Chci mít hodně dětí. Pozvu mámu, tátu a brášku a budeme žít všichni spolu. Myslím, že pak to bude velká legrace. To napsala. Ale opravdu to vypadá na velkou legraci. Tvého manžela čekají těžké časy."
Koshiro se nad čtením té slohovky začal smát. Ano, opravdu to byla legrace. Hlavně proto, že je všechno vlastně úplně jinak.
Bylo už pozdě a Koshiro s Nanokou odcházeli pryč. Matka je vyprovázela a byla velice vděčná za jejich návštěvu.
,,Promiň, že jsme sem vtrhli tak najednou." Omlouval se Koshiro.
,,Umm… Omlouvám se." ospravedlňovala se i Nanoka.
,,Co to povídáte?" rozesmála se matka. ,,Náhodou jste mi moc pomohli. Takhle bych byla ráda, kdybyste jezdili každý den."
,,Tak sbohem." Rozloučil se Koshiro.
,,Dobrou noc." rozloučila se i Nanoka.
,,Dávejte na cestě pozor." Zamávala jim matka.
Cesta na nádraží byla dlouhá a noc byla velice chladná. Koshiro vzal Nanoku okolo ramen, aby ji nebyla zima. I přesto, že bylo chladno, noc byla krásná a plná hvězd. Nanoce ani Koshirovi se nechtělo domů. Vlastně ani netušili, co dál. Bylo nejspíš lepší, že matce nic neřekli. Nanoce se však nechtělo vracet domů k otci, nejraději by byla s Koshirem. Oba se usadili na molu u moře a zahleděli se na vodu. Ani jeden z nich nevěděl, co dělat dál. Jediné, čím si byli jistí, bylo to, že chtějí být spolu.
,,Myslíš, že bychom měli spáchat sebevraždu?" prolomila náhle Nanoka ticho. ,,Nebude mi to vadit tak ani tak. Pokud budeš chtít, nebude mi vadit ani žít, ani umřít.
,,Neříkej takové věci." Pravil na to Koshiro a v očích měl slzy. ,,Sám se nedokážu rozhodnout… Nevím… co dělat…"
,,Pojďme domů." Objala ho Nanoka. ,,Pokud si nejsi jistý, prostě teď pojďme domů. Myslím, že nejlepší je jít domů a pak to promyslet."
,,Nevadí ti to?"
,,Ne. Proto jsem říkala, že je mi dobře, dokud jsem s tebou, bráško."
Tu noc opravdu oba vážně rozmýšleli nad budoucností. Nad životem a smrtí. Kdyby prostě umřeli, bylo by vše jednodušší. Možná však bylo nakonec rozumné, co navrhla Nanoka. Prostě jít domů a nechat si to projít hlavou.

Na druhý den ráno se Koshiro opravdu rozhodl. Zajde hned teď do práce a podá výpověď. Ani si nebyl jist, zda-li by ho po tom všem dokázali jeho kolegové ještě přijmout.
,,A nakonec jsme stále naživu." Pomyslel si Koshiro v duchu, když si z práce odnášel krabici svých věcí. ,,Nedokázal jsem přijít na to, co je správné udělat."
Koshiro hned za rohem vyhodil krabici s věcmi k popelnicím a kráčel dál. Tak to přeci jen udělal a podal výpověď. Nikdo mu asi neuměl říct, co je správné a co ne. Dělal jen to, co cítil, že musí udělat. Po cestě z práce potkal Chidori, která mířila do príce.
,,Ahoj." Mávla na něj hned s klidným výrazem ve tváři.
,,Čau." Pozdravil ji Koshiro.
,,Opravdu jsi podal výpověď?" ptala se trochu sklesle.
,,Jo. Opravdu jsem podal výpověď." Odpověděl Koshiro.
,,Co budeš teď dělat?"
,,Ještě jsem se nerozhodl."
,,Ty životem opravdu jen tak bezcílně bloumáš. Když už nejde jít dál, je nejlepší se vrátit."
,,Když už nejde jít dál?"
,,Skutečně si myslíš, že se to vyřeší samo? Promiň. Říkala jsem, že se do toho nebudu plést, že? Ať se stane cokoli, nemohu ti popřát hodně štěstí, ale… drž se. Tak sbohem." Chidori se naposledy rozloučila a s těžkým srdcem odcházela pryč.
To bylo naposledy, co ji Koshiro viděl a mluvil s ní. Práce a přátele v ní byli nyní pryč. Tak se rozhodl.

Ale ne jen Koshiro měl těžký den. I Nanoka musela udělat velká rozhodnutí, včetně toho, jak se bude nyní chovat před svými kamarádkami ve škole. Zatím nic netušily a možná to tak bylo lepší.
,,Pojďme domů, Nanoko!" navrhovala Futaba, když skončilo vyučování.
,,Nechceš zajít na karaoke?" ptala se Tamaki.
,,Omlouvám se, ale už něco mám. Příště." Omluvila se Nanoka s úsměvem a odběhla ze třídy.
,,Už s námi moc netáhne." Zamyslela se Tamaki a hleděla za mizející Nanokou.
,,Jo." Řekla smutně Futaba. Dobře si všimla, že se Nanoka změnila. Netušila proč a pravděpodobně jí to ani Nanoka nepoví, ale trápilo jí to.
,,Vsadím se, že je to kluk." Uvažovala Tamaki.
,,Těžko říct."
,,Nejspíš, určitě."
,,Jo."
,,Chceš ji sledovat?" navrhla Tamaki, když viděla, že je Futaba smutná. ,,Půjdeme za ní. Chci vidět, jak vypadá! Ten Nanočin přítel!"
,,Ale…"
,,Vy dvě jste mě n schůzce šmírovaly! Pojďme!" naléhala Tamaki. Futaba byla ovšem zaražená a nevypadala, že by se chystala jít. ,,Co se děje?"
,,Nedělejme to. Trochu se bojím." Špitla Futaba. Nevěděla proč, ale cítila něco zvláštního a sledování Nanoky jí nepřipadal jako dobrý nápad.

Nanoka spěchala šťastná domů ke Koshirovi s nákupní taškou. Ať byla její a Koshirova situace jakákoliv, uvnitř cítila radost. Koshiro měl hlavu stále plnou nerozhodných otázek. Stále ještě se nedokázal rozhodnout, co bude dál. Měl by jít teď za otcem a všemu povědět? Stál před jeho domem, ale najednou neměl odvahu přijít dovnitř. Co by tomuhle všemu řekl?
,,Jednu věc vím jistě… o tenhle okamžik nechci přijít." pomyslel si Koshiro v duchu, když pomalu kráčel podvečerními ulicemi a mířil domů. Tam ho již očekávala Nanoka, která vařila večeři. Byl tak rád, že ji vidí. Ano o tento okamžik opravdu nechtěl přijít. A o žádný jiný, který mohl strávit s Nanokou. Společné večeře, její úsměv a dokonce ta chvíle, kdy ji mohl ráno vyprovázet za ruku za květu voňavých sakur.
Čas plynul a jejich srdce se nechala unášet vánkem. Vánkem lásky. Konečně přišlo jaro a sakurou alej byla jako růžová pohádka, kterou se směli každý den procházet a smát se. Ten park, který častokrát míjeli, byl plný vzpomínek z dětství. Jak krásný to byl park. Až se to jednoho dne Nanoce nedalo a rozeběhla se rovnou do parku. Po pár krocích však klopýtla a padla čelem přímo do vlhkého bláta. Když Koshiro viděl její zablácený zoufalý výraz, začal se hrozně smát.
,,Promiň, ale ty…" smál se Koshiro, až se za břicho popadal, když v tom mu na triko přilétla hrouda bláta. Nanoka na něj vrhla významný usmívající se pohled. Byla to výzva. Jak dvě malé děti za hlasitého smíchu běhali po parku a házeli po sobě blátem, až se děti na hřišti a jejich rodiče na lavičkách, nevěřícně dívali. Koshiro sebou plácl do bláta a hlasitě se smál. Jak dvě bezstarostný děti se smáli a radovali.
,,Půjdu se umýt." Řekla pak Nanoka, celá od bláta.
Když Nanoka odběhla k nedaleké kašně s vodou, Koshiro se za ní ještě chvíli díval. Když v tom za ním přišla malá holčička a podávala mu kelímek s blátovou vodou.
,,Na." Řekla holčička s úsměvem.
,,Pro mě?" Koshiro si vzpomněl na den, kdy mu jeho malá sestra donesla nápoj zrovna tak. Koshiro se usmál, vzal si kelímek s vodou a vypil ho. Bez jediného ušklíbnutí. Holčička se samou radostí usmívala. Koshiro byl rád, že í udělal radost. Když Nanoka přiběhla zpět, dostala naprosto šílený nápad. Brzy bude tma a zábavný park nedaleko se bude zavírat. Mohli by počkat a nepozorovaně tma proniknout. Mít celý zábavný park jen pro sebe.
,,V zábavných parcích je zábava, i když se nic nehýbe." Pravila Nanoka, když se potichu vkrádali do zavřeného parku.
,,Opravdu?" podivil se Koshiro a hleděl na nehybné ruské kolo.
Byla to pravda. Nanoka se s Koshirem posadili do jednoho z vozíků klidné jízdy a roztočili se. Byla to legrace, i když Koshiro se spíš tvářil, že bude zvracet. Pak se posadili do prázdného vozíku ruského kola a zavzpomínali na den, kdy se zde poprvé dali do řeči.
,,To je škoda, že se netočí." Pravila Nanoka.
,,Neříkala jsi, že je tu zábava, i když se nic nehýbe?"
,,U ruského kola je to jiné."
,,Tobě se opravdu těžko něco zavděčí."
,,Ale… je lepší, když se netočí."
,,Určitě by bylo krásné."
,,To jo."
,,Třeba ho můžeme roztočit." Napadlo Koshira.
,,Jak?"
,,Modlením."
,,Cooo?" vytřeštila na něj Nanoka oči.
,,Nikdy nevíš, dokud to nezkusíš. No tak, taky se zkus pomodlit." Oba dva zavřeli oči a tvářili se zcela vážně, jako při modlení.
,,To nejde!" začala se náhle Nanoka smát.
,,Nevzdávej to hned. No tak, ještě jednou."
Opět zavřeli oči. Za nedlouho se vozík skutečně pohnul.
,,Dokázali jsme to!" jásala Nanoka.
,,Dokázali." Pravil nevěřícně Koshiro, ale pohyb vozíku spíš přisuzoval větru.
,,Nemohu tomu uvěřit!" radovala se Nanoka. ,,Ještě, znovu!"
,,Není to hloupost?"
,,Ty jsi s tím začal! Tak tohle neříkej! Připraven? Raz, dva." Opět zavřeli oči. Koshiro se však po chvíli podíval na Nanoku a ta otevřela oči. Oba se dali do smíchu.
Večer plynul a posezení v ruském kole se jim zdálo příjemné, když jim nad hlavami vysvitly hvězdy. Nanoka začala být trochu unavená. Položila si hlavu na Koshirovo rameno a ten ji přikryl svou košilí.
,,Fakt, co to děláme?" řekl tiše.

Na ničem teď nezáleželo. Tahle chvíle byla jenom jejich. Nakonec oba usnuli. Krásná noc v zábavným parku na ruském kole. Časně ráno však raději vstali, a když se park otevíral, rychle spěchali pryč. U hlavní brány již stál maskot medvěda s balónky a chystal se vítat první návštěvníky. Při pohledu na Koshira a Nanoku vycházející z parku byl ovšem trochu zmaten. Kde se tam vzali? To je ale netrápilo. Všechno jim přišlo tak krásné a klidné, i cesta z parku sakurovou álejí. Nanoka sebrala ze země malý kamínek a na jednu sakuru vyryla stříšku a pod ní své jméno, Kohinata. Koshiro si vzal kamínek a připsal vedle jejího jména své, Saeki.
,,Půjdeme sem znovu!" řekla Nanoka s úsměvem.
,,Jasně." Souhlasil Koshiro.
,,Každý rok na jaře. Tak slíbeno!"
,,Jo."
,,Tak já jdu domů." Loučila se Nanoka a vydala se domů za otcem.
,,Nechceš se u mě nejdřív vykoupat?" zeptal se Koshiro, když viděl, že je stále ještě od bláta.
,,To je dobré, není třeba. Ahoj!"
,,Jo a…" Koshiro se chystal něco říct, pak se však zarazil.
,,Co je?" vyzvídala Nanoka.
,,Ale… to nic. Zatím!" loučil se s úsměvem Koshiro. Ještě chvíli se za ní díval. Za tou krásnou, drobnou osůbkou, s níž se cítil, jako ten nejšťastnější člověk na světe. ,,Miluji Tě. Miluji Tě!" Špitl Koshiro. Ta radost v jeho srdci mu dávala sílu. Každý pohled na Nanoku ho utvrzoval v tom, že ji opravdu od srdce miluje. Jako ona jeho.
Od té doby byly jejich dny plné radosti a štěstí, i když si ji povětšinou nechávali jen pro sebe. Scházeli se spolu a ještě mockrát spolu zašli do zábavního parku a na ruské kolo. A každý rok, jak si slíbili, se sešli u sakury s jejich jmény. Nic jim už nemohlo stát v cestě jejich lásky. Jen tiše se nechávali unášet tím… vánkem lásky.


KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MirkaViot MirkaViot | E-mail | Web | 23. července 2018 v 4:56 | Reagovat

Peels help to eliminate from of all age amendments of the skin layer. Procedures effective at any time, suitable for skin layer of any type. After superficial exfoliation disappear minor wrinkles, epidermis turns out smooth, smooth. Adaptation – three days. an Average peeling well struggles wrinkles (expression, old, smoothing little scars, removes spots.
Regeneration – 7 days. Profound peeling performing in the beauty clinics. This is maximum effective procedure, but requires long period adaptation – up to four weeks.
<a href=http://chemicalpeel.in/acne-scars-before-and-after-chemical-peel-do-they-look>acne scars before and after chemical peel</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama